Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blanka Zmeková (* 1936)

• narozena 11. října 1936 na samotě Oharek (Louka na Blanensku)

• žila v blízkosti KT Hodonín u Kunštátu

• rodiče Alois a Augustina a bratr Miloš byli popraveni za podporu protinacistického odboje

• vyrůstala jako sirotek v péči příbuzných

• vyučila se a celý život pracovala v podniku Tylex Letovice

• roku 2023 žila v Brně

Velice hořký osud přichystal život Blance Zmekové, rozené Prudilové. V osmi letech, v posledních měsících druhé světové války, přišla o oba rodiče Aloise a Augustinu Prudilovy i o desetiletého bratra Miloše. Otec a bratr zahynuli v Brně v Kounicových kolejích na popravišti, na tzv. písečku.

Člověk mnohdy až zpětně vidí a pochopí, čeho se stal součástí a pozorovatelem. V případě válečných vzpomínek dětí platí toto pravidlo dvojnásob. Pamětnice Blanka Zmeková se stala svědkem jak existence tábora v Hodoníně u Kunštátu (sloužil prve jako kárný pracovní tábor, později jako sběrný a od léta 1942 jako tzv. cikánský tábor pro moravské Romy a Sinty), tak tragických událostí, které vedly ke ztrátě její rodiny, jež podporovala partyzánské hnutí skupin Jermak a Jan Kozina i sovětské parašutisty výsadku Dr. Mir. Tyrš.

Domek na Oharce stál v přímé blízkosti tábora

„Narodila jsem se na samotě Oharka, pak jsme se přestěhovali do hájovny na Karlově,“ uvozuje svoje vyprávění a také první vzpomínky na dvě místa, kde s rodiči zůstávali. Na Oharce žili ve skromném domku, jak je vidět i na fotografii pocházející z archivu Muzea romské kultury v Brně. Od jara do podzimu u nich pobývala i babička Františka Němečková. Roku 1929 se Prudilovým narodila dvojčata, z nich přežil jen Jaroslav, za pět let se situace opakovala s tím rozdílem, že rodičům zůstal jen Miloš. Dvojčata přišla na svět i do třetice roku 1936 – Blančin malý bratříček se ale narodil už mrtvý.

Ačkoliv se v táboře naproti domku na Oharce objevily romské děti až v létě roku 1942, kdy už pamětnice na místě nežila (dům musel ustoupit stavbě silnice, na níž se podíleli i internovaní trestanci), vzpomíná si, že se za nimi s bratrem Milošem jedno léto vypravili. V hrubých obrysech si vybavuje podobu tábora (dřevěné ubikace a vysoký laťový plot se strážními budkami v jeho rozích) a děti, se kterými si pohráli. Hodonínek, jak místo nazývají přeživší a jejich rodiny, se stal spolu s táborem v Letech u Písku (kam pro změnu putovali čeští Romové a Sintové) místem utrpení, smrti a zároveň přestupní stanicí na cestě do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. V Hodoníně u Kunštátu zahynulo nejméně 207 internovaných, z větší části právě dětí (celkem táborem prošlo 1 396 osob). Stejně jako v Letech u Písku byly děti odděleny od svých matek, trpěly nedostatečnou výživou v otřesných životních a hygienických podmínkách. V zimě roku 1942 nedobrovolné obyvatele tábora postihla epidemie tyfu a následně byla vyhlášena karanténa. Oběti tyfové nákazy a nelidského strádání dodnes spočívají v masovém hrobě v blízkosti tábora, na místě, kterému se říká Žalov.

Hájovna Prudilových poskytovala útočiště partyzánům

Do školy už začala Blanka docházet z nového domova na Karlově (Louka, č.p. 25). Dům u silnice mezi Hodonínem u Kunštátu a Loukou dodnes stojí. Roku 1984 byla na zdi jednoho ze stavení hájovny osazena pamětní deska rodiny Prudilových, od té doby jde o místo každoročního setkání pozůstalých a odbojářů tehdejšího Českého svazu protifašistických bojovníků. Co předznamenalo tragédii Prudilových, lze vyčíst z řady dokumentů nebo z dobových publikací, z tisku. Všechny tyto prameny spolu se svědectvím bratra Jaroslava skládají mozaiku událostí v časovém rozpětí od října 1944, kdy se objevili první členové sov. výsadku Dr. Miroslav Tyrš, až do kraje února 1945, kdy gestapo odhalilo Prudilovy jako spolupracovníky partyzánských skupin Jermak a Jan Kozina. Zprvu podporovali Prudilovi uprchlíky z totálního nasazení, kteří našli azyl v bunkru nedaleko Hodonína na Pasekách na kopci Sklapsko, kde se později usídlil i štáb skupiny Jermak. Na samotě na Karlově se partyzáni scházeli, přebírali si potřebné šatstvo i zásoby potravin. Hned od začátku zastával funkci spojky i malý Miloš, jelikož desetiletý chlapec byl velmi nenápadný. Do řad podporovatelů partyzánské skupiny Jan Kozina patřil i starší bratr Jaroslav, který ale převážně pobýval v dvacet kilometrů vzdálených Letovicích, kde se učil automechanikem. „Zametat stopy“ ve sněhu po partyzánech chodila tehdy s Milošem i malá Blanka. Až mnohem později jí došlo, proč se sáněmi bloumali po lese namísto dovádění někde na svahu…

Ocitli se bez pomoci

8. února 1945 byl otec zatčen v lese na cestě do fořtovny. První výslechy absolvoval na četnické stanici v Hodoníně, poté si ho přebrali členové Jagdkommanda. „Pozdě večer jsme uslyšeli hrčet auta, pak bouchání na okno, maminka se ptala, kdo je tam. Ozval se tatínek, ale když otevřela, tak vtrhli už jen ozbrojení Němci. Prohledali celý Karlov, vtrhli do kuchyně…,“ vzpomíná pamětnice na těžké okamžiky na nahrávce z roku 1984, kterou s ní pořídil Vl. Polák. Po domovní prohlídce a výslechu otce – druhý den našli zakrvácený ručník – členové Jagdkommanda otce odvezli. Vzpomínka na nahrávce pokračuje: „… zůstalo s námi asi šest chlapů, ale ti nebyli v uniformách, byli v civilu. Ozbrojeni však byli a noc jsme prožili pod jejich dozorem. Hlídali nás i celý další den. … Příslušníci stíhacího komanda nám poručili, abychom se maminka, Milošek a já oblékli, že pojedeme s nimi. Pak se ale dlouho domlouvali a rozhodli, že já zůstanu doma se strýcem. Nechtěla jsem se pustit maminky, tak mi řekli, že se maminka za dva dny vrátí. Teprve pak jsem se jí pustila.“

Jejich životy vyhasly předčasně

Prudilovi podstoupili kruté výslechy v Bystřici nad Perštejnem a v Letovicích a až 19. února byli převezeni do Kounicových kolejí v Brně. Zde se cesta rodičů a desetiletého Miloše pravděpodobně uzavírá během března roku 1945. Následující citace pochází ze strojopisného vyrozumění člena Městského výboru Českého svazu bojovníků za svobodu (MV ČSBS) v Brně z roku 1994 adresovaného Jaroslavu Prudilovi, které sepsal člen MV ČSBS JUDr. Fr. Vašek: „Pokud jde o osud Vašeho otce a bratra Miloše, je jejich závěr života jednoznačný. Oba přišli o život na ‚písečku‘ mezi blokem A a sálem v rámci ‚sonderbehandlungu‘ (pozn.ed.: termín označuje tzv. zvláštní zacházení, v tomto případě popravu bez soudu).“ Dlouhá léta ale Blanka i bratr Jaroslav žili v domnění, že rodiče spolu s bratrem zahynuli podobně jako další perzekvovaná v odboji spřízněná rodina Škrabalových z Tasovic, tedy v Mauthausenu. Tato mylná informace se objevila roku 1984 i na pamětní desce, která na domě na Karlově visí dodnes. Je pravděpodobné, že na „písečku“ Kounicových kolejí zahynula i matka pamětnice. Její jméno se dle JUDr. Fr. Vaška každopádně nevyskytuje mezi vězni zařazenými do dubnového transportu do KT Mauthausen.

Každý rok pobývala jinde

„Strýc [Josef Prudil] zůstal se mnou na Karlově a také tam docházela teta z Rozsíčky, to byla tatínkova sestra. Podojila, pomáhala při úklidu i vaření,“ popisuje pamětnice první dny po zatčení rodičů a bratra ve článku Vl. Poláka v týdeníku ONV Nový život Blansko z 26. září 1984. Malá Blanka zůstala sama. Bratr Jaroslav, který unikl zatčení díky tomu, že se učil v Letovicích a byl varován, se uchýlil k příbuzným do Rozsíčky a pak do Vlkova. Následující měsíce se až do osvobození ukrýval.

Osobní majetek Prudilových byl rozkraden – dle několika zmínek v dokumentech pamětnice měli podíl na vyrabování majetku jak členové německé policejní jednotky, kteří rodiče zatýkali, tak ustupující němečtí vojáci i osvobozující Rumuni. Zachovalo se jen pár věcí, mezi nimi fotografie zachycujících život Prudilových ještě na Oharce…

Jaroslav se vyučil a šel svou cestou. Péči o malou Blanku si dělili příbuzní, každý rok žila v jiné rodině a také chodila do jiné školy. Když byli rodiče prohlášeni za mrtvé, získali s bratrem nárok na sirotčí důchod. Tyto peníze, které jí příbuzní dávali stranou, se staly jejím jediným vkladem do života, když vyšla základní školu. Vyučila se v podniku Tylex Letovice a jako dělnice zde pracovala po celý život.

„Neměla jsem rodiče, tak jsem se musela starat sama o sebe. Vždycky jsem věděla, že mi nikdo nic zadarmo nedá,“ shrnuje pamětnice závěrem svou hořkou zkušenost.