Elly Jouzová

„A utíkala jsem do sklepa a potkala jsem babičku, která běžela nahoru pro ten kufr. Ale už to přestávalo. Ty největší rány byly rozbitý dům, který byl v Libické ulici. My jsme byli Radhošťská. Když se přešla Vinohradská, byla Libická. Takže to bylo přímo v naší ulici, čtvrtý blok od nás. Proto to bylo tak silné. Když potom odhoukali, tak jsem šla ven se sousedkou a ve vzduchu – svítilo sluníčko, ale byla taková růžová jako mlha. Jak byl ve vzduchu ten prach z cihel. A přišly jsme na Vinohradskou a viděly jsme, jak z té ulice proti nám, z té Libické, vynášejí nějakou paní, na židli, která měla nějakou divnou nohu, naříkala. Šly jsme dál, směrem k náměstí Jiřího z Poděbrad, a tam už to bylo zavřené. Dál jsme nesměli, protože tam spadla bomba na továrnu, na uzeniny Maceška. Rozbilo to tam několik domů v Kanálské ulici a pokračovalo to až dolů, Emauzy. Takže ten dojem byl strašný. A lidi si říkali, jak jsou ti Američani šikovní, že se strefili do toho domu v té Libické ulici. Kde vedle byl nějaký lepší dům, kde bydleli samí Němci. Spletli se jenom o dům. Ve skutečnosti se spletli o celé město, protože ten nálet měl být na Drážďany.“

„My jsme tam asi nosili prádlo a žádali jsme o nějaké návštěvy, abychom matku navštívili. A to mě překvapilo – ona měla krátké vlasy, mikádo se tomu říkalo, a to už měla vlasy delší, do takového ohonu, a prostředkem těch černých vlasů byl bílý pruh. Ta návštěva byla taková divná, protože kolem stáli, poslouchali…Co jsem měla říkat? Ona byla ráda, že mě viděla, a mně to bylo divné, ta maminka byla divná. Ona nás pak viděla ještě jednou. Když ji propustili z káznice ve Waldheimu, tak ji vezli do Prahy a byla ve věznici na Karlově náměstí. A zadní trakt vede do takové úzké uličky, je tam stanice Lazarská. A někdo, kdo byl propuštěn, měl u nás doma vyřídit, že by nás chtěla vidět. Takže sestra tam se mnou v tu určitou hodinu přišla a procházely jsme se v té uličce a koukaly do výkladů. Matka se domluvila s dozorkyní, že by chtěla umývat okna, takže nás těmi okny viděla. Sestra ji taky viděla, ale mně neřekli, takže já jsem nevěděla, že ji mám vyhlížet. A teprve když jsme šly domů, tak jsem se dozvěděla, že nás matka tím oknem pozorovala.“

„Bylo divné, proč nepíše. A jeli jsme vlakem přes Pardubice, kde byl tehdy nálet. A bylo to tam rozbité a lidi vyprávěli o tom náletu a tak a já jsem tím vyprávěním a tím, že jsem neměla z domova žádné zprávy, najednou měla nějakou jakoby předtuchu. A když jsem přišla domů, babička mě vzala do pokoje. Já nevím, proč špatné zprávy vždycky říkali v pokoji a v tom obvyklém… a sedla si se mnou na drátěnku holou a řekla, že moji sestru zatklo gestapo. A Miloše Hájka taky a jejich přátele taky. A nemuselo se to stát, protože v té organizaci, v těch ‚pětkách‘, co tvořily tu organizační strukturu, moje sestra nebyla. Ale jeden hoch, když ho bili, tak ještě řekl, že tam chodila dívka, která byla přítelkyně Miloše Hájka, a že měla oba rodiče zavřené. Takže to ji pak našli velmi brzy. A moje sestra udělala vlastně jen to, že obstarala nějakou občanskou legitimaci. A ji pak poslali do Terezína. Mezitím rodiče Miloše Hájka v domě na Spořilově schovávali ještě jednoho mládence, a přišlo tam gestapo a znovu ho zatklo a odvedlo i ty rodiče. Paní Hájková se vrátila, pan Hájek zahynul na pochodu smrti.“

“My father died in 1941. Well, we learned it, because a death certificate arrived. My sister took me to the room lifted me up to have me standing on the sofa so that she could reach me and told me that their father had died. But I didn´t understand it fully. I knew it was serious but didn´t understand what it meant because until then none of my friends or relatives had died. But I remember that my sister was crying and then she taught me to sing Kde domov můj (the Czech national anthem).“

“My parents stayed, they didn´t emigrate because my father was given tasks to do by the Party. So, before the Nazis came, he became the owner of the advertising company RIK - Advertising and Publicity – he even had business cards and used to bring home small toothpastes and small jars of jam. The company was probably a cover up to get money to pay for illegal work. When Hitler, came, I remember the terrible weather and how unhappy my parents were. My mother was unhappy as my father was away somewhere at the time and when we had visitors, they spoke in such a serious way. I noticed that and they saw I was serious as well and then they asked me what I was thinking about. And I used to reply – about everything. And they thought it was funny. I simply felt the atmosphere and that was really bad at the beginning of the war. My mother told me that when Ribbentrop and Molotov had signed the Non-Agression Pact that they (the Communists) were in a very difficult situation because these two who were supposed to be enemies, Stalin and Hitler, that it was the faith that the Party and Stalin that they were acting well. They saw some tactics in it, which in fact was more of a Hitler´s tactics than Stalin´s.

“At that time my father studied at the Technical University in Brno. He was to become an electro-engineer. He was sponsored by his mother´s brother Wallner who, I think, was the owner of a little factory at Vír. When Wallner learned that my father was active as a left wing politician, he told him that he´d better leave politics and finish his studies first and if he didn´t, he would stop supporting him. My father dug his heels in and left the university. He became a revolutionary working for the Communist Party. He was paid occasionally and we could live on that somehow, but I think it was not much because my parents only started to buy furniture when they were given a flat, and even after ten years the flat wasn´t furnished properly. My father was first in Ostrava, then in Prague. Before he got marrried, he lived at the Communist Party headquarters in Karlín. They told me that a dinner jacket and slept on a kind of a sofa there.“