Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Zouharová (* 1946)

• narozena 21. září 1946

• prarodičům Kasparidesovým v roce 1948 znárodněna továrna v Kolíně

• rodičům zkonfiskováno hospodářství v Lošanech a rodina vystěhována

• otec Václav Švéda v odbojové skupině bratří Mašínů

• otec Václav Švéda 2. května 1955 popraven

• matka Ludmila Švédová deset let vězněna

• vězněn děda František, strýcové Vratislav a Zdeněk Švédovi

• základní školu dokončila jako premiantka třídy

• na příkaz babičky nastoupila jako dělnice v tkalcovně Hedva v Moravské Třebové

• v této továrně pracovala až do odchodu do důchodu v roce 2002

• v roce 2018 žila Ludmila Zouharová v Linharticích

Václav Švéda byl nejstarším členem odbojové skupiny bratří Mašínů, od Ctirada a Josefa ho dělilo devět a jedenáct let. Jako jediný z celé skupiny byl ženatým otcem dvou dětí. 

“Pořád si představuju, jak se pro ně vracím, jak Lidku vedu za ruku a Radka nesu na ramenou,” svěřil se Milanu Paumerovi, když v roce 1953 přecházeli hranici u Hory Svaté Kateřiny. 

“Proč to vlastně děláš?” zeptal se ho tehdy Paumer a Václav Švéda mu odpověděl: “Dělám to právě kvůli těm dětem.” 

Starší z oněch dvou dětí byla Ludmila Zouharová, rozená Švédová, která přišla na svět 21. září 1946. Její rodiče se znali ještě z doby gymnaziálních studií v Kolíně, potom je ale rozdělila válka. Otec Václav Švéda za války uprchl z protektorátu a měl v úmyslu připojit se k československým jednotkám v zahraničí, byl ale zatčen a do konce války vězněn v Německu. 

Maminka Ludmila, za svobodna Kasparidesová, pocházela z rodiny vzdáleně spřízněné s rodinou Mašínových (otec generála Josefa Mašína byl bratr její babičky). Její otec Josef Kasparides měl v Kolíně továrnu na stavební kování, dcera měla zdědit polovinu velkého padesátihektarového statku v Lošanech. 

Právě tady se s Václavem Švédou roku 1946 usadili a Ludmilina babička Božena Kasparidesová přepsala na jejího muže i druhou polovinu statku. 

 

Na něm je vidět, že se nebojí

Mohl je čekat šťastný a relativně pohodlný život, ale už od začátku je pronásledovaly těžké životní zkoušky. Dcera Ludmila přišla na svět s těžce postiženou nohou, chodidlo měla otočené dozadu a v prvních letech života trpěla velkými bolestmi. Za rok se narodil chlapec, který při porodu zemřel, protože měl pupeční šňůru omotanou okolo krku. Mladší bratr Radslav proto přišel na svět roku 1949 v pražské porodnici. Prodělal nicméně zápal pohrudnice a lékaři mu nedávali mnoho naděje na přežití. 

Mezitím převzali moc v zemi komunisté. “Maminka říkala, že za tatínkem přišli z národního výboru, aby podepsal zdravici Stalinovi. Tatínek řekl, že on ani jeho paní nic podepisovat nebudou,” popisuje Ludmila Zouharová začátek poúnorového pronásledování. Otec si rozhodně nedělal starosti s tím, že by měl před novým režimem aspoň navenek ohýbat páteř. Maminka vzpomínala, že když v roce 1948 rodiče pochodovali na posledním všesokolském sletu, cvičenky si na jejího muže v průvodu ukazovaly: “Podívej, tamten bratr. Na něm je vidět, že se nebojí.” 

Začala kolektivizace zemědělství a Švédovi sice stále mohli žít v domě v Lošanech, ale svůj statek už obdělávat nesměli: otec pracoval jako krmič prasat v JZD v Úvalech a jako horník na Kaňku. Brzy také museli čelit tlaku na vystěhování, dostali dokonce výhružný anonym. Nakonec tedy Lošany opustili a přestěhovali se do Pivína k rodičům Václava Švédy. 

 

Zůstali jsme sami, nikde nikdo

V té době bylo malé Ludmile teprve šest let a neměla samozřejmě ani tušení, že její otec se věnuje odbojové činnosti se skupinou bratří Mašínů a plánuje odchod za hranice. Ten uskutečnil v říjnu 1953, s úmyslem dostat se přes východní Německo do Západního Berlína a vstoupit do služeb západních armád v očekávání války proti sovětskému bloku. Václava Švédu ale na německém území postřelili, zajali a odvezli před soud do Československa. 

V listopadu 1953 začalo v Pivíně velké zatýkání. “Bylo to odpoledne, maminka už přijela z práce,” vzpomíná Ludmila Zouharová, která v té době chodila do první třídy. “Najednou se na dědině, kde projela tak dvě auta za den, objevily po celé ulici černé sedany a tatraplány. Maminka mě poslala k našim sousedům, k Sedlákům. Když viděli, že v ulici je už klid, poslali mě zpátky domů.” Doma našla jen babičku Švédovou, po moravsku zvanou “stařenka”, která seděla u stolu a plakala. Čtyřletý bráška Radek vzlykal na podlaze a postrkoval po zemi vláček. Ze skříní byly vyházené věci. 

Toho dne zatkli nejen Ludmilinu maminku, ale také tatínkovy bratry Vratislava a Zdeňka a jejich otce, pro kterého si přijeli do práce na pilu do Olomouce. “Zůstali jsme se stařenkou sami. Nikde nikdo. Pro mě jako pro děcko to bylo hrozné,” konstatuje Ludmila Zouharová. 

Tíživé pocity ještě zesilovala skutečnost, že babička, která sama zřejmě neměla mnoho informací, dětem vůbec nic nevysvětlovala. “Řekla nám, že rodiče, dědeček a strýcové jsou zavření, ale proč, co a jak, to nám nevysvětlila. Každý večer jsme se modlili za rodiče a to bylo všecko.” 

Mimořádně traumatický byl také způsob, jak se Ludmila Zouharová dozvěděla, že její tatínek byl odsouzen k smrti: “Přijela k nám teta Hladíková z Kolína. Já jsem měla angínu a ležela jsem v posteli v kuchyni, poslouchala jsem, co si dospělí povídají. A stařenka četla tetě Hladíkové ten dopis, kde tatínek píše, že dostal trest smrti. To pro mě bylo hrozné. Zakryla jsem se až po hlavu a hrozně jsem brečela, ale potichu, aby mě neslyšely. A nikdy jsem se stařenky na nic nezeptala.” Onen dopis - ani žádný jiný dopis od otce - jim také babička nikdy nepřečetla celý, vždy vybírala jen pasáže určené přímo dětem. 

Otcovi bratři byli odsouzeni k dvaceti letům vězení, maminka k osmnácti a dědeček Švéda k patnácti letům. “Maminka byla odsouzená jen za to, že tatínka neudala,” konstatuje Ludmila Zouharová. Připomíná, že jednou se její matka setkala v Poděbradech se Zdenou Mašínovou, ale jestli šlo o vyřízení nějakého vzkazu, to netuší. 

 

Do Pardubic za mámou, na Slovensko za dědou

Babička měla zřejmě jeden důležitý důvod, proč s dětmi raději o ničem nemluvila. Často totiž musela čelit návštěvám ze sociálního odboru, které kontrolovaly, jestli děti vychovává v “pokrokovém” duchu, a zřejmě právem se obávala, že by jí děti mohli odebrat a dát do dětského domova. Proto také mimo jiné donutila malou Ludmilu vstoupit do Pionýra, třebaže se dívka vzpouzela. Ale i tentokrát zcela bez vysvětlení: “Prostě musíš,” řekla babička, a bylo rozhodnuto. 

“Když byli naši zavření, bylo jí už přes šedesát let a měla představu, že dalších osmnáct let se o nás bude starat. Chodila do JZD vydělávat peníze. Starala se, abychom měli uvařeno, vypráno, nažehleno. Byla dříč. Ale i pohádky nám četla. 

Ale bylo toho na ni asi moc,” omlouvá Ludmila Zouharová babiččin někdy zřejmě necitlivý přístup. 

Velkou část peněz, které babička vydělala prací v JZD, obětovala na to, aby mohla s dětmi navštěvovat ve vězení svého muže, syny i snachu. Byli rozstrkaní po věznicích v celém Československu, takže návštěvy byly časově i finančně náročné a obnášely velmi namáhavé cestování. Starý pan Švéda byl vězněn na Slovensku v Iľavě, jeho syn Zdeněk v Leopoldově. “Na Slovensko se jelo už v sobotu večer, v devět hodin z Pivína do Olomouce a potom na rychlík. Ale rychlíky tenkrát jezdily pomaleji. V Iľavě nebo v Leopoldově jsme byli až ráno a pěšky jsme šli z nádraží. Domů jsme přijížděli až v neděli v jedenáct večer a ráno se šlo do školy. Neexistovalo, že bychom zůstali doma, abychom se dospali,” vzpomíná Ludmila Zouharová. Maminka byla sice o něco blíž, věznili ji v Pardubicích, ale návštěvy u ní byly zase velmi emočně náročné: “Když nás uviděla, vždycky měla slzy v očích. Já i Radek jsme byli zaražení. Hodina utekla jako voda a jelo se domů,” říká pamětnice. 

 

Stařenka řekla, že musím jít vydělávat

Od první do páté třídy chodila Ludmila do školy v Pivíně, na druhém stupni pokračovala v Klenovicích. Podle svých slov nezažila ve škole šikanu spojenou s tím, že pocházela z politicky pronásledované rodiny, naopak, jako třídní premiantka se stala oblíbenkyní mnoha učitelů. 

Když v roce 1962 končila devátou třídu, měla vyplnit dotazník, na jakou školu se chce přihlásit. “Stařenka mi řekla, že na žádnou školu nepůjdu, protože kdyby se s ní něco stalo, musím vydělávat, abych uživila mladšího bratra,” říká Ludmila Zouharová. Babička jí sehnala práci v tkalcovně Hedva v Moravské Třebové. A třebaže ředitel základní školy Ludmile nabízel, že jí napíše dobrý posudek, aby byla navzdory politickému škraloupu přijata na gymnázium, ona sama neviděla jiné východisko než babičku poslechnout: “Brala jsem to, že je to takhle. Obrečela jsem to, samozřejmě, protože školu jsem měla ráda.” 

V šestnácti letech tedy nastoupila do tkalcovny, do dvousměnného provozu, a bydlela v Moravské Třebové na ubytovně. “Byl to pro mě šok, byla jsem zvyklá na děcka, na školu. Dost jsem se tam nabrečela. První sobotu jsem jela zpátky do Klenovic do školy a začala jsem tam brečet,” vzpomíná. 

Tehdy ještě netušila, že v tkalcovně Hedva bude pracovat až do roku 2002, do svého odchodu do důchodu. 

 

Povídání s mámou chybělo

Prvním z rodiny, kdo se vrátil domů, byl “stařeček” Švéda, propuštěný na amnestii roku 1960. Ještě do svých pětasedmdesáti let chodil pracovat jako zedník na stavbu, aby mohl vykoupit zpět svůj dům v Pivíně - poté, co byl zatčen, totiž dvě třetiny domu propadly ve prospěch státu. 

Maminka Ludmila Švédová byla propuštěna roku 1963, kdy její dceři Ludmile bylo sedmnáct. “Šla na podmínku, nevěděla předem, kdy ji pustí. Dostala jsem telegram: ,Lidunko, jedu domů.’ Celou noc jsem nespala, čekala jsem do rána, abych si ve fabrice nahlásila dovolenou, a jela jsem do Pivína. Těšila jsem se, ale stejně… deset let.” 

Její vztah s matkou zůstal až do matčiny smrti v roce 1991 poznamenaný deseti lety odloučení, během nichž ji děti vídaly jen při rozpačitých návštěvách ve vězení. “Nemluvily jsme spolu o ničem, jen o praktických věcech. Objaly jsme se, pohladily, ale takové to povídání, jaké rodiče s dětmi vedou už odmala, to tam chybělo. Scházelo tomu takové to uvnitř. Spíš z mojí strany. A přitom jsem si nikdy nemyslela, že by rodiče udělali něco špatně,” popisuje Ludmila Zouharová obtížné znovunavazování rodinných pout, která se nikdy nepodařilo úplně obnovit. 

 

Když se hlasovalo, tak se zvedla ruka

Ludmila Zouharová pokračovala v životě obyčejným, neokázalým způsobem. V roce 1968 se vdala, politické uvolnění v období pražského jara příliš nevnímala. Ostatně, Moravská Třebová, kde v té době žila, byla součástí Sudet a převažovali zde lidé komunistického přesvědčení, které nějaké uvolňování poměrů nezajímalo. Za rok po svatbě se jí narodila první dcera, roku 1973 druhá, s manželem se ale začátkem osmdesátých let rozvedli. “V Třebové pokračoval běžný život. Do práce a tak. Když se hlasovalo, tak se zvedla ruka. Každý si myslel své. Pak někde brblali,” popisuje atmosféru normalizace. 

Listopadové dění roku 1989 přivítala s nadějí, ale také s velkými obavami, aby to neskončilo násilným potlačením demonstrací, podobně jako v roce 1968. Teprve když začalo vyjednávání o nové vládě, uvěřila, že totalitní režim padne. 

Atmosféru, jaká převládala v jejím zaměstnání, dokládá zmínka jedné kolegyně z Hedvy: “Nějakej Havel. Nikdo ho nezná a teď má být prezidentem?” 

“A proč by nemohl být?” odpověděla Ludmila Zouharová, přestože ani ona jméno Václava Havla do té doby neznala. 

V jejím reálném životě se ale po roce 1989 nezměnilo téměř nic, snad jen to, že když mladší dcera dosáhla osmnácti let, začala znovu pracovat na dvě směny. Brzy po listopadu 1989 se nicméně ve Vídni setkala s Josefem Mašínem a poprvé vyslechla vyprávění o tom, co všechno zažil s jejím otcem. 

Maminka, která zemřela roku 1991, své děti ještě na smrtelné posteli žádala, aby dotáhly do konce restituci statku v Lošanech. To se skutečně podařilo, i když celý areál byl nesmírně zdevastovaný. “Objekt statku jsme prodali, ale pole máme pořád. Rozhodla jsem se, že do své smrti je neprodám. Co s tím udělají mé dcery, to už je na nich,” konstatuje Ludmila Zouharová. 

 

Neuměl by být jiným člověkem

“S jejich výchovou k poctivosti a k vlastenectví, s jejich životním přesvědčením by v totalitě žít nemohli,” odpovídá Ludmila Zouharová na otázku, jak se dnes dívá na činnost skupiny bratří Mašínů. Zdůrazňuje, že společnost se dívá na bratry Mašínovy jako na zločince i proto, že se postupně zapomíná, jaký teror vládl v Československu padesátých let. To, že se její otec připojil k bratrům Mašínům, bylo podle ní výrazem jeho životních hodnot: “V tom dopisu, kde tatínek napsal stařence o trestu smrti, ji prosil za odpuštění a napsal: ,Neuměl bych být jinším, než jsem byl.’”