Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Zraněn už během mobilizace
narozen 28. 12. 1925 v Hrušvici na Volyni
9. 6. 1944 vstoupil do 1. čs. armádního sboru
Krosno, Karpatsko-dukelská operace
sloužil jako radiotelegrafista
po válce se usadil na Žatecku
zemřel 21. června 2012
Mládí na Volyni
Václav Zumr se narodil 28. prosince 1925 na Volyni v tehdejším Polsku, v současnosti tato oblast spadá pod Ukrajinu. Narodil se sice v Hrušvici, ale vzpomíná, že vesnice Omelanština, Hrabyně, Hrušvice a jiné vesnice (Březina, Střední Háj, Dembrovka) vzájemně spolupracovaly. Rodiče se věnovali zemědělství: „Pomáhal jsem otci na poli. Když sil, tak jsem mu chodil [pomáhat]. Než jsem šel do školy, tak jsem musel napást krávy a potom jsem se večer učil.“
Do školy docházel do Omelanštiny, kvůli časté výměně režimů se učil polsky, německy, rusky i ukrajinsky, celkem absolvoval osm tříd obecné školy. Češi se na Volyni věnovali nejenom práci, ale měli také kulturní akce. Konaly se zábavy, hrály kapely a hrála také česká divadla: „V Omelanštině jsme jako školáci hráli divadlo. Byla tam hospoda Hlaváčka a s nějakým učitelem Sochorem jsme hráli divadlo. (…) Pamatuji, že jsem byl princem a moje spolužačka byla princezna. Měl jsem pytlík s krví, jako že mě zastřelili, a padl jsem té princezně do náruče.“
Záchrana od nuceného nasazení
Po skončení sovětské okupace na Volyni v roce 1941 přišel do oblasti neméně krutý nacistický režim. Mladému chlapci hrozilo nucené nasazení, tedy povinná práce pro nacisty, nejpravděpodobněji v samotném Německu: „Jenže jsme v Omelanštině měli starostu, nějakého Kočku, a ten jel se mnou do Rovna na německou komandaturu. Tam něco vzal a přemluvil je, že mě na tu práci nevzali. Tak jsem zůstal doma a nešel jsem do Německa na práci.“
Starosta Kočka nepomohl pouze mladému Václavu Zumrovi, od nuceného nasazení zachránil spoustu dalších mladých kluků i holek. Ani sám Václav Zumr dodnes neví, jakým způsobem dokázal Němce přemluvit.
Zbit od vlasovců[1]
Na Volyni bylo v době nacistického režimu téměř bezvládí, nacistické orgány nedokázaly kontrolovat celé území, a tak se objevily nejrůznější partyzánské skupiny, od sovětských partyzánů po ukrajinské banderovce. Byli původci nejrůznějších násilností. Václav Zumr se stal jednou z jejich obětí: „A taky [byly zkazky], že přijdou k nám do vesnice a budou nás, mladé lidi, chytat [a brát] s sebou. Tak jsme utíkali kousek do rokle a mě chytili a zmlátili, měli samopaly, tak [mě] samopaly bili do hlavy. Byli na koních a stříleli vedle mě. Měl třeba položený automat a střílel. A přihnali mě tak domů. Já byl celý zmlácený. Třeba mě i karabáči mlátili po hlavě, vším možným. Zmláceného se mnou praštili pod schody, měli jsme tři koně, tak koně sebrali a nechali nám jenom nějaké herky.“
Babička pocházela z obce Bělá pod Bezdězem a ze své původní domoviny uměla německy. Jakmile vlasovci zjistili, že umí německy, zmlátili i jí. Vlasovci prý zmlátili v tu chvíli každého, kdo se jim postavil do cesty.
Zraněn během bombardování Rovna
Václav Zumr se přihlásil do vznikajícího 1. československého armádního sboru. Zrovna probíhala mobilizace volyňských Čechů ve městě Rovno nedaleko rodné obce Václava Zumra, když přišel letecký nálet, který připravil o život 17 čerstvě mobilizovaných volyňských Čechů. Václav Zumr byl během náletu zraněn, střepina ho zasáhla do pravé ruky: „Byl jsem dlouho v nemocnici, protože mně rostlo živé maso. Tak mně [ho] museli vždycky vydloubat a musel jsem tam být, dokud to nevyléčili. Když to vyléčili, tak jsem jel z Rovna vlakem, vezli na tom [vlaku] dráty a všechno možné, až do Kamence Podolského. Tam jsem byl odveden, sloužil jsem jako radiotelegrafista.“
V 1. československém armádním sboru
Václav Zumr prošel výcvikem radiotelegrafisty a byl posléze nasazen u 3. brigády v Karpatsko-dukelské operaci. Obsluha radiostanice mluvila rusky, aby nebylo odhaleno, že se jedná o Čechoslováky. Pracoval i s pověstnými kaťušemi: „Vždycky jela kaťuše a jeli jsme jedna radiostanice s kaťuší pozorovat, jaký měly cíl. A jak ta kaťuše vystřílela, tak jsme jeli zpátky… Taky jsme byli v lese s koňmi pro dřevo, abychom si měli čím zatopit v baráku, co jsme byli. A museli jsme jenom [tam], kde nebyly miny. Přijeli jsme do lesa a z lesa jel vozka, to byla taková lesní cesta, a najel na minu. Tak jeden kůň to odnesl a jeden voják. A to bylo vidět - po stromech byly střeva a všechno možné rozstřílené. A přijeli jsme na silnici, kde byli moji bratranci Kubínové, a ti říkali, že kdybychom jeli kousek dál, tak bychom byli všichni pryč.“ U Liptovského Mikuláše byl převelen ke 4. brigádě, v tomto útvaru setrval až do konce války.
Zaměstnání po válce
Po válce se přestěhoval do Postoloprt, měl být přeškolen na nové radiostanice, ale v armádě už sloužit nechtěl. Odešel tedy do Slaného a nakonec se usadil na Žatecku. Kvůli svému zranění nemohl vykonávat těžké a namáhavé práce, a tak po krátkodobé práci soukromého zemědělce odešel dělat účetního do JZD. Nejprve bydlel ve Větrušicích a poté v Čeradicích, v současnosti bydlí v Domově důchodců v Žatci.
V roce 2011 natočil a v roce 2012 zpracoval Luděk Jirka
[1]Pan Václav Zumr uvádí vlasovce, přestože tyto násilné akce byly typické spíše pro banderovce. Během druhého sezení jsem se p. Zumra dotazoval, zda se jednalo o vlasovce či o banderovce, a p. Zumr opět označil vlasovce. Přestože se mi to zdá nepravděpodobné, nechávám v přepisu označení vlasovci.
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Luděk Jirka)