Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Richard Farda (* 1945)

• born on 8 November 1945 in Brno

• hockey started in Zbrojovka Brno

• in 1963 - 1965 served as a soldier in the club of Dukla Jihlava

• in 1965 transferred to ZKL Brno (today Kometa Brno)

• in the first season with ZKL Brno won the championship title

• in the years 1969 -1974 member of the Czechoslovak hockey team

• holder of six medals from the Ice Hockey World Championship

• with national team won in 1972 World Champion title and bronze medal from Sapporo Winter Olympics

• in 1974 emigrated with his family to Switzerland

• sentenced to 18 months in prison in absentia

• spent three years in Canada and USA in the WHA League

• in 1977 returned to Switzerland as a player and coach in local clubs

• after 1989 returned to the Czech Republic and worked as a coach

Richard ‚Riči‘ Farda se narodil 8. listopadu 1945 v Brně do hokejové rodiny jako prostřední ze tří synů. Jeho otec Eduard tehdy trénoval brněnskou Zbrojovku, a tak Richarda už ve 3 letech nechával bruslit na ledě před a po trénincích. Richard v dětství hrál také fotbal, na začátku hokejové sezony jej však musel, ke vzteku fotbalových trenérů, opustit. Jeho kariéra začala přirozeně ve Zbrojovce, první týmové úspěchy přišly už ve starším dorostu. „Byli jsme mistři republiky, to byl velký úspěch na tu dobu - s těmi podmínkami a vším dohromady. A pak jsem od 17 let začal hrát nejvyšší soutěž.“

V lednu 1961 rodinu zasáhla tragická smrt otce Eduarda, který zemřel na následky dopravní nehody při návratu z ligového zápasu v Bratislavě. Richardovi bylo pouhých 15 let. Vzpomíná na výchovnou roli maminky po smrti otce: „[Byla to] nejhorší léta pro mládí, takže s námi měla jenom problémy. Ale vyřešili jsme je vždycky dobře, protože jsme předtím měli doma drezuru, tak jsme zas nebyli tak zlí.“

O rok dřív na vojnu

Těsně před maturitou, v posledním ročníku střední školy, si jej na soustředění v Opavě všiml Jaroslav Pitner, tehdy trenér Dukly Jihlava. Do Dukly chodili hokejisté v rámci své základní vojenské služby. Pitnerovi zrovna chyběl centr, a tak Richardovi nabídl předčasnou vojenskou službu. „To když jsem slyšel, tak jsem byl dvoumetrovej, radostí jsem skákal. Jenže jsem nevěděl, jestli s tím bude maminka souhlasit, nebo ne. Měl jsem před maturitou, to byl ten největší problém.“ Pitner ale o Richarda skutečně stál. „Přijel za maminkou, prosil ji, že si maturitu dodělám za dva roky v Jihlavě, ta dala příslib, a já jsem jako ještě sedmnáctiletý odešel do Dukly Jihlava.“ Maturitu si nakonec Richard dodělal až po návratu do Brna ve večerní škole na Koněvově (dnešní Vídeňské) ulici. Na roky 1963–65 plné tvrdého tréninku vzpomíná v dobrém jako na klíčové angažmá kariéry. V Dukle byly normální ranní tréninky v desetistupňovém mrazu pod širým nebem. Tvrdý trénink nesl své ovoce, Dukla se tehdy pohybovala na předních ligových pozicích, byť na titul tehdy nedosáhla. Nerad vzpomíná snad jen na povinnost nosit uniformu.

 

Těžké začátky v Kometě a první úspěchy

Po dvouletém působení v Dukle Jihlava se Richard stal volným hráčem, který si mohl vybírat z nabídek předních československých klubů: „Mohl jsem jít do Košic za tenkrát velký peníze, do Bratislavy, na Spartu. Jenže na poslední chvíli přišla Kometa Brno, moje město, kde jsem se narodil, kde jsem měl kamarády. A Kometa, mistr republiky, tak jsem si říkal, že to se nemůže odmítnout, ta nabídka. Finančně to bylo nejhorší, ale to je právě ono, peníze nikomu nedávali, protože byli všichni tak dobří, že si nepotřebovali někoho kupovat.“ Začátky v Kometě (klub tehdy nesl název Tělovýchovná jednota Závody kuličkových ložisek Brno, zkráceně ZKL Brno) však nebyly vůbec jednoduché. Richard, tradičně jeden z nejmladších, musel nosit puky a první půlrok měl pocit, že se na led nedostane tak často, jak by si přál. Starším hráčům se samozřejmě nelíbilo, že usiluje o jejich místo. Na konci sezóny však přišel zlom. Jak už to tak bývá, zranění staršího spoluhráče znamenalo pro Richarda příležitost a on si svoji pozici centra už udržel. Navíc mužstvo získalo titul mistra Československé ligy 1965/66, Richardův první a poslední titul z domácí ligy. Pamětník vzpomíná na spoustu radosti, ale i na fakt, že oslavy byly v porovnání s těmi dnešními skromné.

 

Uvolnění 60. let a šok 21. srpna

Richard se nikdy o politiku nezajímal, prioritou číslo jedna pro něj byl hokej. Nabídku vstoupit do KSČ odmítl, podle svých slov pak kvůli tomu nemohl být kapitánem Komety. S režimem spokojený nebyl, na komunisty často nadával. Díky zájezdům do Švýcarska a Skandinávie viděl, jak se žije „chudým kapitalistům“. Zároveň nikdy nepociťoval politický tlak a proti komunistům se neangažoval. Kontakt s režimem z první ruky poznal například v áčku hokejové reprezentace, kam se později dostal. Se spoluhráči si všímali, že na zájezdy s nimi jezdí i tajná ‚očka‘. Ti předstírali, že jedou kontrolovat, jak jsou postavené haly.

Srpnová okupace 1968 jej ranila, byl to šok, který nečekal. Za Dubčeka cítil uvolnění ve společnosti, líbilo se mu, že se otevírají možnosti cestovat na Západ. Stát dokonce pouštěl hokejisty na zahraniční angažmá, ti přiváželi nazpět valuty. S Kometou byl zrovna v Gottwaldově (dnes Zlín) na soustředění a uprostřed noci ho v hotelu vzbudili. „Rádio řvalo ‚Okupace!‘ Tak jsme rychle sbalili kufry a jeli domů. A měli jsme strach, abychom nepotkali tanky, aby nás vůbec pustili do Brna. To byl teda pěknej zářez. V Brně jsem byl na každé akci, kde Rusáci stříleli tankama do vzduchu. To jsou vzpomínky, které člověk nemůže zapomenout.“

 

Reprezentace, medaile, zlato z Prahy

Richard Farda se svou pílí vypracoval v klíčovou postavu československé reprezentace a během let 1969–74 vybojoval šest medailí z mistrovství světa (včetně zlaté z roku 1972). Všechny medaile však později daroval do Hokejové síně v Lánech. V reprezentaci byla silná konkurence, vzpomíná například na Golonku, Nedomanského, Holíka. Roku 1969 odehrál své první mistrovství světa ve Stockholmu, opět pod vedením Jaroslava Pitnera. Napjatá atmosféra po okupaci měla na hokej velký vliv. Richard Farda vzpomíná, že národ žil zápasy se Sovětským svazem. Vyhrát s nimi bylo důležitější než celkové umístění. Nakonec pouhý jeden gól rozhodl o bronzu. V případě, že by mužstvo vstřelilo o jeden víc, získali by medaile zlaté. Větší ohlas ale měla dvě vítězství nad Sověty. „Lidi nás čekali na letišti, jako bychom vyhráli mistrovství světa. Porazit dvakrát Rusy, to bylo, jako bychom s nimi vyhráli válku.“ Při cestě na zápasy byla jejich hymnou píseň Běž domů Ivane, kterou řvali v autobuse. Ironií osudu je, že se mistrovství mělo původně odehrát v Československu, po invazi vojsk Varšavské smlouvy se však Československo pořadatelství zřeklo.

Mistrovství světa na domácí půdě se dočkal v roce 1972. Čechoslováci zde zlomili devítiletou sérii Sovětů a vybojovali zlaté medaile. Napětí vůči SSSR ani čtyři roky po okupaci nesláblo. Na zápasy jezdili centrem Prahy a lidé v zástupech stáli a křičeli: „Poražte Rusáky!“ Richard Farda se navíc proti SSSR trefil v obou zápasech, a to vždycky na 2:0. Legendárním se stal jeho zásah z pozice vleže ve druhém zápase, kterým náš tým vyhrál 3:2. Ve stejném roce se podařilo reprezentaci přivézt bronz ze zimní olympiády v Sapporu, i když Richard tvrdí, že medaili získali štěstím. Celkem reprezentoval ve 149 zápasech, ve kterých vstřelil 49 gólů. Vzpomíná na agresivní hru Kanaďanů i „kolotoč na ledě“ a extrémně rychlé bruslení Sovětského svazu.

 

Cesta k emigraci

Na emigraci začal myslet až později, často toto téma probírali s Václavem Nedomanským během soustředění národního týmu v Kanadě. Navíc tehdy ještě nefungoval v NHL systém draftování, týmy si ale mohly sestavit listinu hráčů, o které měli zájem. O Richarda Fardu stál slavný New York Rangers, a protože bylo v roce 1974 Fardovi 29 let, cítil spolu s podobně starým Nedomanským šanci dostat se ven oficiálně. Zeptali se tedy Antonína Himla, tehdy předsedy Ústředního výboru Československého svazu tělesné výchovy a sportu, ten je však odmítl. „Pánové, to jste se měli narodit 100 kilometrů na západ,“ řekl jim. „Bylo jasné, že nám žádné povolení nedá.“ S Nedomanským se pro emigraci rozhodli až po tomto neúspěšném pokusu získat zahraniční angažmá legální cestou.

V létě 1974 odjel Richard Farda spolu s manželkou a synem na dovolenou do Švýcarska, ze které se ovšem nevrátili zpět. Nikomu o tom neřekli. Fardovi hrála do karet jeho pověst, jak sám říká: „Nikdo tomu nevěřil, že já, brněnskej patriot, bych mohl zůstat venku a utéct.“ Ve Švýcarsku požádali o azyl. Platilo však pravidlo, že emigranti nesměli hrát 18 měsíců hokejové zápasy v Evropě, a protože nechtěl být tak dlouho mimo hru, dávalo smysl přestoupit do zámoří. Původně ale v Kanadě hrát nechtěl, ve Švýcarsku měl dobrého kamaráda Jaroslava Krupičku, který hrál v Bernu. Navíc z reprezentačních zájezdů znal, jak tvrdě se v amerických a kanadských soutěžích hraje. Plán tedy byl odehrát dvě sezony v Americe a poté se vrátit do Švýcarska.

 

Cos to udělal za kravinu?

Začátky však nebyly vůbec jednoduché: „Tady psali ‚Za dolary utekli‘, politicky nás sepsuli, s tím jsme počítali. Pak najednou v noci si říkám: ‚Jé, kámoše nepotkáš, rodinu, maminku neuvidíš, bráchy neuvidíš.‘ Pak to pomaličku docházelo, co jsme provedli. Říkal jsem si: ‚Cos to udělal za kravinu?‘ Ale už se nedalo jít zpátky, tak jsem na to zapomněl a snažil jsem se uskutečnit život venku, na západě.“

Hned, jak získal ve Švýcarsku azyl, sedl na letadlo a přistál na letišti v Torontu, kde začal hrát za tamní Toronto Toros v lize WHA (spolu s Václavem Nedomanským, který tam přiletěl o něco dříve). WHA byla skutečně extrémně těžkou ligou, 80 zápasů za sezonu na úzkých hřištích, neustálé rvačky a zápasy trvající od půl osmé večer do půl jedné. Richard s úsměvem poznamenává, že dnešní hokej je oproti tomu, jako když hrají senioři. Ze spoluhráčů cítil tlak, že jim berou práci.

Na zájezdu s Toros do Skandinávie, kam odletěli spolu s Nedomanským, byly naplánované i zápasy ve Finsku. Kvůli tomu, že měli utečenecký pas a nedostali by do neutrálního Finska víza, raději zůstali ve Švédsku a na ostatní tam počkali.

 

Stěhování do Alabamy

WHA byla tehdy konkurenční ligou NHL. Týmy skupovaly největší hvězdy, jenže po dvou letech některé kluby zkrachovaly. To potkalo i Toronto Toros, a tak se Farda s Nedomanským přes noc stali hráči Birmingham Bulls v americké Alabamě. Klub se v podstatě přestěhoval a přejmenoval, kanadské velkoměsto tedy pamětník vyměnil za americký jih. Fardovi se tu líbilo, navíc už uměl daleko lépe anglicky a často se spoluhráči trávil čas i po zápase. Těžko se ale smiřoval s tím, že jej stavěli na pozici levého křídla, i když byl zvyklý hrát celý život technického centra.

S rodinou v Československu udržoval kontakt telefonicky a měl o dění doma perfektní přehled. Jeho bratrovi například zamítli studium na trenérskou licenci. Richarda v nepřítomnosti odsoudili k 18 měsícům vězení. Nedomanský dostal trest vyšší, protože se emigrací vyhnul vojenské službě, kterou si nechal chytře odložit právě kvůli „dovolené ve Švýcarsku“.

„Chtěl jsem skončit už po dvou letech v Torontu. Nedohrál jsem jednu sezónu, to jsem chytl rameno, podruhé koleno před play-off. První zápas v play-off jsme neuspěli a ten Basset, majitel, mě přemluvil. Prohlašoval, že kdyby hrál Riči, udělali bychom play-off. Nabídl mi v Birminghamu na další 3 roky smlouvu a za dobrých podmínek. Tak jsem to podepsal s tím, že to tam nevydržím další tři roky. A za druhé jsem se musel vrátit, aby mi nepropadl azyl ve Švýcarsku.“

 

Zpět ve „Švajcu“

Fardovi tehdy žili dost dynamický život a neustále se stěhovali. Pamětníkově manželce se v Americe líbilo, jejich syn se brzy naučil anglicky a začal hrát hokej. „Když mladej začal hrát hokej, tak se mu líbilo všude.“ Návrat do Evropy ovšem znamenal, že se budou muset učit francouzsky. Richard Farda totiž v roce 1977 podepsal smlouvu v Ženevě. Kurzy francouzštiny musel po půl roce vyměnit za němčinu, klub Servette HC totiž zkrachoval a nemohl své hráče platit. Následovalo tedy další stěhování a angažmá v Zürcher SC. Poté působil v Grasshopperu, klubu, který je také v Curychu, a následně v EHC Illnau-Effretikon. Vzpomíná na dobré podmínky pro život v zemi helvétského kříže, díky kterým se mohl plně soustředit na hokej. Mohl se spolehnout i na pomoc klubů třeba při shánění bydlení.

Nepamatuje si, že by švýcarské noviny o situaci v Československu psaly, zároveň ale přiznává, že tehdy ještě neuměl tak dobře místní řeč. Pamatuje si, že se dozvěděl o Chartě 77. Řadu signatářů znal a věděl, jaké problémy jim podpis způsobil. Ze Švýcarů měl pocit, že jej berou, protože jej potřebují a vědí o jeho hokejových schopnostech. „Horší to měla manželka. Když pracovala pod vedoucím Švýcarem, dostávala najevo, že je cizinka. I potom, když měl člověk švýcarský pas, ale nemluvil perfektně jejich řečí, tou jejich chrchlaninou, jak já říkám, tak tě berou pořád jako cizince.“ Sám získal švýcarské občanství po 12 letech.

„V Curychu jsem hrál 4 roky a potom jsem dělal hrajícího trenéra ve třetí lize. Ta je pro ty, co jdou z juniorů do mužů a cizinec tam nesměl hrát. Tam jsem hrál do pětačtyřiceti. Každý rok jsem měl jiné mužstvo, tak jsem poznal skoro celé Švýcarsko.“ Působil ve městech Seewen, Uzwil, Baden, Wettingen a Solothurn. První štací v roli ryzího trenéra byl HC Kaufbeuren v německé Bundeslize.

 

Po 15 letech v Československu

Uvolnění vztahů v Československu v roce 1989 pocítil získáním dokumentu z českého velvyslanectví v Bernu, který mu zaručoval nejen návštěvu doma, ale hlavně i možnost se vrátit. Domů se tak podíval po patnácti letech těsně před revolucí. „To bylo velký boom, sháněl jsem všechny známé. ‚Riči Farda je zpátky v Česku.‘ [...] V tramvaji jsem poslouchal, jak se baví česky. Říkám: ‚Ježiš.‘ Tady každé auto mělo české číslo, já byl úplně mimo. To nedovedu ani popsat. To bylo, jako kdybych byl v říši snů.“ Překvapilo ho ale, jak se v Československu mluvilo sprostě. Nikdy tu ale nebyl nespokojen a nemluvil jako jiní emigranti, kteří by zde už nemohli žít a říkali: „Jó, to u nás ve Švýcarsku...“ I dnes se cítí jako Čech.

 

Trenérské štace po Česku

Při své druhé návštěvě Československa podepsal smlouvu s HC Olomouc a jako trenér zde působil v roce 1993. Dostal tým do play-off a poté jeho cesta vedla opět do Švýcarska, kde získal angažmá. Další jeho českou štací se stala Slavia Praha, kterou jako trenér dovedl k postupu do první ligy. S přestávkami trénoval ‚sešívané‘ od roku 1993 do roku 1999. „Hráči si mě vždycky vyloženě vyžádali.“ Zmiňuje i Vladimíra Růžičku, kterého tehdy ve Slavii vedl. Ten byl však na trénování „těžký případ“. Na konci starého milénia a v prvních letech toho nového působil v Česku jako trenér Havířova, Vítkovic, Plzně, Karlových Varů i Dukly Jihlava, kde v 18 letech absolvoval onu předčasnou vojenskou službu. Mezi těmito zastávkami se ještě jednou vrátil trénovat do Švýcarska, do Bülachu. Působil také v polské Osvětimi a posledním klubem, který trénoval, byl alpský WSV Sterzing Broncos.

„Jako trenér nebudu požadovat od hráčů to, co jsem sám neměl od trenéra rád. To bylo moje krédo. Já jsem na ně byl tvrdej, nechal jsem je sedět, vyřval jsem je, ale po zápase jsem o ničem nevěděl,“ popisuje Richard Farda své tréninkové metody. „Všechno jsem chtěl na rovinu.“ Se současným českým ligovým hokejem spokojený není: „Nedovedu si představit, že kdybychom hráli takový hokej, že by se to líbilo divákům.“ Často se chodí dívat na Slavii, kde však vydrží jen dvě třetiny: „To není hokej, to je honba za pukem,“ říká. Z NHL je ale nadšený, oceňuje hlavně rychlost a kombinace.

Váží si, že byl v roce 2010 uveden do Síně slávy českého hokeje. Zmiňuje i státní vyznamenání z dob minulého režimu, které dostal od Štrougala s Husákem po vyhraném mistrovství světa 1972. Při síle a při životě jej podle svých slov drží tenis, který stále hraje. K situaci po sametové revoluci říká: „Lidi tady vzali demokracii tak, že si každý může dělat, co chce. Všude je demokracie, ale v hranicích. To mi nejvíc vadilo, než jsem si na to zvykl.“