Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Zubková (* 1933)

• 13. října 1933 narozena v Praze

• otec pracoval v továrně ing. Janečka, matka v domácnosti

• roku 1942 se rodina přestěhovala za Prahu do Hájů

• v červenci 1942 zatčen otec, bratr Ladislav a dědeček

• roku 1943 otec Antonín Hlavatý popraven

• prožila Pražské povstání

• po válce vystudovala závodní školu se zaměřením na zdravotnictví

• v Karlových Varech pracovala u zubního lékaře jako zdravotní sestra

Eva Zubková, rozená Hlavatá, se narodila 13. října roku 1933 v Praze. Otec pracoval v továrně inženýra Janečka, kde se za protektorátu vyráběly zbraně. Maminka byla v domácnosti, starala se o tři syny a dvě dcery.

Dětství za protektorátu

Rodina pamětnice žila v Praze na Jizerce. V době protektorátu se otec Antonín aktivně zapojil do odboje a z obavy před perzekucí rodiny se rozhodl přestěhovat rodinu do Hájů za Prahou (dnes součást Prahy). Tady rodina žila v malém domku se zahradou. „Protektorát přinesl změny, že jsme měli všechno na lístky. Fasovali jsme každý měsíc 10 deka tvrdých bonbonů, 10 deka čokoládových bonbonů, osminku litru mléka na den, jinak masa 10 deka. To byly lístky, když jsi šla třeba koupit salám, tak ti ustřihli takový kuponek, protože to jsi měla limitovaný, nesměla jsi sníst víc… Jako dítě jsem si to moc neuvědomovala. Maminka nám udělala jídlo a to jsme snědli, takže to jsme tak neřešili,“ vypráví pamětnice. „To se nesvítilo, auta jezdila na dřevoplyn. Měly vzadu takový kotel a tam se zatopilo, aby mohly jezdit. Okna se zatemňovaly, to se nesmělo svítit, na ulicích byla tma, to jsme chodili s baterkou, která měla červenou clonu, aby to nesvítilo kvůli náletům…“

Příchod Heydricha a zatčení tatínka

Zhoršení celkové situace v protektorátu nastalo po příchodu Heydricha a ještě víc bezprostředně po atentátu na něj. V červenci 1942, kdy bylo pamětnici necelých 9 let, byl zatčen její otec. „To byla první neděle v červenci a můj tatínek odjel do Prahy, protože tam měl nějakou schůzku. Jeden pán mu měl přijet na kole naproti a převzít balíček, který nesl. Jenomže kluci píchli kolo, takže tam nešli a to bylo možná jediný štěstí, že se kluci zachránili. Ti Němci přijeli taky na kole, oni jeli za tatínkem, on šel pěšky z Prahy na ty Háje. Šel zadem, oni jeli po silnici. Přišli, hledali ho, tatínek byl v domku a brácha ten balíček popadl a utekl s nim. Oni když přišli, hrozili, že když nevyjde ven, tak nás zastřelí. Tatínek vyšel se sestrou na ruce. Chtěli tu věc, udělali kontrolu a nic nenašli. Tak tatínka odvedli. Byli to tři gestapáci a jeden Čech. A ten tatínka udal.“ Tatínek měl před zatčením doma i tiskařský válec, na kterém se tiskly letáky, ale ten se podařilo včas ukrýt u sousedky paní Horké ještě před samotným zatčením.

Situace rodiny po zatčení otce

Strach o otce, přepadovky gestapa, nedostatek. To vše poznamenalo celou rodinu. „My jsme třeba spali, a to tenkrát nebylo tolik aut jako dneska. Ty Háje byla malá vesnička, a když jelo auto, tak to byli Němci a jeli k nám. Slyšeli jsme to auto, oni taky bouchali. Maminka vždycky říkala: Nedopusťte, aby vás překvapili ve spánku, protože to se leccos řekne…Takže my jsme měli každý svou židli u postele a měli jsme naskládaný věci tak, jak se oblíkají. Takže oni když přišli v noci, vždycky chodili tak kolem čtvrtý, tak my už jsme byli oblečený, byli jsme připravený.“ Rodina se ocitla bez živitele. Díky ochotným lidem ale mohli přežít, i když měli nedostatek. „Maminka nepracovala. Tak z tý skupiny vždycky někdo večer přišel, dal nám třeba tašku s věcma za dveře a odešel. Obálka s penězma byla na okně a my jsme vůbec nevěděli, kdo to přinesl… Ani jídlo, ani peníze, protože maminka nepracovala a tatínek byl zavřený, takže jsme neměli žádný příjem. Němci nám odpojili elektriku, takže jsme neměli ani rádio, ani peníze, nic,“ říká pamětnice.

„Třeba moje maminka věšela prádlo na zahradě, najednou se tam objevil zamaskovanej člověk, všecko jí dal a zase odešel. Vždycky odešel přes pole. To byli určitě lidi, co s tatínkem pracovali proti Němcům z tý Janečkovy továrny. Lidi, co tam bydleli [v Hájích], ti se nám vyhýbali, protože měli strach, aby je Němci taky nezavřeli, když s námi budou mluvit.“

Pankrác, Osvětim

Otce pamětnice nejprve věznili na Pankráci. Sem mu mohla maminka každý týden nosit čisté prádlo. Eva svého otce od zatčení už neviděla. Rodina se o tom, že byl odtransportován do Osvětimi, dozvěděla díky dědečkovu známému, který ho viděl nastupovat do transportu. V roce 1943 jim četník přinesl úmrtní list, ze kterého se dozvěděli, že tatínek zemřel na zápal plic v březnu 1943.

Zatčení bratra a dědečka

Zatčení neunikl ani bratr Ladislav, kterému bylo v té době 17 let. „Pořád na něj chtěli něco najít. On říkal, že nikdy žádný granát neviděl.“ Naštěstí ho z Petschkova paláce, kde sídlilo gestapo, propustili po dvou dnech „pouze s vyraženými zuby“. Válečná léta prožil ve vězení i dědeček pamětnice. Někdo ho udal, že poslouchá cizí rozhlas. Kdyby jenom poslouchal. „Vždycky si stoupl na chodník a vyprávěl, kde jsou Rusové a Američané. Vyprávěl to tak dlouho, až si pro něj přišli. Taky ho někdo udal. Zrovna jsem byla u babičky, když přišli. Věděli, že dědeček má schovaný mince – byl sběratel, všechno našli.“ Skončil v pracovním táboře v Polsku, kde se těžila sůl. Následky pobytu v pracovním táboře se podepsaly na jeho zdraví. Pár měsíců po konci války zemřel.

Osvobození Prahy a konec války

Část rodiny pamětnice prožila konec války v Praze. „Než to začalo, než se začaly stavět barikády a strhávat nápisy, tak nás maminka odvezla zase do Hájů, mě a sestru, protože jsme byly nejmenší. Jeden brácha byl s tetou v Táboře, druhý brácha byl u babičky. My jsme byli každý někde jinde.“ V Hájích se neschovávaly ve sklepě, nebyly tady nálety. Maminka vždycky říkala: „To špatný zapomeňte.“

„Byla jsem svědkem, jak na Chodově vystříleli kluci z Hitlerjugend výlohu kadeřnictví. To jsem viděla na vlastní oči. Co můžeš dělat? Člověk sklopil uši a utekl, protože takovýhle 15letý kluci byli schopní tě zastřelit a nic by se nestalo. Když šikovali v těch řadách, to šli jako vojáci, ti měli dril.“ Na Rudou armádu má dobré vzpomínky. „Rusové, co já jsem s nimi přišla do styku, tak ti se chovali velice dobře. Nikomu neubližovali, naopak nám vždycky něco dali. Američany jsem nezažila.“

Život po válce

Po válce v Praze dokončila základní školu a pak vystudovala závodní školu se zaměřením na zdravotnictví. V Karlových Varech pracovala jako zdravotní sestra u zubaře. V roce 1954 se vdala, narodila se jí dcera. V roce 1955 jí ale manžel zemřel na leukemii. Od roku 1977 se v Praze-Chodově nachází ve Výstavní ulici pomník „Padlým a umučeným hrdinům za svobodu národa 1939–1945“. Mezi šesti hrdiny je také jméno Antonína Hlavatého – otce paní Evy Zubkové.