Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Zlatohlávek (* 1929)

• narozen 8. srpna 1929 v Českém Brodě

• v roce 1951 znárodněna otcova autoopravna

• v letech 1951-1953 vojenská služba u pomocných technických praporů

• od roku 1953 pracoval ve státním statku a poté v ČSAD

• v roce 1989 odešel do penze

• angažuje se v kolínském klubu PTP

• v roce 2016 žije v Českém Brodu

Jeho pokoj zdobí vlaječky fotbalového klubu SK Český Brod, v knihovně visí portréty našich předních sportovců Martiny Sáblíkové a Jaromíra Jágra. Láska ke sportu ho provází celým životem. Zažil všechny naše prezidenty, druhou světovou válku, nástup komunistů k moci, znárodnění otcova opravárenského podniku a jako politicky nespolehlivý byl povolán k pomocným technickým praporům.

Rodina legionáře

Miroslav Zlatohlávek se narodil 8. srpna 1929 v Českém Brodě. Jeho otec Emanuel, ruský legionář, byl velice podnikavý a ve své době vlastnil zavedenou autoopravnu, zaměstnával asi deset lidí. Zastupoval také podnik Praga, prodával osobní a nákladní auta a účastnil se pražských výstavních autosalónů. V mládí po vyučení odešel do německého přístavu Hamburg „na zkušenou“. Začala však první světová válka a Emanuel musel narukovat na frontu. Později dezertoval a bojoval v československých legiích v Rusku, prošel známou legionářskou sibiřskou anabází. V polovině 20. let se oženil s Boženou, dcerou hospodáře z Kamhájku, který měl dům koupený od otce zápasníka Gustava Frištenského. Miroslavův o tři roky starší bratr se jmenoval po otci Emanuel, bavilo ho pracovat v otcově dílně a odmalinka pomáhal.

Miroslav však k dílenskému prostředí vztah nezískal. „Jak jsem mohl, tak jsem zmizel k sousedům.“ Volné chvíle často trávil u rodiny Klusáčkových na statku, kde měl kamarády. Z obecné školy vzpomíná zejména na učitele Papeže. „Ten byl ostrý jako břitva. Ten nás vyplácel, když se něco provedlo. Rákoska se mu takhle prohnula a bylo na zadku jelito jako tele.“ 

Černoch v kokpitu

Za druhé světové války útočila spojenecká letadla na průmyslové objekty v Kolíně, v tzv. Zálabí. Ale i nad Českým Brodem se asi dvakrát objevili tzv. hloubkaři, kteří likvidovali železniční lokomotivy a tratě. „Jednou jsme viděli černocha, jak se culí v letadle. Dokonce nám i jednou zamával. Protože jsme si vylezli na střechy a koukali jsme se na ně.“

Politicky nespolehlivý voják

Po roce 1948 komunisté znárodnili Zlatohlávkovu autoopravnu. „Jeden z těch hlavních, který autoopravnu zabíral, byl bývalý otcův kamarád Boháček. Ale až do roku 1950 jsme byli soukromí. Od 1. ledna 1951 to bylo znárodněno.“

V té době, po ukončení měšťanské školy, šel Miroslav studovat průmyslovou školu do Kutné Hory, ale po dvou letech studium vzdal. „Vybouchl jsem jako papírovej čertík.“ Otec tím byl velice zklamán, zakládal si na tom, že bude mít syna průmyslováka. 

Přišel rok 1951 a Miroslav obdržel vojenský povolávací rozkaz do Mostu. „Nevěděl jsem, co bude. Přijeli jsme do kasáren a tam jsme se dověděli, že budeme pétépáci, že jsme politicky nespolehliví.“ Pamětník měl jednoho známého, který pracoval v kasárnách v kuchyni, a tak se pro něho vojna stala snesitelnější.

V průběhu vojenské služby vystřídal Miroslav mnoho působišť. Nejprve pracoval v lokalitě mezi Postoloprty, Žatcem a Mostem, kde se říkalo „na Koreji“ a kde se stavělo letiště. Pracoval zde tři měsíce jako závozník na sedmitunové Tatře. Poté byl převelen do Prahy. Vojáci bydleli v dřevěných barácích za střešovickou nemocnicí. Následovalo další převelení na jednu stavbu u Mostu, dále sloužil v Podbořanech, v Teplicích, v Bílině a v Karlových Varech v Doubí.

Z té doby má Miroslav úsměvnou vzpomínku. V Doubí byli pétépáci ubytováni na návsi v restauraci, v druhém patře. A pod nimi se jednou konala taneční zábava. Vojáci se jí však nemohli účastnit a to je štvalo. „Tak se čtyři cikáni sebrali, vlezli do sklepa, tam narazili sud a v prádelním hrnci nosili pivo do druhého patra.“ 

Jednou za tři měsíce dostali vojáci tzv. opušťák, kdy mohli navštívit rodiče či blízké. Propustky platily vždy v sobotu od 13:30 do 21:30 hod. Vojna Miroslavovi skončila v listopadu 1953. Vrátil se domů, ale nesměl nastoupit do opravny, kde pracoval jeho otec. Soudruzi by to pokládali za rodinný podnik. Od prosince 1953 tedy pamětník nastoupil do státního statku do provozu, kde se opravovaly traktory. Vydržel zde necelý rok a v červnu 1954 přešel do ČSAD.

Na okupanty jsem nebyl zvědavý

O vstupu vojsk v srpnu 1968 se pamětník dozvěděl od dispečera, když měl pracovní směnu. Tehdy autobusy z depa nevyjely a nikdo nevěděl, co se bude dít. I v Českém Brodu se objevily tanky. „Dole pod nádražím jedné paní tank přejel nohu.“ Na otázku, zda se pamětník setkal se sovětskými vojáky a zda s nimi diskutoval, odpovídá Miroslav jasně a stručně: „Ani moc ne, já jsem na ně nebyl zvědavej!“ 

Reformám v roce 1968 moc nedůvěřoval. Tehdejší komunistický předák Alexander Dubček pro něho nepředstavoval výraznou osobnost. „Když mluvil, tak se přeříkával, nebyl dobrý řečník. Moc jsme (pražskému jaru) nevěřili, a když sem přijeli Rusáci, tak to bylo zlikvidované.“

Komunisté nevydrží déle než tři měsíce

Před odchodem do penze předpověděl Miroslav Zlatohlávek komunistům brzký pád. Předsedovi podnikové stranické organizace řekl: „Do třech měsíců tady soudruzi padnou. On tomu moc nevěřil, ale nijak mi neodporoval!“ Psal se srpen 1989.

Po tzv. sametové revoluci fandil Václavu Havlovi a změnám, které přinesl listopad 1989. „Byla to velká změna po letech, co tady bolševici udělali za bordel. Co udělali lidí nešťastnými, co lidí bylo pozavíraných. Od té doby jsme se nevzpamatovali.“ Pamětník lituje, že bývalý prezident Havel tak brzy zemřel. Na Vinohradském hřbitově, kde je pochována Miroslavova teta, se občas u hrobky rodiny Havlových zastavil.

V pamětníkovi zůstává určitý pocit křivdy, který trvá dosud. Období po roce 1989 sice přineslo možnost zažádat v restituci o vrácení majetku, ale ne všechny křivdy se napravily. „Autodílnu nám sice vrátili, ale barák ne.“

Po roce 1989 bylo možno založit klub PTP, který se od té doby pravidelně schází v Kolíně, v budově bývalého pivovaru. Miroslav Zlatohlávek v klubu zastává funkci hospodáře. Pétépáků však stále ubývá, poslední schůzky klubu se zúčastnili již jen tři pamětníci.

Miroslavovou životní láskou je fotbal. Věnuje se mu celý život. V Českém Brodu mnoho vykonal pro místní klub a je držitelem několika ocenění. Zájem o fotbal mu pomohl překonat i ztrátu manželky, která zemřela v roce 1986. Nejdůležitější je pro něj rodina. „Je lepší se starat o rodinu. A co se děje kolem, to brát levou zadní,“ říká.