Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan-Christopher Horak (* 1951)

• born in Bad Münstereifel, Germany on 1 May 1951

• father Jaromír Horák co-arranged the escape of Petr Zenkl from Czechoslovakia in 1948

• great-grandfather Václav Koula was the chief director of ČKD from 1919

• grand-uncle Brigadier General Josef Kohoutek was executed by the Nazis as a resistance fighter

• witness‘s father was sentenced to 20 years in prison in absentia by a communist court, and remained prosecuted for life

• the family moved from the German refugee camp in Munich Schwabing to Chicago, USA in 1951

• they moved to Germany in 1964 and started visiting Czechoslovakia

• finished high school in Germany and returned to the U.S. for college studies

• studied film and pursued a career in film history and archives

• lectures at the University of California, Los Angeles

První měsíce života byly pro Jana-Christophera Horaka podobně dramatické, jako mládí jeho otce. Když se otec Jaromír Horák po válce rozhodl zapojit do 3. odboje, netušil, že za pár let v Německu potká svou budoucí ženu, narodí se jim dvojčata a většinu života stráví ve Spojených státech amerických a v Německu. Rozhodnutí otce ovlivnilo i celý život jeho dvou synů. Narodili se v Německu, dětství strávili v Chicagu, pubertu opět v Evropě. Jan-Christoper Horak se tak stal člověkem navždy rozděleným napůl mezi Amerikou a Evropou.

 

Maminka Gisela Offermanns a tatínek Jaromír Horák se potkali v německém Heilbronnu, kde oba pracovali pro americkou armádu. Mladý Čechoslovák čekal na dokumenty umožňující mu vystěhovat se do USA. Teprve nedávno překročil ilegálně československo-německou hranici. Maminka Gisela pracovala jako tlumočnice.

V těžké poválečné době oba hledali novou životní cestu a našli jeden druhého. Když se Jan-Christopher Horak společně se svým bratrem Josephem Michaelem 1. května 1951 narodili, narušilo to novomanželům plány. Děti se měly narodit až ve vysněné Americe. Na svět ale přišly předčasně, poté, co nečekaně zemřel jejich německý dědeček.

„Maminka z toho šoku porodila předčasně. Protože tatínek musel najednou obstarat dokumenty nejen pro sebe a manželku, ale i pro nově narozené děti, odlet se opozdil. Navíc jsme s bratrem vážili velmi málo, tak se muselo čekat ještě na to, až dorosteme,“ vypráví Jan-Christopher. Do Chicaga se rodina dostala 13. prosince 1951. Tam se poté v srpnu 1953 narodil třetí syn Peter a byl tedy prvním rodinným členem s americkým občanstvím.

Rodina žila před válkou privilegovaně

Pamětníkova česká rodina se v předválečném Československu vypracovala do vysoké společnosti. Pradědeček Jana-Christophera Horaka Václav Koula byl vrchním ředitelem ČKD, ve stejné fabrice pracoval i pamětníkův dědeček. „Můj děda Jan Horák se narodil v Prostějově v roce 1886. Přišel do Prahy studovat a po studiích začal pracovat v ČKD. Když začala první světová válka, byl odveden k rakouskému vojsku, v roce 1915 ale dezertoval k českým legiím v Rusku. Do Prahy se vrátil až v roce 1920. Oženil se s dcerou svého šéfa, mojí babičkou, ale nejsem si jistý, zda to bylo před nebo po jeho vojenské službě,“ říká Jan-Christopher Horak.

V roce 1921 se jim narodil syn Jaromír Horák, pamětníkův otec, a v roce 1929 dcera Libuše. Díky postavení dědečka i otce vyrůstaly děti v privilegovaných podmínkách. Ve třicátých letech 20. století jezdila rodina s přáteli na letní dovolené do Splitu a v zimě lyžovat do Železných hor. Vlastnili loveckou chatu s pozemky a tenisovými kurty v Řevničově, která bude hrát důležitou roli později.

Rodina žila ve vilové čtvrti ve Vysočanech. „Pradědeček Koula nechal postavit dvě vily, jedna z nich má přímo výhled na areál ČKD. V jedné vile žil dědeček, babička a otec. Pradědeček s prababičkou a tety s manžely žili v té druhé. Manžel tety Míly byl Josef Kohoutek,“ uvádí pamětník rodinné souvislosti. Generál Kohoutek byl legionář z italské fronty, který po Mnichovu vstoupil do ilegální organizace Obrana národa, kde se stal velitelem štábu zemského velitelství Čechy. Měl pod sebou odchody vojáků do zahraničí, zpravodajskou činnost, shromažďování výzbroje a přípravu sabotáží. Po zatčení gestapem a věznění jej v roce 1942 popravili v berlínské věznici Plötzensee.

Otce zachránil úplatek von Neurathovi

Zatímco Josef Kohoutek už působil v odboji, Václav Koula a Jan Horák i po Mnichovu a okupaci Československa zůstávali ve vedení Českomoravské-Kolben-Daněk. Největší strojírenská továrna v tehdejším Československu, která za války vyráběla převážně zbraně pro wehrmacht, se už v té době ovšem jmenovala Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik AG (BMM), česky Českomoravské strojírny, akciová společnost.

Po protinacistických studentských demonstracích 17. listopadu 1939 zatklo gestapo pamětníkova otce Jaromíra Horáka. Ačkoliv nebyl nijak politicky aktivní, objevili se příslušníci gestapa v jejich domě ve Vysočanech, odvezli jej do Petschkova paláce a společně s více než 1 200 dalšími studenty ho poté internovali v koncentračním táboře Sachsenhausen.

„Naše rodina je příkladem toho, že se za války stávalo, že v jedné domácnosti žili členové odboje i kolaboranti. Jako manažeři velké společnosti pradědeček a dědeček neměli na výběr. Buď museli pokračovat v práci, nebo by je zastřelili. Maminka později mluvila s babičkou o tom, proč byl tehdy otec zatčen. Babička měla teorii, že to bylo kvůli tomu, aby nacisti dostali naši rodinu pod tlak a pod kontrolu,“ odvolává se Jan-Christopher na vyprávění své babičky. V roce 1940 odešel pradědeček Koula do penze a dědeček Horák v bývalém ČKD zůstal až do komunistického puče, kdy jej z práce vyhodili.

Když otce Jaromíra gestapo zatklo, bylo mu osmnáct. Sotva nastoupil na studia, byl zatčen. Dochovala se jedna pohlednice ze Sachsenhausenu, kde píše na Vánoce 1939 vzkaz rodině v příkladné němčině. „Drazí rodiče, děkuji vám za Váš milý dopis, který mě velmi potěšil. Dostal jsem také peníze, které jste mi poslali. Daří se mi dobře a jsem zdráv, doufám, že jste také zdrávi. Posílám pozdravy dědečkovi, tetám a strýčkovi, posílám pusu sestře Libuši, pořád na Vás myslím a přeji Vám veselé Vánoce a šťastný Nový rok. Líbám maminku a tatínka a doufám, že se brzy uvidíme. Váš Mirek.“

Příběh Jaromíra Horáka končí šťastně. Díky kontaktům s nacistickými úředníky se rodině podařilo spojit se s tehdejším německým protektorem Konstantinem von Neurathem. „Pradědeček s dědečkem von Neuratha pozvali na své lovecké sídlo a tam mu nabídli finanční obnos s požadavkem na otcovo propuštění a to se také stalo. Propustili jej na začátku roku 1940.“ Mirek se dostal domů a jeho hlavní čas měl teprve přijít.

Otec se přidal k odboji, prastrýce nacisti popravili

Ve stejné době, kdy se Jaromír Horák dostal zpátky k rodině do Prahy, zatkli manžela jeho tety Milady Koulové, brigádního generála Josefa Kohoutka. „Zatkli jej v únoru 1940, odvezli jej do Plötzensee a tam jej o dva roky později popravili jako výstrahu a potrestání za atentát na Heydricha. Teta Míla pracovala v odboji dál a byla také zapojená do ukrývání parašutistů výsadku Anthropoid. Po válce získala medaili, ovšem po komunistickém převratu ji zatkli a soudili v procesu s mým otcem. Teta Míla byla tehdy po únoru 1948 hlavní spojkou s kontakty v zahraničí,“ pokračuje v příběhu svého otce Jan-Christopher Horak.

Mladý Jaromír, do té doby politicky vlažný, se po propuštění ze Sachsenhausenu k odboji připojil. Jak vypráví jeho syn, distribuoval letáky a působil jako spojka v případě potřeby. Protože byly z nařízení německého protektora uzavřené univerzity, studoval Jaromír Horák během války soukromě a pracoval na různých úřady přidělených pozicích v Praze. „Našel jsem po něm z té doby papír s výtkou, že chodí opakovaně pozdě do práce. Dnes víme, že to byl jeden z příkladů odboje, zpomalovat výrobu, nechodit do práce anebo chodit pozdě,“ komentuje pamětník.

Po válce dokončil otec studia chemie a začal pracovat v kosmetickém průmyslu. Zároveň jej lákala politika a vstoupil do Československé strany národně socialistické, za kterou neúspěšně kandidoval do pražského zastupitelstva. V roce 1945 se poprvé oženil s Helenou Horákovou.

Otec pomohl utéct Petru Zenklovi, sám pak s početnou skupinou emigroval do Německa

Když komunisté v únoru 1948 převzali vládu v Československu, Jaromír Horák nestál na té správné straně. Jakožto člen národních socialistů, kteří se většinově v únorových dnech přidali ke komunistům, se dostal do skupiny těch straníků, jež se postavili za poválečného předsedu strany a někdejšího pražského primátora Petra Zenkla, v té době už hlasitého kritika Klementa Gottwalda.

Jaromír Horák pracoval jako technický vedoucí kosmetické firmy LAMEÉ. Měl kontakty mimo jiné s fabrikami v pohraničí. Opět přes tetu Mílu se dostal do skupiny protikomunistických odbojářů a začal s nimi organizovat Zenklův útěk.  „Američané – to bylo ještě před vznikem CIA – chtěli pomáhat uprchnout důležitým nekomunistickým osobnostem. Petr Zenkl byl už v té době v domácím vězení. To byl hlavní problém, jak jej dostat ven. Díky mému otci a dvěma dalším mužům, kteří navázali kontakt s policisty, co Zenkla hlídali, se podařilo je přemluvit ke spolupráci. Nejprve jednoho z hlídačů, později oba dva. Přidali se k nim a uprchli ze země spolu,“ popisuje.

Ve studii „Odbojová skupina Jaromíra Horáka a útěk Dr. Petra Zenkla“ autora Petra Cajthamla, která je uložená v dodatečných materiálech, stojí: „Díky českému úředníkovi amerického velvyslanectví v Praze Reinoldu Pickovi měla Horákova skupina i spojení na americké diplomaty v Praze. Kontakty na bezpečnostní složky disponoval jiný člen skupiny – Jaroslav Švejdar, obvodní komisař z Oblastní kriminální úřadovny v Praze, který byl po únoru 1948 postaven mimo službu a čekal již jen na své formální propuštění z SNB.“ Jaroslav Švejdar, Jaromír Horák a Oldřich Jandera tvořili trojici mužů, která za útěkem Petra Zenkla a jeho manželky stála.

Po únorovém puči byl Petr Zenkl nepřetržitě pod dohledem československé bezpečnosti. Okolnosti celého případu jsou na základě bádání a rozhovoru s Jaromírem Horákem popsány ve zmiňované Cajthamlově studii. Protože se po únoru 1948 dostalo do takzvaného domácího vězení velké množství významných osob, neměla Státní bezpečnost dostatek personálu ze specializovaného oddělení. „Aby bylo zabráněno riziku sblížení hlídaných s hlídajícími, bylo osazenstvo těchto hlídek po poměrně krátké době (několika týdnů) vyměňováno. Podle služebních předpisů měla být dvoučlenná hlídka složena vždy z jednoho příslušníka StB a jednoho z jiné složky SNB. Nedostatek personálu však vedl k tomu, že z šestice, střežící Zenkla v den útěku, byl jen jeden příslušníkem StB, ostatní byli z Oblastní kriminální úřadovny v Praze.“ Kvůli nedostatku personálu se pracovní doba hlídky prodloužila z původních čtyř hodin na osm. Hlídka měla Petra Zenkla všude doprovázet a také kontrolovat jeho styky s jinými osobami.

Převoz Zenkla a jeho ženy nabídlo Americké velvyslanectví v Praze v diplomatických vozech. Zenkl si dal jako podmínku, že se při útěku jeho strážcům nesmí nic stát, a tak se skupina Jaromíra Horáka rozhodla k tomu, že zkusí členy hlídky přemluvit ke spolupráci. Na starosti to dostal Jaroslav Švejdar, který mnohé ze strážců znal jakožto své bývalé kolegy. Podařilo se to až napodruhé. „Dne 7. srpna 1948 brzy ráno odchází Petr Zenkl se svojí ženou a oběma strážnými z domu pod legendou návštěvy bratrova hrobu v Karlštejně. Uniformované hlídce před domem oznamují, že se vrátí okolo 14. hodiny, tedy v době střídání hlídek. Namísto na nádraží však odcházejí k letohrádku královny Anny na Pražském hradě. Zde se setkávají s Oldřichem Janderou a Reinoldem Pickem. Pick odvádí manžele Zenklovy do nedalekého parku, na jehož okraji čeká vůz, do něhož nasedají a odjíždějí směrem k Novému Strašecí. Tam přesedá Petr Zenkl do kufru diplomatického vozu amerického vojenského atašé plukovníka M. Michely a Pavla Zenklová do kufru vozu tajemníka americké ambasády W. Birge. Následně oba vozy přejíždí přes hraniční přechod Cheb – Waldsasen do americké okupační zóny v Německu, ještě téhož dne večer oba vozy s manžely Zenklovými dorazily do Frankfurtu nad Mohanem,“ popisuje Petr Cajthaml.

Poté byli na řadě všichni ti, kteří byli do plánování a provedení útěku zapojení. „Mezitím můj otec, dva další ze skupiny, dva policisté s celými rodinami, což bylo dohromady okolo 20 až 25 lidí, nasedli na vlak do Lipové v západních Čechách. Odtamtud šli 6 kilometrů přes hranici. Nebyl tam tehdy ještě ostnatý drát ani nic podobného,“ doplňuje Jan-Christopher Horak. Podle rekonstrukce v Cajthamlově studii se skupina cestou k hranici setkala s Horákovým známým, majitelem nedaleké sklárny, který oblast dobře znal a dovedl je do těsné blízkosti hranic a určil jim přesný čas, kdy se v okolí nebudou vyskytovat hlídky. Skupina měla pro případ potřeby připravenou výzbroj. Po hodině čekání se všichni setkali s americkými důstojníky, kteří celou skupinu převezli do tábora americké zpravodajské služby – Alaska House – poblíž Frankfurtu nad Mohanem.

Čekání na americká víza se prodloužilo

Jaromír Horák měl stejně jako zbytek skupiny přislíbena víza do Spojených států. Několik dní před útěkem vešel v platnost jeho rozvod s Helenou Horákovou. I přesto ji za několik dní zatkli a až do roku 1952 věznili. Se svou budoucí ženou Giselou se Jaromír Horák seznámil v září 1949, poté, co byl americkou armádou přemístěn do Heilbronnu. Vzali se 31. prosince 1949 v Münstereifelu u Kolína, kam se její rodiče přestěhovali během 2. světové války, během jejíchž bojů byl zničen jejich obchod a dům v Kolíně.

Když se Jaromír seznámil se svou budoucí ženou Giselou, imigrační proces se zkomplikoval. Najednou musel kromě sebe žádat o dokumenty také pro svou ženu. Když se poté mladému páru předčasně narodila dvojčata, proces se ještě prodloužil – vyřídit se teď nově musela víza pro čtyři osoby. „Když jsme se narodili, byli jsme s bratrem takzvané vysídlené osoby, osoby bez státní příslušnosti. Přesunuli nás do tábora pro takovéto případy v Mnichově-Schwabingu a tam jsme čekali dalších sedm měsíců, než jsme přibrali na váze a mohli jsme do letadla,“ vypráví.

Rodina Horákova odletěla v prosinci 1951 do Chicaga, protože tam žili jejich příbuzní. Otec Jaromír s manželkou Giselou museli vše budovat od začátku. Ačkoliv byli oba vysokoškolsky vzdělaní, kvůli neznalosti jazyka a prostředí nastoupili klasickou životní cestu imigrantů. „Otec najednou spadl z vysoké společnosti mezi dělníky. Trvalo dlouho, než se naučil anglicky a znovu se prosadil. Paradoxně až v roce 1964, když jsme se přestěhovali zpátky do Německa, se začal dostávat zpět do původního společenského postavení,“ říká pamětník. Petr Zenkl tehdy žil v USA a oficiálně vystupoval jako exilový politik, až do roku 1974 byl předsedou Rady svobodného Československa se sídlem ve Washingtonu. „Zenklovo jméno jsem doma nikdy neslyšel. Možná se ještě někdy v USA sešli, pokud Zenkl navštívil Chicago, ale otec o něm nikdy nemluvil. Poprvé jsem se o celém útěku dozvěděl až v 90. letech v Praze od jednoho českého novináře,“ říká Jan-Christopher Horak.

Rodina se pohybovala v československé komunitě, nikdy se ale plně nesžila s americkými sousedy a Ameriku nepřijala jako plnohodnotný domov. Když získal otec v roce 1964 nabídku práce v Německu, hned se rozhodli pro návrat do Evropy. Pro tehdy dospívající syny to ale nebyl jednoduchý přesun. „Bylo mi třináct, nastoupil jsem na gymnázium a nenáviděl to tam. Zaprvé to byla jen chlapecká škola a zadruhé kluci hodně podváděli a ve třídě dost často panoval naprostý chaos. Dostudovali jsme pak s bratrem na střední škole ve Frankfurtu nad Mohanem, kam chodily děti amerických vojáků a poté jsem se vrátil studovat vysokou školu v USA,“ vzpomíná.

Jan-Christopher Horak přiznává, že evropský původ jeho rodičů a jejich přesuny ho ovlivnily na celý život. Po získání magisterského titulu v USA se rozhodl pro studium doktorátu v Německu. „Lidé se mě často ptají na to, odkud jsem, a já jim říkám, že nevím. Pamatuju si, že nám jednou rodiče přiznali, že jediné věci v životě litují, a to je to, že nás vytrhli z našeho prostředí ve věku dospívání a že z nás udělali osoby bez jasné státní příslušnosti. Má znalost němčiny a angličtiny je totožná. Přemýšlím a snívám v obou. Kde je můj domov? Nevím přesně.“

V exemplárním procesu otce odsoudili k doživotí

Skupina okolo Jaromíra Horáka přešla hranici 7. srpna 1948. 0 tři dny později zadržela při pokusu o přechod hranice Státní bezpečnost členy jiné ilegální skupiny, napojené na Horáka. Na základě jejich výpovědi začalo zatýkání. 

Mezi prvními si přišli pro Miladu Kohoutkovou, Jaromírovu tetu, a dalšího příbuzného Antonína Pelicha.

Zatýkání pokračovalo po dalších výsleších, mezi zatčenými byla mimo jiné Jaromírova první žena Helena. Informace pocházejí ze zprávy, kterou Jaromíru Horákovi poskytl Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu na základě jeho žádosti z ledna 2001. Celá zpráva je uložená v dodatečných materiálech.

V soudním procesu byl Jaromír Horák odsouzen nejprve ke dvaceti letům vězení. Při dalším přelíčení před Nejvyšším soudem v dubnu 1950 se tresty ještě zpřísnily. Jaromíru Horákovi a Oldřichu Janderovi byl uložen trest těžkého žaláře na doživotí. Helena Horáková, se kterou se Jaromír ještě před emigrací stačil rozvést, dostala trest sedmi let vězení plus 6 000 Kčs jako trest peněžitý. Jaromírova sestra Libuše nemohla studovat medicínu a stala lékárnicí.

První setkání s prarodiči nebralo konce

Otec pamětníka neměl se svými rodiči kontakt od emigrace až do roku 1958. „Vím, že si pak psali dopisy, poté, co prostředník v Praze navázal kontakt s rodinou, a používali pseudonym Jan Miner, protože Státní bezpečnost stále sledovala rodiče a sestru. Muselo to pro ně být příšerné, že skoro deset let vůbec nevěděli, jestli jejich syn žije,“ říká. Horákovi přijeli do Prahy v srpnu roku 1965. Jan-Christopher poprvé v životě potkal svou československou rodinu. 

„Dědeček už byl bohužel velmi senilní, takže moc nemluvil. Zemřel pak v roce 1969. Babička naštěstí mluvila německy, s ní jsem se dorozuměl. Pocházela z bohaté rodiny, takže získala jako mladá na přelomu století vzdělání v Drážďanech, měla perfektní němčinu. Teta mluvila anglicky.“

Otec Jaromír Horák, tehdy už jako americký občan s americkým jménem Jerome Horak, získal československé vízum na základě plánované pracovní schůzky. Jakožto zástupce americké chemičky mířil na setkání se zástupci státního Chemapolu. „Jeli jsme autem z Německa přes Teplice a pak na Plzeň a do Prahy, nebyly tam žádné dálnice. Celkově byl můj první dojem, že je všechno nesmírně zaostalé, zničené a chudé. To platilo i o Praze, nebyly tam žádné nové stavby, možná jen jedna dvě nové budovy. Všichni tehdy ještě topili uhlím, byl konec zimy, takže obloha byla naprosto žlutá. Vyvolávalo to pocit, že všichni jsou neustále v naprosté depresi,“ popisuje své první dojmy.

Rodina byla vždy ubytovaná v jednom z hotelů určených pro cizince, které byly sledované Státní bezpečností. Nejčastěji to byl hotel Jalta na Václavském náměstí, mezi další patřily hotely Solidarita, Flora, Axa a Olympus. Při první návštěvě byli Horákovi ubytovaní na Vinohradech, v budově jsou dnes byty. „Přijeli jsme na hotel – bylo mi 13 – a první věc, co jsem řekl tatínkovi, bylo: ‚Hej tati, kde jsou ty odposlechy?‘ Tak jsem hned dostal facku. Měl strach, byl nervózní, byl to jeho první výlet zpět. Nevěděl, co všechno by se mohlo stát,“ vzpomíná.

K rodině byli pozvaní na nedělní oběd. Stále žili ve stejné vile ve Vysočanech, jen už byla upravená na několik bytových jednotek. Patřil jim už jen jeden třípokojový byt z původních dvanácti pokojů. „Přijeli jsme tehdy na oběd. Usedli jsme ke stolu a dalších deset hodin jsme se nezvedli. Následovala káva a zákusek a pak večeře. Bylo to silné setkání,“ vypráví.

Jan-Christopher si pamatuje, jak byly zdi jídelny a obývacího pokoje poseté obrazy. Tím, že se rodina musela uskromnit, ale umělecká díla jim zůstala, museli využít každého centimetru na stěnách pokojů. „Obrazy tam visely jeden vedle druhého a mezi nimi taky hedvábný gobelín bílého tygra, který si pradědeček přivezl z Vladivostoku nebo Šanghaje, když se vracel jako legionář. Vrátil se tehdy až v dubnu 1920,“ říká.

Srpen 1968 pro mě znamenal politické vzdělání

Rodina navštěvovala Československo pravidelně. Ze zprávy Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu vyplývá, že československé úřady o pravé totožnosti Jaromíra Horáka věděly. Zároveň ale potřebovaly jeho kontakty s americkým průmyslem. „Otcova firma měla dodávat Chemapolu výrobky, které potřebovali k výrobě ledniček, takže jej tolerovali,“ vysvětluje. V Československu byli Horákovi i v srpnu 1968.

„Byli jsme zrovna na dovolené na Slovensku, jeli jsme tam začátkem srpna a zůstali jsme na tři týdny. Byli jsme v Tatrách a už tam jsme viděli ruské tanky na manévrech. Vrátili jsme se do Prahy a prožívali tu napjatou dobu. Byli jsme s otcem a bratrem na Staroměstském náměstí, kde měl Smrkovský projev k desetitisícům lidí. Byla to doba, kdy měl tisk svobodu, mohl sis koupit západní noviny a všude se šířila naděje, že existuje nějaká třetí cesta mezi komunismem a predátorským kapitalismem. Tam mi došlo, co je politika, a to mi zůstalo,“ zamýšlí se Jan-Christopher, který se později jako vysokoškolák ve Spojených státech účastnil demonstrací proti válce ve Vietnamu.

Po odchodu do penze Československo Jaromíru Horákovi od roku 1974 zamezilo vstup do země. Nemohl ani na pohřeb své matky v roce 1978. Janu-Christopherovi se občas do Prahy podařilo vycestovat pod záminkou pracovní cesty. V roce 1979 cestoval z Německa do Prahy, aby nelegálně vyměnil několik avantgardních fotokoláží za výstavu, kterou kurátoroval. Jeho kontakt, který byl členem Charty 77, se s ním setkal u sochy svatého Václava v Praze a vyměnili si balíčky jen s několika slovy. Další příležitost přišla v polovině 80. let.

„Pracoval jsem tehdy pro muzeum George Eastmana, což je významné muzeum filmu a fotografií, a s kolegou jsme tehdy vyjednali výměnu fotek s Technickým muzeem v Praze které mělo unikátní sbírku fotografií Étienne-Julese Mareye z 80. let 19. století. Málem mě zatkli na hranicích celníci, protože si mysleli, že fotografie Eadwearda Muybridgea z 19. století, které jsem měl, jsou pornografie,“ říká Horak. Otec se zpět do Prahy podíval až po sametové revoluci. Přijel hned pár měsíců poté a neúspěšně kandidoval za Občanské fórum v prvních polistopadových volbách.

„Definitivně se pak přestěhoval do Prahy v roce 1994. Podařilo se mu v restituci získat zpátky bytový dům na Vinohradech, který koupil ve 30. letech jeho dědeček. Nastěhoval se tam do jednoho malého bytu a říkal, že už teď Praha zase vypadá jako před válkou,“ uzavírá příběh svého otce Jan-Christopher.

České téma je mi pořád blízké

V roce 1988 se Jan-Christopher Horak oženil. Po získání doktorátu začal pracovat jako kurátor v Muzeu Eastman House, což je dům zakladatele Kodaku. Od roku 1994 působil jako ředitel Filmového muzea v Mnichově. Kvůli rodině se pak vrátil do USA, kde v Los Angeles dostal na starost vybudování archivu pro Universal Studios. Poté se stal ředitelem filmového archivu na University of California v Los Angeles (UCLA), kde zůstal až do penze v roce 2020.

„Stále mám na univerzitě pár kurzů. Ve své doktorské práci jsem se zabýval tématem židovských německých filmařů, kteří utekli před nacismem do Hollywoodu, a to je mé hlavní téma doposud. Publikoval jsem 15 knih a více než 300 článků v 15 jazycích. Zajímám se také o avantgardu a němý film a pracuji na knize o Češích v Hollywoodu.“

Aktivní zůstává Jan-Christoper Horak i v otázce politiky. Před americkými volbami v listopadu 2024 se zapojil do kampaně Demokratické strany. „Napsal jsem kolem 1 200 pohlednic a dopisů voličům, přispěl jsem finančně a účastnil jsem se kampaně pro Kamalu Harrisovou a místní demokraty. Podařilo se nám sice dostat našeho kandidáta do Kongresu, ale jsem velmi znepokojen výsledky prezidentských voleb a tím, že si Američané vybrali Donalda Trumpa. Můj vzkaz mladým lidem je jasný. Demokracii musíme neustále kultivovat. Když ji začnete brát jako samozřejmost, je velmi jednoduché o ni přijít.“