Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Přizpůsobil jsem se. Přesto jsem cítil, že nejsem místní.
narodil se 8. května 1942 v Lipnici na Sokolovsku
roku 1946 byla jeho rodina vysídlena do bavorského Ramsau
vystudoval univerzitu v Heidelbergu, habilitoval a stal se profesorem kulturní, sociální a hospodářské geografie na univerzitách v Göttingen a Potsdam
ve svém výzkumu se záměrně vyhýbal Československu, svou cestu k nim si našel až na konci 90. let 20. století
„Na dětství mám jen kusé vzpomínky. Jedna se týká domu a statku, kde jsme žili. Ještě si vybavím, jak jsme bydleli, kde stála stodola, jaká byla vrata. Pamatuji si na louky, kam jsem chodil se strýcem na procházku. Jednou jsme viděli hloubkaře. Udivilo mě, když mě strýc tehdy odhodil do příkopu. Nic se ale nestalo. Při bombovém alarmu jsme se museli schovávat do sklepa. Pamatuji si, jak kvákaly žáby a jak jsme slyšeli zvony ze hřbitovní kapličky. Jednou v zimě bylo hodně sněhu. Snad to bylo v roce 1944/1945. Vzpomínám si, jak bylo zapřaženo osm nebo deset koní a táhli pluh. Nedaleko byl rybník. Sestra tam šla jednou se mnou. Plavala, a najednou mě moc vyděsila. Potopila se úplně pod vodu, chtěla mě vystrašit. Pamatuji si na oslavu jednoho masopustu u malého kluka ze sousedství. Nasadili si masky, obyčejné, vystřižené z papíru, bál jsem se jich. Jednou jsem dostal koloběžku. Měl jsem ji i v Ramsau, kam nás vystěhovali. To jsou takové prapodivné střípky, na které si z dětství vzpomínám.“
Toto jsou vzpomínky na nejútlejší dětství Wilfrieda Hellera, renomovaného německého profesora, který celý svůj život zasvětil studiu nejrůznějších otázek ze sociální geografie a historie. Narodil se 8. května 1942 v Lipnici (dříve Littmitz) na Sokolovsku, v obci, kterou dnes již na mapě nenajdeme. Když mu byly čtyři roky, byl se svou rodinou 3. srpna 1946 vysídlen do Německa.
Cesta do neznáma se malému chlapci zaryla do paměti drobnou vzpomínkou: „Z dobytčáku jsem viděl domy se zářícími okny. Museli jsme jet v noci. Říkal jsem si, jak útulně tam asi musí být. Nádraží v Berchtesgadenu, bylo tam hodně lidí, mimo jiné také starosta Ramsau. Naložili nás na náklaďáky a odvezli do Ramsau. Krajina, kterou jsme jeli, pro mě byla něco úplně nezvyklého. Vysoké hory, úzká údolí, příkré skály, střechy pokryté šindelem. Úplně jiné budovy, než na jaké jsme byli zvyklí na Chebsku.“
Wilfried Heller vychodil základní školu v Ramsau, poté gymnázium v Berchtesgadenu a začal studovat na univerzitě v Heidelbergu. Vystudoval a stal se z něj uznávaný profesor v oboru sociální a kulturní geografie. Hlavním jeho zájmem se stala migrace, geograficky měl velmi blízko k východní Evropě. Studiu témat souvisejících s Československem nebo jeho vlastním osudem Němce vyhnaného ze Sudet se však dlouhá léta vyhýbal. Není se čemu divit, nechtěl, aby mu někdo vyčetl, že není nestranný. Jak to tak bývá, různými oklikami se však ke své staré vlasti znova dostal. A nejenom k ní, ale také k reflexi toho, jak celý zážitek vyhnání v útlém dětském věku ovlivnil nejenom osudy jeho a jeho rodiny, ale také celou etnickou skupinu sudetských Němců. Pojďme se na jeho příběh podívat ještě jednou, všímejme si i drobných nuancí a chvění, velmi osobních příběhů, které vyplouvají na povrch jenom vzácně.
Lipnice, rodiště Wilfrieda Hellera, je obec s prastarými kořeny. Místo původně pravděpodobně slovanského sídliště osídlili ve 12. a 13. století němečtí kolonisté, kteří sem přišli z Bavorska. Vesničané spolu mluvili bavorsky a věnovali se zejména zemědělství. Až do doby, než byly na území zdejšího katastru (podobně jako na mnoha jiných místech v Krušných horách) nalezeny vzácné suroviny: železo, cín a mnohé jiné. Vesnička, která se až roku 1850 zbavila povinností vůči šlechtě i městu Loket, jehož byla určitou dobu součástí, se stávala pořád atraktivnějším místem k bydlení. Ještě na počátku 20. století zde žila zhruba tisícovka obyvatel. Hornictví, existence Katharinazeche Falkenauer Gebiet, velké přistěhovalectví. Nově příchozí se sem stěhovali nejenom z nejrůznějších koutů Chebska, ale za prací v průmyslu sem přicházelo i četné české obyvatelstvo. Také oba pamětníkovi dědečkové se do Lipnice přestěhovali za prací na přelomu století.
„Na tehdejší poměry byla Lipnice jistě zámožná obec. Byla to typická dělnicko-selská komunita, kde hornictví hrálo podstatně významnější roli než zemědělství. Žili zde tři velcí sedláci, kteří se zemědělstvím i dobře uživili, většina ostatních však obdělávala půdu jen pro obživu své rodiny. Ve vesnici fungovaly všechny ty obchody, které člověk potřebuje k životu. Dokonce tu byl i jeden obchod s vínem, nějaký čas tu fungovaly dva pivovary, potom jeden velký. V obci žila i jedna židovská rodina. Matka mi vyprávěla, že u nich často nakupovala. Roku 1939 byli deportováni pryč a zatím se mi nepodařilo zjistit kam. Každopádně neskončili v Terezíně.“
Sociální situace zdejších obyvatel určovala i jejich politické smýšlení. Roku 1925 se zde coby nejsilnější strana vyprofilovala komunistická strana, následovaná sociální demokracií. Obě levicové strany společně dosáhly 55 procent hlasů. Časy se však proměnily. Přišla hospodářská krize, která tvrdě postihla i dříve bohaté průmyslové oblasti. Roku 1935 měli komunisté a sociální demokraté společně podporu už jen 27 procent voličů. Řada z nich se totiž přiklonila ke Konrádu Henleinovi a jeho Sudetoněmecké straně. „Mnozí se přeorientovali, protože to prostě pro ně bylo výhodnější. Nestali se z nich nacisté, jednoduše věřili, že si polepší a v nových podmínkách se jim bude žít lépe. Nesmí se totiž zapomínat na to, že českoslovenští politici v meziválečné době vedli ne pouze protinacistickou, ale protiněmeckou politiku. To byl koneckonců ten důvod, proč většina místního obyvatelstva anšlus podporovala, uvítala ho. Dnes se na to díváme jinak, ale měli bychom to vidět pohledem tehdejší doby.“
Otec Wilfrieda Hellera, Alois Heller, sloužil za Rakouska-Uherska jako voják z povolání. Po vzniku Československa byl roku 1924 ve svých 31 letech nuceně penzionován. Obživu rodiny následně zajišťoval malým zemědělským hospodářstvím. Roku 1940 získal práci na úřadu v Lokti, kde až do konce války pracoval na odboru bydlení. Matka Aloisie Hellerová byla velmi zbožná žena, která i v období národního socialismu pravidelně chodila do kostela a zpívala ve sboru.
Když válka skončila, byla otci práce na úřadě znovu odebrána a místo ní byl poslán do dolů. „Pamatuji si, jak jsme stáli nahoře na poli a dívali se na lanovku s nákladem z Kateřinského dolu. V malých vagónech se odtud materiál odvážel do Sokolova nebo Nového Sedla, kde byl dále zpracováván. Můj otec říkal vagónům „pejsci“ (Hunde) a vyprávěl, že má na starosti to, aby byl materiál ve štolách opracován. Při práci se mu dostal na plíce prach, brzy po našem vyhnání těžce onemocněl. Vyvinula se z toho tuberkulóza a později rakovina plic. Asi rok ležel v nemocnici v Berchtesgadenu v karanténě, ani jsme ho nesměli navštívit. Zemřel, když mi bylo 14 let. Zdrojem mých vzpomínek na tuto dobu jsou tedy matka a sestra Gertruda.“
„Po roce 1945 se znovu ozvaly hlasy lipnických komunistů. Teď budu mluvit o věcech, které byly v naší rodině podávány vždy velmi negativně. Moji rodiče mi vyprávěli, že největší problémy po válce vznikaly udáváním Němců Němci, bývalými obyvateli Lipnice, kteří se hlásili ke komunistům. Věřili, že si v novém Československu zajistí tímto udáváním výhody. Při té příležitosti ale musím ještě dodat, že roku 1945 se novým starostou Lipnice stal Antonín Rýdl. Rodina tohoto Čecha přišla do Lipnice již před první světovou válkou. Sestra mi říkala, že hrál velmi důležitou úlohu i v životě naší rodiny. Snažil se, aby všechna udání Lipničanů jinými Němci byla poctivě prověřena. Moji rodiče ho znali mnoho let. Myslím, že otec se přátelil buď s ním, nebo s jeho ženou. Společně spolu trávili volné chvíle, hráli karty. Antonín Rýdl zařídil, že má sestra, která tehdy již byla učitelkou, nebyla poslána někam úplně pryč, což se tehdy mladým dívkám běžně stávalo a bylo to pro ně dost zlé. Místo toho mohla zůstat v Lipnici a dostala za úkol starat se o zdejší knihovnu.“
„Velmi důležitá byla také role Antonína Rýdla v průběhu našeho vyhnání. Dům jsme museli opustit 3. srpna, pak jsme byli umístěni ve škole v Novém Sedle. Odtud mého tátu odvedla policie, měl jít k soudu do Lokte. Zdůvodnění bylo, že měl být členem NSDAP kvůli své pozici na úřadě. Jinak to nešlo, udělali to tak mnozí, a proto ještě nejsou zločinci. Jeden Němec, známe i jméno, ho udal. ‚Heller nesmí odejít, musí do vězení.‘ Můj otec měl na úřadě takovou pozici, že mohl přijímat rozhodnutí ohledně bydlení. Zkrátka a dobře, odvedli ho. Matka se sestrou nechápaly, co se děje, byly velmi nešťastné. Otec byl postaven před komisi, která ho vyšetřovala, a byl osvobozen, takže mohl jít s námi. Členem této komise byl také Antonín Rýdl. Výrazně mu pomohl.“ Jaké byly další osudy Antonína Rýdla, to pamětník neví. Coby nekomunista měl být roku 1948 ve své funkci nahrazen nějakým přívržencem partaje.
Jaké však byly další osudy rodiny Hellerovy, to víme. Po internaci v lágru v Novém Sedle se různými oklikami dostala na samý jih Bavorska, do oblasti Ramsau. „10. srpna 1946 jsme dorazili na nádraží do Berchtesgadenu. Vzpomínám si na velké masy lidí, které tam stály. Jak jsem později slyšel, byli tam i starostové okolních obcí, mimo jiné také starosta z Ramsau. Naložili nás na náklaďáky, odvezli do Ramsau a tam rozdělili do jednotlivých domů. My jsme byli ubytováni na jednom statku. Na tento den si vzpomínám tak dobře proto, že krajina i domy vypadaly úplně jinak, než jsem to znal z Lipnice. Úzká údolí, vysoké skály Watzmannu. Pamatuji si na budovy, které měly relativně plochou střechu, obloženou šindeli. Na nich ležely zase tyče, aby to všechno ve větru neuletělo. Bylo to pro mě něco úplně cizího. Měli jsme velké štěstí, že rodina, u které nás ubytovali, nás přijala přátelsky. Ne vždycky to tak bylo. Museli jsme nicméně žít velmi – skoro bych řekl extrémně – skromně. Sedláci však také žili velmi skromně, a to i přesto, že jejich statek byl velmi starý, byl postaven již v roce 1638.
Naše čtyřčlenná rodina dostala jeden pokoj, kde nebylo topení. Tehdy v srpnu to ještě žádný problém nebyl. Matka mohla vařit na sporáku sedláků. V zimě jsme do pokoje také dostali sporák. Protože jsme však neměli komín, roura musela jít z okna.
Má matka byla velmi čilá žena. Při vyhnání se jí dokonce podařilo, že si s sebou směla vzít svůj šicí stroj. Přesvědčila československé úřady, že jej bezpodmínečně potřebuje k zajištění obživy rodiny. Tak se skutečně stalo, protože otec onemocněl, nemohl ani stát na nohách, proto jsme byli odkázáni na matčinu práci a na to, že pro celé sousedstvo šila a zašívala.
Naštěstí sestra brzy našla práci jako učitelka v Neualbenreuthu v Horním Bavorsku, kde žila i sestra mé matky. V pokoji jsme zůstali tři. Krátce nato otec onemocněl, byl v nemocnici. Když se k nám vrátil, majitelé mu uvolnili ještě jeden pokojíček a do něj připravili postel. Kvůli nákaze bylo nebezpečné, aby byl s námi v pokoji. Já jsem se přesto tuberkulózou nakazil, měl jsem stíny na plicích, a kromě mě i jedno z dětí majitelů. Naštěstí jsme se z toho brzy dostali. Otec pak byl pořád v nemocnici a nemohl se poohlédnout po jiném bydlení pro nás. A tak jsme u sedláků zůstali dobrých devět let. Potom statek vyhořel. Bylo to tragické, nepříjemné a přišli jsme i o těch pár posledních hezkých věcí, které jsme si z Lipnice dovezli. Neshořelo to, veškeré vybavení se nám podařilo z domu vynést a schovat ve stodole, ale věci bohužel zmizely. Pak jsme dostali lepší bydlení. Otec zemřel. Já tam žil do maturity v roce 1962, matka o mnoho déle, než se přestěhovala k sestře. Tam zemřela, bylo jí téměř 90 let.“
Jaké to pro pamětníka bylo, být vyhnancem v Bavorsku? „Nebylo to vždy příjemné. My jsme to v Ramsau ještě měli relativně dobré, ale stejně to nebylo vždy příjemné. Vždycky příjemné to nebylo ani na gymnáziu, kde jsem studoval. Jedna učitelka jednou prohlásila, že by bylo dobré, kdyby žáci platili školné – potom by jich na gymnázium nechodilo tolik. Takže jen ti, kteří mají peníze, mají právo na vzdělání? Jednou taky poznamenala, že je velmi podivuhodné, že maturitu může dělat i dcera lesního dělníka a vyhnance. Byl jsem na tyto poznámky velmi citlivý, snad to bylo vlivem mé matky a ostatních příbuzných, kteří v tomto byli nekompromisní.“
Do poválečného Ramsau přišlo uprchlíků opravdu hodně. V porovnání k asi 1 600 původních obyvatel se obec zvětšila o další tisícovku uprchlíků. „Samozřejmě, že to pro mnohé byla zátěž. Většina vyhnanců však rychle odešla, v oblasti nebylo příliš příležitostí k obživě, trochu lesnictví, trochu zemědělství, ale žádná řemesla. Proto zde zůstalo jen docela málo rodin, jako třeba my – ti, kteří jinam odejít nemohli. Dnes má Ramsau opět 1 700 až 1 800 obyvatel.“
První léta po příchodu do Německa byla pro rodinu opravdu velmi těžká. V podstatě žila ze sociálních dávek, matka se snažila rodinu obstarat šitím a pomocí při pracích u sedláka. Od něj tak Hellerovi dostávali mléko. „Nevzpomínám si však, že bych jako dítě hladověl. Byl jsem okouzlený, co všechno matka z brambor a mléka dovede uvařit.“
V roce 1954 přišel tzv. Lastenausgleich, státní příspěvek za majetek, který vyhnané rodiny musely ve své vlasti zanechat. Pro Hellerovy to znamenalo nový nábytek, oblečení a asi pět tisíc marek za dům a hospodářství, o které přišli. „Byla to pro nás jistá úleva. Otec pak dokonce dostal – několik let před smrtí – i nějakou malou penzi. I matka to pak měla jednodušší. Když otec zemřel, mohla matka z jeho důchodu dokonce žít.“
„Přesto jsme to měli v Ramsau relativně dobré. I když byl můj otec nemocný, dostal nabídku v předsednictví spolku veteránů, to proto, že měl za sebou kariéru jako voják z povolání. Moc toho nedělal, byl nemocný. Má matka se dobře přizpůsobila, lidé ji měli moc rádi. Jako vědec bych dokonce řekl, že se přizpůsobila až přehnaně. Snažila se napodobit bavorský dialekt. Je třeba chápat, že to dělala pro svou rodinu. Má matka by totiž udělala všechno, aby se její rodina a její děti měly dobře.
Souvisí to s integrací. Ve škole nás učil náboženství ramsauský farář. Byl to extrémně konzervativní katolický duchovní, velmi reakční. Zastával staré představy o výchově. Když jsme při mši dostatečně nedávali pozor – nebo si to alespoň on myslel –, zavolal si nás po obřadu do sakristie a dal nám bičem. Zcela jistě to mnohý odnesl i nevinně. To bylo na jedné straně. Na druhé straně se velmi zasloužil o integraci vyhnanců a uprchlíků. Mohu to ilustrovat následujícím příkladem: Měli jsme náboženství a připravovali se na Květnou neděli. Zvykem na Květnou neděli bývá, že se jde procesím upomínajícím na Kristův příjezd do Jeruzaléma. Věřící si nesou s sebou takzvané palmové ratolesti, svázané vrbové kočičky. Běžně je nosí pouze kluci, jejichž rodiny vlastní dům a statek. Palmové ratolesti jsou v kostele vysvěceny, následně je část z nich položena na rodinný hrob, další část ve štítu domu a poslední pak do svatého koutku ve světnici. Pamatuji si, jak mi řekl: ‚Ty půjdeš také s ratolestmi.‘ Já jsem ale odpověděl: ‚My tady přeci nemáme hrob, nemáme tu dům, nemáme ani pole!‘ A on zopakoval: ‚Ty půjdeš také s ratolestmi.‘ A to byla revoluce. Revoluce v tom smyslu, že jindy to byla tradice, teď ale přišli uprchlíci a všechno se změnilo. Nebo když bylo první svaté přijímání. Běžné bylo, že se všechny děti zkoušely, které z nich půjde dopředu a bude předříkávat modlitbu. Vyzkoušel všechny, ale vybral si mě. Údajně jsem byl prvním dítětem vyhnanců, které tuto úlohu dostalo. Tento kněz byl později ještě dlouho v čilém kontaktu s mojí matkou. Říkal mi, že k ní rád chodí, protože mu chutnají sudetoněmecké dobroty. Maminka dělala koláče s mákem a podobně. Moje matka se smířila s realitou. Přizpůsobila se, nestěžovala si. Nářky přicházely jen tehdy, když nás navštívili nějací příbuzní, to se potom pořád jen mluvilo o dobách minulých, jaké to tehdy bylo a tak podobně. S otcem jsem na toto téma příliš nemluvil, dítě se o takové věci nezajímá. Maminka se chtěla dokonce přizpůsobit až moc. Usilovně pečovala o svá přátelství s místními, už méně snah vkládala do přátelství s rodinami vyhnaných. Nebo se zkoušela naučit bavorštinu a mluvit tak. To moc nefungovalo. S rodiči i se sestrou jsme doma mluvili jen chebsky. Se sestrou tak mluvím dodnes.
Matka byla velmi oblíbená, otec uznávaný, já jsem s každým vyšel dobře, žil jsem v Ramsau úplně normální život. Sportoval jsem, jezdil jsem na lyžích. Přizpůsobili jsme se. Přesto jsem ale chtěl pryč – navzdory tomu všemu jsem cítil, že nejsem místní.“
Wilfried Heller se tedy – navzdory přání matky – rozhodl studovat nikoli v relativně blízkém Mnichově, ale odešel do Heidelbergu: „Bylo to dobře. Tam jsem mohl začít úplně od začátku. Pamatuji si, že když jsem chodil při studiích doma v létě na brigádu, pořád se mě ptali: ‚Heller, to není jméno odtud, odkud jsi?‘ V Heidelbergu jsem nemusel nikomu nic vysvětlovat, tam to bylo uzavřené. Čas strávený v Heidelbergu pokládám za nejkrásnější léta svého života.“
V Heidelbergu (a s krátkou odbočkou v Erlangenu) vystudoval pamětník historii, geografii a germanistiku. Získal zde také doktorát, a to v oboru sociální a kulturní geografie. Jeho původním záměrem sice bylo učit na gymnáziu, ale po studiu mu nabídli místo asistenta na Geografickém institutu univerzity v Göttingenu. Tam se také v roce 1978 habilitoval. V letech 1979 až 1982 následovala krátká kariéra na ministerstvu školství v Hannoveru, kde se věnoval otázkám spojeným se studijní reformou. Po návratu na univerzitu v létě 1982 se úspěšně ucházel o profesuru v oboru geografie, kde působil až do roku 1995. Poté se ucházel o místo na katedře sociální a kulturní geografie, kde bylo těžištěm zájmu zejména studium migrace. Místo získal a téma migrace bylo jeho hlavním zájmem v podstatě celý život. Působení na katedře mu umožnilo kontakt s mnoha státy bývalého východního bloku, což uspokojovalo jeho druhý velký zájem, a to o procesy transformace socialistických systémů v systémy tržní. V roce 2007 se stal emeritním profesorem, práci na univerzitě se však věnuje stále (zima 2018).
Jak už bylo v úvodu zmíněno, ačkoli měl Wilfried Heller profesně velmi blízko k tématům, která souvisela s Československem, celý život se jim ve své práci vyhýbal. „Bylo to proto, že věnovat se tomu pro mě bylo přeci jen velmi náročné. Také jsem si všiml, že když se k tomu třeba i jen krátce vyjádřím, sklidím z různých stran kritiku. Proto jsem se do toho moc nechtěl pouštět a myslím, že to bylo dobře.“ Odborný zájem o východní Evropu však přesto s děním v Československu souvisel – pamětníka zaujal moment, kdy se okupace Československa státy Varšavské smlouvy v srpnu 1968 odmítlo účastnit Rumunsko. „Po invazi měl Ceausescu velmi strhující projev, který jsme my, studenti z generace osmašedesátníků, velmi kladně přijali. Opravdu jsme si tehdy mysleli, že rumunská cesta k socialismu je nezávislejší. Tím začal můj zájem o Rumunsko, proto jsem tam často jezdil. Pak jsem samozřejmě viděl, že velmi pozitivní představa nezávislého Rumunska s Ceausescem je jenom iluzí, že se jedná o velmi autoritativní stát, určitě jeden z nejautoritativnějších v bývalém východním bloku. Zmiňuji to však proto, že to v konečném důsledku bylo právě pražské jaro, které můj zájem o vlast stočilo někam jinam.“
„Svou cestu k Čechám jsem znovu našel koncem devadesátých let. Stalo se to však velkou oklikou, přes Nový Zéland. Měl jsem kolegu, který dělal v Postupimi svůj doktorát o pracovní migraci na Nový Zéland. Jednou navrhl, že bychom se tam měli jet podívat na exkurzi. Při přípravách na ni jsem zjistil, že kousíček od hlavního města je malá kolonie imigrantů z Chebska, kteří tam přišli roku 1863. Zjistil jsem dokonce, že tam ještě žijí mluvčí, kteří hovoří naším dialektem.“ Tomuto pozoruhodnému „úkazu“ se Wilfried Heller následně věnoval i odborně a k tématu publikoval několik článků.
Toho si všiml Svazek chebských obcí (Bund der Eghalanda Gmoin), který jej pozval k přednáškám do Marktredwitz. Tak pamětník znovu objevil svůj vztah k původní vlasti, která postupně zaujímala místo i v jeho odborné práci. Je autorem monografie o své rodné vsi Lipnice, jež v roce 1971 musela ustoupit hnědouhelnému dolu. Z původní obce zbyl pouze hřbitov, který byl za přispění rodáků, ale i s nasazením starosty sousedního Vintířova po sametové revoluci renovován. Na místě původní dřevěné kaple nyní stojí vzpomínkový kříž, upomínající na původní obyvatele. Každé dva roky se zde lidé ze zaniklé obce scházejí. Do své bývalé vlasti přijíždí pravidelně i Wilfried Heller.
12. května 2016 vyšel ve Frankfurter Allgemeine Zeitung krátký pamětníkův text, nazvaný „Vrátit důstojnost sudetským Němcům“ (Die Würde den Sudetendeutschen zurückgeben). Wilfried Heller je toho názoru, že by oficiální místa měla uznat, že vyhnání bylo aktem bezpráví, který sebral sudetským Němcům jejich důstojnost, že se jednalo o nespravedlnost. „Myslím, že většině sudetských Němců vůbec nejde o restituce a majetek, jak se Češi bojí. Většina z nich chce něco úplně jiného – chtějí, aby bylo uznáno, že vyhnání bylo bezpráví. Potom můžeme znovu začít, bavit se se stejnou důstojností. To je to důležité – nespravedlnost a kolektivní vina. Není pravda, že všichni Němci byli nacisté. Žádná kolektivní vina neexistuje. Většina států, které někdy realizovaly nějaký akt vyhnání, se později pokusila o náhradu křivd, některé o větší, jiné o menší. Symbolické vyrovnání by Němce z Československa naprosto uspokojilo. Jsou jenom čtyři státy, které se mu dosud brání: Turecko, Rusko, Polsko a Česká republika.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Odsunutí němečtí rodáci z Karlovarska vyprávějí
Příbeh pamětníka v rámci projektu Odsunutí němečtí rodáci z Karlovarska vyprávějí (Lenka Kopřivová)