Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ewald Hannabach (* 1930)

• narozen 1. ledna 1930 v Lubech u Chebu jako druhý syn obchodníka s hudebními nástroji

• chodil na základní školu v Lubech, později dojížděl do Chebu

• po roce 1938 rodina neutrální

• v lednu 1945 odešel šestnáctiletý bratr Gerold do války

• nastoupil jako učeň do dílny firmy Lang, kde se vyráběla violoncella a kontrabasy

• dílny na výrobu hudebních nástrojů fungovaly dál až do léta 1946, kdy došlo k odsunu německého obyvatelstva

• v létě 1946 prošli dvěma sběrnými tábory v Chebu, než byli transportováni do Bavorska

• v Bavorsku pokračovali ve výrobě hudebních nástrojů, bratr Gerold Hannabach vyráběl mistrovské kytary, otec založil výrobnu strun v Bubenreuthu v roce 1952

• Ewald Hannabach později odešel k firmě Siemens, kde pracoval jako technik a inženýr 43 let

• žil v bavorském Bubenreuthu

Člen významné německé nástrojařské rodiny z Lubů u Chebu Ewald Hannabach se nejprve také vyučil výrobcem hudebních nástrojů, po odsunu však odešel k firmě Siemens. Světoznámým výrobcem kytar se stal jeho starší bratr Gerold Karl Hannabach, který se do Čech rád vracel. Ewald Hannabach považoval vysídlení za zásadní předěl ve svém životě a do Lubů se již nikdy nepodíval.

Meziválečná idyla v Lubech

Ewald Hannabach se narodil 1. ledna 1930 v Lubech u Chebu (německy Schönbach) jako druhý syn obchodníka s hudebními nástroji Arthura Hannabacha. Když byl Ewaldovi jeden rok, přestěhovali se do domu, který nechal v roce 1912 vybudovat dědeček Karl Hannabach. V domě byly kromě bytů také kanceláře, u domu dílny, výrobna strun a hlavně velká zahrada, kterou děti s radostí využívaly – měly zde i malý domeček na hraní. Malý Ewald chodil do základní školy nejprve v Lubech, na vyšší stupeň potom do Chebu. Soužití německých a českých obyvatel a život v Lubech vůbec byl do roku 1938 takřka idylický. V Lubech bylo například velké venkovní tělocvičné hřiště i s náčiním, po obsazení Sudet německou armádou sem však již tělocvičná jednota ani nikdo jiný neměl přístup. Cvičil zde buď wehrmacht nebo členové Hitlerjugend. „Vstoupit do Hilterjugend byla povinnost, musel i ten, kdo nechtěl,“ domnívá se Ewald Hannabach. Ne všichni Němci v Lubech však byli členy Sudetoněmecké strany, někteří byli sociální demokraté a s připojením Sudet k Německé říši nesouhlasili. Ewald Hannabach na to vzpomínal následovně: „Bylo jim umožněno emigrovat do Kanady, aby se jich německá říše zbavila. Probíhaly transporty do Kanady a jeden náš soused, ředitel zdravotní pojišťovny, se k tomu také připojil. Kanaďané byli ale velmi přísní, dovezli je k hranici a řekli: ‚Tady si postavte dřevěné baráky.‘ Sociální demokraté nebyli samozřejmě odborníci na stavbu dřevěných domů, ale dali se do práce. Někteří z nich se ale později do Sudet vrátili a nic zlého se jim nestalo.“

Otec odveden nebyl, zato nejstarší syn v 16 letech

Otec Arthur Hannabach do wehrmachtu nebyl odveden, protože měl trvalé následky po malárii, jíž se nakazil při vojenské službě v bosenském pluku za první světové války. Zároveň v roce 1938 rodina dostala potvrzení o neutralitě – otec se nechtěl politicky angažovat. Již v roce 1944 přijali do bytu v domě rodinu uprchlíků ze Slezska. Dcera těchto uprchlíků nabídla rodině službu, že odveze babičku na operaci do nemocnice v Chebu a zpět. Babička operaci bohužel nepřežila, dcera uprchlíků však dodržela slib a dovezla rodině její tělo k pohřbu. Cesta koňským povozem v té době byla nebezpečná, protože hloubkaři podnikali nízké lety a ostřelovali cesty. Babičku stihli pohřbít do rodinného hrobu, neměli však již možnost nechat vytesat nápis na náhrobek.

Na konci války byl Cheb bombardován, zničeno bylo hlavně nádraží a železniční tratě v okolí. Skončila také školní výuka kvůli poškození budovy. Na Luby dopadlo několik kanystrů s palivem, kterých se piloti bombardérů potřebovali zbavit, jeden zasáhl mlýn. Ten shořel, na rozdíl od budovy školy, již se podařilo školníkovi uhasit.

V lednu 1945 byl odveden starší bratr Gerold Karl Hannabach k vojenské službě ve Schweinfurtu, kde obsluhoval kanóny protiletadlového dělostřelectva - tzv. flak. Odveden byl celý ročník 1928. Gerolda však záhy zajali Američané, pobýval v zajateckém táboře v Řeznu a do Lubů se po konci války již nevrátil. Naopak Ewald zůstal v Lubech u firmy Lang, protože nemohl pokračovat ve školní docházce. Po konci války bylo ve škole nutné ovládat češtinu, on se ji však během letních prázdnin nestihl naučit dostatečně, přestože docházel do smíšené rodiny Boučkových, kde ho češtině učili. Místo toho nastoupil do učení ve firmě Benedikt Lang, výroba violoncell a kontrabasů. Byla to menší dílna se třemi zaměstnanci. Mladý Ewald kromě stavby hudebních nástrojů vykonával také pochůzky pro svého mistra. Například musel dojít do 70 kilometrů vzdálených Kraslic pro peníze za kontrabasy, které dílna Lang dodávala do zdejšího velkoobchodu Roltsch. Dílny na výrobu hudebních nástrojů v Lubech po válce dál fungovaly až do nuceného odsunu německých obyvatel v létě 1946. Některé dílny spolupracovaly s Američany. Ti nabídli dokonce již v roce 1945 známé dílně Hoyer přestěhování do americké zóny v Bavorsku, a tak se firma Hoyer celá přesunula do Tennenlohe.

Samotný Benedikt Lang vyráběl načerno hudební nástroje, mj. i na zakázku pro americkou armádu, a to i poté, co už Američané z Lubů odjeli a byli posádkou v německém Erlangenu. Přijel s nimi i přeběhlý důstojník wehrmachtu Fred Wilfer v americké uniformě, který přeshraniční obchod s nástroji organizoval. Jednou firmu Lang někdo udal, přišla česká policie, aby zabavila nástroje určené k pašování, ale nikomu se nic nestalo. Podle pana Hannabacha to bylo proto, že celá akce měla krytí Američanů. Fred Wilfer později v Bavorsku založil známou firmu Framus na výrobu kytar. Samotný Ewald Hannabach šel dvakrát jako poslíček k Wilferovým rodičům s tajným dopisem, jehož obsah neznal.

Jeden tábor pro odsun na východ, druhý na západ a stolička pro babičku

Většina německy hovořících rodin z Lubů byla vyzvána k odsunu v létě 1946. „Dostali jsme dopis, že se máme dopoledne dostavit na určité místo v Lubech s třiceti kilogramy zavazadel, aby nás pak odvezli do sběrného tábora v Chebu. Zvláštní bylo, že s námi byla vysídlena i babička z matčiny strany. Nesměli jsme s sebou brát žádný nábytek a ona již byla hodně stará. Vzali jsme pro ni tedy alespoň maličkou stoličku, kterou kdysi zhotovil děda ještě ve Vídni, na tu si babička vždycky sedla a nikdo ani nepostřehl, že s sebou máme nějaký kus nábytku. Trvalo poměrně dlouho, než nás odvezli do Chebu, mezitím se již setmělo. V Chebu jsme museli nastoupit před kasárna u horní brány, vše se kontrolovalo, ale chlápci, kteří měli dozor, už byli po celém dni unavení a také dostali úplatky nejspíš i v podobě alkoholu. Šlápli na váhu a všechno nechali projít, přestože moje matka sbalila víc věcí než třicet kilo,“ vzpomíná Ewald Hannabach.

Celá věc ale měla podle Ewalda Hannabacha jeden háček – tábor v kasárnách u horní brány byl totiž určený pro transporty do sovětské zóny v budoucí NDR, jenomže tam nikdo nechtěl. Tábor pro transporty do Bavorska se nacházel ve starém klášteře v Chebu, kde měl lékařský dozor jejich příbuzný, doktor Mödler, Ewaldův křestní kmotr. První noc tedy rodina strávila v táboře v kasárnách, druhý den měli mladíci službu na loupání brambor. „Další večer nám rodiče řekli: ‚Musíme se přestěhovat.‘ Takže jsme vlekli všechna zavazadla z prvního poschodí přes osvětlené prostranství u kasáren, ale nebyla tam nikde ani noha, žádná kontrola. Brána byla otevřená a za bránou stál připravený koňský povoz, na který jsme naložili všechna zavazadla a nechali se odvézt do starého kláštera. Tam nás také nikdo nekontroloval, všechny dveře byly otevřené. Takže jsme pak pobývali ve starém klášteře a čekali na přesídlení do Bavorska. Pravděpodobně to vše zařídil můj křestní kmotr,“ domníval se Ewald Hannabach. V klášterním táboře jim byly přiděleny prostory v bývalé školní třídě, mladíci vypomáhali v zemědělství a všichni čekali na transport do Bavorska.

(Pozn.: Domněnku, že by se z jednoho sběrného tábora v Chebu odjíždělo pouze do jedné okupační zóny, se potvrdit nepodařilo. Jestli tomu tak bylo, tak podle svědectví dalších pamětníků spíše naopak - na Paměti národa jsou svědectví pamětníků, kteří byli z klášterního tábora odsunuti do sovětské okupační zóny. V zásadě mohlo jít pouze o nějaké dočasné opatření či pouze fámu, která se šířila mezi odsouvanými.)

Transport a bavorská výroba hudebních nástrojů – Tennenlohe, Bubenreuth, Egglkofen

Když se dočkali, probíhal transport standardně nákladními vozy, v každém vagónu bylo 40 osob, babička seděla během jízdy na své maličké stoličce. Jeli také kolem koncentračního tábora nedaleko Mnichova, kde byli nuceni si lágr prohlédnout, až do Mühldorfu na Innu. Zde spali ve velkém hangáru bývalého letiště wehrmachtu na amerických polních lůžkách, nacházela se tam stále ještě zničená letadla. Do okolních vesnic vycházela komise hledat vhodné ubytování pro uprchlíky. Dařilo se zde mnoha zemědělským plodinám, takže uprchlíci hlady netrpěli a pomáhali na polích i v lese. Mezitím bratr Gerold požádal o propuštění ze zajetí a nastoupil k firmě Hoyer v Tennenlohe. S bratrem vedli korespondenci ještě před vysídlením, takže byli stále v kontaktu. Po krátké době zajistil Gerold Ewaldovi učňovské místo také u firmy Hoyer, takže další tři roky strávili společně tam.

V roce 1952 se pak rodina přestěhovala do Bubenreuthu, kde byla vybudována dílna na výrobu kytar pro Gerolda a nejprve všichni pospolu bydleli v malém domku i s babičkou. Ewald však z oboru výroby hudebních nástrojů odešel, protože po měnové reformě poptávka po nástrojích klesla. Našel si místo u firmy Siemens, která se z Berlína přestěhovala do Erlangenu. Z prostého poslíčka mezi kancelářemi se díky dalším kurzům vypracoval až na inženýra. Pro firmu Siemens pracoval 43 let, naposledy před odchodem do důchodu dohlížel na montáže zařízení pro zpracování obilí v Sýrii. Do Lubů se již nikdy nevrátil, protože odsun považoval za velmi výrazný životní zlom a definitivní rozloučení, přestože dodnes za svůj domov považuje právě Luby. Světoznámý výrobce mistrovských kytar Gerold Karl Hannabach se však do Lubů pravidelně vracel a udržoval kontakty se zdejší hudební školou. Strýc Adolf Hannabach pokračoval s manželkou a dětmi v bavorském Egglkofenu ve výrobě strun, která je úspěšná dodnes.