Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Dvořáčková (* 1937)

• Born on 10 June, 1937

• Lived with her family in Chotěboř during the war

• Her family had to move out of their flat and two German women with children lived there

• In 1944 her father was transported to a concentration camp, from where he returned all right after the war

• Experienced liberation by the Soviet army

• Worked as a teacher

• Lived in Jihlava nowadays

Rané vzpomínky Zdeňky Dvořáčkové jsou poznamenané nedostatkem, strachem a nepohodlím. Jsou ale také plné dětské radosti, lásky v rodině a naděje, že spravedlnost a svoboda přece jen existují.

Narodila se dva roky před druhou světovou válkou, kterou prožila s rodiči a o dva roky mladším bratrem v Chotěboři. České město, které děsila Hitlerova mládež, udavači nebo bombardování nedalekých Pardubic, bylo zároveň svědkem odboje, čestných četníků i vřelého přátelství se synem německého důstojníka. Radost z příchodu rudé armády, kterou s maminkou a bratrem Pavlem vítala na náměstí kyticí šeříků, kalila skutečnost, že tatínek, kterého Němci v roce 1944 odvezli do Terezína, ještě nebyl doma.

Po válce se rodina odstěhovala do Šluknova, kde byli svědkem odsunu Němců a nástupu komunistů k moci. Z politického vývoje byli rodiče zděšení, ale snažili se, aby měla totalita na rodinu co nejmenší dopad. Pamětnice od mala toužila stát se učitelkou po vzoru svého tatínka, ale kvůli postoji rodičů k socialistickému zřízení to neměla jednoduché. Nakonec se jí to podařilo a vystřídala mnoho základních škol, než nastálo zakotvila ve zvláštní škole v Jihlavě, kde se na politiku mnoho nehledělo a svůj pedagogický potenciál tu mohla rozvinou naplno.

Doma jsme měli nastěhované manželky esesáků

Narodila se 10. června 1937 jako Šidlofová v Porodnici U Apolináře v Praze, s rodiči ale žila v Chotěboři. Maminka Božena rozená Macháčková pocházela z Chotěboře z velmi zbožné rodiny, dokonce hrávala v kostele na varhany. Její otec pracoval jako vrchní berní tajemník a měl dost prostředků, aby poslal dceru studovat na gymnázium. František Šidlof, učitel, sokol a ateista pocházející z vesnice u Čáslavi, pro ně zprvu nebyl vhodným kandidátem na ženicha. Jejich láska ale nakonec všechny přesvědčila a Zdeňka na ni dodnes vzpomíná jako na vzor partnerského soužití.

Rodina Šidlofova si před válkou postavila v Chotěboři vilku, kde s nimi bydleli i maminčini rodiče. Počínaje německou okupací otce jako velkého vlastence vyhodili z chlapecké školy v Chotěboři. Pracoval manuálně v truhlárně, ale postupem času musel pracovat doma, aby neměl nežádoucí vliv na svoje kolegy. Maloval a vypaloval obrázky na dřevěné krabičky na toaletní potřeby, které se vyvážely ve velkém do Německa. V roce 1942 se jim do vilky nastěhovaly dvě německé ženy se svými syny. „Paní Negelová pocházela z Mnichova a měla syna Manfreda, o trochu staršího, než jsem byla já. Paní Grunová z Lipska měla miminko Jáchyma a obě tam bydlely bez manželů, německých důstojníků, které jsme nikdy neviděli. Nás šest se tísnilo v přízemí, ony obývaly zbytek vily,“ vzpomíná pamětnice. Netrvalo dlouho a děti se s Manfredem skamarádili. Neuměli sice německy, ale rychle ho naučili česky tak, že se dorozuměli. Jeho matka ho často nechávala doma zamčeného celý den, tak ho alespoň přes okno zásobovali jídlem. „Jednou přišel poprosit, zda nemáme gumovou zahradní hadici. Našli jsme mu jí a když nám ji vracel, měl přes obličej tlustý červený šrám. Prý mu s ní maminka namlátila.“

Někdo udával, někdo před udavači varoval

Čím déle válka trvala, tím horší podmínky měli obyvatelé k životu. Příděly potravin nestačily, a tak se Šidlofovi snažili na své zahradě něco vypěstovat. Chovali králíky, ze kterých museli odevzdávat kůže a pamětnice vzpomíná, že celou válku jedli králíka na mnoho způsobů. Měli také slepice. Z jedné se nemuselo nic odvádět, ale z každé další už ano. Aby měla šestičlenná rodina vajec víc, babička pořídila dvě stejné slepice a každý den vypouštěla z kurníku jen jednu z nich. Jednoho dne u dveří zazvonil český četník s tím, že na ně přišlo udání, že mají slepic víc. „Řekl nám, že ví, jak to je a že nahlásí úřadům jenom jednu. Ale té druhé se musíme zbavit, kdyby přišla kontrola. Měli jsme na konci zahrady domek, ve kterém bydlely dvě staré paní, které pořád koukaly z okna a sledovaly, co děláme. Zřejmě nás udaly ony, ale udavačů, kteří spolupracovali s Němci, bylo v Chotěboři spoustu.“ Jeden z nich například nahlásil gestapu, že paní, o které se vědělo, že je židovka, vyšla před dům k pumpě pro vodu bez žluté hvězdy na svetru. Celou rodinu odvezli do koncentračního tábora a nikdo z nich se už nevrátil.

V roce 1943 tatínka nuceně nasadili na kopání trati kamsi k Ostravě a nucené nasazení hrozilo i mamince. Ta ale získala od lékaře v Havlíčkově Brodě, který operoval bratrovi Pavlovi slepé střevo, potvrzení, že je nemocná, i když nebyla. Od té doby chodila doma v noční košili a županu, kdyby přišla kontrola.

V lesích kolem Chotěboře se ukrývali partyzáni a obyvatelé občas našli v lese padák. Hedvábí bylo tak kvalitní, že se z něj šily žádané halenky. Také čím dál častěji létaly přes Chotěboř bombardovací svazy směrem na Pardubice a Hradec Králové a shazovaly hliníkové pásky, které měly za úkol rušit radary. „Chodili jsme to sbírat a byly z toho krásné ozdoby na vánoční stromek.“

O tatínkovi jsme nevěděli, dědečka málem zastřelili

Koncem roku 1944 Němci převezli tatínka do Terezína, s největší pravděpodobností do Malé pevnosti. Válka se počala přesouvat blíže německému území, bombardování bylo častější a z místních škol zřídili Němci lazarety.

Jednoho dne přišla Šidlofovým z koncentračního tábora známka, na kterou mohli poslat opačným směrem balíček s jídlem. Poslal ji maminčin kamarád, který už nikoho z rodiny neměl. I když bylo čím dál těžší získat dost jídla pro rodinu samotnou, rozhodli se mu pomoci. Babička se v noci vypravila do sousedních obcí, kde vyměnila pár cenností za jídlo. Dvacetikilový balíček dorazil na místo určení, byť v něm leccos chybělo. „Po válce se u nás ten kamarád objevil a moc nám děkoval. O balíček se rozdělil se spoluvězni a tři dny poté šli pěšky do jiného tábora. Cestu mnoho z nich nepřežilo, ale jim balíček možná zachránil život.“

Když už bylo jasné, že Německo válku prohraje a blíží se rudá armáda, paní Grunová s Jáchymem odjela zpět do Lipska. Paní Negelová zůstala v domě až do konce. „Už jsme slyšeli dunění děl od Havlíčkova Brodu, když pro ně konečně přijelo vojenské auto. Bylo 8. května 1945. Snažili jsme se ji přemluvit, ať u nás nechá Manfreda, že cesta vojenským autem nebude bezpečná, že budou snadný cíl a že by se pro něj vrátila, až bude po všem. Řekla, že jestli zahyne ona, tak i její syn! Ten nám slíbil, že napíše, jestli válku přežije, ale už se nikdy neozval.“

9. května ráno začali před Rudou armádou Němci prchat, chtěli se dostat do amerického zajetí. Vypukly pouliční boje, a tak se rodina raději ukryla do sklepa. Když se dědeček vydal ven utěsnit polštářem malé okénko, okamžitě po něm někdo střílel. Později se dozvěděli, že se jim na zahradě ukrýval jeden příslušník SS, kterého později zastřelili. Odpoledne se situace uklidnila, střelba utichla a když ze sklepa vykoukli, už po ulicích chodili lidé. Rychle se rozšířila zpráva, že na náměstí jsou Rusové. „Natrhali jsme nějaké šeříky a šli je vítat. Všude byla euforie. Jeden voják z tanku ke mně natáhl ruce, tak mě maminka vysadila nahoru a on se mnou na tanku objel náměstí. Pamatuju si to jako dneska. Pavel jet nechtěl, ještě se toho bál.“

Radost z osvobození jim kalila skutečnost, že tatínek doma stále nebyl a nikdo nevěděl, zda a kdy se vrátí. Navíc se jim v bytě, kde před tím bydlely Němky, ubytovali sovětští vojáci a zvěsti o krádežích a znásilňování se šířily rychlostí blesku. Maminka se raději schovávala, ale sousedku honili vojáci po polích. „Nakonec se jim ukryla někde v křoví na mezi, takže ji nenašli. Ale důstojníci tohle trestali přísně, vojáky pak nezřídka zastřelili,“ vzpomíná pamětnice.

Trest neminul ani některé kolaboranty a udavače. Vodili je ulicemi, kde na ně lidé plivali a tloukli je, jednoho z nejhorších, pana Zmeškala, pak pověsili na nádvoří chotěbořského soudu. „Tehdy jsem cítila, že existuje spravedlnost.“

Ve straně tatínek dlouho nevydržel

Tatínek se v průběhu května 1945 z Terezína naštěstí vrátil, přijel ještě s jednou paní na žebřiňáku. Začal opět učit na chlapecké škole, ale počátkem roku 1946 ho přidělili na místo školního inspektora ve Šluknově, aby jako vlastenec pozvedl české školství v do té doby německém pohraničí. Rodina se za ním přestěhovala na podzim 1946 a Zdeňka tu nastoupila do čtvrté třídy. Vzpomíná na Němce, kteří s bílými páskami na rukávech uklízeli ulice. Pomalu jich ubývalo, až jednou už žádní nezbyli. Do Šluknova a okolí se do jejich domů stěhovali Češi, někteří je přijeli pouze vykrádat.

Do pohraničí se také ukryla spousta kolaborantů, kteří se rychle přidali k sílícím komunistům, aby je spravedlnost nedostihla. Doma s komunisty nikdo nesympatizoval a rodiče byli z únorového puče upřímně zděšení. Ale když se v červnu 1948 tatínkova Sociální demokracie povinně sloučila s KSČ, přistála mu na stole rudá knížka. Ve straně zůstal a jako školský inspektor měl velké slovo v čistkách, které komunisté s učiteli prováděli. Podařilo se mu docílit toho, že v okrese Šluknov ani jeden učitel o místo nepřišel.

Když se koncem 40. let sloučil šluknovský okres s rumburským, bylo místo jen pro jednoho inspektora. Rodina se přestěhovala do Liberce, kde tatínek pracoval na odboru školství. Protože ale nebyl považován za opravdového komunistu, poslali ho učit na základní školu. V komunistické straně setrval formálně do roku 1950. Když popravili Miladu Horákovou, vystoupil z ní. Zdeňka si celý život přála stát se učitelkou, ale pak měla velké potíže dostat se v Liberci na pedagogické gymnázium. Díky tatínkovi, který měl ještě na školském odboru známé, se to nakonec podařilo.

V témže roce zemřela na zápal plic Zdeňky maminka, bylo jí pouhých 39 let. S hospodařením rodině od té doby pomáhala babička, kterou komunisté mezitím vystěhovali z vily v Chotěboři, protože pro jednoho byla příliš veliká.

Dokud nepřišla inspekce, politiku neřešila

Po úspěšném absolvování pedagogického gymnázia dostala Zdeňka Dvořáčková umístěnku do Hejnic, kde šest let učila na místní základní škole. V roce 1962 se provdala za Ervína Dvořáčka, se kterým se seznámila ještě v Liberci a o rok později se přestěhovali do Jihlavy, odkud pocházel. Narodily se jim dvě dcery, Dana a Pavla.

Pro Zdeňku Dvořáčkovou zprvu nebylo v Jihlavských školách místo, a tak zaskakovala v okolních obcích za nemocné učitele nebo za učitelky na mateřské dovolené. Ačkoliv nikdy nevstoupila do komunistické strany, musela na školách povinně chodit na schůze strany, spravovala nástěnky a do příprav na hodinu si musela psát pedagogický cíl, který byl vždy politický. Pokud ale nepřišla do hodiny inspekce, děti nějakou ideologií nikdy nezatěžovala.

Měla radost z politického uvolnění v roce 1968, o to větší ranou byl vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Věděli jsme, že na Prahu nalétávají sovětská letadla a že tam vtrhly tanky a najednou i do Jihlavy. My jsme bydleli dole na náměstí nad hudební školou a najednou jsme uslyšeli strašný rachot. A vyhlédneme z okna, co se děje, a z Brněnské ulice, z té staré Brněnské ulice, která vede na starý brněnský most, se objevila hlaveň a na náměstí se vyvalil ruský tank. No to bylo tak strašné leknutí! To už jsme měli Danušku, byla malá a teď najedou ruští vojáci. Nikdo nevěděl, co se děje, ty tanky se shromáždily na náměstí, já jsem byla sama doma nějak, manžel tam ani nebyl. Já už si to úplně nepamatuji, to bylo takové zmatení mysli, že jste nevěděli, co máte dělat.“

Utužení režimu, které následovalo, a z toho plynoucí prověrky na školách přečkala bez úhony a konečně se pro ni našlo i stálé místo učitelky na nově postavené devítiletce v Jihlavě. Škola ale byla velmi politicky zaměřená a takovou výuku Zdeňka Dvořáčková dlouho nevydržela. Přešla tedy na uvolněné místo na zvláštní škole v Jihlavě, která se ukázala být odkladištěm nepohodlných učitelů. Bavilo jí vymýšlet učební postupy tak, aby látku pochopily i méně nadané děti, publikovala dokonce pomůcku na procvičování českého jazyka.

V listopadu 1989 se účastnila protestních demonstrací na náměstí v Jihlavě, a i když byla šťastná, že režim padl, viděla kolem sebe další převlékání kabátů tak, jako tomu bylo po kapitulaci Německa v roce 1945. Radost jí poskytovala rodina a škola, kde učila až do roku 1997, kdy odešla do důchodu. Přála by si, aby si lidé víc vážili svobody, kterou mají. V roce 2023 žila v Jihlavě.