Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Robert Böhm (* 1932)

• narozen 26. února 1932 v Nýrsku

• otec architekt, matka dcera majitele obchodního domu

• 1938 nastoupil do 1. třídy české školy, po pár týdnech připadlo Nýrsko Německé říši

• 1944 nastoupil na gymnázium v Kašperských Horách

• 1945 svědkem pochodu smrti vězňů z koncentračního tábora a ostřelování Nýrska

• září 1945 smrt matky a zábor rodného domu

• 1945 – 1948 opakovaně přecházel státní hranici a odnášel do Německa drobný majetek, převedl i šestiletou sestru

• 1949 nastoupil do učení na pekaře

• 1962 sňatek s manželkou z Bavorska, 3 děti

• pracoval u pohraniční stráže, střežil hranici v době železné opony

• v roce 1989 poprvé navštívil Nýrsko, spřátelil se s porevolučním místním politikem Ivanem Bečvářem

Přítel Moše a květiny pro Henleina

Robert Böhm se narodil 26. února 1932 v Nýrsku (německy Neuern) do rodiny architekta Roberta Böhma a Pauly, dcery Petera Altmanna. Dědeček Altmann byl majitelem velkého pohostinství a řeznictví, v němž byly i dílny, obchody a tělocvičný sál jednoty „Eiche“. Ačkoliv v Nýrsku žilo před koncem druhé světové války jen pár Čechů, dědeček Altmann i jeho dcera česky uměli, v podniku byli Češi zaměstnáváni. Malý Robert, který dnes česky umí jen pár slov, tento jazyk v dětství slýchal – „Přinést kudly!“ volával děda na pomocníky. (Po válce a odsunu byla budova přestavěna na kulturní dům) K elitě města Nýrska patřil i otec Robert Böhm, majitel cihelny a architekt, který mimo jiné navrhl dodnes stojící pomník obětem první světové války či matčin bratr, učitel na jedné z místních škol. Pan Böhm si též pamatuje na významné židovské rodiny města Nýrsko, kterým patřily železárna, textilka a zejména proslulé nýrské optické závody, i na strýcova přítele Mošeho („Mosche Jud“), který rodinu navštěvoval o Vánocích. Kvůli údajnému častému výskytu židovského příjmení Bloch se Nýrsku před válkou přezdívalo Blochowitz. V roce 1937, když u příležitosti dostavby nového mostu navštívil Nýrsko Konrad Henlein, vítali ho občané města před Altmannovým pohostinstvím a malý Robert mu předával květiny a recitoval báseň. Když v září následujícího roku nastoupil Robert do první třídy české základní školy, na zdi třídy visela fotografie československého prezidenta. Už po pár týdnech ji ale nahradil portrét Hitlera – po Mnichovské dohodě totiž připadlo Nýrsko jako celé Sudety Německé říši. Židé z Nýrska údajně včas utekli, ti chudší ovšem pouze do protektorátu – například přítele Mošeho strýc potkal v Klatovech, jak se nuzně živí podomním obchodem. Opustit Nýrsko musel i jeden z nemnoha místních Čechů, brusič nožů Šabatský.

Válka a její konec v Nýrsku

Zatímco strýc musel narukovat a dědův podnik byl v roce 1939 zabaven a přeměněn na ubytovnu pracovně nasazených francouzských zajatců, otec jako architekt začal pracovat pro organizaci Todt, která zajišťovala stavbu budov a infrastruktury pro wehrmacht (a využívala mj. i pracovních sil z koncentračních táborů – pozn. ed.). Pro Todta pracoval otec Böhm u Eifelu, v Prusku i v bombardovaném Würzburku, teprve pár týdnů před koncem války byl propuštěn a získal místo na stavebním úřadě v tehdejším okresním městě Železná Ruda. Jeho hlavní povinností tam bylo oceňovat a hodnotit škody způsobené bombardováním v jeho rodném Nýrsku. Syn Robert během války vychodil obecnou školu i dva roky měšťanky, na gymnázium nastoupil v roce 1944 do Kašperských Hor, protože v původně zamýšlené Plzni nebylo kvůli leteckým útokům na Škodovy závody bezpečno. Již v deseti letech vstoupil Robert do organizace Jungvolk, později k letecké Hitlerjugend, kde se účastnil bojových her a táborů. Na zámku v nýrské Bystřici sice byly ubytovány děti evakuované z bombardovaných německých měst, samotné hrůzy války ale dorazily do Nýrska až na jejím konci – v posledních týdnech viděl Robert na vlastní oči procházet Nýrskem průvod zbídačelých vězňů z koncentračních táborů, kterým se místní snažili, ale nesměli pomáhat. O více než stovce Židů zabitých v téže době na železničním nádraží se ale dozvěděl až po válce. Do Nýrska též proudily davy německých uprchlíků z Východu, jedna rodina našla útočiště i v domě Böhmových. Městem též prošly zubožené zbytky německé armády, takzvaná „četa duchů“ (Gespensterdivision), která se vzdala Američanům až v Bavorsku. V Nýrsku odhazovali výzbroj, i Robert si přinesl domů pistoli. S blížící se frontou došlo i na bombardování Nýrska, které si vyžádalo životy čtyřiceti místních občanů. Robert Böhm s otcem ho bez úhony přečkali v krytu v Horním Nýrsku u strýce. Město bylo ostřelováno od osmi ráno do čtyř odpoledne s hodinovou přestávkou na oběd, celkem třikrát po sobě. Ve vyjednávání s Američany se angažoval český, i mezi Němci oblíbený nýrský farář jménem Šálek. Ve městě na sklonku války působila i domobrana Volksturm, kterou vedl jeden Robertův strýc, ale kromě jednoho incidentu, kdy šestnáctiletý mladík odpálil pancéřovou pěst, se do bojů nepouštěla. Američané nakonec Nýrsko dobyli, po kapitulaci Německa 8. května se ve městě objevili i první čeští ozbrojenci, kteří zabrali někdejší tábor říšské pracovní služby RAD. K historickým paradoxům té doby patří, že byli oblečeni do uniforem německého Afrikakorpsu, které se šily a skladovaly v Čechách.

Zatýkání a útěky nýrských Němců

Až poté se obyvatelstvo Nýrska dozvědělo o popravách vězňů z koncentračních táborů na nádraží, a to dost nevybíravým způsobem. Němečtí občané města museli popravené vězně vykopávat z jejich provizorního pohřebiště na židovském hřbitově, veřejně mrtvoly mýt a důstojně pohřbívat na hřbitově novém. Robert s dalšími kluky seděl na hřbitovní zdi a celé záležitosti přihlížel, viděl také, jak některé Němce při tom tlučou. Šířily se zprávy o pronásledování českých Němců – strýc Eduard, který po kapitulaci do Nýrska utekl z Prahy, vyprávěl o tom, jak rozhlas vyzývá k jejich zabíjení (ale také o zážitku německého policisty z Prahy, kterému česká rodina během Pražského povstání zachránila život). Bezprostředně po konci války začalo i zatýkání nýrských Němců, zprvu hlavně stranických špiček NSDAP, včetně místního učitele a významného sudetoněmeckého spisovatele Hanse Watzlika. Sváželi je vozem značky Aero, který původně patřil Robertovu strýci, a odváželi do věznic v Plzni-Borech či v Klatovech. Zatčení prvních straníků včetně Watzlika přihlížel i Robertův otec, který se kvůli svým veřejným funkcím oprávněně obával, že ho čeká stejný osud a rozhodl se proto utéct do Německa, kam později také na kole uprchl strýc učitel, zatímco jiný strýc odjel dokonce s koňským povozem naloženým majetkem. Třináctiletý Robert otce v noci doprovodil k jen spoře střežené hranici, a když si pro něj později čeští ozbrojenci přišli, nalezli doma jen děti, ubytované uprchlíky z Východu a obrovskou díru po granátu z dob ostřelování. Matka byla tou dobou v nemocnici kvůli vážné srdeční chorobě, které ještě v září téhož roku podlehla. Robert ale otce občas vídal i po jeho odchodu, přes noc mu nosil za hranice dopisy od ženy a přátel a novinky, včetně varování českého strážníka, že smějí otce zatknout i v americké okupační zóně Německa, a to v pásmu do 25 km od hranic. Otec se následně přestěhoval hlouběji do vnitrozemí Německa. Matka Paula zemřela 18. září 1945 v pouhých 34 letech, byla ještě na marách a čeští zájemci si už obhlíželi Böhmův dům. Robert na nic nečekal, nejcennější a nejpotřebnější majetek přestěhoval k tetě do Horního Nýrska, kam také přivedl svoji pětiletou sestru. A sám se vydal za otcem do Bavorska.

V zimě bylo pašování obtížnější

Zelenou hranici v blízkosti Rittsteigu prošel třináctiletý Robert bez potíží, nebylo to poprvé a nemělo to být ani naposledy. Nalézt otce ve válkou poničeném Bavorsku byl těžší oříšek, vlaky jezdily jen sporadicky a země byla v troskách. Noci trávil na nádražích, poslední v chladu v nákladním vagonu ve vybombardovaném Řezně, ve třinácti letech, sám, vyhladovělý, nedlouho po smrti matky. V okolí Řezna nakonec otce nalezl, a jelikož nebezpečí zatčení poblíž hranice s Čechami mezitím pominulo, přestěhovali se opět do blízkosti Rittsteigu. A malý Robert začal opět načerno přecházet hranici, v určitém období i každou druhou noc. Měl několik tras, nejoblíbenější vedla okolo vodní elektrárny u Rittsteigu. V zimě byly přechody hranic obtížnější než v létě, ve sněhu po sobě malý pašerák zanechával stopy. Jednou ho s přítelem málem chytila česká hlídka, sáňky s nákladem museli nechat ve skrýši na české straně, ale vrátili se pro ně po několika hodinách. Díky svým výpravám tak mohl chlapec na zádech či jinak dopravit do Německa sobě i otci spoustu potřebných věcí - prádlo, šaty, ale i fotoalba a třeba tlusté kožené řemeny do strojů, ze kterých se daly vyrábět podrážky do bot. Chtěl přenést i svoji sbírku zbraní, ale otec mu to rozmluvil jako příliš nebezpečné, chlapec tak radši pistole utopil v rybníce. V březnu 1946 při své poslední návštěvě Nýrska převedl načerno přes hranici i svoji sestru, tehdy šestiletou. Ta se tak s otcem setkala po dlouhých měsících. Když byli v létě 1946 přes sběrný tábor v Alžbětíně odsunuti i teta se strýcem, výpravy za majetkem tak musely ustat. Ne ale samotné přecházení hranice.

Houby, přestřelky a „černé zlato“

Důvěrně známé šumavské lesy skýtaly pro chudé utečence řadu lákadel i poté, co ustaly návštěvy nýrských příbuzných. Mladý Robert tak německo-českou hranici překračoval i nadále, ať už kvůli houbám či tzv. „černému zlatu“, tedy borůvkám. Nebyl ostatně sám, odsunutí či uprchlí šumavští Němci si tak přivydělávali na živobytí, zejména sběr borůvek v pohraničním pásmu slušně vynášel, navíc byl hlad. Robert znal i jistého Seppa Peschla, který měl zkušenost s boji proti Titovým partyzánům a z války měl ještě doma zbraně. Pomáhal pašerákům a utečencům přes hranice, při přestřelce s českými pohraničníky přišel o život, oficiální úmrtní oznámení vydala česká strana rodině až po roce 1989. Další Robertův známý, Alois Gaiger, zase jednou při výpravě za borůvkami ukradl českým vojákům koně (možná původně svého). Jeho furiantský kousek vedl k zatčení řady německých sběračů a ke šťáře i na bavorské straně. Sám Robert se do konfliktu s pohraničníky nedostal, po únoru 1948 se ale setkal na hranicích s nezvyklou skupinou utečenců – s českými emigranty prchajícími před komunismem. V říjnu téhož roku také začala stavba železné opony, do jejích elektrických drátů se sice zachytávali převážně kanci, hranice se ale postupně stávala neprůchodnou. Asi poslední Robertův nelegální přechod německo-české hranice byl tak už jenom symbolický. Když byli s otcem na lovu, odhodlali se jednou pronásledovat postřeleného jelena na české území.

Z pašeráka pohraničníkem

V roce 1949 nastoupil někdejší gymnazista Robert do učení na pekaře a cukráře, tomuto řemeslu se ale nakonec nikdy nevěnoval. Někdejší pašerák se raději dal do služeb německé pohraniční stráže. Sloužil u hranic se Švýcarskem a Rakouskem, ale i podél železné opony, tedy hranic s ČSSR. Stejně jako ostatní sudetští Němci, kteří se usídlili u hranice, tak mohl z bezprostřední blízkosti sledovat budování systému československé hraniční ostrahy, i to, jak někdejší německojazyčné obce v českém pohraničí ustupují divočině a armádě. V roce 1968 zadržel na hranici prchajícího polského studenta, který vyprávěl o chystané srpnové invazi do Československa. Samotnou invazi prožil pan Böhm také za železnou oponou, a to na dovolené v Maďarsku, do Čech se podíval až v červnu 1989. Již tehdy se seznámil s nýrským rodákem Ivanem Bečvářem, který po revoluci získal důležitou pozici na okresním úřadě v Klatovech. Byli stejného věku, často se navštěvovali, chodili spolu na lov. A když se bavili o politice, válečné či poválečné události jeden druhému nevyčítali. „Byli jsme oba ještě děti,“ shodovali se.

Robert Böhm je dnes prakticky i emocionálně doma ve Furth im Wald, kde se v roce 1962 oženil. Svůj rodný dům navštívil poprvé až v roce 1990, tehdejší obyvatelé ho pustili dovnitř, v domě stála ještě stará kredenc jeho rodičů, zato cihelna už nestojí. Jako syn architekta citlivě vnímá a dobře popisuje urbanistické změny, kterými město po válce prošlo, a díky skvělé paměti si vybavuje řadu význačných osobností Nýrska před rokem 1945, ať už se jedná o básníky - učitele Watzlika, Blaua (přítel strýce) či Oswalda, podnikatele Blahuta či Multerera, právníka Steinbrennera, hudebníky Hackelovy a další. Lituje, že kvůli nacionalismu nemohla v Čechách vedle sebe různá etnika žít v míru jako třeba ve Švýcarsku.