Luis Zúñiga Rey

„Komunismus je především sociální inženýrství. Je to projekt, který se snaží – nebo se snažil – změnit lidem způsob vnímání společnosti, vlády, ekonomiky a kultury. Teoreticky jde o pozitivní koncept: společnost, rovnost, všichni si jsou rovni, všechno je dokonalé. Ale ve skutečnosti měl tento koncept zlovolný donucovací účel – tuto rovnost chtěli vnutit násilím. Jenže lidé nejsou stejní. Dva bratři – jeden studuje, druhý ne, jeden chce pracovat, druhý je líný, jeden má dobré vztahy s matkou a otcem, druhý je nenávidí. Jinými slovy, jako lidé jsme rozdílní. Máme také odlišné životní aspirace, a přesto se komunistický režim snaží vnutit koncept, který je jednoduše uměle vytvořený a navržený skupinou jednotlivců. Proto se jedná o sociální inženýrství. Praktická zkušenost ukázala, že komunismus není možný. Končí nesnesitelným útlakem. Navíc vytváří společnost ještě nerovnější, než jakou chtěl odstranit. A co víc – ti, kdo se teoreticky stavěli do role nezištných lídrů, lidí starajících se o společnost, o rovnost a o dosažení stanovených cílů, se nakonec sami stávají ještě horšími buržoazy, utlačovateli, tyrany, zločinci – a především boháči.“

„Ve věznicích na Kubě vnucovali vězňům – nebo alespoň v té době, nevím, jak je to nyní – takzvané rehabilitační programy. Chtěli, aby političtí vězni litovali svého politického myšlení, svých činů, toho, co je přivedlo do vězení. Chtěli, aby toho litovali a přijali programy „převýchovy“ a komunistické indoktrinace. Samozřejmě jsem na to nepřistoupil – a zaplatil za to vysokou cenu. Tou cenou byly bití, hlad, nulová lékařská péče, různé formy týrání. Ti, kdo se vzpírali nejvíce – a já mezi ně patřil, protože jsem nebyl ochoten přijmout komunistické přinucování ani ve vězení – čelili ještě horším trestům. Zaplatil jsem za to mnoha způsoby… Jednou mě dokonce mučili – vystavovali mě silným elektrickým zvukům. Pouštěli mi do cely reproduktory s nesnesitelnými, ohlušujícími zvuky na hrozných frekvencích. Situace byla tak strašná, že vězeň v cele vedle mě spáchal sebevraždu – oběsil se na páru ponožek. Bylo to nesnesitelné.“

„No, podařilo se mi utéct z vězení a nakonec jsem se dostal z Kuby. Uprchl jsem přes základnu Guantánamo – prošel jsem minovými poli na její hranici. Poté jsem se dostal do Spojených států. V srpnu roku 1974, když jsem už byl v USA, jsem se snažil pomoci přátelům, kterým jsem to slíbil. Byli to lidé, se kterými jsem bojoval proti diktatuře už v mládí, ještě před tím, než jsem šel do vězení. Věděl jsem, že mají ukryté lidi, kteří byli pronásledováni, a slíbil jsem jim, že pokud se mi podaří překročit hranici základny Guantánamo a dostat se do Spojených států, vrátím se, abych jim pomohl zachránit ty, kteří byli v úkrytu. A nakonec jsem svůj slib splnil – vrátil jsem se na Kubu v rámci ozbrojené infiltrace. Bohužel jsme nechali jednoho člověka na Kubě, aby navázal kontakt s ukrytými lidmi a pomohl je shromáždit. Když jsme se následující den vrátili zpět v oblasti mezi Guanabo a Santa Cruz del Norte, porouchal se nám motor člunu – vlastně to nebyl přímo motor, ale kalová pumpa, která způsobila zkrat. Loď zůstala nehybně stát a pobřežní stráž nás nakonec dopadla a zatkla. Odsoudili mě na dalších 25 let vězení. Byl to dlouhý příběh – nakonec jsem po těchto událostech strávil ve vězení dalších 14 let, celkem tedy 19 let. Trpěl jsem velkým násilím ze strany režimu, protože jsem odmítal jejich „rehabilitační“ programy.“

„Nakonec, když jsem měl nastoupit do pátého ročníku studia, tedy do posledního roku, mě zavolali na vedení disciplinární komise na univerzitě, v univerzitním kampusu José Antonio Echeverría. Ředitel, který byl zároveň generálním tajemníkem Komunistické strany na Fakultě inženýrství, mi řekl, že nejsem dostatečně revolučně zapojený, a že pokud se nezapojím do revoluce, jednoduše nebudu moci absolvovat. Podle něj nebylo možné, aby existoval odborník, který by nebyl zároveň revolucionářem. Odpověděl jsem mu: „Cítím se být revolucionářem, chci změnu, chci, aby se věci změnily.“ On mi však odvětil: „Ne, ne, ne. Změna, kterou chceš, je změna uvnitř revoluce, a to se nestane. Takže o tom vůbec nebudeme bavit. Tady žádná dohoda neexistuje – buď se zapojíš do Výboru na obranu revoluce, připojíš se k nějaké revoluční organizaci, nebo prostě neabsolvuješ.“ Začali jsme se o tom hádat a situace se vyhrotila natolik, že mi nakonec řekl: „Tak víš co? Už na univerzitu nechoď.“