Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Zwach (* 1952)

• narozen 12. června 1952 v Rýmařově jako Ivan Marieník

• otec partyzán a jeden ze zakládajících členů Komunistické strany Slovenska

• 1954 - umístěn do dětského domova v Edrovicích u Rýmařova

• sledován StB, podepsali za něj falešnou přihlášku k PS VB

• odborník na obojživelníky a plazy

• po revoluci krátce mluvčí OF za Starou Ves

• člen Zoologické společnosti ČAV

Lesník Jozef Marieník, zakládající člen Komunistické strany Slovenska, organizoval za války odboj proti fašistům na slovenské straně Bílých Karpat. V horách ho nachytat nemohli, znal je výborně, ale ještě za války ho práskl jeden jeho spolubojovník, komunista. Fašisté Jozefa Marieníka zatkli, mučili ho a zpřelámali mu všechny dlouhé kosti v těle. Válku přežil, ale byly dny, kdy kvůli špatným srůstům nemohl vůbec chodit. Navíc měl průstřel lebky, který jej sice neusmrtil, ale způsobil poruchu zraku. Žádal tedy po válce o plný invalidní důchod, což mu zamítli. Když zjistil, že soudruh, který o tom rozhoduje, je tentýž soudruh, který ho udal fašistům, neudržel se a došlo ke konfliktu. Záhy byl varován, že si to s ním StB ještě vyřídí. Spor donutil Jozefa Marieníka utéct na Moravu do Litovle, doufal, že se tam schová. Opak byl pravdou, a tak se s rodinou přesunul do pohraničí, do Rýmařova.

Režimu se nešlo ztratit

Ivan Zwach se narodil 12. června 1952 v Rýmařově jako Ivan Marieník. V roce 1954 přišla StB pro Ivana a jeho pět sourozenců. Rodiče nebyli doma a děti skončily rozmístěny po dětských domovech po celé republice. Ivan jako nejmladší putoval do Edrovic u Rýmařova. Rodiče k němu ztratili veškerá práva a byl dán volně k adopci. Otto Čížek, otcův nadřízený, o situaci věděl, ale nemohl nijak zasáhnout, ohrozil by sebe i rodinu. Přemluvil však svoji sestru Otýlii Zwachovou, rozenou Čížkovou, aby si Ivana osvojila. Na jeho rodném listě však byla poznámka „další existence bezpředmětná“, což zavánělo problémy s režimem.

Soudce, který měl osvojování dětí na starost, Otýlii Zwachové navrhl, aby chlapce adoptovala úplně, včetně příjmení. Stalo se a pamětník získal jméno Ivan Zwach, čímž se na chvíli systému ztratil. O tom, že je adoptovaný, ho v šesti letech informoval velmi necitlivým způsobem předseda MNV a předseda ZO KSČ ve Staré Vsi, soudruh Vlastimil Nesrsta. „To byl zážitek, který mám vypálený do paměti, na ten se jen tak nezapomíná. Hráli jsme si tenkrát s dětmi v malé bažince, přepouštěli jsme vodu a pouštěli si lodičky z papíru a on tam přišel a povídá: ‚Ty jsi ten Zwach, že?‘ Řekl jsem, že ano. ‚Ty jsi ten adoptovaný, že? Tak víš co, až se něco stane s tvojí matkou, tak pofrčíš zpátky do dětského domova, kam patříš.‘ To mě vyděsilo, nevěděl jsem, co je to adoptovaný, ani dětský domov.“

Zvědavé dítě, pohroma pro komunisty

Negativní kádrový profil se pak s ním, nevlastní sestrou Marcelou i jeho adoptivní maminkou táhl až do pádu režimu. Novou maminku vyhodili z učitelského místa proto, že údajně vyučovala v rámci českého jazyka náboženství. Ivan dostával ve škole od některých učitelů špatné známky, a to i z předmětů, které uměl výborně. Od útlého věku chtěl být biolog a cestovatel, v čemž ho maminka, svobodomyslná žena ze vzdělaných poměrů, neustále podporovala. Jeho učitelka na biologii však měla aprobaci na tělocvik a ruční práce, nerozuměla tomu, co učí, a Ivana trestala, když ji opravil či doplnil.

V přírodovědě ho tedy vzdělávala maminka. „Kupovala mi náročné knihy, byl jsem zvědavý a jen tak jsem se s nějakou polovičatou odpovědí nesmířil.“ V deváté třídě dostal čtyři politické čtyřky, a tak se nemohl hlásit na žádnou střední školu. Soudruzi rozhodli, že ho přijme zemědělské učiliště v Rýmařově na obor traktorista. Zručností a vědomostmi ale na škole vyčníval. Po roce studia mu ředitel učiliště, pan Vrubl, pomohl k přijetí na střední zemědělskou technickou školu i přes to, že měl Ivan v kádrovém profilu napsáno, že je buřič, náboženský fanatik a rozvraceč a nepřítel státu a zřízení.

V roce 1970 v rámci normalizace přišlo OV KSČ v Bruntále na to, že je Ivan na střední škole, avšak pedagogický sbor Ivana podržel. „Chtěli mě vyloučit, ale většina učitelů se mě zastala. V té době to od nich bylo hrdinství. Fotil jsem pak pro některé různé technologické postupy, foťák měl tehdy málokdo a fotografovat na diapozitivy nemohl téměř nikdo, takže jsem byl cenný i z profesního hlediska.“

Ostatní to mají za trest, já za odměnu

V letech 1972–1974 absolvoval vojenskou službu, ačkoliv vůbec neměl být ze zdravotních důvodů odveden. „Měl jsem jednu srdeční předsíň větší než zbytek srdce, byl jsem proto úplně osvobozen od tělocviku. Když jsem se odvodové komise ptal, jak je možné, že jdu na vojnu, řekli mi, ať to beru pozitivně. Že všichni ostatní to mají za trest, jenom já za odměnu.“ V přijímači byl u železničního vojska, pracovní útvar VÚ-1104 v Olomouci, kde celý den těžce pracovali na železničním svršku. Se svou subtilní fyzickou konstitucí Ivan Zwach samozřejmě neplnil stanovené normy. Po přijímači odveleli všechny, kteří měli alespoň nějaké vzdělání, na poddůstojnické školy, Ivana ne.

„Politruk mi řekl, že na mě přišly dva posudky. Jeden tak hrozný, že by mě měl dát zastřelit, ten druhý tak skvělý, že by mě musel povýšit. A jestli prý vím, od koho je který, tak mi snad pomůže. Věděl jsem hned, že ten špatný je od Nesrsty, předsedy ZO KSČ, a ten dobrý od třídní učitelky Ing. Chytilové ze střední zemědělské školy. Politruk onen špatný posudek přede mnou zničil. Až mnohem později jsem jeho postoj dokázal plně pochopit. Pomohl zcela neznámému člověku a přitom sám hodně riskoval.“

Následně byl Ivan Zwach předvolán k příslušníkům vojenské kontrarozvědky (tzv. kontrášům). Ti četli posudek a takové soudruhy prý potřebují. Nabídli mu byt, slušný plat a postavení, když podepíše spolupráci. Pamětník to odmítl. Následně mu hlavní lékař vojenského útvaru nabídl místo lapiducha, a tak ho odvezli do Kroměříže na poddůstojnickou zdravotnickou školu, kterou úspěšně absolvoval. Lámat do KSČ nebo do vojenské rozvědky ho ale nepřestali. Když pamětník znovu odmítl, převeleli ho nejprve do Sokolova, následně do Mostu. „Mělo to být za trest, ale já jsem se tam měl královsky, spousta volna i dost peněz.“ Ale to asi někomu vadilo, a tak byl převelen do Pohořelic. Zde ho vojenský doktor jmenoval svým zástupcem a odeslal jako zdravotní službu na odloučenou jednotku určenou ke stavbě železnice do Jesenice u Rakovníka. Svou vojenskou misi ukončil v Pohořelicích.

Není komunista jako komunista

Po vojně pracoval jako vystudovaný zootechnik krátce na statku v Janovicích u Rýmařova, kde byl pracovníkem centrálního teletníku a poté jeho vedoucím. Práce ho nebavila, protože jeho nadřízený, vedoucí farmy, vždy smetl Ivanovy nápady na zlepšení ze stolu a za čas podal návrhy svým jménem. Pamětník proto přešel na jiný statek, kde byl vedoucí farmy sice také zapřisáhlý komunista, ale zároveň poctivý chlap. Vydržel tam dva roky, než mu jednoho dne zavolali z muzea v Bruntále, že potřebují biologa do funkce pracovníka ochrany přírody. „Neváhal jsem ani chvíli, chtěl jsem tam jít, ale myslel jsem, že mě ze statku pustí nejdřív za půl roku, tak dlouhá byla tehdy výpovědní lhůta. Muzeum ale vše zařídilo a já byl druhý den uvolněn.“

Ivan se konečně dostal k milované biologii. Začal se naplno věnovat hlavně výzkumu plazů a obojživelníků a ochraně přírody. Na základě objevu nového druhu hada pro Evropu (Coluber rubriceps, dnes Platyceps collaris) byl přijat do zoologické sekce Československé akademie věd, jediný se středoškolským vzděláním. Režim mu ale nedal pokoj. Když se mu nepodařilo přimět pamětníka ke vstupu do KSČ, snažil se z něj za každou cenu udělat alespoň pomocníka VB, což však také selhalo. Rozhodli se tedy, že se pokusí pana Zwacha při něčem chytit, aby spolupráci podepsat musel. „Trvalo to asi měsíc, každý den za mnou v malém odstupu chodil neustále policista v uniformě a nepřetržitě mě zezadu oslovoval. Já vždy šel dál a dělal, že ho nevidím a neslyším. Každý den na mě čekal před muzeem, každý den se mnou jel tím stejným autobusem a šel za mnou až k bytu. Jednou už jsem to nevydržel a pohrozil mu, že jestli ho na těch schodech za sebou ještě uvidím, tak ho z nich srazím dolů, ať to bude mít následky, jaké chce.“ Od toho okamžiku už za Ivanem policista nechodil, ale pro změnu zfalšoval jeho podpis na přihlášku k pomocníkům VB. Na to Ivan přišel až v muzeu, kdy jeho ředitel nemohl uvěřit, že to vážně podepsal. Pamětník si celou situaci jel okamžitě vyřídit na jejich velitelství v Rýmařově, kde přihlášku nakonec roztrhali. Zmíněný policista se mu ale nepřestal mstít a při každé příležitosti ho poctil alespoň pořádnou pokutou.

V roce 1980 se pamětník oženil a se svou manželkou Ludmilou mají tři děti, Lukáše, Markétu a Vítězslava.

Myslel jsem, že mě oslovila nějaká sekta, byli to ale sourozenci

Ivan Zwach byl u nás první, který v biologii mapoval čtvercovou metodou nebo v ochraně přírody zavedl u obojživelníků a plazů způsob, jak lze zachytit povrch těla, aniž by bylo nutné je usmrtit. Jednoho dne mu přišel dopis, ve kterém stálo: „Milý příteli, myslíme si, že jsi náš bratr.“ Ivan dopis okamžitě vyhodil v domnění, že mu píše nějaká sekta. Nepřestal na něj ale myslet, v noci ho z koše vytáhl a po pár dnech zajel na matriku v Rýmařově. „Pracovala tam shodou okolností jedna studentka, kterou jsem doučoval biologii. Poprosil jsem ji, zda by mi mohla přinést vše, co najde o mé osobě. Když se vrátila, řekla mi, že mi nic z toho nesmí ani ukázat, že je to důvěrné a já nemám mít k ničemu z toho přístup. Bylo už po revoluci, vůbec jsem tomu nerozuměl.“

Nakonec mu materiály tajně okopírovala a předala. Ivan se tak až ve svých dvaačtyřiceti letech dozvěděl, co se s ním od roku 1952 opravdu dělo. A jak se ukázalo, dopis psali jeho skuteční sourozenci, kteří ho poznali podle fotky v novinách, nápadně se totiž podobal svému otci. „Moje biologická maminka všechny sourozence do dvou let našla v různých dětských domovech a vzala si je opět domů. Mě už nenašla, měl jsem jiné příjmení.“

V mezičase, kdy musel odejít z muzea z místa pracovníka ochrany přírody, nastoupil do funkce vedoucího Stanice mladých přírodovědců. Zde se mu také dařilo, ale přece jen jej to táhlo spíš do výzkumu. Když se pracovní podmínky na Stanici zhoršily, odešel a půl roku vykonával funkci školníka v ZDŠ Stará Ves u Rýmařova. Poté mu byla nabídnuta funkce muzejního zoologa, přijal ji a zřídil zcela nové pracoviště zoologie. Práce se mu velmi dařila a jen nerad ji, z rodinných důvodů, opouštěl.

Po revoluci dělal Ivan Zwach krátce také mluvčího OF za Starou Ves a Okresní muzeum v Bruntále. Mnozí jeho spolupracovníci předpokládali, že se pomstí těm komunistům, kteří ho za totality tolik šikanovali. Nikdy to neudělal, a jak říká: „Oni se většinou vytrestali sami strachem z toho, co by mi sami udělali, kdyby byli v mojí situaci.“

Za dobu své praxe v oblasti biologie přišel Ivan Zwach i s takzvaným biologicko-ekologickým dozorem staveb liniových a plošných. Ekodozor zorganizuje stavbu tak, aby po celou dobu stavby, i po jejím uvedení do provozu, respektovala přírodu. Vypracoval na to rozsáhlou metodiku, která však již sedm let leží na ministerstvu životního prostředí a čeká na vydání. Ivan k tomu dodává: „Stavebníci i ochranáři se shodují, že stav na stavbách není dobrý, spíše je špatný. Většina investorů či zhotovitelů staveb ale nechce přírodu ničit, jenže díky špatným projektům a chybám v zákoně o ochraně přírody a krajiny na ně pak padá odpovědnost za jeho porušení. Je katastrofa, že se občas vykácí velké zdravé stromy a na jejich místě se vysází nové, za peníze daňových poplatníků. Ekonomika a ekologie spolu úzce souvisí, ale nikde se to takto nevyučuje.“

Nejstarší syn Lukáš má dvě dcery, Kristýnku a Elišku. Dcera Markéta zase dva kluky, Ondráška a Honzíka.

Až do důchodu pamětník podnikal v sektoru ochrany přírody. Je autorem dvanácti odborných metodik, napsal několik knih, z toho dvě byly vydány celostátně, tři si vydal sám, a je spoluautorem pěti přírodovědných knih.