Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Never, ever give up
Born on 25th January 1936 as Ota Karel Heller in Prague
1936 – 1941 lives in a house in Kojetice, near Prague
11.5.1945 father´s return with the Czechoslovak Unit of the British Army
13th March 1948 escapes with parents to the American Zone in Germany
30th May 1949 arrives in New York by ship
1949 changes his name for Charles Ota Heller
1959 marries Susan Holsten
1960 completes his university studies of engineering
1960 – 1969 works in California and Maryland as an engineer and professor
1963 – 1968 completes his doctorate studies at Catholic University of America in Washington, D.C.
1970 first visit to Czechoslovakia
1979 – 2000 becomes Director, President of various companies
since 1989 frequent business trips to Czechoslovakia to help develop market economy and to recover family property
today President of Annapolis Capital Group, consulting and investment firm
2011 publishes Prague: My Long Journey Home, memoir of his childhood
2011 Dlouhá cesta domů, the Czech translation is published
2013 publishes Name Droppings:Close Encounters with the Famous and Near-Famous
2014 is preparing another book of memoirs Ready, Fire, Aim! A Survivor´s Tales of Entrepreneurial Terror Life motto Never, ever give up.
Příběh, který mi Charlie Heller vyprávěl, je v mnoha ohledech podobný těm, které prožily tisíce a tisíce českých židovských rodin jeho generace. Asimilovaly se do českého prostředí první republiky, byly českými vlastenci v duchu Masarykově, dostaly možnost rozvíjet se kulturně, podnikat a být úspěšnými členy československé společnosti. Pokud se chtěly ve většinovém prostředí prosadit, musely tvrdě pracovat, dokázat, že si i jejich dosud proskribovaná menšina zaslouží rovnoprávné zacházení. Jejich židovství se nijak výrazně neprojevovalo, pokud vůbec.
Charles Ota Heller se narodil jako Ota Karel Heller 25. ledna 1936 v Praze do rodiny schopných a úspěšných podnikatelů. Pradědeček z matčiny strany Gustav Neumann se vypracoval vlastní pílí a nezměrnou pracovitostí z majitele malého obchodu smíšeným zbožím v Kojeticích ve středních Čechách („prodával nejrůznější zboží od košťat po noviny a chleba a oblečení“) v prvního dovozce šicích strojů značky Singer do Čech, ještě v dobách mocnářství. Ženy z okolních vesnic naučil na singrovkách šít. Zpočátku pracovaly doma, ale už v letech 1925/26 se jeho podnik na výrobu pracovních oděvů pro muže stal největším ve střední Evropě. Ve 30. letech změnil podnik jméno: Gustav Neumann zůstalo, přidalo se slovo LABOR, to s ohledem na export. Jeho dva synové, Artur a Ota, pracovali v otcově podniku. Někdy v roce 1933 do podniku nastoupil Rudolf Heller z Kralup nad Vltavou, absolvent obchodní školy v Praze, a „zamiloval se do vnučky svého šéfa“ Ilony. O rok později byla na Staroměstské radnici svatba a za dva roky se jim narodil Ota, jejich jediné dítě. Svatba byla pouze civilní: Ilona byla sice věřící katolička, avšak všichni mužští členové rodiny byli židovského původu, Rudolf byl bez jakékoli víry, a tak civilní obřad vyhovoval všem.
Ota Heller vyrůstal v netypické širší rodině. Maminka jeho matky, Marie Kozuschniková (katolička a sudetská Němka), ji porodila za svobodna, otec Artur Neumann ji adoptoval a Ilona byla vychovávána svým dědečkem Gustavem, otcem Arturem a strýcem Otou v Kojeticích u Prahy. S matkou neměla žádný kontakt až na dobu okupace, kdy jí a malému Otovi hrozil transport. Tehdy ji vyhledala a prosila, aby oficiálně pod přísahou prohlásila, že její otec byl katolík. Pro Marii Kozuschnikovou to muselo být těžké rozhodnutí. Vědomě křivě přísahat byl jistě v jejích očích velký hřích. K její cti jí slouží, že se nakonec rozhodla pro záchranu lidských životů. Její životní příběh se však dál ztrácí - zřejmě byla po roce 1945 odsunuta, neznámo kdy a kam. Ota Heller, stejně jako jeho matka Ilona, byl pokřtěn, v rodině jako v mnoha asimilovaných židovských rodinách se slavily Vánoce a Velikonoce, takže neměl zdání o svém židovském původu. Byl jako všichni ostatní kluci v jeho věku ve vesnici a nechtěl se lišit. „U nás v rodině se nikdy nemluvilo o náboženství. Židovští členové domácnosti byli naprosto sekulární, nikdy nechodili do synagogy, nikdy nemluvili jidiš nebo hebrejsky. Cítili se jako vlastenci, Češi, všichni mluvili jenom česky.“
Postupně začali mizet členové rodiny Oty Hellera, až v dubnu v roce 1940 zmizel i otec Rudolf. Vědělo se, že musí utéct, ale rodina po více než pět let o něm neměla zprávy. Nešel přes Polsko jako většina mužů v podobné situaci, ale přes Jugoslávii do Palestiny k československé jednotce britské armády. Utíkal za velmi nebezpečných okolností, ale měl štěstí, na rozdíl od Artura a Oty, kteří v Jugoslávii na útěku zahynuli. Rudolf se dostal k dělostřelectvu a zúčastnil se mj. dvojího obléhání Tobruku, byl u Dunkerque, při invazi a došel s generálem Pattonem do Plzně.
V Kojeticích se nástup nacismu projevil konfiskací veškerého majetku rodiny. Ota Heller s maminkou a pradědečkem, kteří jediní z rodiny zbyli, se museli nastěhovat na statek sousedů, matka tvrdě pracovala na poli a Ota s pradědečkem, kterému říkal zjednodušeně dědeček, trávili veškerý čas spolu. Neměli nikoho jiného. Jejich izolace byla omezující, ale i ochranná: nesměli opustit statek, pamětník nesměl chodit do školy, a když se jednou, s židovskou hvězdou na kabátě, šel podívat na kamarády ke škole, dočkal se posměchu a zlých poznámek. Jednou ráno, když přišel ke snídani, „můj dědeček tam stál ve svém obleku s vestičkou, který nosil pořád, a teď měl na ní žlutou hvězdu. U nohou měl kufr. Řekl jsem: ‚Kam jedeš, dědečku? A on řekl: ‚No, musím někam na chvilku odjet, ale brzy se vrátím.‘“ Nikdy se nevrátil, zahynul v Treblince v plynové komoře. Bylo mu 82 let.
V Kojeticích se našli i lidé stateční, kteří s rodinou sympatizovali a pomáhali jí. Našel se např. i František Volt, který Otu Hellera tajně učil matematice a zeměpisu, Tůmovi, na jejichž statku Ilona se synem bydleli, než ho zabrali Němci, a další.
Matka Ilona musela konec války prožít v pracovním táboře na Hagiboru v Praze, Ota Heller se stále skrýval v Kojeticích, otec Rudolf o sobě nemohl dát žádné zprávy. Přišel květen 1945. Rudolf se objevil v Kojeticích na motorce, oblečen do „Eisenhowery uniformy. A dokonce po mnoha letech tohle byl, tohle byl ten nejšťastnější okamžik mojeho života. I dnes.Tak jsme byli zase spolu.“ Pomalu se život vracel do předválečných kolejí: majetek, během války zabraný sudetským Němcem Josefem Hollmannem, se dostal zpět do rukou rodiny Hellerových, ale rodina se rozhodla přestěhovat do Prahy. Bylo příliš psychicky a emočně náročné zůstávat v domě, odkud bylo tolik lidí bez návratu odvlečeno. Rudolf se stal hlavou podniku LABOR, syn Ota začal konečně chodit do školy – dojížděl do Prahy – ale to už se blížil únor 1948. Rodina znovu přišla o majetek a otec Rudolf s rázností vojáka rozhodl o emigraci. Přechod přes hranice (někde u Aše) se zdařil a následovala série pobytů v třech utečeneckých táborech v americké zóně v Německu. Ota Heller vzpomíná, s jakou nenávistí se k nim Němci chovali...
Nelehké podmínky v období čekání na americká víza, krátký ozdravný pobyt ve Švýcarsku pro Otu Hellera a cesta lodí přes oceán. „Mohli jsme okamžitě odejít do Anglie, Austrálie nebo Kanady díky otcově službě v britské armádě. Ale moji rodiče byli absolutně přesvědčeni, že chtějí do Ameriky, protože můj táta vždycky říkal: ‚Amerika je ta nejsvobodnější země na světě, kde ty,‘ myslel mě, ‚budeš mít šanci dělat, cokoli budeš schopný. A to nemůžeš nikde jinde na světě.‘“
Přátelé ze starých časů, rodina Eisnerova, se za Otu Hellera a jeho rodiče zaručili a pomáhali jim v začátcích. Nebylo to snadné. Ilona a Rudolf museli vzít práci, která byla hluboko pod jejich úrovní. Prošli typickou cestou emigrantů, ale byli motivovaní a schopní a vlastní pílí se vypracovali. Americký sen v jejich případě fungoval. Ota Heller, který se přejmenoval na lépe americky znějícího Charlie, se obdivuhodně rychle naučil anglicky a díky sportu a studijním výsledkům se dostal na střední a posléze vysokou školu. Vystudoval inženýrství, udělal si doktorát a od té doby do dneška je činný v nesčetných funkcích, radách, v podnicích, které zakládá a vede, na univerzitách, kde se snaží o propojení průmyslu s výzkumem, praxe s teorií.
V období souvisejícím s 60. léty, v roce 1970, mohl být pozván do Československa. Stále byl ještě schopen mluvit česky. Bylo to pro něj první setkání s domovem.
Potom se šťastně oženil. Má syna Davida a dnes tři vnoučata. Po roce 1989, kdy cítí, že znovu nachází své české kořeny, a je hrdý na to, že je Čech, snaží se restituovat rodinný majetek a pomáhá nově orientující se československé ekonomice. Překvapivě nachází i čas psát své vzpomínky. Jedna z nich, Dlouhá cesta domů (2011), vyšla v MF i v českém překladu. Dnes se Charlie Heller často do Čech vrací. Hledá místa a lidi, kteří ho spojují s tím, odkud vyšel, a je šťastný, že může svým třem vnukům a synovi zprostředkovat vědomí toho, odkud on vyšel a co tahle země pro něj znamenala a stále znamená.
„I will never retire,“ říká Charlie Heller.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Útěky do svobody
Příbeh pamětníka v rámci projektu Útěky do svobody (Míša Čaňková)