Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Who resisted entering the united collective farm terribly provoked the others
born on January 2, 1978 in Valašské Meziříčí
parents had two more children and adopted two other
in 1996 he graduated from a secondary forestry school
in 2001 he graduated from Mendel University in Brno
started working at ČSOP (Czech Union for Nature Conservation) Salamander in Rožnov pod Radhoštěm, where he was also in 2020
in 2020 he lived in Hutisko - Solanec with his wife and three sons
Vojtěch Bajer z Valašska naslouchá skoro celý život příběhům o hospodářích, jimž vydržel odpor ke vstupu do JZD dvacet a více let. Sám pochází ze sedláckého rodu a dokáže pochopit vynucenou kolektivizaci zemědělství v 50. a 60. letech minulého století a její ničivé dopady na krajinu.
Především však ví mnoho o těch, kdož se navzdory tlaku totalitního režimu nenechali zlomit a hospodařili na svém ještě v 60. a 70. letech minulého století.
„Zpočátku je možná někteří lidé obdivovali, ale pak jim říkali: ‚Nebuď blázen, vykašli se na to!‘“ uvádí Vojtěch Bajer. „Když nevstoupíš do JZD, děcka se ti nedostanou na školu. Proč pořád žiješ na těch pasekách, když bys mohl dostat nový družstevní byt v bytovce? A jako soukromý zemědělec nebudeš mít ani pořádný důchod!“
Dvaačtyřicetiletý lesní inženýr, ochránce přírody a spisovatel Vojtěch Bajer se zabývá historií, vývojem krajiny v Beskydech a na Valašsku, především v okolí Rožnova pod Radhoštěm. Pracuje v Českém svazu ochránců přírody Salamandr v Rožnově pod Radhoštěm, kde řídí projekty.
„Kdo nevstoupil do JZD, musel ostatní příšerně provokovat. Ty, co nevydrželi tlak režimu a do JZD šli, muselo strašně štvát, že jsou ještě lidé, kteří ukazují, že to jde i jinak,“ upozorňuje Vojtěch Bajer. „Od okolí často slyšeli: ‚Ty jsi blázen, blázen, blázen!‘“
Znalec Valašska předkládá jako příklad odporu proti násilné kolektivizaci zemědělství sedláka Jana Sedláčka z Růžďky, vesnice mezi Vsetínem a Rožnovem pod Radhoštěm. Do JZD ho přinutili vstoupit až v roce 1976, přičemž kolektivizaci zemědělství spustila KSČ na Valašsku již v roce 1949.
„Pan Sedláček byl statečný člověk, musel mít velkou víru sám v sebe, musel být sám na sebe tvrdý, protože věděl, co ho bude stát, když do JZD nepůjde,“ prohlašuje Vojtěch Bajer. „I když pak říkal, že kdyby na začátku tušil, co všechno ho potká, nešel by do toho.“
Vojtěch Bajer se domnívá, že odvaha Jana Sedláčka pramenila z prostředí, kde vyrůstal. Jeho otec pomáhal za druhé světové války partyzánům. „Dal jim ochotně obrovský majetek. Riskoval i život své rodiny,“ říká Vojtěch Bajer. „Takový člověk musí být taky trochu blázen.“ Valašsko bylo při kolektivizaci ve srovnání s nedalekou Hanou zvláštní.
Podle Vojtěcha Bajera šlo o krajinu majetkově pestrou, jednalo se o velmi rozdrobenou držbu půdy. „Jedno pole měli na Valašsku zemědělci tady, další na druhém konci vesnice,“ poznamenává Vojtěch Bajer. „S takovým majetkem se špatně hospodařilo.“ Vojtěch Bajer vysvětlil, že právě rozdrobené vlastnictví půdy znamenalo velkou překážku pro kolektivizaci zemědělství na Valašsku.
„Na začátku šedesátých let měla Československá republika v průměru osmdesát pět procent půdy v družstvech, na Valašsku jen něco přes čtyřicet procent,“ tvrdí Vojtěch Bajer. „Propaganda to vysvětlovala tak, že se kolektivizace musela soustředit na úrodnější oblasti země, důležitější pro výživu národa.“ Vojtěch Bajer považuje Valašsko za kraj, kde nestačilo v 50. letech přesvědčit pár velkých sedláků. Kolektivizátoři museli přemluvit ke vstupu do JZD hodně menších a malých zemědělců.
„Nejmenší hospodáři, kteří měli problém se uživit, zakládali na Valašsku první družstva v roce 1949. Brali je jako plus,“ podotýká Vojtěch Bajer. „Chyběly jim ale zkušenosti s hospodařením na větších celcích a jejich výsledky byly velice špatné. Mimo jiné také kvůli těžkým přírodním podmínkám na Valašsku. Proto tlak na kolektivizaci na nějakou dobu ustal a vytvářela se modelová vzorová družstva.“
Řada drobných rolníků se cítila zklamána bezcharakterním názorovým obratem komunistického vedení Československa. „Vždyť Klement Gottwald prohlašoval: ‚Jaképak kolchozy? Když vám o nich někdo řekne, žeňte ho vidlemi!‘“ upozorňuje Vojtěch Bajer. „Když potom režim nutil rolníky do zakládání družstev, tak někteří z těch, co byli v KSČ, vystoupili ze strany.“
Kolektivizace na Valašsku postupovala díky velké spjatosti lidí s půdou ztuha, ale nezastavila se. Přesvědčovací metody se různily – od žalářování nejvíce odbojných sedláků až po laskavé přemlouvání. „Ve vesnici přes kopec za Růžďkou vystěhovali dva sedláky s rodinami. Předsedové okolních JZD pak přicházeli za těmi, co ještě do družstev nevstoupili,“ připomíná Vojtěch Bajer. „Říkali jim: ‚Tož, Jožko, ty přece víš, co se stalo ve vedlejší vesnici. Mohlo by se to stát zcela určitě i tobě a my bychom tomu nemohli zabránit.‘“ Lidé se pak báli, že by museli opustit i s rodinami svoje domovy a svou krajinu.
„Přesto zůstávali ještě v 70. letech na Valašsku zemědělci mimo družstva jako Jan Sedláček. Předepisovali jim velké a stále větší státní dodávky, děti odnášely máslo a samy z něj nic neměly. Odpůrci združstevňování si ale dokázali říci – Ano, odevzdáme jako dávku obrovskou část své úrody, své dřiny, ale do JZD nepůjdeme,“ konstatuje Vojtěch Bajer.
„Věřili, že jim nemohou pořád zvyšovat přemrštěné dávky. Ale neskončilo to. Mohl vydržet jen člověk, který si řekl - Nevstoupím do družstva, ať to stojí, co to stojí mě i moji rodinu. Nevstoupím, i když nic nevydělám a ať klidně tady chcípneme. Tohle ustojí jen velmi málo lidí. Lidí, kteří musí být protisystémoví a chtějí být svými pány za každého režimu.“
V 70. letech minulého století, kdy podlehl tlaku okolí také Jan Sedláček, už panovala jiná situace než v 50. letech. Valašsko se vinou kolektivizace a nástupu průmyslové výroby překotně změnilo. „Zmizely kromě jiného mezigenerační vazby. Po přechodu hospodářství do družstev se rušila závislost mladších rodin na starších, závislost sourozenců na dědicích statku,“ vysvětluje Vojtěch Bajer. „Najednou už nebyly vazby, které lidé udržovali, aby se mohli uživit a přežít. Někdy se rozpadaly rodiny, pokud někdo z nich vstoupil dřív do družstva. Padaly otázky - Jak je možné, že brácha šel do družstva? Domluvili jsme se přece, že vydržíme, a já už se s ním nebavím.“
V 70. letech se většina lidí na valašském venkově s kolektivizací smířila. Podle Vojtěcha Bajera si říkali: „Ano, je to nespravedlivé, ale je to tak a JZD mají i své výhody.“ Družstva se rozšiřovala o přidružené výroby, kde často získávaly práci ženy. V obcích vyrůstaly s pomocí JZD mateřské školky. V družstvech nezažívali lidé tak obrovskou dřinu jako kdysi ve svých hospodářstvích.
Vojtěch Bajer je ale přesvědčený, že kolektivní vlastnictví přineslo ztrátu vztahu k půdě. „Půda se dnes bere jako držák pro rostliny. Neudrží v krajině vodu, na cenné půdě se staví výrobní a skladovací haly. Ztráta vztahu k půdě je jedním z největších zločinů komunismu,“ uvádí Vojtěch Bajer.
„Kolektivizace zemědělství s sebou přinášela do společnosti nesvobodu myšlení, která v nás zůstává pořád. Když kolem sebe lidé vidí kauzy, v nichž je někdo okrádá, řeknou si jen: ‚No ano, všichni jsou prostě takoví a mohlo by to být ještě horší.‘ Ale kdyby neexistovali lidé jako Jan Sedláček, dědictví komunismu by bylo ještě děsivější. Ačkoliv v roce 1976 do JZD vstoupil a prohrál, zůstalo v něm něco, co ostatním chybělo. Bojoval dál jinak a s nespravedlností se nesmířil.“
Jana Sedláčka posílilo, když v roce 1977 vznikla Charta 77. Najednou věděl, že na to není sám. Rozšiřoval dokumenty Charty 77 po Valašsku, na sýpce schraňoval zakázané knihy. „Málokdo z lidí v obci Růžďka věděl, co je Charta 77. Dozvěděli se o ní jen díky panu Sedláčkovi, ale nezachytil jsem, že by to pro někoho znamenalo vzpruhu,“ dodává Vojtěch Bajer.
Pokud Vojtěch Bajer přemýšlí, jak by vypadalo hospodářství Jana Sedláčka bez kolektivizace, nepodléhá romantickým úvahám. „Krajina na Valašsku byla pestrá, ale její mozaika by se časem stávala hrubozrnnější,“ říká Vojtěch Bajer. „V současné době by zemědělci nemohli hospodařit tak v malém jako před sedmdesáti lety. Jan Sedláček by pravděpodobně skupoval půdu od menších sedláků, kteří by například odcházeli za prací do údolí, nebo by se neuživili. Případně by půdu vyměňoval a zceloval by své pozemky. Sedláčkovi by se stali na Valašsku jedněmi z větších hospodářů, prosperovali by. Očekávám, že by se dávali dohromady s dalšími schopnými sedláky.“
Vojtěch Bajer si sedlačení pamatuje paradoxně od dětství. V 70. letech se totiž rozpadlo JZD, kam přinutili vstoupit jeho dědečka. Lidé si mohli vzít své podíly zpátky, což dědeček udělal. „Se staříčkem pak hospodařil můj tatínek,“ dodává Vojtěch Bajer. On sám v Hutisku-Solanci nemá ani záhumenek, ale rodinné tradici se nezpronevěřil.
„Český svaz ochránců přírody Salamandr vlastní sto dvacet ovcí,“ dodává Vojtěch Bajer. „Paseme je na hřebenech Beskyd, a tak ze mě má taťka radost.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Tomáš Netočný, Miloslav Lubas)