Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdenka Husserlová (* 1939)

• Jewish origin, born in 1939 in Prague, Czechoslovakia

• in 1941 or 1942 moved with her mother to the relatives in Zdíkov (Šumava mountains)

• her father was transported to the ghetto in Lodž (Poland), where he later died

• with her mother she was sent to the transport Cd from Klatovy to Terezín (26th November 1942)

• her mother was deported to Auschwitz in October 1944

• in Terezín she lived in the orphanage, she was six years old when Terezín was liberated

• after the war she spent some months in Olešovice Chateau which was managed by humanist Přemysl Pitter

• n mid August she flew to England

• in England she lived in a home in Lingfield, Surrey

• she became a dressmaker

• she worked as a dressmaker, florist and cashier

• after fifty years she saw a picture of her mother for the first time

• she doesn’t know much about her parent until now

• she lives in London, UK

O Zdence Husserlové jsem se dozvěděl v Londýně od její přítelkyně Susanne Medasové. Susanne se narodila v Berlíně a její mateřštinou je němčina. Shodou okolností se však během svého života naučila česky tak, že v tomto jazyce i ve svých devadesáti letech snadno komunikuje. Zdenka se narodila v Praze. Podle všech okolností jazykem jejích rodičů byla čeština. Do svých šesti let mluvila především česky, přesto si dnes z češtiny vybavuje jen několik slov. Celý rozhovor se tak odehrával v angličtině.

„Mé jméno je Zdenka Husserlová, Angličané mi říkají Zenka. Narodila jsem se v Československu, v Praze, 6. února 1939. V roce 1941 nebo 1942 jsme odjely s matkou do Zdíkova. Bylo mi řečeno, že to bylo proto, že můj otec chtěl, abychom se dostaly mimo Prahu, kde hrozilo větší nebezpečí. Otec byl mezitím poslán prvním nebo druhým transportem do Lodže v Polsku. Jedné noci nacisté přišli do Zdíkova, našli tam tři židovské rodiny a poslali nás do Terezína.“

Na svou matku si nepamatuji

Jako tříletá nastoupila Zdenka 26. listopadu 1942 s matkou do transportu Cd z Klatov do Terezína. Otec zahynul v ghettu Lodž v roce 1942, matka byla zavražděna na podzim 1944 v Osvětimi. Malá Zdenička žila v sirotčinci v terezínském ghettu a tam se také dočkala osvobození. Krátce po osvobození strávila se skupinou jiných malých dětí několik měsíců na zámku v Olešovicích, který spravovali lidé okolo Přemysla Pittera a Olgy Fierzové.

„Nepamatuji si na svou matku, řekli mi, že asi byla nemocná. Když mě osvobodili v květnu 1945, bylo mi šest a půl. Děti tohoto věku si obyčejně pamatují, jak vypadají jejich matky. Když jsem přijela do Anglie, neměla jsem tušení, jak moje matka vypadala. Mít aspoň fotografii jsem si celý život přála. Po padesáti letech jsem ji konečně viděla a musím se vrátit do minulosti a vysvětlit, jak jsem ji dostala. V roce 1986 jsem dala oznámení do Givat Chaim (Beit Terezín, pozn. autora) v Izraeli. Tato výzva se dostala k Věře Hájkové, která se o mne v Terezíně starala v jeslích. Četla moje jméno a řekla svému muži: ‚Jsem si jistá, že tohle je malá Zdenička, o kterou jsem se starala.‘“ 

Tímto vyprávěním však přeskakujeme události. Proč se malá Zdenička nemohla naučit česky? Zlom pro ni nastal 15. srpna 1945. Na základě dohod mezi československou a britskou vládou se Britové ujali některých sirotků z koncentračních táborů. Někteří z nich pocházeli z Československa jako Zdenka, jiní z Polska, Maďarska, Německa či Rakouska. „Přijela jsem spolu s 24 dětmi, několik málo z nich bylo také z Terezína. Neznala jsem je, seznámila jsem se s nimi až v Anglii, když jsme žili ve Windermere. Nepamatuji si je ani ze zámku v Olešovicích. Byli tam například bratr a sestra z Kolína v Německu, děti z Vídně nebo z jiných částí Rakouska. Nevím, jak nás dali dohromady, ale letěli jsme spolu bombardérem do Anglie.“ 

Nechci zažít další loučení 

Do Anglie přiletěla bombardérem královského letectva RAF Lancaster. Starší děti seděly samy, mladší jako Zdenka na klíně dospělých osob. Během letu se o ni starala Edita Lauerová původem z Československa, která se později s manželem usadila v Pittsburghu v USA. O Editě Lauerové si Zdenka dokonce i myslela, že je to její maminka, manželé Lauerovi ji později chtěli adoptovat, ale potřebovali se nejdříve usadit. Když jí po dvou nebo třech letech znovu nabízeli adopci, devítiletá Zdenka odmítla. Nechtěla zažít další loučení, další změnu, zvykla si na život v novém domově mezi svými kamarády. „Jsem ráda, že Alice Goldbergerová rozhodnutí dítěte respektovala,“ říká dnes Zdenka Husserlová. S manželi Lauerovými zůstala v kontaktu a později na prahu dospělosti je v Pittsburghu navštívila. Tato návštěva však přinesla zklamání a zjitřila staré rány. Manželé Lauerovi pro ni tehdy měli přichystané české knihy a další věci, které připomínaly starý domov. Ona sama byla v té době vychovaná jako Angličanka a také se tak cítila. Bylo to pro ni jen trpké připomenutí minulosti, o které si myslela, nebo snad chtěla myslet, že je již uzavřená.

Zdenka velmi přilnula ke své vychovatelce Alici Goldbergerové, též uprchlici původem z Německa. Ta měla na starost skupinu 24 dětí, kam patřila i Zdenka, která ji nechtěla opustit. „Později jsme se přestěhovali do druhého krásného domu v Lingfieldu v hrabství Surrey. Byla bych ráda, kdybychom mohli mluvit našimi rodnými jazyky. Ale Alice (Goldbergerová) byla striktně proti všemu, co souviselo s naší minulostí. Ona sama mluvila německy se svými kolegyněmi, ale když se nás ptala, jestli rozumíme německy, řekla jsem ne. I když jsem rozuměla, neřekla jsem jí to. Bohužel nebo snad bohudík, děti se (v lágrech) naučily německy.“ I když tuto část výchovy Alici zazlívala, jinak na ni nedá dopustit a po celý život do jejích posledních dnů jí byla v Londýně na blízku.

Mým domovem je Anglie

Jak už jsme naznačili výše, od dětství Zdenka toužila spatřit fotografii své matky, ale bylo jí to dopřáno až po padesáti letech. V roce 1986 dala inzerát do zpravodaje terezínské komunity Beit Terezín v izraelském Givat Chaim. Na tuto zprávu jí z Prahy odpověděla Věra Hájková, která v Terezíně pracovala jako vychovatelka v sirotčinci. O rok později Zdenka sebrala odvahu a poprvé od srpna 1945 přiletěla do Prahy. Němečtí ovčáci československých pohraničníků na ruzyňském letišti jí znovu připomněli z dětství zakořeněný strach ze psů, kteří jí připomínali psy strážných z Terezína. Věra Hájková a Alžběta Prylová, další přeživší z Terezína, Zdence pomohly najít vzdálené příbuzné. Setkání s nimi bylo zklamáním, nedozvěděla se o rodičích mnoho, příbuzní byli v té době velmi mladí. Jazyková bariéra také udělala své, ale Zdenka Husserlová od té doby aspoň zná tvář své matky.

„Nemyslela jste někdy na to usadit se v jiné zemi?“, zeptal jsem se na závěr Zdenky Husserlové. Jiné děti z Lingfield House totiž žijí dnes po celém světě, kromě Británie v Izraeli, Belgii, Portugalsku a USA. „Ne, nikdy. Alice (Goldbergerová) si mne vždy představovala na kuřecí farmě, v Izraeli, v kibucu, protože jsem měla tak ráda svá kuřátka. Říkala jsem však Alici, že mým domovem je Anglie. Byla jsem dvakrát v Austrálii, několikrát v Americe a v Izraeli, ale Anglie stále je mým domovem.“ V Británii se této skupině dětí říká „děti z Lingfield House“. Spolu s ostatními skupinami dětí – sirotků z koncentračních táborů, kteří po válce vyrůstali v Británii, jsou často označováni jako „The Boys“ – Chlapci. Tento název dokáže Zdenku Husserlovou rozčílit. Chlapců bylo sice více než děvčat, není to však podle ní důvod, proč tuto skupinu nazývat právě The Boys.

V Anglii se vyučila švadlenou. Pracovala v tomto oboru i jako květinářka a prodavačka, v současnosti žije na severu Londýna. Zdenka Husserlová se nikdy neprovdala, neměla děti, můžeme jen spekulovat o tom, nakolik ji v tom ovlivnila její minulost. Fotografii své matky má, otcova chybí. O svých rodičích dodnes neví skoro nic.