Robin R. Zoufalík

„Takže plán byl najít cestu autem a jet přes Jugoslávii, protože moje matka byla rok předtím v Rakousku a všichni jí říkali, že jugoslávské hranice jsou nejjednodušší. Tak jsme se domluvili, že pojedeme do Jugoslávie s jinou rodinou, a to byl docela známý lékař v Praze. Byl to patolog. A tak to byla taková zástěrka, že ho táta veze do Budapešti a do Jugoslávie, abychom se všichni dostali ven. A oni nám vzali opravdu jenom tolik, oblečení, nějaké obrázky a pár hraček. A pak jsme zkusili asi 14 věcí, jak se dostat ven, žádná z nich nevyšla, a naštěstí nás žádnou nechytili, a poslední den, než jsme se museli vrátit, jsme šli na hranice a čekali, že se něco stane. Na hranici přijelo rakouské, tedy německé auto s obytným přívěsem a my jsme zaparkovali vedle nich. Otevřeli bránu a můj táta se jim prostě vřítil přímo pod nohy a uháněl přes hranice.“ Translated by DeepL

„...Vzpomínám si, jak jsem chodil do školy a seděl s rukama svázanýma za zády, no, ne svázanýma, ale musel jsem si je držet. Měl jsem jednoho kamaráda, se kterým jsem shodou okolností a náhod, když jsem šel poprvé do školy ve Spojených státech, tak byl ve stejné třídě v Houstonu jako v Praze, a to je dost velká náhoda. No a pak, moje největší vzpomínka na školu je, jak jsem chodil tam a zpátky pěšky do školy, a pamatuju si, že jednou jsem se neukázal zpátky ze školy a byl jsem pryč asi dvě hodiny a rodiče se, víte, snažili zjistit, kde jsem, a my jsme nebyli věřící, protože člověk byl buď katolík, nebo komunista, a tak jsem se zatoulal do katolického kostela a všichni tam něco hledali. Klečeli na kolenou se sklopenou hlavou. A já jako malý kluk jsem si myslel, že něco hledají. Tak jsem si klekl a hledal jsem to, co hledali. A nakonec jsem nic nenašel, tak jsem se vrátil domů a rodiče na mě byli samozřejmě pěkně naštvaní. Ale když jsem jim řekla, co se stalo, docela se smáli a vysvětlili mi, že nic nehledali, že se jen modlili, což nebylo něco, co bych znal." Translated by DeepL