Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Johanna Cavagno (* 1939)

• narozena 31. března 1939 v Teplicích, matka Johanna Breindl, otec Johann Breindl

• 1945 rodina na kolech prchala do Měrunic, pak se vrátila do Teplic

• 1945 otec zatčen a internován v pracovním táboře, zemřela babička

• po válce chodila rok do české základní školy v Teplicích

• na Velikonoce 1946 absolvovala transport do Rakouska, Vöklamarkt

• na Vánoce 1947 se setkala s otcem

• 1955 zlepšila se obtížná rodinná situace po uzavření Rakouské státní smlouvy

• stala se sociální pracovnicí

• 1967 sňatek, narození dětí

• 1975 první návštěva Československa

• žije v rakouském Welsu

Rodačka z Teplic Johanna Cavagno jako dítě válku příliš nevnímala a transport do Rakouska prožila v bezpečí díky blízkosti maminky. Nezpracované strachy a obavy si však uvědomuje až nyní jako babička vnoučat, která projevují zájem o rodinné kořeny.

Narození a válečné časy

Johanna Cavagno se narodila 31. března 1939 v Teplicích do víceméně dvojjazyčné rodiny, protože babička matky byla Češka. Otec Johann Breindl pracoval jako vedoucí provozu v továrně na výrobu zinkového plechu, matka Johanna, rozená Vítková, pracovala tamtéž v kanceláři jako korespondetka v českém jazyce. Znalost českého jazyka jí mnohokrát pomohla i později. Malá Johanna ani její sestra Roswita však česky nehovořily. Rodina z otcovy strany pocházela z Kraslic na Sokolovsku a z Rakouska.

Za války nebyl otec odveden, protože jeho zaměstnání v továrně bylo klasifikováno jako nepostradatelné. Jako dítě malá Johanna válku příliš nevnímala, ale po krásné oslavě Vánoc roku 1944 i na děti dopadla tíha dění a starosti. Samozřejmě neměli dostatek jídla, ale to jí příliš nevadilo, protože nebyla velký jedlík. Ale děti neznaly sladkosti, čokoládu. Na konci války dostal otec informace o blížící se sovětské armádě, a tak se celá rodina přesunula na kolech k příbuzným do Měrunic. Přestože nejeli po hlavních silnicích, vjeli přímo na místo střetu ustupující německé a přicházející sovětské armády. Scénu jako z filmu s bombardováním shora naštěstí přežili ve zdraví a několik dní strávili u příbuzných v Měrunicích. Nakonec se ale odtamtud opět vrátili do Teplic, kde zůstala v bytě těžce nemocná babička, matka maminky. Do města se dostali přes sovětskou vojenskou hlídku díky maminčině češtině, ale otce záhy zatkli a zpočátku nikdo přesně nevěděl, kde je. Pracovní tábor byl nejprve situován v budově bývalého soudu s věznicí, později otce přesunuli do jiného tábora, kde ho už mohly dcery a manželka navštěvovat. Docházelo k týrání zajatců a otec o tom později nikdy moc nechtěl mluvit. Měl číslo 144 a s maminkou mu mohly nosit občas nějaké jídlo a čisté prádlo.

Těžce nemocná babička dostávala každý den morfiové injekce od domácího lékaře. Když však nebylo jisté, zda ještě bude moci další den přijít, nabídl babičce a matce větší dávku morfia a ony to přijaly jako řešení. Na sklonku života se babička vyjádřila, že je téměř k nevíře, jak ji zeť jako Němec přijal, přestože byla Češka. V rodině to prostě nebylo téma, jak doplnila Johanna Cavagno: „Měli jsme také mnoho českých příbuzných například v Praze nebo v okolí Teplic.“

Stěhování a těžká doba bez tatínka

Po pohřbu babičky se rodina musela přesunout do maličkého bytu, který předtím patřil babičce a pak ho dali k dispozici uprchlíkům. Maminka si přivydělávala, jak se dalo, po večerech učila češtinu a jednou za ní dokonce obě malé dcerky v nočních košilkách a bosé vyrazily přes město. Také uklízela po bytech a později vyprávěla, jak v bytě českého krejčího vysávala vysavačem koberce a vše bylo po její odsunuté kamarádce. Děti bývaly často doma samy a musely si samy poradit i se svými obavami a strachy. Po válce musela malá Johanna nastoupit do české školy, ve třídě zbyly už jen dvě německé děti, učitelka jim nijak nepomáhala. Ona ale opravdu moc nerozuměla a neuměla se česky omluvit, když přišla pozdě, a tak raději ze školy zase odešla. S učením jí trochu pomáhala maminka, která zároveň vždy zařídila, že je ještě neodsunuli, protože tvrdila, že bez manžela neodejde a ten že chce do Rakouska. Do školy chodila kolem hromad německých knih, které se povalovaly dlouho na ulicích. Dostala i vysvědčení, je na něm uvedena jako osoba bez občanství - to byla předzvěst budoucího vývoje.

Dvojitý odsun a soška madony

Nakonec však v roce 1946 kolem Velikonoc přišli k nim domů úředníci s podklady k odsunu a se zbraněmi. Během půl hodiny se musely sbalit, ale maminka již měla mnoho věcí připravených. Odvezli je do velké tělocvičny, kde stála řada psacích stolů a u nich sedící úřednice. Odebrali jim cennosti, například sošku madony po babičce. Byly tam ale jen dvě hodiny, protože maminka využila příležitost a jedné zhroucené úřednici vysvětlila, že je musí pustit domů. A to se také stalo, vzala si zpět i sošku madony. Později se mamince podařilo propašovat je do transportu do Rakouska, a to díky příslibu od příbuzných ze strany otce z Vöcklamarktu, že se jich ujmou. A jisté sumě peněz.

Transport vypadal stejně jako každý jiný – byly to nákladní vagony. „Trvalo několik dní, než jsme projeli vlakem skrz Německo a Bavorsko až k rakouským hranicím u Salcburku. Tam jsme hranice překročili. Když vzpomínám na tu cestu, vnímala jsem ji jako dítě vlastně jako hezkou, no ne úplně hezkou, ale bezpečnou. Cítila jsem se v bezpečí, protože poprvé byla maminka celou dobu s námi,“ vzpomíná Johanna Cavagno. Na hranicích bylo sice zakázáno vystoupit z vlaku, ale to neplatilo pro nebojácnou maminku. Ta vystoupila a z nádražní budovy zatelefonovala bratrovi manžela, že jsou již v Rakousku a má zastavit vlak přímo ve Vöcklamarktu. To se také stalo a sotva stihli naskládat všechny své věci na nástupiště, málem je smetla lokomotiva řízená opilým sovětským vojákem.

Odložené rodinné setkání – vánoční zázraky a velikonoční trapasy

U otcových příbuzných bydlely s maminkou krátce, teta je přesunula do bytu ve Vídni. Pro maminku to byla velmi obtížná doba z mnoha důvodů. Například proto, že mluvila pražskou spisovnou němčinou a ne hornorakouským, potažmo vídeňským nářečím. Otce po roce a půl při soudním procesu očistili a byl odsunut do Německa, kde nejprve nádeničil u sedláka v severním Bavorsku. Na Vánoce poslal domů pozdrav a vtipkoval, že si připadá jako svatý Josef, protože už ví, jaké to je spát na slámě ve stáji. Ovšem práce v zemědělství pro něj byla velkou neznámou, navíc po pobytu v pracovních táborech vážil 36 kilogramů. Po dalších Vánocích se konečně na třetí pokus dostal do Horního Rakouska a rodina se sešla ve velmi vypjaté emocionální atmosféře.

Z Vídně jela maminka s falešnými pasy, její heslo znělo: Od roku 1944 se nebojím nikoho a ničeho! Nějakou dobu ale ještě maminka s dětmi bydlela ve Vídni, nakonec se všichni sešli v malém bytě s rodinou otcova bratra ve Vöcklamarktu. Pro otce se v regionu nedalo sehnat vhodné zaměstnání, protože se nechtěl stát sociálním demokratem, což by bývalo bylo nutné pro zastávání vyšších pozic. Vypomáhal tedy na stavbách a u dráhy, kde vzhledem k chatrnému zdraví vytrhával plevel z kolejiště. Před dalšími Vánoci se stěhovali do jiného bytu, kde bylo vybavení jako ze skanzenu, dostali i plech na pečení cukroví, ale ten se pak nevešel do stařičké pece. Maminka se rozhodla to vyřešit, chodila po vsi a sháněla někoho, kdo by plech seřízl. Taková drobnost dobře ilustruje situaci přesídlených – nevyznají se, nemají známé, narážejí na jazykovou bariéru. Ta se projevuje všude, například i v kostele. Když maminka chtěla před Velikonocemi zajít jednou za rok ke zpovědi, knězi v klasické staré zpovědnici vůbec nerozuměla. A pak se rozčilovala, že tady ti lidi nemluví vůbec spisovně.

Zlepšení po roce 1955, odchod sestry do Ameriky a život v Rakousku

Zásadní zlepšení situace nastalo až po roce 1955, když díky Rakouské státní smlouvě (nové ústavě) směli požádat o rakouské občanství. Do té doby panovala velmi nepříznivá finanční situace, například museli jako cizí občané platit vyšší školné. Z toho důvodu nemohla vysoce nadaná sestra Roswita chodit na gymnázium, ale jen na obchodní akademii, kde pro ni jako pro nejlepší žákyni ředitel zařídil stipendium. V necelých šestnácti letech pak nakonec Roswita odešla k příbuzným do Ameriky, kde se záhy též stala premiantkou a dostalo se jí velmi kvalitního vzdělání. Johanna Cavagno si nemohla vybírat, do jaké školy by ráda chodila, nejdříve musela pracovat a teprve v osmnácti letech mohla absolvovat školu pro sociální pracovníky. Tato práce ji velice naplňovala, pomáhala v Rakousku a ve Švýcarsku s péčí o nemanželské děti. Ve Švýcarsku se divili, proč nejí čokoládu ani jiné sladkosti – zkrátka je jako dítě nikdy nepoznala a později jim nepřišla na chuť.

V roce 1967 se provdala, po dvou letech se jí narodila dcera a po dalších dvou syn. V roce 1974 jí zemřel otec, který měl podlomené zdraví. Obě její děti vystudovaly, o rodinné kořeny však jeví zájem až vnoučata. Podle Johanny Cavagno nelze rodinné kořeny nikdy vyrvat, takže jako svůj domov stále vnímá Čechy (Böhmen). Přála by si, aby se lidé z obou stran hranic častěji setkávali. Zpětně vidí, kolik strachů a obav v sobě dlouhé roky nesla, dodnes je hodně lekavá, což bylo velkým tématem i v jejím manželství. Za velmi významné gesto smíření by považovala zrušení Benešových dekretů. Takové, které by přispělo k zacelení ran, avšak zároveň by nemělo žádný majetkový ani právní dosah.