Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Zůbková (* 1935)

• narozena 13. srpna 1935 v obci Salaš

• 29. dubna 1945 se její otec a bratr stali oběťmi tzv. Salašské tragédie

• po válce prožívala těžké období

• ve třiadvaceti letech se vdala a vychovala tři děti

• stále žije ve své rodné Salaši

Události 29. dubna 1945 poznamenaly Boženu Zůbkovou na celý život. Bylo jí devět let, když přišla o značnou část své široké rodiny. Nacistické komando v lese nad obcí Salaš hromadně popravilo devatenáct tamějších mužů, kteří se nechali odvést v domnění, že poslouží partyzánskému oddílu Olga. Dodnes není zcela jasné, jestli šlo o shodu okolností nebo byli do zverbování salašských mužů zapojeni konfidenti.

Božena Zůbková (*1935) vyrostla v malé obci Salaš nedaleko Velehradu. Rodina žila ve skromném domku nedaleko školy. Tatínek František pracoval v lese. Živilo je malé hospodářství, které obstarávala maminka. Božena byla nejmladší ze čtyř dětí.
 „Tatínek měl brousek a každý den si s ním brousil sekerku, protože byl lesní dělník. Kolikrát jsem mu tím kolečkem točila...“ vzpomíná Božena na chvíle, kterých si v životě neužila tolik, jak by si přála. Salašská tragédie jí kromě ztráty otce a dospělého bratra vzala také velký kus dětství. A dodnes se jí nedostalo odpovědí na všechny otázky, které kolem událostí z 29. dubna 1945 vyvstávají.

Grete

Obec Salaš leží v oblasti chřibských lesů mezi Kroměříží, Uherským Hradištěm a Kyjovem. Právě tady se v kopcovitém kousku krajiny sousedící s rovinatou Hanou usídlili počátkem roku 1945 zakládající členové partyzánského oddílu Olga – Josef Houfek a Olga Františáková, kteří sem přišli z oblasti Velkých Karlovic, kde překročili spolu s formující se 1. československé brigádou Jana Žižky hranice Slovenského státu. Olga a Josef jsou důležité osoby stojící v pozadí celé tragédie. Jaké role sehráli, si ale dnes bohužel můžeme jen domýšlet. Stejně tak můžeme jen přemítat nad svědectvím jediného přeživšího Františka Mlýnka, jenž posloužilo jako rozhodující pramen při tendenčním výkladu tragédie v době komunismu.

„Na Salaši žil revírník pan Riegel s celou rodinou. Měli dvě děvčata: Hilde a Grete. A nebyli zlí, ale paní Rieglová byla Němka. A když se pak blížil konec války, tak se tam pak už báli. A to víte, na dědině jsou lidé aj zlí aj dobří. A někteří je pomlouvali. Grete pracovala v [Uherském] Hradišti na obrlandrátě a podezřívali ji, že udává salašské občany. Přitom nikdo ze salašanů nebyl odveden nebo že by se nevrátil...“  říká Božena a dodává, že na pana Riegla měli spadeno právě partyzáni z oddílu Olga.

I kvůli sílícím obavám o svůj život se pak Rieglovi ze Salaše odstěhovali do Moravského Krumlova. Po válce, když se účtovalo s kolaboranty a nacisty, došlo i na pana Riegla. Podle svědectví Boženy maminky byl odvlečen do Uherského Hradiště a pak přímo na Salaš. „Dovedli ho dva Salašani. Vím ta jména, ale nerada bych je jmenovala. Maminka šla zrovna na pole a na Národním výboru měli otevřená okna a byl z nich slyšet veliký křik. A vyšel odtamtud tajemník Národního výboru a povídá: ‚Dovedli tam Riegla. Slyšíš, co se tam děje?‘ Potom ho odvezli a prý ho velmi dobili. Mám ještě dopis, který mi pak psala Grete, ale chtěla, abych ho spálila. Ale pořád ho přechovávám. Psala mi, že to byla hrůza, co mu tam dělali ti dva Salašáci. Že sama nikdy nikomu neublížila a nikdy nikoho neudala. To se na ní někdo chtěl pomstít. Jako děcko si pamatuji, že maminka říkala, že byli kolaboranti právě ti dva, co toho pana Riegla tam tak týrali. A Gréta ještě v dopise psala, že kdyby tam tehdy zůstali, je možné, že by je – rodinu –  zastřelili, ale že by se na Salaši tragédie nestala...“

Olga

Partyzánský oddíl Olga, který vznikl zkraje ledna 1945, se postupně zformoval v okolí Salaše a ovládl tamní lesy. Počet jeho bojovníků v krátké době vystoupal až ke stu členů. Připojil se k nim i Boženy tatínek a bratr pojmenovaný po otci  František. Ten se stal spojkou a měl na starost především doručování bot partyzánů k opravě panu Balajkovi na Velehrad. Oddílu velel výše zmiňovaný Josef Houfek, přezdívaný Pepek. Mluvilo se o něm spíše ve zlém jako o nerozvážném opilci s pověstí zloděje a prospěcháře. V jeho životopise najdeme takové veletoče, jako přihlášení se k německé národnosti a službu u wehrmachtu v roce 1941 nebo připojení se k protinacistickému odboji na Slovensku. Proslul svým nevybíravým brutálním autokratickým zacházením s členy své jednotky a roku 1947 byl dokonce za své zločiny souzen.

 K největším úspěchům oddílu ovšem patří diverzní činnost a především zajetí štábu německé 16. tankové divize včetně velitele genmjr. Dietricha von Müllera. Tento kousek, který se skupině povedl 19. dubna  ocenil i velitel 1. čsl. brigády Jana Žižky Dajan Bajanovič Murzin operující v Hostýnských horách. K předání Müllera Murzinovi už však nedošlo. Po přestřelce partyzánů a členů jednotek SS 28. dubna  na Bunči u Salaše byl Müller v držení partyzánů a po osvobození skončil jako zajatec sovětské armády. Oddíl díky této akci ukořistil potřebné a tolik chybějící zbraně. A jelikož nikdo netušil, jak brzy se fronta přiblíží a že konec války je doslova na dosah, přistoupilo se k nabírání dalších členů oddílu.

Dvě neděle

Krátce po zajetí generálmajora Müllera byla v neděli 22. dubna provedena na Salaši velká razie. Po poledni dorazilo protipartyzánské jagdkomando: „Týden před tragédií byla celá obec obestoupená Němci. Všechny ženy a děti museli na jednu stranu a chlapi před národní výbor. A chodily skupinky německých vojáků. Byli to ale jen takoví mladíčci, víc se myslím chudáci báli. Prohlíželi domy a u koho by našli partyzána nebo parašutistu, tak měli v úmyslu, že vypálí a vystřílejí celou dědinu. Nikoho nenašli, ačkoliv nedaleko nás v jednom domě byli dva parašutisti. Měli široký komín, tak strýc Trubačík vyházel naproti sobě cihly a dal jim tam desky a tam seděli. A náš stařeček viděl, že když Němci byli u nás, tak  jen tak nahlédli. Že hledali na húře a vylezli jen na tři šprušle a nemohli ani vidět, co tam je... Tak to prošlo, že nikoho nenašli,“ říká Božena.

Po přestřelce a velkých ztrátách na německé straně na Bunči ale nastal obrat. V neděli 29. dubna přišla zpráva, že je třeba mobilizovat salašské muže, kteří již dříve přislíbili aktivně se podílet na činnosti oddílu Olga. Proto je také hajný Josef Dobeš vyhledal a poslal za revírníkem do hájovny. Ve spleti jmen, která v celém příběhu figurují, se míjí čtyři hlavní: hajný Dobeš, nástupce revírníka Riegla Fr. Kovář, Fr. Mlýnek a Josef Zapletal. Poslední tři jmenovaní unikli smrti. Dva z nich díky tomu, že včas opustili hájovnu, kterou obsadili příslušníci gestapa a podle svědectví pamětnice snad i Vlasovci, kteří se společně vydávali za ruské partyzány a parašutisty. Právě v tuto chvíli vyvstává nejvíce otázek a logicky i podezření, že celá akce by neproběhla bez „pomoci“ někoho z oddílu nebo jeho blízkých spolupracovníků. 

Vápenice

„František byl někde za klukama a došel domů. Povídá mamince: ‚Kde je tatínek?‘ Prý že tu byl Dobeš a mají jít k revíru. On už věděl o co jde a utěkal zahradou. Maminka ho vracela. Nechtěl poslechnout. Utekl mamince druhou stranou a [pospíchal] za bratránkem Edošem, “ líčí pamětnice chvíle, kdy bratra viděla naposledy. Tatínek už v té době čekal v hájovně spolu s ostatními salašskými muži. „Čekali na nějaké rozkazy a prý to byla taková sebranka – někteří ti Němci prý mluvili německy, někteří gaglali rusky a někteří po polski... taková všehochuť. To vykládal jeden, co se vrátil. A aj ten Kovář to vykládal. Že si toho prý dobře všiml [jak mluvili] a měli prý dlouhé vojenské rubáše. A on se prý zachránil tak, že když je vedli do lesa Vápenice, šel už jeden salašák, jeden Němec. Měli je už obestúpené. A Kováři se to nelíbilo, tak řekl, že jestli by ho pustili, že doma zapomněl tabatěrku, cigarety  a nemůže bez toho být...  Tak ho pustili a pak se to ještě rozleželo Pepíkovi Zapletalovi. Ale už jich pak nechtěli dál púšťat. Drželi je pohromadě. “ K salašským mužům se pak na poslední chvíli připojil ještě bratr František a bratranec Eduard Pravdík. Ty potkal odcházející Josef Zapletal: „Říkal jim: ‚Chlapci, vraťte se. Mě se to nějak nelíbí.‘ Jenomže František říkal: ‚ Je tam taťka, tak to musí být partyzáni a musí je znát, ne?‘ A on jim to už nevyvracel a nechal je jít. Maminka mu potom říkala: ‚Víš, mohl jsi zachránit aspoň ty kluky.‘ A on na to řekl, že se prý bál. Kdyby třeba František na tatínka zakřičel, nebo dal nějak vědět, tak by je tam postříleli všechny i jeho.“  Tak se stalo, že gestapo díky lsti provedlo odplatu za činy skutečných partyzánů na obyvatelích Salaše. V lese Vápenice je všechny palbou ze samopalů postříleli a zhanobili jejich těla. Boženy tatínka našli s rozbitou hlavou a některým mužům vyrazili zlaté zuby.

Poslední nevinou obětí se pak stala Aloisie Špičáková, matka jedné z dívek, které pro oddíl Olga vařily. Ve strachu o dceru se vydala do Vápenice. Partyzánský oddíl byl v tu dobu ale mimo Salaš na Tománkově hájovně a podle svědků ani obvyklá partyzánská hlídka nebyla na svém místě. Partyzáni se stáhli. I proto Aloisie Špičáková zaplatila životem, když byla jako nepohodlný svědek ve Vápenicích ubodána k smrti a její tělo zohaveno. Jediný, kdo se zachránil útěkem, když začal gestapo pálit a nezraněný doběhl na Salaš, byl František Mlýnek. Jeho svědectví však podle pamětnice mnozí Salašané nepřijali. Podezírají ho podobně jako Kováře z podílu na celé tragédii. Na jeho svědectví je pak vystavěna poválečná tendenční interpretace celé události. Značně problematický velitel oddílu Olga a případy infiltrace jiných partyzánských skupin konfidenty gestapa naznačují, že podezřelých náhod se v případě Salašské tragédie sešlo skutečně mnoho. 

Podobně jako se stalo na Ploštině, kde partyzáni přihlíželi zběsilé mstě nacistů z povzdálí, tak i na Salaši nedošlo k obraně nevinných lidí. „Praví partyzáni pak přišli večer, když už naši byli postříleni, do dědiny. A to bylo všecko. Uvelebili se na paloučku, naházeli si kvéry a svoje věci na hromadu a u Minksových jedli,“  líčí Božena a připojuje obraz, který předcházel pohřbu obětí: „Když jdu do kostela, nebo na hřbitov, tak se pořád vidím na tom třetím schodku. Tam jsem seděla a maminka je všechny ty chlapy, jak tam leželi po čtyřech na trávníku, jednoho vedle druhého, umývala. A já tam brečela.“

Všechny oběti byly uloženy do společného dlouhého hrobu bez rakví přikrytí po krk smrkovými větvemi.
Po mrtvých zůstalo 29. dubna 1945 šestnáct vdov. Božena neměla v celé rodině kromě strýce, kterému říkali dědečku, jediného muže. A den na to byla Salaš osvobozena.

Nelze odpustit – neví se komu

Dny po skončení 2. světové války na Salaši namísto radosti plnila prázdnota. Božena s maminkou a sestrou zůstaly na všechno samy. Neštěstí se do Salaše pak vrátilo ještě jednou, když vyhořel babiččin dům. Bez mužské ruky zůstaly všechny vdovy odkázány na pomoc známých a sousedů. Střecha se pak postavila s pomocí řezníka Vrzaly. Dlouho také trvalo, než se podařilo vyřídit salašským ženám vdovský příspěvek a odškodnění.

Božena se nakonec vyučila švadlenou a i v době kdy už měla děti, stále chodila pomáhat mamince s hospodářstvím.
Ztrátu, kterou utrpěly, nedokáže nic zahojit. Ani čas. Maminčin pláč slýchávala noc co noc po mnoho dlouhých let. Obrazy týraných se vracely. Ani dnes nelze zapomenout a odpustit, protože otázky nad Salašskou tragédií zůstávají bez odpovědí.