Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erwin Zwerschina (* 1932)

• narodil se 17. června 1932 v Drahovicích (část Karlových Varů)

• rodina vlastnila významný obchod s korzety na karlovarské promenádě

• na počátku října 1945 s matkou utekl do Německa

• rodina se usadila v Sulzbach-Rosenberg

• roku 1983 se stal ‚Ortsbetreuerem‘ Drahovic, později i karlovarského okrsku

„Karlovy Vary mého dětství? Jen slunce a sluneční svit, kam až moje paměť sahá. První stíny vrhly až nálety.“ Tak vzpomíná na své dětství pan Erwin Zwerschina. Narodil se 17. června 1932 a vyrůstal ve vile svých prarodičů na rohu tehdejší Danziger Strasse v Drahovicích, části Karlových Varů. Ve velkém domě žila celá velká rodina. Dědeček Alois Fritsch byl hudebníkem v karlovarském lázeňském orchestru, jeho žena Marie vlastnila velmi úspěšný obchod s korzety na hlavní promenádě. V obchodě pracovala také její dcera, Erwinova matka Elsa, zatímco její muž Rudolf Zwerschina byl ředitelem základní školy v Rybářích.

Předválečný život je tedy ve vzpomínkách pamětníka plný slunce, vzpomínek na rodinné výlety i velká auta, jejichž vášnivými obdivovateli a majiteli byli dědeček a strýc. Oblíbený dědeček zemřel ještě roku 1938. Na svou vášeň pro automobily doplatil po vypuknutí války strýc: Wehrmacht si udělal zálusk na jeho auto Opel Kapitan, zabavil ho a majitele vozidla povolal na frontu.

Ve třicátých letech prosakovala nacistická propaganda do různých oblastí života v třetí říši, také do škol. „Před začátkem vyučování jsme museli vstát a pozdravit Heil Hitler. Učitelé to ale dělali velmi různorodými způsoby. Neměli jsme skoro žádné mladé učitele, všichni byli na frontě. Každý týden měl také nějaké své heslo, které bylo výrazně ovlivněno myšlenkami národního socialismu. Pamatuji si, že až do třetího ročníku na gymnáziu rozhodně nikdo nevěděl, jaké důsledky tento režim může mít. Naopak. Propaganda všude, v rádiu… Někteří sice poslouchali zahraniční rozhlas načerno, ale to bylo velmi nebezpečné. Tak se od Angličanů dozvěděli také o ztrátách. Všude jsme slyšeli pořád jen samý úspěch, úspěch, úspěch. Sem tam ale přišly i zprávy o tom, že padl ten nebo onen.“

Také Erwin Zwerschina chodil do Hitlerjugend. „Byl jsem Pimpf, tak označovali ty malé. Když skončilo vyučování, muselo se k apelu HJ. Konal se buď ve městě, nebo někde v lese, kde se hrály hry na válku. Ze začátku, když se mi tam nechtělo jít, se ještě dalo říct, že mám hodiny klavíru, to tehdy ještě zabíralo.“

„Jednoho dne přišel do otcovy školy jeden jeho bývalý žák, nyní poručík. Bylo mu sotva dvacet dva let, přišel v uniformě a teď stál před otcem a čekal, až ho on pozdraví. Můj otec byl ředitel školy, bojoval v první světové válce, a tak když se ho ten poručík zeptal, proč ho nepozdravil, dal mu pohlavek. To bylo dopoledne. Odpoledne si už tátu odvedlo gestapo. Pryč ze školy, gestapo, wehrmacht.“ Otec ještě prožil první bombový nálet, který Karlovy Vary zasáhl 12. září 1944 a vyžádal si osmdesát mrtvých, a 30. září musel narukovat na frontu. „Byl jsem pěkný darebák. Matka v obchodě, otec na italské frontě, a tak jsem byl mezi samými ženskými a mohl si toho hodně dovolit.“

Karlovy Vary získaly za války statut lazaretního města a díky tomu bylo město před bombovými útoky víceméně uchráněno. „Museli jsme vyklidit naše gymnázium a přestěhovat se do obchodní akademie. Z gymnázia se stal lazaret. V lazaret se proměnila i řada lázeňských hotelů. Lázeňské město bylo tedy náletů uchráněno, nějaké bomby ale byly shozeny na tu část města, kde řeka Teplá ústí do Ohře, a u nádraží.”

V čase bombových náletů dostal úkol dělat hlásiče. Na paži si uvázal modrou pásku s velkým M (Melder, hlásič) a velkou výhodou této funkce bylo, že mohl odcházet ze školy dříve, aby doma zaujal pozice u protiletadlového krytu. V případě, že by došlo k zásahu, měl jít a tuto skutečnost nahlásit. Jenže: místo toho, aby důsledně plnil svou povinnost, chodil ze školy rovnou do lesa, kde sbíral březovou mízu, kterou tehdy ženy používaly v péči o vlasy. Jednou ho takto přistihla teta. „S hlášením byl konec, konec byl i s dřívějšími odchody ze školy.“ Vilová čtvrť, kde Erwin se svou rodinou bydlel, však nikdy bombovým náletem zasažena nebyla. Poplach se však konal vícekrát týdně. Mnohem nebezpečnější než bombové nálety však mohly být průzkumy hloubkařů. „Z nich jsem strach ale vůbec neměl. Namluvil jsem si totiž, že jsem rychlejší. Že když se schovám za strom, že mě tam vůbec neuvidí.“

Přišlo jaro 1945 a válka se pomalu chýlila ke konci. Karlovými Vary nejprve projeli Američané, kteří se nezdrželi dlouho a pokračovali dále na Cheb. Rusové zůstali déle. „Když měli přijet Rusové, z domů se honem sundávaly vlajky s hákovým křížem. Rychle rychle, do práce, hákový kříž pryč, zůstala rudá vlajka a ta se znovu věšela na domy. Přijela Rudá armáda. Tanky neměli, jenom koně a vozy. Usídlili se mimo Drahovice. Pro ženy to tehdy bylo v noci velmi nebezpečné. V ohromném množství pili alkohol, krásně zpívali. Tu melodii mám ještě pořád částečně v hlavě. Jednoho dne také porazili velkou krávu a dali nám z ní kousek.“ Po Rusech přišla česká správa. „V květnu 1945 jeden Čech zabavil kola mé matky a otce. Byla to dobrá kola, vybavená bubínkovou brzdou. Jak jsem byl tehdy drzý, vypustil jsem mu aspoň ventilky a sebral pumpičku.“

Postavení německého obyvatelstva v Československu se po konci války dramaticky změnilo. „To nejnáročnější bylo, když jsme museli nosit bílou pásku. Byli jsme tak označeni, že jsme Němci. Co bylo taky zlé, byl zákaz vycházení.“

Vzhledem ke svému věku nemusel Erwin konat žádnou pracovní povinnost, o rok starší kamarádi už ano. I po válce matka dále pracovala v obchodu s korzety na promenádě. Velkým a věčným problémem nicméně bylo zásobování. „Dlouhou dobu nebyly žádné lístky na jídlo. Když přišli Rusové, táhla se dlouhá fronta podél plotu nemocnice. Trhali jsme kopřivy a dělali z nich kopřivový špenát, dřív na ně čůrali psi. Od sedláků jsme kradli brambory, a když už někdy měl být chleba, musel se člověk postavit do fronty už ve tři hodiny ráno. Když jsi měl smůlu, tak když pekař v sedm ráno otevřel, chleba zmizel dřív, než jsi přišel na řadu. Jíst plesnivý chleba bylo úplně normální. Tohle postávání ve frontách před obchody bylo něco, co se ani mně, ani mému kamarádovi moc nelíbilo. Jednoho dne jsme se znova měli postavit do fronty, ale já mu navrhl: Ty, vůbec do fronty nepůjdeme, půjdeme do lesa a přineseme houby. A tak jsme se vydali na hřiby. Nahoru k Hotelu Imperial, tam do lesů, které jsem znal, chodili jsme skrz a sbírali hřiby. Pak už jsme scházeli dolů a nákupní tašky měli plné hub. Potkali jsme strýčka Ottu a ten mě varoval: Dávej pozor, celá česká policie po tobě pátrá. Doma tě hledají. No jo, co následovalo. Matka mě zmlátila řemínkem na psa. Hrozně se zlobila. Nepřinesli jsme sice žádný chleba, zato ale houby. Tak to bylo s potravinami.”

Se zásobováním souvisí ještě jedna vzpomínka pana Zwerschiny: „S mým kamarádem Gerhardem jsme se jednou vloupali do zahradní kolonie. Byly tam samé malé zahrádky, jednu měl i náš profesor. Celý areál si obsadila česká pošta, tedy jsme se vloupali k Čechům. Ještě před koncem zákazu vycházení v šest hodin, my se už ve čtyři ráno vydali na cestu. Otevřeli jsme si dveře, posbírali výtečný květák, pórek, okurky, všechno, co jsme našli, jsme dali do tašek. Krátce předtím, než jsme chtěli znova odcházet, objevil jsem v jednom kartonu kuželky. Tak jsem řekl Gerhardovi, že bychom si je přeci mohli vzít, on že jsem se zbláznil, že mám být rád, že máme tolik zeleniny. Ta byla sama dost těžká. Najednou stál před dveřmi český hlídač. Hodil jsem mu k nohám kuželky, vyděsilo ho to a my jsme utíkali pryč i s naší zeleninou.“

Poválečné období se svým neklidem zapsalo různými stopami do paměti pana Zwerschiny. Ten nejemotivnější zážitek však měl přijít až jednoho horkého dne na počátku srpna 1945. Tehdy již probíhalo vyhánění německých obyvatel z jejich domovů, kteří je v rychlosti museli opustit a následně byli umístěni v lágrech. Jednoho dne obsadily ulici, kde stála rodinná vila, uniformované hlídky se samopaly. „To byl ohromný děs. Hned nám bylo jasné, že teď začíná vyhánění i pro nás. Strýček mi řekl: ´Utíkej rychle do Imperialu ke kapitánu Pankratovi.´ Utíkal jsem zadní stranou, Drahovice leží v kopci, tak jsem musel nastartovat hned zprudka. Byl jsem na sebe celý hrdý, já jsem teď zachránce. No jo, tak start rychle do kopce. Nebyl jsem dobrý běžec, ale konečně jsem byl u Hotelu Imperial. Tak Kapitano Pankrato. Ten ve své uniformě vyskočil, nasedl do své těžké černé limuzíny, mě strčil na zadní sedadlo, jeli jsme dolů, zatáčkami sem a tam a rychle do naší ulice. Když jsme dorazili, kapitán Pankrato vystoupil, ale žádný český revolucionář tam už nebyl.“ Kapitano Pankrato měl být podle pana Zwerschiny ruský velitel, který měl v Hotelu Imperial své sídlo. Znal se dobře se strýcem Ottou, proto se rodina obrátila s prosbou o pomoc k němu.  

Na počátku října 1945 se v obchodě s korzety zastavily dvě dámy, paní Tučková a paní Matoušová. Přišly s varováním pro paní Zwerschina: „Řekly jí: ´Paní Zwerschina, vezměte svého kluka a odejděte co nejrychleji, zítra vás zavřou.´ Do zítřka jsme nepočkali. Matka přišla domů, rychle sbalila to, co se jí zdálo být potřebné. Já si usmyslel, že si určitě musím vzít svou sbírku známek, místo tří, čtyř, pěti košil nebo punčoch, což by bylo určitě rozumnější. Vstali jsme brzy ráno a vydali jsme se na cestu.“ Matka se synem se vydala přes Neusattl, Sokolov, Františkovy Lázně a Cheb do bavorského Schirndingu.

„Překročení hranice bylo pro moji matku velmi náročné, pro mě to bylo dobrodružství. Vůbec celý útěk jsem vnímal jako napínavý a zajímavý. Že jsem musel všechno opustit. Mnozí věřili, že se vrátí. Já si v tom věku s tím nedělal žádné starosti. Věděl jsem jenom, že kde slunce zapadá, tam je západ, tam musíme. Že bychom měli čas se rozloučit? To vůbec. Nikdo nevěděl, že odcházíme, s ranním rozbřeskem jsme byli už pryč. Šli jsme hodně lesem, protože na silnicích byly hlídky a nechtěli jsme, aby nás vyslýchaly. Na zádech jsme měli batohy a v nich oblečení. Jestli matka vzala i nějaké povlečení, to nevím.“ Ze Schirndingu uprchlíci pokračovali dále do Bayreuthu a následně do Erlangenu, kde žil strýc Erwin, matčin bratr a zubní lékař na zdejší klinice. Zde zůstali nějaký čas, ale krátce před Vánoci se vydali znovu na cestu a dorazili tentokrát do hornofalckého městečka Sulzbach–Rosenberg. Ten se stal jejich novým domovem, zde si svou rodinu také našel z války navrátivší se Rudolf Zwerschina. „Místní lidé nás přijali velmi dobře. Byli to známí mého otce, museli se kvůli nám velmi omezit. Postupně za námi přišla i babička a její sestry.“

Do Sulzbach-Rosenbergu se postupně přistěhovali i další členové rodiny. Až od babičky, otcovy matky, se rodina dozvěděla, že dědeček, který byl dirigentem sboru mosteckého děkanátního kostela a také kontrolor v dolech, byl na konci války zabit v lágru. Erwinova matka, velmi podnikavá žena, si brzy otevřela v domě, kde rodina bydlela, obchod. Pomáhala jí v něm mistrová z karlovarského obchodu, která se sem taktéž přistěhovala. „Potom se nám znovu dařilo dobře.”

Léta plynula. Erwin Zwerschina se nejprve vyučil zedníkem, potom vystudoval v Regensburgu stavitelství. Pracoval na rozličných stavebních projektech zejména v jižním Německu, nakonec však se vrátil do Sulzbach-Rosenbergu, usadil se, založil rodinu a následujících osmadvacet let pracoval na místním stavebním úřadu. Roku 1995 odešel do penze.

Do Karlových Varů, svého rodného města, se poprvé vydal roku 1982, tedy třicet sedm let poté, co ho opustil. „Všechno jsem si prošel pěšky. Hřbitov, Vilu Fritsch, dědův náhrobek na hřbitově už nebyl. Všechno bylo pryč. Moje žena, která byla se mnou, viděla, jak mě to zasáhlo.“ A jaké byly dojmy z první cesty? „Městem jsem procházel se svou ženou. Česká kuchyně byla jako vždy velmi dobrá, byli jsme dobře obslouženi. Ostatní dojmy ale: všechno bylo pořádně zplundrováno. V zadních dvorech bylo vše špinavé, rozbité. Hotel Pupp se jmenoval Hotel Moskva. Přesto jsem se tady ale cítil doma. Všechno mi ještě bylo blízké a důvěrně známé. Když jsem potom přišel domů, plakal jsem. A když jsem krátce nato zjistil, že hledají pro Drahovice ortsbetreuera (tj. zástupce vysídlených krajanů z konkrétní obce), bylo mi jasné, že to budu dělat. Doufal jsem, že tak obnovím kontakt s kamarády z dětství, to se ale nepovedlo. Byl jsem do práce zapálen.“

Pan Zwerschina je ve své funkci pořád ještě velmi aktivní. Těžkosti v práci mu ale znova a znova přináší neznalost češtiny. „Rád bych udržoval kontakt s místními, kdybych znal jejich jazyk. Jazyk je velkou bariérou. Bylo těžkou chybou, že jsme se ho neučili. Umět jazyk druhého je velký kapitál. Mnohé se tak dá vyhladit, mnohým nedorozuměním zabránit.“