Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erna Gudenrath (* 1928)

• born in 1928 in Phillipsdorf, Sudetes

• family supported the SDP, later the NSDAP

• three elder brothers, all served in the Wehrmacht

• after May 1945, family forced to work, later expelled to Germany in 1946

• family was sent to the collection camp for German expellees in the Pomeranian village of Löchnitz, later settled down in Hamburg

• visited Czechoslovakia for the first time in 1972, now visits regularly and spends a large part of the year there

Do Filipova jsem přijel bez jakéhokoli záchytného bodu nebo předchozího kontaktu. Od místních historiků a lidí, kteří se o kraj a jeho události zajímají amatérsky nebo profesionálně, jsem se dozvěděl informace o událostech… Ovšem na dotaz, zdali je možné ještě někoho potkat či navázat kontakt s někým z před- a poválečné doby, většinou všichni vrtěli hlavou a poslali mě o dům dál. Z Němců už tu nežije skoro nikdo, a pokud ano, tvrdí, že si nic nepamatuje, anebo že nechce vzpomínat. První tip jsem dostal od místní provozovatelky výletní hospůdky, u které se pravidelně každý rok zastavuje starší paní jménem Erna Gudenrath, místní rodačka, která svůj domov pravidelně navštěvuje. V den, kdy jsem se na ni ptal, byla už údajně pryč. Přes rodinu Bystrických (majitelé rodného domu Erny Gudenrath), kteří paní Gudenrath znají, jsem dostal kontakt na Hildu Helller z blízkého Nového Oldřichova, u které teď údajně prodlévá. Obě dámy jsem navštívil a na následující den domluvil procházku Filipovem, kde se Erna Gudenrath narodila. S její přítelkyní Hilde jsem se setkal týž den, poté, co jsme se vrátili do Nového Oldřichova. Protože jsou oba osudy spjaty díky tragické události, která rodinu Erny Gudenrath postihla, spojil jsem oba přepisy v jeden. Vzpomínky Hilde Heller jsou velmi jednoduchým vyprávěním bez jakýchkoli dramatických zvratů nebo historek, nikoli však bez autenticity. Pochybuji, že se oba příběhy dají pojednat odděleně.  

ČÁST I.

Erna Gudenrath – točeno za pochodu

Naše cesta začíná na samém horním okraji vesnice Filipov, až do roku 1945 obývané výhradně německy mluvícím obyvatelstvem. Vesnice se nazývala Phillipsdorf. Erna hovoří dnes pouze německy, ve svých větách ovšem používá česká slova, podle toho, o čem právě rozpráví. Ačkoliv prý nemluví plynně, vyslovuje slova jako pivo, kafíčko nebo fráze jako „to nevím“, „uvidíme“ s podivuhodnou přesností. Občas mluví o sobě samé ve 3. osobě. Náš rozhovor měl být chronologický, po cestě míjíme ovšem i spoustu domů a míst, kde Erna vzpomíná na jejich obyvatele. Její vyprávění sestává povětšinou z útržků a odvíjí se ve dvou paralelách – její dětství a rané mládí ve vesnici, tehdejší zvyky, lidé, vyhnání. Druhá linie jsou návštěvy po roce 1972, kdy začala pravidelně svůj dávný domov navštěvovat. Tehdy obnovila i stará přátelství, poznala i nynější majitele svého rodného domu a jiné obyvatele Filipova, které po cestě porůznu potkáváme. Jsou to dva jiné životy, které na sebe vlastně vůbec nenavazují.

„Radši než na Mallorku jezdím sem“

„Erna se narodila v roce 1928. Měla jsem tři starší bratry, kteří na mě dávali pozor. Dnes žije už jen bratr Hein (Heinrich), taky v Hamburku, ale nemá příliš velkou touhu se sem vracet. Jezdí dnes radši do Afriky. Já než abych jezdila na Mallorku či Maledivy, jezdím sem.“

Tento svůj zvyk Erna dodržuje každý rok, od roku 1972, kdy se po vyhnání přijela podívat poprvé.

„Tehdy jsem byla ještě dívka…Šli jsme se podívat na dům, byl zamčený. Když jsme se otočili, ještě jsem se ohlédla a viděla, jak se pohnula záclona. Šla jsem tam, zaklepala a řekla, že jsem se tady narodila. Pozvali nás ,na kafíčko‘. Někteří přicházejí nafoukaně…já byla skromnější, tak mě nevyhodili.“

Cestou mariánských procesí

Vesnice Filipov je dnes již jen torzo kdysi rozkvetlého kraje. Vzdálenosti mezi domy jsou dnes dvojnásobné, protože stavení, která nikdo nezabral, mezitím zmizela. Zemědělské praktiky zdejšího JZD zpustošily louky a lesy, přišlí obyvatelé si v zimě topili dřevem z pomalu se rozpadajících staveb a tradiční život a pečlivá kultivace kraje vzala s odchodem Němců za své. Dnes, kdy si opět lidé mohou vážit svého osobního vlastnictví a přijímat za ně samozřejmou odpovědnost, se leccos mění a stavení, která si Erna z dětství pamatuje, se vracejí ke své původní podobě – a proto se dnes již lépe vzpomíná. Jdeme cestou, kudy se ubírala napříč celou vesnicí starodávná barokní mariánská procesí:

„U nás bydlela i Madona. Byla to soška, kterou jsme brali každoročně na procesí. Nevím, kde zůstala. Měla krásné šaty a opravdové vlasy, které jsem jí česala. Brali jsme ji do průvodu, s liliemi a prapory světců, kteří Madonu doprovázeli. A s hudbou. Byli jsme římští katolíci. Když stojím a koukám na barák, jsem strašně spokojená a zároveň se mi stýská po domově. Ale teď ne, teď jsem doma. Jsem šťastná, že to tak dobře vypadá. Můžu snad, ne? Asi je to tou Madonou, co u nás bydlela… Dává pozor na barák. Proč ne? Je to přece možné!“

Když Führer mluvil

Její bratři bojovali všichni tři. Franz se vrátil a byl vyhoštěn spolu s rodinou. „ Alfred se chtěl vrátit v roce 1943 a oženit se s Hilde. Všechno bylo připraveno a ona už šla na nádraží. Čekala, ale on se nevrátil. Tři dny poté přišla zpráva, že je pohřešován. Nikdy už se nevrátil. Dalšímu bratrovi to zachránilo život, přijel z ruské fronty na svatbu, jinak by zůstal v tom kotli. To byla ošklivá doba… Ale měli jsme štěstí v neštěstí.“

Erna Gudenrath si nevzpomíná, zda její bratři šli dobrovolně do armády, aby „Führeroviudělali radost“. Její rodiče se ovšem k separatistické a vlastizrádné politice Henleinovy strany hlásili. Její otec byl členem jak SDP, tak později i NSDAP. Ernu samotnou přihlásili rodiče k Bund deutscher Mädchen (Svaz německých dívek). Co se týče otcovy angažovanosti v nacistických stranách, nebyla podle Erny ani ze strachu nebo z donucení, ale z přesvědčení – nebyl aktivním politikem ani henleinovským verbířem či milicionářem, nýbrž řadovým nadšencem. To podle Erny pramenilo hlavně ze zklamání z vývoje po roce 1918. Jeho nadšení ovšem mnoho Němců nesdílelo a popularita proříšské politiky byla do jisté míry umělá. Přesto se málokdo opovážil veřejně vyslovit to, co si skutečně myslel: „Když jsi tam nebyl, koukali na tebe skrz prsty. Po bohoslužbě jsme museli mašírovat kolem kostela a zpívat ódy na Führera. Když jsi byl proti, mohlo se stát, že jsi najednou zmizel.“

V roce 1938 navštívil Českou Kamenici Führer osobně: „Viseli jsme na reproduktorech, když mluvil. Když ho slyšíte dnes… tak máte dojem, že jste byl zfetovaný nebo opilý. Tak nenávistně mluvil… to jsem si uvědomila ovšem až později. Tehdy jsme to vnímali jinak.“

Ruksak a pryč!

Rodina byla vyhnána ihned v květnu roku 1945: „Bylo nám řečeno – vzít si ruksak, nic víc a pryč! Je ale pravda, že ten ruksak byl trochu větší než ten váš. Bylo to v roce 1945. Jeden rok jsme ještě museli pracovat v Čechách, to jsme předtím nevěděli, kam půjdeme. Moji rodiče zůstali na selském dvoře v Chvalovicích a já šla do Pardubic sloužit na faru. Pracovali jsme zadarmo – za stravu a byt.“

Epizoda z divokého odsunu

Nařízení a směrodatné pokyny k odsunu německy mluvícího obyvatelstva byly sjednány Spojenci v červnu roku 1945. Tomu bohužel předcházel tzv. divoký odsun, nekontrolované řádění lůzy a ambiciózních jedinců, kteří využívali bezprávní stav k vlastnímu obohacení, uchopení moci, zničení svých odpůrců (hlavně politických) a v neposlední řadě i ke kamufláži vlastní kolaborace s nacisty. Tímto vpravdě divokým odsunem byl ze všech bývalých sudetských oblastí nejvíce postižen právě kraj kolem Ústí nad Labem a Děčína. Z Filipova je znám případ loupežné vraždy spáchané přímo komisaři, provádějícími opatření vůči Němcům. Obětí byl Karl Krause, Ernin vzdálený příbuzný. Procházíme kolem místa, kudy byl svými katy veden na nedaleký kopec.

„Na tenhle kopec vedli manžela sestry mé švagrové. Pak ho tam zastřelili. Jmenoval se Karl Krause. Byli jsme doma a řekli nám, že Karla zatkli. Pak se objevili oba komisaři s Karlem, který neměl na nohou boty. Pak vyšli nahoru na kopec a ozvaly se dva výstřely. A ti dva se vrátili bez Karla. Nikdo z chlapů z vesnice se neodvážil jít se podívat… Za tři dny přesto někdo šel a nalezl Karla s prostřelenou hlavou. Pak ho odvezli do Kamenice a pohřbili. Byli to ti dva komisaři. Jeho žena ještě žije.“

Nově přišlí tzv. komisaři, kteří měli dohlížet na odsun, se nedopouštěli násilí jen na Němcích, postižen mohl být každý: „Byla tady jedna Češka, která si vzala Němce. Po válce ji jeden z komisařů hrozně bil…A nikdo si netroufal tam jít a říct, ať toho nechá. Bil ji za to, že se vdala za Němce. Ten samý komisař byl i u nás v domě. Stála jsem nahoře ve svém pokoji a chtěla si něco vybrat, co si vezmu s sebou. Najednou stál vedle mě… jezdecký bičík a planoucí oči. Jen tam stál a pak zase odešel. Nevím, co chtěl…“

Po vyhnání

Erna měla 17 let a odešla s rodiči na východ, do německé zóny okupované Rudou armádou. Ve vesnici Löchnitz v Pomořansku byl tehdy zřízen sběrný tábor pro německé vyhoštěnce a byla tam umístěna i Ernina rodina. Erna se tam nechala na čas zaměstnat jako vychovatelka v rodině sovětského důstojníka a po roce odešla s kamarádkou do Bavorska. Tam jí ovšem jako uprchlici nebylo uděleno povolení k pobytu, a proto se vydala za bratrem do zcela zničeného Hamburku. Dostala na výběr – jít pracovat do gumárenské fabriky, nebo k sedlákům na výpomoc.  Pět let pracovala u osmi dětí jednoho sedláka na Ostsee a do města se poté vrátila. Vdala se, má dvě dcery a v Hamburku žije dodnes.

Rodný dům v důvěrně známém kraji

Cestou někdejších mariánských procesí přicházíme k nejvýstavnějšímu domu celé vesnice, od roku 1982 ve vlastnictví rodiny Bystrických z Prahy:  „Tak krásně náš dům nikdy nevypadal jako teď u Bystrických. Byli jsme chudá rodina s dluhy. Mají teď novou střechu, nevím, jestli by si to můj tatínek mohl dovolit.“

Manželé Bystričtí se s Ernou spřátelili před nedávným časem, při jedné z jejích návštěv Filipova, a podle jejich slov je vždy vítána.

Naše procházka pokračuje kolem domu směrem nahoru, ke staré měšťanské škole, kde Erna vychodila dvě třídy. Škola byla léta zpustlá, nedávno upravena v obytný dům. Odtud se dá přehlédnout nepravidelný reliéf rozlehlé vesnice a Erna ukazuje na každý dům a jmenuje jeho dávné obyvatele, jejich zaměstnání a vzpomíná na odchod těchto lidí pryč. „Tady znal každý každého, nebylo sice zvykem jako dneska, že by se lidi pořád navštěvovali, ale všichni o sobě věděli.“ Scházíme ještě od staré školy směrem dolů k potoku a hovoříme o dnešku. Je pozoruhodné, že v Ernině vyprávění není špetka nostalgie. Cítí se tu doma a potvrzuje mi to slovy: „Chtěla bych tu být pohřbená. Zaprvé se dneska nevyplatí umřít v Německu, jenom zpopelnění stojí tři tisíce euro, tady je to mnohem levnější. A za druhé – jsem tu doma, nejsem deutsch, ale böhmisch.“

ČÁST II.  

Vyprávění Hilde Heller

V Čechách tráví Erna Gudenrath každoročně zhruba čtyři měsíce, cestuje po celé zemi a navštěvuje mnoho dávných i pozdějších přátel. Její nejbližší přítelkyní je právě Hilde Heller, dnes třiaosmdesátiletá obyvatelka malého domku v Novém Oldřichově. Přátelství mezi oběma má svůj počátek paradoxně v rodinné tragédii. V roce 1943 se Hilde Heller zasnoubila se starším Erniným bratrem Alfredem, který bojoval v řadách wehrmachtu na polské frontě, a týden před svatbou posílal radostný lístek, že se vrací z fronty živ a zdráv. Od té doby už o něm nikdo nikdy neslyšel.

Když jsem se den před rozhovorem s Ernou Gudenrath doptával v Novém Oldřichově po domku Hilde Heller, u které Erna nyní na čas přebývá, ukázali místní obyvatelé na nejchudší a nejskromnější stavení ve vsi, které budí dojem, že se na něm nic nezměnilo. Stejně starodávný je i jeho interiér, a dáte-li se do řeči s jeho obyvatelkou, která si přeje mluvit německy a sleduje výhradně pouze německou televizi, je tento malý svět jednou z posledních možností setkat se v tomto kraji s něčím, co už je nenávratně pryč. Vypráví o sobě stroze a jednoduše, je velmi přátelská a hořkost je cítit, pouze když hovoří o tíži života – beze stopy  odporu či nepřátelství k prostředí, které je jí cizí a do kterého se nenarodila. Nemluví o křivdách ani o nespravedlnosti, mluví jenom o prostém, náročném životě, který se odehrál v tragické době.

Její otec byl vyučený zámečník, matka v domácnosti. Sourozence neměla. Narodila se v roce 1923. „Neměla jsem sourozence, v té době se ovšem obecně rodilo mnoho dětí, bylo to po válce – doba konjunktury. Můj otec byl válečný invalida, byl zraněn v Rusku. Zdejší podniky měly povinnost zaměstnat válečného invalidu – jako zámečník se mohl uplatnit, chodit mohl. Od těch dob se mnoho změnilo – kdysi tady bylo mnoho průmyslu, hlavně sklářského, spoustu domácích prací – to je všechno pryč. Dnes tu nejsou žádné pracovní příležitosti. Oldřichov a Mistrovice měly každá přes patnáct set obyvatel, dneska mají dohromady šestnáct set.“

„Všechno bylo normální, dokud nezačalo Henleinovo štvaní“

Zdejší kraj se vyznačoval vysoce rozvinutým sklářským průmyslem. Později zde byli právě díky této skutečnosti ponecháni německy mluvící obyvatelé, kteří byli v tomto oboru nezastupitelnými odborníky. Hilde Heller nedává době, o které hovoříme, překvapivě žádný jiný přívlastek než „normální“. Skrze řemeslo, školy a zájmy si lidé byli blízcí bez toho, aniž by byly národnostní odlišnosti veřejně tematizovány:

„Žili jsme tady normálně, byla tu česká škola, my jsme chodili do německé. Všechno bylo v pořádku, dokud tady Henlein nezačal lidi štvát proti sobě. I my jsme měli v německé škole hodiny češtiny. Já jsem se ale česky naučila, až když jsem měla po válce děti. Ve škole nic moc – víte, jak to chodí. Moji rodiče nebyli u henleinovců, byli sociální demokrati. Henlein nám byl protivný – jako dítě jsem tomu nerozuměla. Byl u nás neoblíben. Doma jsem nebyla nikdy nucená něco si myslet nebo v něco věřit. Do kostela jsme chodili, byli jsme římskokatolického vyznání. Do té doby, než začalo štvaní, bylo vše v pořádku. Můj otec si nikdy na nic nestěžoval. Na Hitlera byli zvědaví všichni, když přijel do Kamenice. I já jsem tam šla… můj otec potom řekl, že má odporné oči, to byla pravda.“

Pohřešovaný snoubenec

Samotnou válečnou vřavu zde lidé nepocítili, Hilde Heller se zmiňuje jen o malém incidentu asi půl roku před koncem války:  „Válku jsme tady přímo nepocítili, jednou se mi ale stalo, že jsem přišla domů a dům byl plný Maďarů, kteří tudy procházeli. Byli všude. Když jsem si stěžovala u velitele, byli raz dva tři pryč.“

Nevšední život ovšem nezačal až po válce, život v říši se pro Němce, kteří otevřeně nešli s proudem, nemálo komplikoval: „Ani v říši jste nesměl říkat, co jste chtěl. Všude se odposlouchávalo, špiclovalo. Já se chtěla ve válce vdávat. Chtěli osvědčení o původu, osvědčení o chování a podobně… Bohužel, on padl. Byl to Ernin bratr z Filipova. Já jsem se chtěla něčím vyučit, šla jsem na rok do Filipova do mlýna na praxi. Tam jsem ho poznala. Těsně před svatbou, kdy všechno bylo objednáno…měl prý ještě někde vyzvednout letadlové součástky… a od té doby je pohřešován. Přišlo jen hlášení, že je pohřešován. Ale být pohřešován v Polsku znamenalo tolik co konec. Tomu se nemůže nikdo divit, oni s těmi Poláky taky nezacházeli zrovna noblesně.“

„Bylo dovoleno zůstat těm, co měli sklářskou legitimaci“

Z Filipova odešla těsně po válce, když odsud vysidlovali Němce. Rodina, u které pracovala, byla jednoho rána vystěhována pryč a Hilde Heller se vrátila zpátky do Oldřichova a brzy se provdala:

„Na svatební cestu (transport) jsme jeli do evakuačního tábora v Děčíně, kde bylo mnoho sklářů. Ti, co na to měli legitimace, mohli zůstat, protože je potřebovali. Na druhé straně jich vyhodili tolik, že potom v Bavorsku vytvořili vlastní sklářský průmysl. Můj nový manžel tu legitimaci dostal, a tak jsme mohli zůstat.“

Z domu však  rodinu vyhnali, vrátit se mohla až po nástupu komunistů a dům si zpátky museli koupit. „Samozřejmě bylo nepříjemné, když nás vyhnali z domu. Ti první, co sem přišli, čekali, že budou pány na statcích, na kterých Němci budou otročit. Neměli ponětí o tom, co to znamená, a proto všechny selské statky taky zpustly… Dole jeden statek dali Židům, ale ti se v zemědělství moc nevyznali. Jednoho dne byli pryč. Věděli totiž, že přichází bolševik… S těmi Židy jsme se vlastně přátelili, my jsme tehdy za války rasové teorie nechápali, nepodporovali a ti Židi to věděli.“

„Srazili mi dvacet procent ze mzdy“

„Po válce se objevily houfy Čechů okukovat baráky. Když se jim něco líbilo, tak majitele jednoduše vyhodili. Nás vměstnali do jednoho jednopatrového baráku tady nedaleko, bylo nás tam celkem sedm rodin. Co vám mám ještě vypravovat… Mám pocit, že i tam slídili lidi kolem baráku a koukali, co by mohli provést. Já osobně ovšem nemám žádné špatné zkušenosti s lidmi, které jsem před válkou znala. Chovali se tak jako tehdy. Jenže jsme byli bez státní příslušnosti, tu jsme získali, až když přišli komunisti – tím jsme získali také nějaká ta drobná práva. Předtím jsme byli leda tak jedna velká nula. Mně srazili dvacet procent ze mzdy. Můj šéf mi vyjádřil vždycky politování, že to musí udělat.“

To vše jenom proto, že mluvila německy. Toto svědectví podpírá i všeobecně známý fakt, že hlavně ve větších městech, jako byla Česká Kamenice či Šenov, byly proti Němcům uplatněna tatáž omezení jako proti Židům za války (někdy dokonce i včetně označení na kabátu). „V práci jsem jinak nic nepocítila, byli to většinou mladší chlapi, kteří mě nijak nenapadali za to, že jsem Němka. Já se totiž i pozvolna trochu učila česky, takže to šlo. Nechtěla jsem ale, zprvu jsem nechtěla říct ani slovo… Dnes mluvím velmi dobře, ale je to pro mě cizí řeč. Ale nemyslela jsem si, že se to naučím dobře. Když jsem pracovala v lomu, musela jsem s lidmi od začátku do konce šichty mluvit česky, nikdo se mi nesmál.“

„Mí synové jsou Češi.“

Hilde Heller byla zaměstnána v lomu jako obsluha granulátoru jednoho úseku. O komunistické moci tam člověk mnoho neslyšel ani ji nepocítil. Hilde Heller vypráví, že ji akorát jednou obec chtěla zvolit do zastupitelstva, což si ovšem její manžel kvůli množství mužů na radnici nepřál. Do strany ovšem nevstoupila nikdy ani ona, ani její synové.

V roce 1968 se po příchodu Rusů objevila možnost odejít do Německa: „Tehdy ale za to požadovali asi šest tisíc korun na osobu, a tolik peněz jsme neměli. Navíc se můj syn bál, že nezvládne střední školu v němčině. Největší drzost byla, že naše děti měly v průkaze zapsánu českou národnost, aniž by se nás někdo zeptal. Ten mladší chtěl něco udělat, tomu staršímu to bylo jedno. Takže jsou Češi. Můj domov není Německo, ale tady. Jsem tu mezi cizími, ale vlastně doma. Už je to dávno.“

Co říká Hilde Heller ke sporům okolo vyrovnání české a německé strany? „Ti, kteří tu nic neměli, nemají co požadovat, ti, co něco měli, mají i teď dost, tak by to měli už nechat na pokoji. Mohl za to Beneš – já nejsem Češka, jsem böhmisch. Ale všichni mě berou tak, že sem patřím, až se tomu divím, že se tomu nikdo nediví. A dnes žiji hlavně ze vzpomínek.“

(Poznámka editora: paní Gudenrath a paní Heller poskytly svá jedinečná svědectví tazateli v německém jazyce. Jelikož byl rozhovor pořízen v rámci českého projektu o.s. Post Bellum Příběhy 20. století, přepisy klipů kromě původní německé verze publikujeme též v české verzi v překladu autora Ondřeje Bratinky)