Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Paulik (* 1938)

• narozen 13. ledna 1938 v Horní Vltavici

• otec Rudolf pocházel ze starodávného rodu – majitelé Paulíkova dvora (rozsáhlé polnosti s vlastním loveckým revírem, větrná elektrárna, dílny, hostinec s ubytováním, koňské stáje)

• otec v československé armádě, za války ve wehrmachtu a ruském zajetí

• matka pocházela z mlynářské pokrokové rodiny starosty a zakladatele elektrifikace v obci

• den odsunu transportem z Prachatic 24. května 1945

• v Řezně se vyučil, stal se dílenským mistrem, 1959 narukoval do Norimberu k Bundeswehru

• průběžně se zapojil aktivně do spolkového života, člen předsednictva válečných oběti

• do rodné Horní Vltavice se podíval v roce 1966 přes Freistadt, rozčarované setkání s místními „neodsunutými“

Tradice rodu - „Vůle je duší světa“

Rudolf Paulik se narodil 13. ledna 1938 v Horní Vltavici do německé rodiny s velmi silnými rozvětvenými kořeny. Matka otce, rozená Šeberlová, pocházela z Husince a byla Češka. Zemřela na následky pakostnice ještě před koncem války. Stále předávané dědictví této „nemoci králů“ dalším generacím pravděpodobně souvisí s kořeny starého šlechtického rodu z otcovy strany, které sahají až do 17. století. Rodina dodnes ctí své předky a rodový erb s úslovím: „Vůle je duší světa“. V době Rudolfova narození narukoval otec k Československé armádě, později bojoval v řadách wehrmachtu v bitvách u Rigy a Trakai a byl v sovětském zajetí. Otce si pan Rudolf pamatuje pouze v jedné krátké návštěvě doma, opět se setkali až v Německu. Matka pocházela z rodiny Möllnerových. Její otec, starosta, průkopník elektrifikace obce a zakladatel mateřské školky ve vsi, vlastnil mlýn a pilu, která tehdy zpracovávala pět tisíc kubíků dřeva ročně (převážně schwarzenberskému panství) a vyráběla tzv. rezonanční dřevo na výrobu hudebních nástrojů. Mlýn dnes neexistuje, byl v roce 1975 zbourán. Matka vedla po celou dobu války sama statek a provozovala koloniál v Horní Vltavici. Rudolf měl starší sestru, mladší bratr se narodil později až v Německu.

 

Klidné dětství za války a údajná hojnost v protektorátu

Období svého dětství „za války“ v šumavské vsi vnímá jako bezkonfliktní. Ve vsi bylo tehdy vedle tzv. menších domků zvaných „kaluparen“ (chalupáři) šest velkých statků, dva na severu a další dva rozlohou i hospodářsky nejrozsáhlejší: Maschkův (dvůr s mlýnem, poslední potomek tohoto rodu se stal starostou ve Furth im Wald) a Paulikův dvůr. K tomu patřily rozsáhlé polnosti s půdou, s vlastním loveckým revírem, větrná elektrárna, dílny, hostinec s ubytováním, koňské stáje. Paulikův dvůr byl ve středověku pravděpodobně jedním z obchodních center na takzvané Zlaté stezce, po níž převáželi obchodníci sůl a další komodity z Pasova do Čech. Pan Paulik zmiňuje materiální hojnost v protektorátu, tedy na území za tzv. jazykovou hranicí, která byla za Volarami a za závorou, ale on sám tam jako dítě nebyl. Když prarodičům na pile chyběly některé náhradní díly, muselo se pro ně do protektorátu - tam prý bylo všechno. Podle pana Paulika se Čechům dařilo více než dobře. Vzpomíná také na jednu událost před koncem války, kdy rodina přijala a poskytla stravu a ubytování skupině uprchlíků z Východu. Na dvoře měli několik velkých strojů a každý z uprchlíků hledal pro sebe místo na přespání. Vařila se pro ně polévka, ale nedostačovaly pro všechny příbory.

 

Tělo mrtvé dívky na návsi

S koncem války si pan Paulik vybavuje českého učitele ve třídě, a krátce před koncem války byl svědkem velmi zvráceného zacházení českých správců s tělem mrtvé židovské dívky na návsi v Horní Vltavici. Nejprve očistili tělo mrtvé dívky kartáčem, vystavili na náves a shromáždili lidi ze vsi, kteří měli chodit kolem dokola a tělo dívky políbit. Bylo to strašné. O tom, kdy a jak dívka zemřela, zda byla zastřelena, nebo zemřela slabostí, pan Paulik neví. Ví, že šlo o oběť pochodu vězňů z koncentračních táborů, který krátce před koncem války procházel Horní Vltavicí. Pochod ale na vlastní oči neviděl.

 

Rabování českých správců a sněhobílá pára ze záchodů

Rodina Paulikova byla odsunuta 24. května 1945 - na den sv. Jana Křtitele. Počátkem května obdrželi dopis o rozhodnutí k odsunu a byli převezeni na nákladním automobilu do sběrného tábora v Prachaticích. Rudolf Paulik vzpomíná na nehumánní chování českých lidí, kteří rozřezávali plachty (prostěradla) naplněné do 30 povolených kilogramů a z hromady na podlaze si pak vybírali pro sebe cennější věci. „Když už někdo leží na zemi, tak už se do něj nekope,“ hlásá dnes pamětník. Po asi dvou týdnech v táboře se pěšky přesunuli na nádraží, kde byl připraven transport se čtyřiceti vagóny pro dobytek. Asi čtyřicet osob (především ženy a děti dle vzpomínky) se vměstnalo do každého vagónu, kde byl také jeden mluvčí – zástupce. Průběh a cíl cesty pozorovali mezerou v prknech stěn vagónu. Transport po třech dnech zastavil v Chebu, kde bylo odpojeno deset vagónů, ze kterých byli přeloženi na korby nákladních aut a odvezeni do Weidingu, poté do Furth im Wald. Vzpomíná na tzv. baráky, kam museli jít z vlaků všichni na toaletu, odkud se poté valila sněhobílá pára.

 

Ložnice i kuchyně v jednom pokoji

V hale Furth im Wald spali vyhnanci na seně, zanedlouho našla rodina ubytování v malém pokoji o dvanácti metrech čtverečných, kde byla kuchyně i ložnice dohromady. Jídla nebylo moc, ovoce se trhalo ze stromů nedozrálé. Ve školách, kde jednu třídu navštěvovalo až šedesát žáků, chyběli učitelé. Ve škole dostávali příděl do vlastní plechovky na jídlo. V hodinách náboženství byly děti evangelického vyznání vykázány ven ze třídy, což bylo zejména v zimě roku 1946 dost nepříjemné a Rudolf ostatní litoval. Nelehké období 1946-49 v Německu bylo ještě tíživější pro lidi se statusem uprchlíka. Mezi lidmi kolovalo rčení: „Kdo v roce 1946 nezmrzl, v roce 1947 nevyhladověl a přežil rok 1948, ten si v roce 1949 všechno koupí.“ Rudolf Paulik se vyučil v Řezně, stal se dílenským mistrem a v roce 1959 narukoval jako jeden z prvních k ozbrojeným silám Bundeswehr do Norimberka. Je otcem čtyř dětí, které vychovával od jejich útlého dětství sám, neboť mu ve svých 45 letech zemřela manželka.

 

Ačkoli mi v žilách koluje česká krev, na konání Čechů nezapomenu

Do Čech se poprvé podíval v roce 1966, kdy se v Horní Vltavici setkal s „neodsunutými“ známými. Vypráví, že tenkrát přijeli západními vozy a tito známí se domnívali, že nemohou být jejich vlastní, že jsou z půjčovny. Později, po revoluci, navštívil Prachatice a rodnou obec několikrát. Ačkoli stál u zakládání několika česko-německých partnerství a projektů např. hasičských spolků a v žilách mu „koluje česká krev“, na konání českých lidí po válce nemůže zapomenout ani je odpustit.