Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jorge Zúñiga Pavlov (* 1965)

• narozen 30. září 1965 ve městě La Serena v Chile

• od doby dospívání tíhl k levicovým myšlenkám

• od roku 1983 studoval v Santiagu de Chile

• zde se účastnil studentských pouličních protestů proti diktatuře Augusta Pinocheta

• od roku 1985 byl aktivním členem ilegální komunistické mládeže

• aktivně organizoval protesty proti Pinochetově diktatuře

• absolvoval konspirační kurzy i lekce zacházení se zbraněmi

• za svou činnost byl vyloučen z univerzity

• roku 1988 získal studijní stipendium v Československu

• za první rok v Československu prošel deziluzí ohledně zdejšího režimu

• od října 1989 studoval archeologii na FFUK

• v listopadu 1989 se aktivně účastnil studentské stávky

• pomáhal kubánským studentům, kteří se po sametové revoluci nechtěli nuceně vrátit do vlasti

• publikoval několik knih a množství básní

• provozuje restauraci La Casa Blů

Jorge Zúñiga Pavlov žil až do svých třiadvaceti let v Chile, většinu dětství a dospívání tak strávil v době Pinochetova autoritářského režimu. Odpor proti diktatuře a sympatie k levicovým myšlenkám ho přivedly do řad komunistické mládeže a nakonec až do ilegality. V roce 1988 se dostal jako zahraniční student do tehdejšího Československa, kde svůj názor na komunismus značně přehodnotil. „Ti lidé byli nositeli stejných symbolů,“ říká, když porovnává chilské a československé komunisty. „Ale vnitřně člověk není tím, jaký symbol nese navenek. Pochopil jsem, že věci mohou být vnímány na různých místech jinak. Ti lidé, kteří v Chile byli ti dobří, byli tady v Čechách ti špatní a naopak.“ 

Touha odejít z domova

Jorge Zúñiga Pavlov se narodil 30. září 1965 na severu Chile, ve městě La Serena, které popisuje jako klidné malé město (v době jeho dětství mělo 150 tisíc obyvatel). Své druhé příjmení má po matce Katalině Pavlov, jejíž rodina s chorvatskými kořeny patří k místní poměrně široké komunitě přistěhovalců z bývalé Jugoslávie. Otec pracoval jako profesor sociologie na univerzitě. Jorge vyrůstal ještě se dvěma sourozenci, sestrou a bratrem. 

„Pocházím z rodiny, která nebyla moc šťastná. Táta a máma k sobě podle mě nepatřili. Přesto spolu zůstali celý život, především proto, že La Serena je velmi konzervativní město,“ říká Jorge Zúñiga Pavlov. Otec podle něj trpěl duševní chorobou, buď bipolární poruchou, nebo určitou formou schizofrenie. Protože v domácí tísnivé atmosféře často zažíval pocity strachu, jako chlapec se Jorge snažil trávit co nejvíc času venku na ulici. Žili v chudší čtvrti s velkým procentem původních obyvatel a Jorge se svýma modrýma očima a světlými vlasy se od místních dětí na první pohled odlišoval: „Byl jsem jiný a zažíval jsem kvůli tomu šikanu, byl to takový rasismus naopak.“ Aby zapadl, naučil se hrát fotbal a hrál na postu obránce, o který ostatní kluci nestáli. Díky tomu ho dětská komunita začala přijímat lépe. 

„Asi i kvůli problémům doma mě poslali do školy hodně brzy. Dokonce jsem musel jeden ročník opakovat, i když jsem ve škole prospíval, protože jsem byl moc malý,“ vzpomíná. V místní čtvrti byla pouze církevní škola, kde vyučovali italští kněží. Ke konci studia, před maturitou, se s nimi dostával do konfliktu kvůli křesťanské víře, kterou nesdílel. Kněží však podle něj současně byli levicově orientovaní a vyznávali hodnoty soucitu a rovnosti mezi lidmi. 

Kvůli rodinné situaci se několikrát pokusil o útěk z domova. „Touha odejít z domova mě provázela celé dětství a dospívání. Pořád jsem chtěl být sám, mimo rodinu. Když jsem byl sám, cítil jsem se bezpečně. Až to vykrystalizovalo v současnou situaci – od roku 1988 žiju v Čechách a nemám nejmenší chuť se vrátit,“ uvažuje. 

Fiesta del toque al toque

Od roku 1970 byl chilským prezidentem Salvador Allende, který prosazoval levicovou politiku, založenou na znárodňování dolů a velkých podniků a přerozdělování půdy. Ta se ukázala jako neúspěšná a v září 1973 došlo v Chile k vojenskému puči, kdy se vlády ujal generál Augusto Pinochet a jeho vojenská junta. Vojenská diktatura trvala až do roku 1989, přičemž povaha represí se v průběhu let měnila. 

Jorge Zúñiga Pavlov politickou situaci v dětství nevnímal, protesty se odehrávaly především v hlavním městě. Přesto politika Pinochetovy diktatury dopadla i na jejich rodinu, jejíž ekonomické poměry se výrazně zhoršily. Otec totiž vystudoval na levicové univerzitě a jeho univerzitní diplom byl po nástupu Pinocheta zneplatněn, musel tedy znovu skládat všechny zkoušky. 

Politika se rodiny dotkla i jinak: Mario Pavlov, jeden z matčiných bratrů, byl členem umělecké skupiny komunistického básníka Víctora Jary, který byl po převratu mučen a zavražděn. Matčina sestra naopak měla vztah s vojákem, který se zřejmě podílel na zavraždění Jary. 

Součástí Jorgeho dospívání byl noční zákaz vycházení, který trval až do roku 1987. Od dvou hodin v noci do šesti ráno nikdo nesměl na ulici pod hrozbou zastřelení: „Mejdany, které začaly v pátek večer, končily až druhý den, protože v noci nikdo nemohl jít domů. Říkalo se tomu ‚fiesta del toque al toque‘.“ 

Jorge si začal politickou situaci pozvolna uvědomovat na konci středoškolského studia, kdy od spolužáků začal dostávat zakázanou literaturu, společně poslouchali zakázanou hudbu. Velkým zlomem byly také informace o revoluci v Nikaragui: „A pro mě jako bleskem začal existovat svět. Bylo nějaké předtím a potom. Začal jsem si uvědomovat, že existuje svět, ve kterém se dějí jiné věci.“ 

Nebylo možné nebýt proti tomu

V sedmnácti letech Jorge odmaturoval a odešel studovat do čtyřmilionového hlavního města Santiaga de Chile. Poprvé se zde setkal s viditelnou chudobou ve velkém měřítku, s obrovskými slumy na okrajích města. „Představ si oblast několika kilometrů čtverečních, kde jsou místo domů samé stodoly nebo chatrče. Na ulicích není žádný beton ani asfalt, žádná kanalizace a elektřina,“ popisuje chudinské slumy. Kromě toho ve městě vládl strach: „Bylo vidět, že to je policejní stát. Všude policie a kontroly, všude uklizeno, na zdech v centru žádná graffiti.“

Právě v roce 1983, kdy Jorge přesídlil do Santiaga, však ve městě začaly protesty. V květnu se konala umírněná manifestace dělníků z měděných dolů a protesty se rozšířily po celé zemi. Politický život, který diktatura na deset let umlčela, znovu ožíval a studenti se stali jeho důležitou součástí. 

Jorge Zúñiga Pavlov už v té době četl levicovou literaturu, obdivoval Che Guevaru, v levicově naladěné studentské komunitě poprvé našel pocit sounáležitosti, který mu doma chyběl. 

„Když se mi poprvé dostal do rukou Komunistický manifest, říkal jsem si, že komunismus musí být krásná společnost, kde všichni mají všechno. Tehdy jsem si to ještě neuměl dát do historického kontextu, vůbec jsem nevěděl, že existuje nějaký východní blok. Až později, když jsem se víc angažoval, se ke mně tyto informace začaly dostávat. Ale pořád jsem je viděl v pozitivním světle. Chtěl jsem je tak vidět,“ vysvětluje, jak propadl myšlenkám komunismu. „Pinochetův fašistický režim se snažil, aby lidé byli nevědomí, aby jenom pracovali. Na druhé straně dopřával absolutní ekonomickou svobodu. Každý mohl podnikat, ale neexistovaly zákony na ochranu pracujících. To byla divoká doba. Ve firmách nesměly existovat kolektivní smlouvy a odbory. A k tomu třicetiprocentní nezaměstnanost. Každý mohl libovolně vykořisťovat a lidé nikde nenašli zastání. V takové společnosti je těžké, nebýt proti tomu a nechtít, aby to skončilo. Jakmile začneš vidět tu nespravedlnost, jak nedůstojně žije část společnosti, pak – pokud neuděláš nic – se na tom podílíš. Anebo si řekneš, že se to musí změnit. Tam nebyla jiná možnost, nebo já ji tenkrát neviděl.“

Svrhnout vládu jakýmkoli způsobem

Jorge nastoupil v Santiagu nejprve na fakultu architektury, brzy ale zjistil, že nemá tak velký talent pro výtvarné umění, studium navíc bylo velmi drahé. Uprostřed druhého semestru studium vzdal a připravil se k přijímacím zkouškám na pedagogickou fakultu, obor dějepis a zeměpis, kde v následujícím školním roce našel zázemí, podobně názorově naladěné studentské společenství, ale i pestrý bohémský život. „Objevil jsem holky, lásku, drogy, ale zároveň jsme chodili na manifestace a četli básně na trávnících v kampusu. Žili jsme komunitní život, který měl svůj étos. Všichni jsme hulili, tancovali, protestovali, studovali. Bylo to krásný. A zároveň se to odehrávalo v politickém prostředí, kde se hlavní činitel jmenoval Pinochet.“ 

Protestní činnost zprvu spočívala hlavně v organizování manifestací a tajných setkání, tištění a rozšiřování letáků, vytváření protivládních graffiti. „Manifestace samozřejmě gradovaly v násilí, ke kterému jsme někdy museli sáhnout, když na nás přišli policajti s pendreky a slzným plynem. My jsme měli kameny, molotovy. Celá ta doba byla o molotovech. To byla naše hlavní zbraň. Sem tam jsme vyrobili i nějaký granát, ale s tím už šlo do tuhého. Policajti dokázali přijmout, že na ně spadne pár molotovů. Oni do nás stříleli gumovými projektily nebo z brokovnic. Když tě to trefí, bolí to jako čert. Horší bylo, když tě chytnou, protože pak se můžeš těšit na zmlácení, kdy do tebe pět nebo šest mužů buší pět nebo šest minut.“

Policie podle Jorgeho studenty šetřila, viděla v nich příslušníky střední třídy. Naopak v chudinských čtvrtích používala ostré náboje a na demonstracích se tam více umíralo. Studentům se málokdy dostaly do rukou skutečné zbraně, ty byly výsadou starších aktivistů, kteří podstoupili výcvik ve speciálních táborech, například na Kubě. Jorge nicméně viděl v násilí naprosto legitimní prostředek ke svržení diktatury: „Zastával jsem názor, že je potřeba svrhnout vládu jakýmkoli způsobem. Mně v té době bylo osmnáct, devatenáct let. Co máš v té hlavě, nic, jen velký srdce. Za svržení diktatury jsi ochoten obětovat život. Měl jsem radši Che Guevaru než Gándího.“ 

Kalendář demonstrací a represí

První dva roky v Santiagu tak Jorgemu uběhly v duchu divokých, ale přece jen méně nebezpečných studentských protestů. V roce 1985 však policie zavraždila jeho spolužáka z architektury Eduarda Vergara a jeho mladšího bratra Rafaela. To ho přivedlo k rozhodnutí více se politicky angažovat. „Cítil jsem, že když ho zabili, musím nastoupit na jeho místo. A když už do toho jdu, budu tomu věnovat veškerý svůj čas, nebudu mít partnerku, budu čtyřiadvacet hodin v ilegalitě,“ popisuje, jak se rozhodl stát se členem komunistické mládeže, odnože tehdy zakázané Komunistické strany Chile. 

Po vstupu do ilegality musel absolvovat konspirační kurzy: „Jsou to takové tajné školy, které tě naučí přežít. Jak chodit po městě, jak poznat, jestli tě někdo sleduje. Když tě sledují, jak se odpojit od ostatních soudruhů, abys neohrozil svou buňku,“ popisuje. „Také kurzy základní znalosti zbraní, jak se nabíjí, jak funguje. Jedeš někam na venkov, do neobydlených oblastí, kde se dá střílet a nikdo to neslyší.“ Naučil se i další dovednosti: jak vyrobit časovaný molotov, jak zažehnout požár s pomocí pingpongového míčku, jak spálit auto nebo založit požár v autobusu. 

Součástí jeho života v ilegalitě bylo časté střídání bydlišť, aby nikdo nevěděl, kde doopravdy bydlí a nebylo možné přijít ho tam zatknout. Při chůzi po ulicích se musel naučit bránit proti sledování. „Jsou různé fígle, jak zjistit, jestli tě někdo nesleduje. Naučíš se, jak chodit po ulici, kde nasednout na autobus nebo se zastavit naproti výloze a použít ji jako zrcadlo. Někdy tě ale sledují jen proto, abys věděl, že jsi sledovaný. Je to způsob, jak vyhrožovat.“ 

Odpůrci režimu i represivní složky se během roku podle něho drželi určitého harmonogramu: „V létě, v Latinské Americe tedy v prosinci a v lednu, nikdo neprotestuje, lidé jezdí na dovolenou, je klid. Represivní složky právě v tomto období chodily zatýkat, protože věděly, že oběti nebude nikdo hájit. Školní rok začíná v březnu, kdyby někoho zatkli v té době, všichni studenti by vyšli na manifestaci.“ 

Zpět na veřejné scéně

Roku 1986 se situace v Chile začala měnit. Komunistická strana i další organizace plánovaly svržení Pinocheta, pouliční protesty sílily. Na druhou stranu diktatura začala některá opatření mírně uvolňovat, represe už nebyly tak otevřené. 

V této situaci Jorge Zúñiga Pavlov kandidoval do studentského senátu. „Začal  jsem působit veřejně, tím se moje ilegalita nalomila. Působil jsem v tajné, zakázané organizaci, což bylo veřejné tajemství,“ popisuje. Studenti zvolení do senátu byli vedením školy perzekvováni. Každá fakulta měla bezpečnostní oddělení, disponující sítí donašečů. Proti Jorgemu měli důkazy: byl vyfotografován během násilné demonstrace ve skupině lidí, kteří se snažili převrátit auto na střechu. Schylovalo se k jeho vyloučení ze školy.

I po vyloučení ze školy Jorge dál docházel do kampusu, kde promlouval ke studentům a pořádal různá shromáždění. „V té chvíli, kdy jsem byl na území školy neoprávněně, už se o mě začaly zajímat nejen civilní orgány. Párkrát se stalo, že mě zatkli na 48 hodin. Mohli vás držet ve vězení až pět dní bez kontaktu s právníkem. Párkrát se mi podařilo jim uniknout, ale někdy ne.“

Direktivy nezpochybňuješ, i když jim nevěříš

Na rok 1988 oznámila Pinochetova vláda referendum, o kterém opozice předpokládala, že jeho výsledky budou zfalšovány. (K tomu však nakonec nedošlo, 54,3 % Chilanů se vyslovilo proti Pinochetovi, což vedlo k jeho odstoupení.) V neklidné atmosféře před referendem se Komunistická strana Chile začala rozdělovat na dvě části – jedna se chtěla vzdát ozbrojeného boje a pokračovat politickou cestou, druhá dál plánovala ozbrojené povstání. „Lidi, se kterými jsem se stýkal, tíhli spíš k té násilné cestě. Až později jsem zjistil, že úkoly, které jsem dostával, směřovaly k tomu, aby politika násilné cesty ke svobodě získala podporu. Začal jsem mít pocit, že už to není studentský boj za demokracii, zapletl jsem se do něčeho jiného. Pro mě bylo studium prioritou – a začal se ze mě stávat člověk, který dělal jenom politiku. Požádal jsem stranu, že bych rád dostudoval.“ 

Komunistická strana měla možnost zařídit mu stipendium v některé ze zemí za železnou oponou. Dnes se za svým působením v řadách chilských komunistů ohlíží se smíšenými pocity: „Uvědomil jsem si, že komunisté jsou schopni pro svůj cíl využít jakékoli prostředky. Někdy to může působit velmi oprávněně. Oni mluví o lidové demokracii, kdy lidé zdola mluví do řízení, ale v praxi je vždycky nějaký ústřední výbor, který o všem rozhoduje, a ty, jako poslušný člen, to musíš přijmout. Ta argumentace, že musíme bojovat proti diktatuře, je velmi silná, takže direktivy nezpochybňuješ, i když si myslíš, že jsou chybné.“ 

Dodává nicméně, že on byl jedním z těch, kteří za svou práci pro stranu něco získali: mohl odjet z Chile a studovat v zahraničí. „Ale bylo hodně lidí, kteří se zapojili, byli vyloučeni ze školy, přišli o život – a oni a jejich rodiny za to nic nedostali.“ 

Tady je socialismus, tady budou všichni šťastní

V listopadu 1988 Jorge Zúñiga Pavlov přistál v Praze. „Poprvé v životě jsem uviděl sníh. Byl to zvláštní moment. A spoustu lidí s vysokými čapkami, beranicemi na hlavách. Připadal jsem si jako v Rusku,“ vzpomíná. Zároveň se radoval z toho, že se ocitl v socialistické společnosti: „Říkal jsem si, že tady budou všichni šťastní, všichni budou mít všechno. Uvidím, jak se žije ve společnosti, kterou jsem si přál pro Chile. Byl jsem nastavený všechno vnímat pozitivně.“ Ale ihned ho zarazila neudržovanost pražského centra, kde domy chátraly pod lešením, a zastaralá estetika výloh a nápisů na obchodech. 

Na druhé straně pociťoval velkou vděčnost za stipendium, které obdržel: „Poprvé v životě mi někdo řekl: Tady máš peníze, kup si kabát, tady máš další peníze na celý měsíc. Říkal jsem si, že to je úžasné, budu studovat, a ještě za to budu placen.“ 

Po prvním dnu v Praze se přesunul do výukového centra pro zahraniční studenty v Poděbradech, kde se měl během prvního školního roku naučit češtině. Zde narazil na velmi direktivní přístup ke studentům: „Život máte nalinkovaný od rána do večera. Bylo to spíš jako středoškolský internát než vysokoškolská kolej. Mně bylo třiadvacet let a myslel jsem, že tohle mám dávno za sebou. Vrátit se do režimu, kdy v deset hodin je večerka a učitel kontroluje, jestli spíš. Ráno v šest je budíček, máš nalinkováno, kdy se máš sprchovat, kdy se máš učit… to nebylo zrovna příjemné.“ 

Na druhou stranu neměl příliš času se nad tím zamýšlet. Do Prahy přijel kvůli administrativním problémům s dvouměsíčním zpožděním, výuka začala už v září a aby dohonil náskok ostatních studentů, musel se učit od rána do večera. „Najednou jsem byl de facto negramotný. Na všechno jsem potřeboval překladatele. Neustále jsem se učil se slovníkem v ruce.“ 

V červnu 1989 však výuka češtiny skončila a přesunul se do Prahy na kolej Větrník, kde začal žít běžným studentským životem. 

Dostal jsem se k lidem blíž a ten systém mě zděsil

Na podzim 1989 nastoupil Jorge Zúñiga Pavlov do prvního ročníku na FFUK, obor archeologie. Nejprve narazil na kritiku ze strany spolužáků: „Ptali se, jak jsem se tam dostal, když přijímají tak málo lidí.“ Postupně se ale spřátelili a tématem se stalo jeho komunistické přesvědčení: „Začnou do vás pumpovat, proč jsi komunista a proč nemáš být komunista. Konfrontují vás s tím, co jste si myslel.“ Jorge se postupně dozvídal, že Čechoslováci nemohou cestovat, že k cestě na Západ potřebují výjezdní doložku. „A najednou si člověk říká: I když tady má každý práci, každý má co jíst a kde spát, takhle si demokratickou společnost nepředstavuju.“ 

První pochybnosti o tehdejším režimu v Československu se však u něj dostavily ještě o něco dříve. O prázdninách před začátkem školního roku chtěl cestovat se spolužákem na Krétu, místo toho však dostal příkazem působit jako překladatel na pionýrském táboře pro děti chilských exulantů ze Švédska, který se konal v Tatrách. „Ty jsi tady, abys plnil úkoly. Když ti stát dává možnost tady být, pojedeš tam dělat překladatele,“ bylo mu sděleno. Konflikty pokračovaly i na samotném táboře. Navázal tam vztah s jednou z vedoucích a snažil se uspořádat si práci tak, aby s ní mohl trávit více času. Kvůli tomu se dostával do sporů s vedením tábora. 

Jak se později ukázalo, tato dívka byla dcerou člena ÚV KSČ Miloslava Petraše. „V říjnu 1989 mi přišla na kolej výzva, že se mám dostavit do Střediska pro zahraniční styky na Senovážném náměstí. Prý nemám v pořádku papíry,“ vypráví. Když se dostavil, před budovou zrovna parkovalo auto Tatra, ze kterého vystoupil Miloslav Petraš. „Řekl mi, že buď ukončím vztah s jeho dcerou, nebo jedu zpátky do Chile.“ Jorge nicméně neuposlechl a vztah s přítelkyní pokračoval řadu let, stala se i matkou jeho syna. 

„Když vám nějaká idelogie zařídí splnění veškerých základních potřeb, je to velmi líbivé. Zvlášť, když jste předtím žili pod fašistickou diktaturou. Ale najednou tu ideologii vidíte jinak. Pochopíte, že to není jen o tom, mít kde spát a mít co jíst, i když to žrádlo je často hnusné. Začínáte pátrat a zjišťovat, že to vše je jakýsi velký koncentrák,“ popisuje Jorge Zúñiga Pavlov své vystřízlivění z komunistických ideálů. „Za ten rok, co jsem strávil v komunismu, jsem si uvědomil, že jsem žil v iluzích. Nevěděl jsem, co to ve skutečnosti je komunistická společnost, co znamená diktatura proletariátu. Že to je diktatura komunistické strany. Naučil jsem se česky, dostával jsem se k lidem blíž a ten systém mě zděsil.“ 

Všichni zpátky na Kubu

Jorge nepředpokládal, že systém v Československu by mohl tak brzy padnout. 17. listopadu 1989 byl na Slovensku, kde studovala jeho přítelkyně. V následujících dnech se přidal k revolučnímu dění na filozofické fakultě, kde studoval. Kvůli jazykové bariéře dostával jen drobné úkoly, například uvařit čaj nebo přinést jídlo. Přesto se zapojil výrazně více než většina ostatních zahraničních studentů. Ti se od studentské stávky distancovali v obavách, aby nepřišli o svá stipendia. 

Příležitost zapojit se výrazně víc dostal až v souvislosti s kubánskými studenty. „Fidel Castro přikázal, že všichni kubánští studenti se musejí vrátit na Kubu, aby se nenakazili demokracií,“ konstatuje. Někteří z nich přitom v Československu studovali třetím nebo čtvrtým rokem, často v oborech, které na Kubě vůbec neexistovaly. Jorge kontaktoval organizaci Education for Democracy a snažil se najít pro Kubánce cestu, aby mohli v Československu zůstat a pokračovat ve studiu. Většina z nich přesto poslušně odcestovala. Jednoho studenta jménem José Miguel Peña Brito se podařilo ukrýt, ale kubánský režim ho vydíral, nainscenoval, že jeho otec je smrtelně nemocný, čemuž José uvěřil a odcestoval. Další student, Tirso García Rodriguez, který v Československu otevřeně kritizoval kubánskou vládu, pak na Kubě okamžitě musel na vojnu a později se živil jako taxikář. 

Básníkem a restaurátorem

Po roce 1989 Jorge Zúñiga Pavlov v Praze již zůstal. V devadesátých letech opustil studium archeologie a zabýval se literaturou. Publikoval sbírky povídek a básně. V Praze provozuje restauraci La Casa Blů.