Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Harry Jacobs (* 1924)

• born in 1924

• graduated from Georgetown University

• 1943 joined the American army, intelligence training

• June 1944 landing in Normandy

• took part in combat in Europe with the 4th armored division

• May 11, 1945 crossed the demarcation line near Strakonice and obtained the German archive on the Red Army

• lives in the suburban Washington, D.C.

Harry Jacobs se narodil v roce 1924 na předměstí Washingtonu ve státě Maryland. Studoval Georgetown University, kde jej v roce 1943 zastihl nábor do armády. „Prakticky všichni spolužáci se hlásili do služby v armádě. Cítil jsem tedy povinnost udělat to samé a přihlásil jsem se do armády jako dobrovolník,“ vzpomíná. Nejprve prodělal zdravotnický výcvik v Camp Grand v Illinois. Kvůli vzdělání a jazykové vybavenosti byl v průběhu výcviku vybrán a převelen k vojenskému zpravodajství. Nejprve absolvoval Army Intelligence Training Centre v Camp Ritchie ve státě Maryland a po příjezdu do Evropy British Order of Battle School v Londýně.

Po výcviku byl přidělen jako zpravodajský důstojník k 4. obrněné divizi, se kterou se v roce 1944 vylodil v Normandii několik týdnů po invazi. Jeho válečné angažmá kopírovalo osudy tisíců Američanů postupujících Evropou a bojujících za osvobození od nacismu. Jak svědčí Jacobsova vzpomínka na zatčení německého vojáka, do přímého kontaktu s nepřítelem přišel minimálně: „Bylo nám řečeno, že se v okolí skrývá jeden německý voják. Přihlásil jsem se s tím, že jej dostanu. Měl jsem svou pětačtyřicítku, karabinu a granáty. Nebylo ale nutné zbraně použít. Když mě spatřil, ihned se vzdal. Bál se vzdát Francouzům. Vzal jsem jej do tábora pro válečné zajatce a tím to skončilo. Byl to jediný voják, kterého jsem v průběhu války osobně zajal.“ 

Jeho hlavní úkol jej čekal až na samém konci války, který ho zastihl v Československu. V dubnu 2001 jej popsal v článku Operation Strakonice: In Pursuit of the Soviet Order of Battle, který vydal americký The Journal of Military History. V roce 2009 jej vlastními slovy převyprávěl Adamu Hradilkovi:

Krátce potom, co jste dorazili do Strakonic, skončila válka. Vás však čekal ještě jeden úkol. Co bylo jeho cílem?

Naše malá zpravodajská jednotka 24 dostala 10. května úkol překročit demarkační linii a nalézt štáb německé východní armády, který měl ustoupit kamsi na východ od Prahy. Měl se tam nacházet archiv informací o Rudé armádě za celé východní tažení. Naším úkolem bylo tuhle informaci ověřit a případné materiály přivézt do Strakonic. Od místních obyvatel jsme zjistili, že na druhé straně demarkační linie panuje naprostý chaos. Rusové ještě nedorazili, ale byli už blízko. Bílí Rusové (myšleni tzv. vlasovci – pozn. red.) prý bojovali se zbytky německých sil a snažili se probít k Američanům. Chtěli přeběhnout na naši stranu. Pak se tam pohybovaly jednotky SS, které odmítly složit zbraně. A k tomu čeští partyzáni. Přes demarkační čáru k nám téměř neustále doléhala střelba. Nebyli si jisti, jestli nás tam mají posílat, nevěděli ani přesně, kde máme hledat. Tušili jen, že někde mezi naším táborem a Prahou. Předpokládali jsme ale, že pokud to má být velitelství, musíme ho najít, lidé o něčem takovém museli vědět. Uvažovali jsme, zda si vzít doprovod, třeba obrněný transportér a četu vojáků. Nakonec jsme ale dospěli k závěru, že nejlepší bude, když pojedeme sami, protože větší skupina by nutně přilákala pozornost, a pokusíme se prokličkovat. Vyrazili jsme tedy jen ve dvou. Český styčný důstojník nám napsal průvodní list, kde stálo, kdo jsme a že nás mají čeští partyzáni podpořit.

Jak jste se v tak chaotickém prostředí orientovali?

Po cestě byla často slyšet střelba, nevěděli jsme ale, jestli je to na nás. Radši jsme se jen krčili v našem džípu. Až jsme na jedné z hlavních silnic narazili na hlídku českých partyzánů. Ukázali jsme jim náš papír, a protože jeden z nich uměl trochu anglicky, ptali jsme se, jestli vědí, kde je tu nějaké německé velitelství. Říkali, že ano, že jen několik mil odsud hlídají partyzáni německé důstojníky, kteří se jim vzdali. Do hlavního německého tábora prý ještě nevstoupili, ale obě strany už zastavily palbu. Když jsme jim vysvětlili, že máme rozkaz dostat se dovnitř, pustili nás dál. Pronikli jsme tedy až k Němcům a nechali si zavolat zpravodajského důstojníka. Napřed jsem chtěl vědět, co jsou vlastně zač. Řekli mi, že ustoupili z východního Pruska, že jsou posledním fungujícím velitelstvím německé armády. Pak nás zavedli k řadě náklaďáků, kde jsme potkali plukovníka, kterému jsme řekli, že máme rozkaz zjistit, jaké mají dokumenty o Rusech. Byl velmi potěšen. Zavedl nás do vozu, kde nám ukázal materiály o struktuře velení Rudé armády, záznamy o nepřátelských jednotkách, o výzbroji, síle a další zpravodajské dokumenty. Měli toho celý náklaďák. Řekli jsme mu, že náklaďák si bereme a dva lidé že mohou jet s námi. On a řidič. Měl velkou radost. A že prý mají ještě přívěs s dalšími věcmi. Ptal jsem se, jak je to s benzinem. Nějaký prý ještě dokáže obstarat. Musíme prý ale vzít ještě dalšího důstojníka, který se v dokumentech vyzná lépe než on. Prý ho budeme potřebovat, až je budeme chtít zpracovat. Řekl jsem, ať si tedy nastoupí. Vzali jsme náklaďák i s přívěsem a jeli zpátky až ke kontrolnímu stanovišti partyzánů.

To vás nechali jen tak odjet?

Ne. Jeden z nich nám povídá: „Vy si klidně jeďte zpátky, ale tyhle tu musíte nechat. Máme svoje rozkazy.“ Dlouho jsme se s nimi dohadovali, ukazovali jsme jim ten papír, kde stálo, že nám mají pomoci. Oni ale trvali na tom, že podle rozkazů je nesmějí nechat odjet. Napadlo mě říci jim: „Víte, máme kousek odsud tanky, můžeme je zavolat.“ Nikoho bych nevolal, jen jsem to zkoušel. Oni na to, že nás stejně nemohou pustit. Trvali pořád na svém. V tu chvíli jsem dostal skutečně spásný nápad. Řekl jsem jim: „Poslyšte, jsme tu na přímý rozkaz generála Eisenhowera!“ To jméno očividně znali. „Na jeho přímý rozkaz máme zajistit toto vybavení německé armády.“ Jméno Eisenhower fungovalo jako zaklínadlo. Jen mávli rukou a jeli jsme. Na zpáteční cestě jsme měli další potíže. Dostali jsme se do přímé palby, my ji opětovali. Naštěstí jsme to zvládli, ale situace byla mnohem složitější než cestou tam. Bylo 11. května a válka oficiálně skončila před dvěma dny.

Co se s archivem stalo?

Po příjezdu do Strakonic jsme předali nákladní auto a německé vojáky vojenské policii. Dá se předpokládat, že hodnota takového archivu byla na počátku studené války značná. S největší pravděpodobností – a jak jsem popsal v článku Operation Strakonice, některé zprávy to i naznačují – byl materiál uložen do archivu Gehlenovy organizace.

Naše jednotka brzy odjela do Německa, kde se stala součástí okupační armády. V americké armádě fungoval bodovací systém a já už měl nasbíráno dost bodů, takže jsem se mohl 15. prosince 1945 vrátit domů.

Za své válečné angažmá byl Harry Jacobs oceněn pěti válečnými hvězdami (Battle Star), bronzovou hvězdou za hrdinství (Bronze Star for Heroism) a francouzským válečným křížem (Croix de Guerre). V roce 2008 vydal román založený na vlastní válečné zkušenosti ze zpravodajského prostředí The Pentagon Brank. Jeho dobrodružnou misi popsal Adam Hradilek v článku Z pláže Utah do Strakonic (Paměť a dějiny 04/2011). Harry Jacobs žije na předměstí Washingtonu DC.