Jiří Gruz

„Potom nejvíc je dorazilo, jeden text, kterej napsal právě ten kamarád, ten Vašek Šíma, Mašinka pomalé záhuby a to bylo o tom režimu, ta mašinka pomalé záhuby. A oni říkají: ‚Co jste tím chtěl říct?‘ A on říká: ‚To je proti drogám, to je text proti drogám.‘ A oni na to: ‚No to ne. Koho jste tím mínil, koho jste tím mínil?‘ No bylo to jasný, že jo. ‚Tak a máte zákaz vystupování, odevzdejte blok.‘ Tak jsem jim vrátil blok a povídám vlezte nám na záda. No a kamarád napsal, odvolání k nějakýmu nejvyššímu soudu, jenomže ho potom neposlal. Tak jsme říkali, no nic, tak nejde to takhle, však nějak to půjde, nějak to půjde jinak, že. Tak jsme víceméně nějak přežívali nějakou dobu, že jsme nevěděli, co se bude dít no a zabavili jsme se tak, že jsme se věnovali šíření materiálů mezi lidi. “

„Teprve později, když už se tak přitvrzovalo, tak najednou nás začali vysílat na festivaly politické písně. A my jsme říkali, že mi se tam nehodíme, nevíme, co by jsme tam hráli. Jo a my jsme se tomu bránili jak čert kříži, abychom tam prostě nejeli. No a část těch muzikantů našich, obzvlášť náš jeden, co byl organizační vedoucí, tak ten říkal: ‚Bez kompromisů se nedá existovat v životě, život je postavený na kompromisech.‘ A my jsme se s ním hádali. Já mu říkám: ‚Kompromisy v tomto případě nejsu ochotný, ne to nebudu dělat.‘ “

„Myslím si, že od prvopočátku jsem tom nebral, jako nějakou, nějaký výstřelek jenom, nějaký zkrat, že opravdu k tomu je, k tomu je potřeba veliká, jako morální síla, vůbec tady to udělat, jo. To moc jedinců, v životě jako, kteří přední třeba byli, to nedokázali. On vlastně obětoval, aby tu, to svědomí národa probudil, tak obětoval vlastně svůj vlastní život, že. Myslím si, že hodně lidí by třeba to odsuzovalo, nebo odsuzuje to. Samozřejmě brát si život, nemá na to nikdo právo, že jo, brát si svůj vlastní život, pokud si ho aspoň z takovýho toho křesťanskýho hlediska sám ani nedal. No ale, prostě nesmí se zneužít tady toto k nějaké laciné propagandě čehokoliv, protože dneska už těžko někdo řekne, opravdu, co si on sám myslel, že o tom všem co dělá. Ale myslím si, že opravdu chtěl probudit svědomí toho národa, že už neviděl jinou, jinou možnost, jinou cestu.“

„Pak jsme se odstěhovali do Zábřehu a já jsem mermomocí chtěl po tatínkovi, aby mi koupil kytaru. A on pořád, nějak se o tom, nevyjadřoval, neměl pro to uši. Já jsem tam na místním, kousek od nás vzdáleným, autobusovým stanovišti, chodil poslouchat starší kamarády, kteří tam hráli. Byl tam jeden kytarista, velice dobře hrál, tak jsem poslouchal, že. A jednou jsem takhle sledoval a najednou vidím, otec jede na takovým tom Pionýru, motorce a trčí mu z ruksaku krk od kytary. No tak mě bylo jasný, že asi to veze mě, tak jsem utíkal domů a už jsem měl první takovou obyčejnou Španělku, že. No a ta to jsem se teda naučil nějakou, já už nevím přesně, co to bylo. Od Chucka Berryho, nebo někoho takovýho.“

„Pamatuju si i svoje první nějaké okamžiky, kdy jsem se setkal i s hudebním nástrojem s kytarou, kterou tam donesl jeden z kamarádů mého staršího bratra. Stačilo, když jsem na to brnkl prstama a hrozně mě to okouzlilo. Takže už tam cosi bylo, nějaký náznaky, že vlastně se můj život bude odvíjet trošku jinak, než u ostatních lidí a že vlastně ho bude zcela dotvářet hudba, které jsem potom později naprosto propadl.“

“The train driver brought music magazines and records from West Germany and we thus had the most precious thing we needed. In the magazines we looked at the equipment that those bands had and something like that was an unattainable goal for us. We began to play using old radios. We plugged a guitar into the record-player input on an old radio, and this served as a regular combo for musicians. There was nothing here. Later there were amplifiers which had been discarded from switch-boards from factories. We repaired them and we used them when we sang. We made the speakers by ourselves. I have made tens of speakers during my life, and I kept on improving them.”