Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Frank Richter (* 1949)

• narodil se 24. února 1949 mezi Ebersbachem a Oybinem

• 7. října 1949 vznikla na území sovětské okupační zóny Německá demokratická republika

• v srpnu 1961 byla v Berlíně postavena zeď znesnadňující útěky na Západ; na česko-německé hranici u Oybinu byl zrušen ostnatý drát

• Frank Richter od 60. let pěstoval přátelství s českými horolezci; společně často ilegálně překonávali hranici, příležitostně přes ni pašovali zboží

• v roce 1989 se účastnil opozičních setkání a manifestací, potom zastával funkce v místní politice

• v roce 2007 přivítal vstup České republiky do Schengenského prostoru a odbourání hranic

Narodil se čtyři roky po druhé světové válce poblíž saského městečka Oybin přímo na německo-české hranici, respektive historické hranici mezi Lužicí a Čechami. To zásadně ovlivnilo celý jeho život, stejně jako vášeň pro horolezectví a dobrodružná povaha. Za jeho dětství od sebe tehdejší NDR a ČSSR, dvě země socialistického tábora, oddělovala neprostupná hranice a ostnatý drát. Od šedesátých let byl umožněn malý příhraniční styk, Frank se stýkal s českými horolezci. Společně zdolávali vrcholy, ale i pašovali nedostatkové zboží z jedné země do druhé. Ilegálně, přes zelenou hranici. Přes ni, konkrétně přes Lückendorf, také v srpnu 1968 přijížděly tanky a zbraně „spřátelených“ armád při jejich okupaci Československa. V roce 1989 se Frank Richter zúčastňoval prodemokratických manifestací v Žitavě, po pádu komunismu zastával i funkce v místní politice. Jedním z vrcholných dnů jeho života byl vstup České republiky do Schengenského prostoru v roce 2007, který znamenal naprosté odstranění bariér mezi Oybinem a protilehlými českými obcemi.

Dětství s bratrským ostnatým drátem

Frank Richter se narodil 24. února 1949 v sovětské okupační zóně poválečného Německa, pár měsíců poté na tomto území vznikla takzvaná Německá demokratická republika, satelit Sovětského svazu. Válka byla všude ještě cítit, panovala bída. Frank Richter vypráví, jak jeho příbuzní jezdili s vozíčkem po selských usedlostech a prosili o potravu. Sám také v dětství na následky nedostatečné zdravotní péče a živin málem zemřel, život mu dle rodinné tradice zachránily narychlo sehnané ovesné vločky. Situaci v Oybinu ztěžovalo i množství německých vyhnanců z Československa a Polska, místní ale měli ochotu je přijmout a oni sami se aktivně do společnosti začleňovali. Frankova rodina ovšem patřila k domorodcům, i když jeho děda měl kořeny v Jablonném v Čechách. Děda byl sedlák, otec lesní dělník, strýc živnostník, jemuž komunisté znárodnili podnik.

Německou demokratickou republiku od Československé republiky oddělovala neprostupná hranice z ostnatého drátu a pás písku, do nějž se obtiskovaly stopy případných „narušitelů“. Frank si vybavuje nejen permanentní přítomnost pohraničních hlídek a pohraniční stanici v Lückendorfu, ale i rozpor mezi ostnatým drátem a ideologickými frázemi o „bratrských národech“, které slýchal ve škole.

Kamarádství s českými horolezci

Frankovou vášní byl od mládí sport, věnoval se atletice, ale hlavně horolezectví. Byla to jeho vášeň, závislost. Skály v okolí jeho rodiště skýtaly řadu možností této zálibě holdovat, nekončily ovšem na hranici, nýbrž pokračovaly až do Čech. Drát byl již v té době pryč, smysl jeho existence skončil s tím, když na počátku šedesátých let vybudovali v Berlíně zeď, která zamezila snadným útokům na Západ. A to i ze strany Čechů, kvůli nimž vlastně ostnatý drát na hranici ČSSR s NDR stál (ačkoli původně mohl být budován i z jiných pohnutek).

Mladému horolezci už ale dráty v cestě nestály. Vedle přechodu Schmilka/Hřensko už byl v provozu i Seifhennersdorf/Varnsdorf, s trochou štěstí a odvahy se dalo přejít i načerno. „Sešel jsi k hranici, která byla vyznačená hraničními kameny, trochu ti bušilo srdce, a samozřejmě ses tam trochu připlížil, skoro po indiánsku, a podíval ses. Nikdo nebyl vidět? Šup, rychle přes hraniční čáru a na druhou stranu hraniční cesty a pak už jsi byl tam. Většinou jsme měli domluvenou schůzku, byl tam někdo s autem nebo motorkou, a pak jsme rychle zmizeli z lesa.“

Tehdy už Frank Richter kamarádil s českými horolezci, které také sem tam lákaly skály zpoza hranice. Jednou z hlavních spojek byl Tomáš Schreier z Hrádku nad Nisou, který byl smíšeného česko-německého původu a narodil se ještě v Žitavě. Horolezci se scházeli pravidelně jednou za čtrnáct dní, buď v Německu, nebo v Česku. „Když se člověk trochu naučil jazyk, a když náhodou někoho potkal, uměl říct nějaké to vhodné slovo, tak to vlastně šlo docela dobře. Po hraničním přechodu načerno jsme s českými kamarády lezci vyrazili do Prachova a o víkendu tam lezli. A pak jsme se vrátili, s trochou obav a zpoceným čelem. Nebyl to ale žádný problém.“

Prachovské skály patřily mezi oblíbené cíle Franka Richtera a jeho kamarádů z horolezeckých klubů Kerchsteiner a Robur Zittau. A také Sedmihorky v Českém ráji.

21. srpen 1968

Právě v Sedmihorkách lezl Frank i jednoho víkendu v srpnu roku 1968. Lezli jsme a najednou jsme si uvědomili, že nad skalami létají nízko stíhačky. Byla to letecká operace. Něco se dělo! A když jsme se chtěli v neděli vrátit, přišli jsme k benzinové pumpě. A tam nám řekli, že můžeme dostat jen tolik benzinu, abychom dojeli na hranice. Rusové napochodovali, byl nedostatek a my jsme se museli postarat, abychom s tím vyšli. A pak jsme samozřejmě jeli do Hrádku, k našim českým horolezeckým kamarádům. ‚Co se tady děje?‘ ‚No, Rusové přijeli s tanky, pražské jaro skončilo a teď to bude asi s tou hranicí složitější. Hlavně se dostaňte domů. Nedá se říct, jak se to tady teď bude vyvíjet.‘“ A když pak byli doma, tak jim sousedé říkali, že do Lückendorfu jezdily tanky celou noc, potom všechny vjely do Čech přes Petrovice. 

„A Oybin byl vyhlášen zakázanou oblastí, všichni cizinci a rekreanti museli jet domů. Můj švagr tam měl strýce ze západního Německa, který musel okamžitě domů. V Niederoybinu postavili dočasnou závoru a každý, kdo chtěl vstoupit nebo odejít, byl zkontrolován. Kontroly dokladů atd. Byl to uzavřený prostor. A my jsme byli vlastně docela smutní, protože jsme do Česka hodně jezdili a sledovali tamní vývoj. A mysleli jsme si, že se tam něco správného děje, že jsou na dobré cestě.“

Příhoda s obkladačkami

Krátce poté se Frank Richter oženil. Vzal si, jak jinak, horolezkyni. Po svatbě získali manželé Richterovi přidělený byt v městské části Hain, tedy v obci přímo na hranici. Byt vyžadoval rekonstrukci, zejména koupelna. Ovšem obkladačky byly v tehdejší NDR nedostatkové zboží, prý je bylo možné sehnat jen „dva dny v roce“. Protože ale zrovna tohle zboží bylo v ČSSR k mání, dohodli se s českými přáteli, že jim kachličky obstarají. Dokonce barevné! Frank naložil do auta horolezeckou výbavu, aby měl alibi, a vyrazil směrem k hranici, kde mu je kamarádi měli předat. Po cestě zjistil, že si nevybral nejvhodnější den, protože v Oybinu se právě rojili policajti, někdo se totiž pokusil vyloupit banku. Dohodu s Čechy ale již změnit nešlo. Zaparkoval tedy v Lückendorfu, došel na smluvené místo (Weissbachtal), tam s Čechem vyměnil prázdný batoh za plný a brzy poté si obkladačky naložil do kufru. Chtěl jet nenápadně přes Žitavu oklikou, ale hned po dvou kilometrech ho zastavila kontrola. Tvrdil, že jen ve Weissbachtalu lezl po horách, ale k naloženým obkladačkám neměl účtenku, navíc byl na nich z rubu vyražený usvědčující nápis: MADE IN CZECHOSLOVAKIA. 

Frank tedy musel na policejní stanici do Žitavy, kde mu řádně vyčinili a přinutili ho nelegálně dovezené zboží odevzdat. Vynesl jednu sadu kachliček, vynesl druhou, úředník víc nevyžadoval, Frank nasedl do auta a honem domů. V kufru mu zbylo na šest metrů čtverečních obkladaček. Hned v sobotu byl u něj melouchář, během dne koupelnu vykachlíkovali. Pak ovšem přišlo pondělí a s ním nečekaná kontrola státní bezpečnosti Stasi. Franka Richtera čekalo další předvolání na policii a za novou koupelnu nakonec musel zaplatit daleko vyšší cenu, než předpokládal – dostal pokutu 200 marek a dvouletý zákaz vycestování do Československa.

Pašování a Státní bezpečnost

Vzájemná výpomoc se sháněním českého zboží pro Němce a naopak německého pro Čechy byla mezi horolezci, který se nebáli ilegálních přechodů hranice, celkem běžná. V podmínkách plánovaného hospodářství byl pořád někde něčeho nedostatek. „České lyže byly v laufu,“ vzpomíná Frank Richter. A hned vzpomíná na již zmiňovaného Tomáše Schreiera, který s kamarádem Pepíkem nesli české lyže na hranici pro německého učitele, který se ale neplánovaně nedostavil. Tomáš s Pepíkem je tedy přenesli přes hranice k jeho domu a dále šli po německé silnici, když je zastavil policista na skútru. Pepík se schoval v křoví, Tomáš předstíral, že je místní. Německy uměl skvěle, ale doklady neměl. V nestřežené chvíli ukradl policistovi skútr a odjel s ním na hranice, kde ho zanechal osudu. Domů se dostal, ale hned druhý den si pro něj přijeli. Policistovi se totiž představil jménem a jako žitavský rodák se nacházel v registru, nebylo těžké ho vyhledat. Měl potom velké potíže. Zato Pepík vyvázl se zdravou kůží. Schovával se přes noc u německých kamarádů, mimo jiné i u Franka.

Podezřelé kontakty mezi horolezci, kteří mimoto často vyjížděli i do „kapitalistické ciziny“, neunikly pozornosti Státní bezpečnosti, a to české i německé. „Snažila se pak mezi nás přivést lidi jako své špiony. Vím jen o jednom,“ vzpomíná Frank Richter. „Státní bezpečnost většinou používala pro své kontakty krycí jména. Vím jen o jednom, kterého naverbovali a který byl pro ně také aktivní. Po sjednocení jsme zjistili, že mu říkali IM Berg [neoficiální spolupracovník Hora].“ A co od něj chtěli? „Musel psát zprávy o tom, co se děje mezi horolezci. O těch pohraničních stycích, a kde to bylo možné, tak i o politické činnosti, ilegálním držení zbraní a tak dále. Musel to pořádně sepsat a oni to pak analyzovali. Do restaurace, kde jsme pohodlně posedávali, přicházel vždycky večer v trochu pozdější hodinu. Po desáté hodině. Kdy už míra ostražitosti po pár pivech polevila a jazyk byl sdílnější. Kde jsme si povídali o věcech, o kterých bychom si jinak nepovídali.“

Pád režimu a Evropa bez hranic

Komunistickému režimu nebyl Frank Richter nikdy příznivě nakloněný. Považoval se za konzervativce a nabídkám vstupu do strany SED (Sjednocená socialistická strana Německa) dokázal odolat. V roce 1989 proto vítal změny. Chodil na setkání demokratických sil do kostelů, zúčastňoval se opozičních manifestací v Žitavě. Po pádu komunismu zastával i funkce v místní politice. Jedním z vrcholných dnů jeho života byl vstup České republiky do Schengenského prostoru v roce 2007, který znamenal naprosté odstranění nenáviděných bariér mezi Oybinem a protilehlými českými obcemi. „Hned jsme vyrazili za kamarády do Petrovic. Užívali jsme si, že tam ta hranice není, a otevřeli jsme na oslavu flašku vína.“