Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Professor, Dr. Peter Linhart (* 1938)

• narozen 19. dubna 1938 v Dobřanech německým rodičům

• vyrůstal v Nejdku, kde byl otec polesným

• otec v roce 1938 mobilizoval, odmítl za války spolupracovat s režimem, a tak byl odvelen na frontu

• navštěvoval německou školu, po roce 1945 pak jeden rok školy české

• 27. června 1946 odjela rodina transportem do Německa, kde našel domov

• v roce 1974 se oženil, má tři děti

• je profesorem medicíny, působil mimo jiné v USA

První republika

Peter Linhart se narodil 19. dubna 1938 v Dobřanech u Plzně Friedrichovi a Angele Linhartovým. Do svých osmi let žil v Nejdku u Karlových Varů v Krušných horách v budově lesní správy, kterou vedl jeho otec lesmistr. Maminka nedokončila studium medicíny, vdala se za Friedricha, v té době lesníka v Brandýse nad Labem, a zůstala v domácnosti.

Dědeček z matčiny strany pracoval u státní dráhy. Po vzniku republiky, kdy se němečtí úředníci museli naučit česky, ho přemístili do vnitrozemí. Následně byl poslán do Plzně, kde maminka trávila značnou část svého mládí. Další osud vedl prarodiče do Plané u Mariánských Lázní, kde byl dědeček přednostou. Otec tatínka byl bednář a sedlák ve Svitavách, Friedrich byl nejmladší z jeho pěti dětí. Uměl velmi dobře česky, jazyk se učil už ve škole a velmi se mu líbil a zajímal ho. Studoval ve Vídni zemědělství, ale protože toužil po práci v Čechách, odešel po čtyřech semestrech do Brna, kde složil státní zkoušku v češtině. V roce 1928 odešel na Podkarpatskou Rus stavět lesní tratě k odvozu dřeva. V roce 1932 se vrátil do Čech a získal místo lesníka v Brandýse nad Labem. Po vzniku protektorátu byla snaha Němce přemístit do oblastí, které patřily k říši. Otec byl proto přeložen na místo lesmistra do Nejdku, kde Peter vyrůstal. Jeho o tři roky starší bratr se narodil ještě v době, kdy rodina žila v Brandýse nad Labem na zámku.

 

Otec musel do wehrmachtu

Otec pamětníka sloužil u československé armády. Jako nadporučík v záloze se při mobilizaci chystal zapojit do obrany své země proti hitlerovskému Německu a mobilizoval, což tehdy mezi německým obyvatelstvem nebylo rozhodně pravidlem. Vzpomíná na jednoho generála, který uprostřed vysvětlování vojenské taktiky zničehonic zahodil křídu se slovy: „Je to všechno na nic, co tu vyvádíme.“

Za války byl pak povolán do Prahy na lesnický kongres. Uměl česky a potřebovali jej, aby se domluvil s místními úředníky, proto mu nabídli vyšší funkci ve státní správě. Otec však válečnou situaci, kdy byli utiskováni Češi, vnímal jako nespravedlivou, post odmítl a musel narukovat. Bojoval v Rusku, a už když se odtamtud v roce 1941 vrátil na dovolenou, tušil, že válka je prohraná. S transportní jednotkou pak prožil Vánoce 1942 na Krymu. Později byl převelen do generálního gouvernementu, tedy do Německem okupované části Polska, jako úředník. „Po příjezdu zjistil, že oba jeho předchůdci byli zavražděni partyzány. Říkal, že měl v životě štěstí a měl tím určitě na mysli také to, že tam přežil,“ vzpomíná dnes jeho syn. Otec žil na venkově, nedaleko Lublinu, a domů od něj chodily balíčky se špekem a jinými potravinami. Jednou takto domů přišel poštou z Polska dokonce i ulovený zajíc. Během války otec poměrně často jezdil domů. Rodina však byla pod drobnohledem sousedů, kteří zkoumali její postoje a věrnost straně a říši. O otci říkali, že je „Hinterlandstachenierer“ (flákač v záloze).

 

Dětství na lesní správě

Lesní správa v Nejdku měla několik propojených budov, postavených na přelomu století. Ustájení tu byli čtyři koně na práci v lese. Dvůr a velká zahrada byly rájem pro děti, které se tu rády shromažďovaly. Jezdilo se na kolech rodičů, hrálo se na schovávanou. V zimě se děti hřály ve stájích u koní, krmily je a přihlížely, jak se zapřahají. A do lesa se chodilo krmit jeleny. Nad Peterovým dětstvím za války ale visel stín toho, že se o rodině vědělo, že není tak zcela oddána myšlence říše. Prakticky ve středu města pod nádražím byl také vybudován tábor pro válečné zajatce. Šířily se tu nemoci, dodnes jsou tu hroby sovětských válečných zajatců. Na konci války přicházelo do oblasti hodně uprchlíků ze Slezska. Krátkodobě se někde ubytovali a zase šli dál.

 

Američané nebo Sověti

Na konci války zavolali otci pamětníka z policejního velitelství, že Hitler padl. Z jedné strany se blížili Američané, z druhé Sověti a nebylo jasné, kdo obsadí Nejdek. Okres Karlovy Vary totiž připadl Rusům, zatímco okres Kraslice Američanům. Říkalo se, že Američané vyčkávali pět kilometrů od Nejdku, co se bude dít. Nakonec padlo rozhodnutí, že do oblasti vstoupí Rudá armáda. Na lesní správě visela za války vlajka s hákovým křížem. Když přijeli Sověti, vyměnili všichni své vlajky za bílé. Otec řekl: „Pověsíme českou vlajku. Kde bude viset bílá, tam budou vědět, že jsou to Němci.“ Sovětští vojáci chodili pěšky a podle slov pamětníka pořád zpívali. Jeden předzpívával a ostatní zpívali po něm. Měli s sebou bubny a koňské povozy. Ubytovali se v táboře pro bývalé válečné zajatce. Téměř vůbec nechodili do města. Chodili po venkově, kde se na usedlostech posazovali ke stolu a jedli společně s přítomnými. Děti je měly rády, dávali jim ruský chléb s máslem. Byli jim sympatičtí, protože je neznaly opilé. V takovém stavu pak podle pamětníka znásilňovali ženy a bili lidi.

 

Česká škola

Otec chtěl, aby děti mohly chodit do školy, ale německé školy byly uzavřeny už v roce 1945, kvůli leteckým útokům. Na Nejdek prý spadly dvě bomby, nedaleké Karlovy Vary byly silně bombardovány. Nejdek by jako průmyslově strategické sídlo byl vhodným terčem náletů, ale Američané ho prý v mlze nenašli, a tak se bomby snesly na blízké lázeňské město. Po válce už německé školy zůstaly uzavřené a do českých směly chodit jen ty německé děti, které byly ze smíšených manželství, rodin antifašistů nebo komunistů. Otec měl spoustu zásluh, byl u československého vojska nadporučík, český úředník, a tak Petera s bratrem vzali do české školy. „Dítě se učí rychle a já tehdy asi musel mluvit plynně česky. Vzpomínám si, že jsme byli se školou v kině. Povídal jsem si s paní učitelkou a řekl jsem jí, že budeme v červnu vysídleni. Ona se divila: ‚Cože? Vy budete vysídleni? Myslela jsem, že se budete ucházet o české občanství.‘ Otec by na něj měl nejspíš nárok, vedl lesní správu. Rozhodl ale, že musíme zůstat s ostatními a projít tím utrpením společně,“ vzpomíná Peter Linhart. Otec byl velice rozhořčený tím, jak se v Československu s Němci zacházelo, a zůstávat tam proto nechtěl.

 

První Češi v pohraničí

Do pohraničí přišlo české vojsko, které se ubytovalo ve škole. Z vnitrozemí přijížděli Češi, kteří si vybírali německé domy. Nikoho nezajímalo, že v nich ještě žili Němci. Období po konci války až do vysídlení vnímal pamětník jako dobu strachu. S Němci se jednalo jako s méněcennými lidmi. Na rukávu museli nosit bílé pásky a naopak nesměli nosit nic, co by připomínalo německé kroje. Cestou do kostela musely děti na výzvu českých vojáků sundat i bílé podkolenky, protože ty byly součástí kroje sudetských Němců. Mezi další opatření patřil zákaz chodit po chodníku. „Já chodil do české školy, a když jsem šel se spolužáky ze školy, ti nejhloupější z nich mě nutili, abych sešel z chodníku dolů,“ vzpomíná pamětník a dodává, že většina německých spolužáků z české školy postupně odešla kvůli potížím s češtinou. Němci v té době museli také odevzdat veškeré cennosti, lyže i kola. Beneš prý rozkázal: „Vezměte jim všechno, nechte jim jen kapesníky, aby do nich mohli plakat.“ Otec pamětníka měl zvláštní povolení vlastnit lyže na pracovní cesty do lesa (kopie viz Dodatečné materiály).

 

Nenáviděný pan Ebert

Do Nejdku pak odkudsi, zřejmě z Chodova, přišel jakýsi pan Ebert. Ačkoli byl Němec, nosil přebarvenou SA uniformu a na paži pásku v československých barvách, jako čeští gardisté. Po příchodu do Nejdku se vlichotil českým úřadům. Označoval Němce, kteří žili v Nejdku a vlastnili nemovitosti. K jejich domům pak z nádraží doprovázel nové české majitele. Němky ve frontě před obchodem nutil, aby mu čistily boty. Ulicemi Nejdku se pod jeho velením pohybovaly oddíly, které posílaly Němce do táborů. Tak odvedli i bývalého ředitele školy, který byl členem nacistické strany, a ubili ho v táboře Nová Role. Jiní Němci museli holýma rukama vyhrabávat mrtvoly válečných zajatců v někdejším táboře v Nejdku. Pan Ebert sám se i s veškerým nábytkem a dvěma klavíry odstěhoval v roce 1948 do Augsburku. Utopil se v řece Wertach. „Matka říkala, že ho tam hodili. Byl to nenáviděný člověk. Já jako dítě jsem nenáviděl jen tři lidi na světě – Eberta, Hitlera a Beneše,“ vypráví Peter Linhart.

 

Přechodné bydlení a domovní prohlídky

V září 1945 se do domu lesní správy nastěhovala rodina Matáskova. Pan Matásek, otcův kolega ze studií v Brně, lesní správu nikdy předtím nevedl, a tak byl odkázán na pomoc pamětníkova otce. Linhartovým vyklidili pár místností v zadním traktu budovy, kam si vzali svůj nábytek. Za dřevěnými vraty byl hned vchod do kuchyně se sporákem, pak byl malinký pokoj rodičů a větší, kde spaly děti. Byly tu gauče a postel a velký stůl. „V noci přišli čeští milicionáři a chtěli naše potvrzení evidence. Tatínek ho nemohl najít, byl velmi nervózní. Stáli u gauče, na kterém jsem spal. Maminka s nimi mluvila poklidně česky, dokud to otec nenašel. Ale noční přepady a buzení pokračovalo dál. Soukromí neexistovalo,“ popisuje pamětník neustále přítomný strach.

 

Odsun

Otec měl to privilegium, že si mohl vybrat termín odsunu – a zvolil 27. červen 1946. Blížila se totiž doba, kdy začínaly transporty do sovětské zóny, a Linhartovi chtěli raději na Západ. Naložili velký koňský povoz věcmi, směli odvézt 50 kg. Všechno se balilo do pytlů, aby se ušetřila váha beden, křehké věci dali do proutěného koše. Sbalili především povlečení, na sebe oblékli co nejvíce kusů oblečení. Vůz byl plně naložen, nahoře ležely sáně, pýcha dětí. „A právě sáňky byly to první, co nám vzali. Celý den silně pršelo a všechny naše věci byly promáčené, a tak čeští vojáci brzy vzdali vážení věcí. Tak jsme si odvezli docela dost věcí, některé máme dodnes. Myslím, že kdyby nás kontrolovali pořádně, přišli bychom o víc věcí,“ vzpomíná pan Linhart. Otec si s sebou přibalil československou uniformu z doby, kdy byl nadporučík. „Museli jsme otevřít všechna zavazadla a přitom narazili na tuto uniformu, a tak ji otec tomu ozbrojenci daroval. On se z toho radoval, protože měl na sobě nabarvenou SS uniformu a teď měl pořádnou českou uniformu.“

Když vůz vyjížděl z lesní správy, sousedé mávali a ženy plakaly. První zastávkou byl tábor v Nejdku, pak je naložili do nákladních vozů. Otec se stal vedoucím transportu, protože vojáci, kteří transport doprovázeli, potřebovali tlumočníka. Rodina jela sama v prvním vagónu s potravinami, leželi na bramborách. Vyjeli 27. června večer z Nejdku, druhá zastávka byla v noci v Chebu a druhý den ráno v bavorském Wiesau.

 

Život v Německu

Ve Wiesau proběhlo odvšivení pomocí DDT a dostali polévku. Z další cesty pamětník vzpomíná na ohromné množství kolejí v Mnichově, cibulové věže a Alpy za oknem vlaku. V Augsburku rozdělili transport do tří směrů. Část odjela do Nӧrdlingenu, to byla úrodná země, druhá do tábora v Lechfeldu, blízko Augsburku, a Linhartovi odjeli do Sonthofenu. Maminka se radovala, že bude v horách, ale otec řekl: „Kamení tě nenasytí.“ Delší čas pak rodina strávila v táboře v Sonthofenu, kde vládly zoufalé hygienické poměry, z nichž má pan Linhart dodnes noční můry.

Rodinu nakonec přidělili do Missenu, dvanáct kilometrů od Immenstadtu. Tady, 500 metrů nad mořem, končil svět. Maminka se začala chodit ptát na úřad na možnost dostat se odtud pryč. Ale řekli jí: „Paní Linhartová, vaše budoucnost je Missen.“ Když se pak šestkrát sedmkrát ještě stěhovali po Bavorsku, byla to taková rodinná okřídlená věta. Po dvou měsících se v srpnu Linhartovi stěhovali do Thalkirchu, kudy vedla hlavní trať z Mnichova do Bregenzu. Bydleli u tamního starosty. Otec získal místo pomocné síly v lesnictví.

Pamětník měl v té době nastoupit do třetí třídy, ale postavil se proti tomu místní farář. Byl konzervativní a chtěl, aby jeho obec zůstala homogenní. A farář měl v obci největší slovo. Peter se nakonec v létě doučil katechismus a do třídy nastoupil. Další komplikací bylo, že měl jít ve stejném roce k prvnímu svatému přijímání, ale neměl křestní list. „A tak mu maminka řekla, že pokud mi nedá první svaté přijímání, vystoupí z církve,“ vzpomíná Peter Linhart. „A tak jsem se dostal k prvnímu sv. přijímání a nastoupil do třetí třídy. Sedlácké děti ještě neuměly psát a já už jsem přečetl všechno. Takové byly moje začátky v západoněmeckém školství.“

Otcova cesta ke stejné pracovní pozici, kterou zastával v Čechách, byla komplikovaná. Byl skromný a říkal: „Nemohu očekávat, že v Německu dostanu hned takové místo jako doma.“ Začal jako lesní dělník, potom byl sekretářem v Immenstadtu. Aby se mohl stát lesmistrem, musel dle bavorského práva vykonat tzv. doplňující zkoušku a tu získal až v roce 1949. Sám ale pozoroval příběhy lidí, kteří uměli proplouvat systémem, přizpůsobit se a této zkoušce se vyhnout. Znal osobně takového člověka z Čech, pana Rehaka, který byl polesným ve Spessartu, a ačkoliv věděl, že býval nacista, nepoukázal na něj. Nedonáší se. Toto motto bylo v otci silně zakořeněno.

 

Návštěvy Čech

Do Čech se Peter znovu podíval až v roce 1964. Rodiče v té době rádi jezdili do Piešťan, a tak vzali děti na místa, odkud pocházejí. Projeli Svitavy, navštívili Prahu a vydali se do Brandýsa za panem Kadeřábkem do jeho bytu v zámku. Pak navštívili i Planou, matčin rodný dům postavený ve stylu Bauhausu, bez střechy. Majitel vyšel ven a začal nadávat, že musel udělat novou střechu, protože ta rovná střecha netěsnila. Rodina navštívila i Nejdek. Při večerní procházce lesem zašli za závoru a pohraničníci jim na čas zabavili pasy.

 

Lékařem v Americe

Peter Linhart je nyní v důchodu, ale stal se lékařem a po studiu odjel do Ameriky, kde pracoval v nemocnici pro chudé. Ve Filadelfii ošetřoval lidi ze slumů. Byla to tvrdá práce, někdy spal jen dvě hodiny. „Člověk se naučil rychle rozhodovat a nebát se,“ říká. Udržoval se v kondici běháním na dlouhé tratě. Ženil se v roce 1974 a má tři děti. „Domov jsou pro mne Sudety. Ale to je jen takový ten pocit domova. Skutečně doma jsem v Německu, ale ten pocit domova se mě zmocňuje dodnes.“ Od doby, co rodina přijela do Německa, nesmělo se už mluvit česky. Rozhodl to otec, z něhož mluvila hořkost. Opravdu ho bolelo, že odcházel jako méněcenný člověk. „Čechy byly u nás doma vlastně nadávkou a pojily se nám se zlými lidmi. Tyhle věci by neměly být v další generaci zapomenuty, Benešovy dekrety jsou historickým faktem. Ale sleduji především u Čechů upřímnou snahu ptát se. A u mladých Čechů člověk nachází spoustu porozumění.“