Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. PhDr., PhD. Martin Zlatohlávek (* 1954)

• narozen 25. dubna 1954 ve středočeské obci Velim

• vyrůstal po boku tří starších sourozenců na velimské evangelické faře

• v šedesátých letech zažíval šikanu ze strany učitelů kvůli tomu, že nebyl ideologicky aktivní

• v roce 1973 nastoupil na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu

• v roce 1974 podepsal petiční dopis adresovaný Sekretariátu pro věci církevní na podporu duchovních bez státního souhlasu

• v roce 1974 musel nuceně ukončit studium

• na jaře roku 1975 podnikl s Michaelem Kocábem a Alešem Březinou protestní akci během děkovné bohoslužby vítězství nad nacismem

• v únoru 1976 se oženil s Blankou Trojanovou

• od roku 1976 do roku 1978 byl na základní vojenské službě u velitelské roty v Pardubicích, kde ho sledovala vojenská kontrarozvědka

• vyslýchali ho na Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici kvůli účasti na bytových seminářích

• od roku 1979 pracoval jako správce depozitáře v Národní galerii

• od roku 1988 do roku 1992 studoval na katedře dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy

• v listopadu 1989 se účastnil demonstrací

• v letech 1994–1998 působil jako ředitel Národní galerie

Od dětství chtěl jít Martin Zlatohlávek ve šlépějích svého otce a stát se evangelickým farářem. Přese všechny překážky komunistického režimu se mu podařilo i za normalizačních poměrů studovat teologii. Už po roce se ale musel se školou nuceně rozloučit. Díky tomu paradoxně mohl nakonec objevit své netušené nadání a vydal se ve svém životě jiným směrem – stal se historikem umění.

Žili jsme v určité izolaci

Martin Zlatohlávek se narodil 25. dubna 1954 ve středočeské obci Velim do rodiny evangelického faráře. Jeho otec Jan Zlatohlávek přišel na svět ve Vídni, kde žil s rodinou až do roku 1919. Později bydlel v Bratislavě, odkud odešel studovat do Prahy teologickou fakultu. V roce 1948 se oženil s Hildou Kořínkovou, která pocházela ze Zlína. Manželé se usadili ve Velimi nedaleko Kolína a postupně měli čtyři děti, kromě Martina ještě syna Ondřeje a dcery Janu s Dorotou. Martin Zlatohlávek tedy vyrůstal po boku tří starších sourozenců. Dětství a dospívání prožil na velimské evangelické faře, kterou však neobývali jen Zlatohlávkovi. „Pro jednu rodinu to bylo veliké, a tak nasadili rodinu nějakého udavače, který tam s námi bydlel. On sám se projevil jako kriminálník, a tak ho zavřeli. Otec velmi rychle zareagoval a pozval rodiče manželky, dědu a babičku Kořínkovy ze Znojma, aby k nám šli bydlet,“ popisuje pamětník. Zároveň v přízemí zřídili sborovou místnost, čímž se prostor fary zaplnil, a komunistické úřady nemohly ke Zlatohlávkovým poslat další nezvané hosty.

Koncem padesátých let začal více vnímat atmosféru, která v obci panovala. Ve Velimi bylo mnoho úspěšných, majetných statkářů, kteří hospodařili na úrodné polabské půdě. Nástup nového režimu však všechno změnil, velká část z nich musela po kolektivizaci vesnici opustit. Tyto události velimské občany silně zasáhly a poznamenaly. „Ta vesnice byla rozvrácená. Statek, co byl proti nám, pamětníci vzpomínali, že to byl kvetoucí statek, kde měli krásnou zahradu a růžový sad. Za mě to bylo všechno napůl spadlý. V růžovém sadu to bylo zpleněný, tam pak postavili nový kravín,“ vzpomíná. Do polorozbořené usedlosti komunisté nastěhovali muže z Podkarpatské Rusi. Ti však usedlost dovedli do ještě horšího stavu a podle Martina Zlatohlávka neměli žádný vztah k půdě. Ostatní hospodářství ve Velimi vypadala v době jeho dětství podobně.

Nedovedl jsem si představit, že bych dělal civilní zaměstnání

Zlatohlávkovi vychovávali své děti jako uvědomělé křesťany. Otec byl poměrně přísný, ale své potomky v mnohém inspiroval. Vzhlížel k T. G. Masarykovi a Milanu Rastislavu Štefánikovi a často o nich vyprávěl. Podle slov Martina Zlatohlávka o prvorepublikových politicích mluvil už jen kvůli tomu, že to bylo proti vůli komunistického režimu. Ostatně se snažil, aby se jeho synové a dcery co nejvíce vyhnuli ideologickému nátlaku. Martin Zlatohlávek nikdy nevstoupil do Pionýra, kvůli čemuž zažíval ve škole šikanu ze strany učitelského sboru. On a jeho spolužák, syn kulaka, třeba nemohli zpívat spolu s ostatními nebo hrát se třídou hry. Otec od svého přesvědčení ale nikdy neustoupil. „Nechtěl, abychom se tohohle života účastnili. Bylo VŘSR [výročí Velké říjnové socialistické revoluce], ve škole jsme nacvičovali nějaké básničky a potom v sokolovně měl být slavnostní večer, po lampionovém průvodu. Měl jsem tam taky něco recitovat, ale otec prostě řekl: ‚Ty tam nepůjdeš.‘ Přitom jsem měl být součástí recitálu, ale nešel jsem,“ vypráví pamětník. Děti Zlatohlávkovy se ale nemohly účastnit ani na první pohled běžných akcí, jako byly plesy a taneční. Martin Zlatohlávek vzpomíná, že on a jeho bratr se s tím smířili, ale sestry to špatně nesly. Rodina se tak ocitla v jakési izolaci.

Během školních let se mu spolužáci často posmívali kvůli tomu, že je synem faráře, a dávali mu hanlivé přezdívky. To ho ale nikdy nezlomilo a už od dětství byl přesvědčený, že půjde ve šlépějích svého otce. Měl za to, že aby byl dobrým křesťanem, musí být duchovním, a tak jeho kroky směřovaly ke studiu teologie. Rozhodl se, že nastoupí na gymnázium. Ještě předtím, v posledním roce základní školy, ho zastihla invaze vojsk Varšavské smlouvy. Se svou sestrou zrovna trávil prázdniny u své tety, když se dozvěděl, co se stalo. Situace byla tehdy dramatická i kvůli tomu, že jeho rodiče v té době odcestovali do Spolkové republiky Německo (SRN). Další dva sourozenci zůstali ve Velimi. Jan a Hilda Zlatohlávkovi dostali nabídku, aby na Západě zůstali, ale odmítli ji a vydali se za svými potomky do Československa. Někdy kolem 24. srpna se rodina šťastně shledala. Následující měsíce prožívali Zlatohlávkovi s napětím, nikdo nevěděl, co bude dál. V lednu roku 1969 je zasáhla zpráva o úmrtí studenta Jana Palacha, který se upálil, aby upozornil na letargii, která se začala do společnosti po okupaci vkrádat. Otec věnoval činu Jana Palacha kázání a použil paralelu s obětí Kristovou, která později zazněla na pohřbu v Praze z úst faráře a budoucího tchána Martina Zlatohlávka Jakuba S. Trojana.

Nechoďte na přijímačky, stejně vás nevezmou

V září roku 1969 nastoupil na kolínské gymnázium, přesvědčený o své budoucí kariéře. Na škole začal studovat v době, kdy už režim znovu utahoval šrouby. Normalizace se projevovala se vším všudy. Změnilo se vedení a ředitel, oddaný komunista, zavedl nové poměry. Nebylo to vskutku vhodné prostředí pro mládence, který se chystal na dráhu faráře. Martin Zlatohlávek nepolevil, učil se latinsky a vzdělával se, aby za čtyři roky úspěšně zvládl přijímací zkoušky. Ve své snaze nebyl sám – jeho spolužák a kamarád František Matula mířil ke stejnému cíli a chtěl studovat teologii. Od jejich záměru je však zaníceně odrazoval třídní profesor Josef Dušek. „Cítil jsem z něj, že komunistická ideologie je pro něj opravdová záležitost. On mně to rozmlouval, abych na faráře nešel. Nebylo to ale jako, že ty nám tady ničíš profil. On byl o tom hluboce přesvědčený, že je to špatně... Po mnoha letech, když jsme se sešli, tak se mně omlouval a říkal, že přestoupil na katolictví a pochopil, že komunismus je zrůdná ideologie,“ popisuje pamětník.

V lednu roku 1973 si podal přihlášku na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. Brzy mu přišel dopis od tajemníka Dušana Čapka: „Bylo v něm, že nemám chodit k přijímačkám, že mě stejně nevezmou. Otec se rozčílil, vložil se do toho, a za pomoci Amedea Molnára, který byl tehdy děkanem, vymohli na ministerstvu, že můžu přistoupit k přijímacím zkouškám,“ vypráví pamětník. Pohovorem prošel a v říjnu započal studium. Se spolužáky bydlel v budově bohosloveckého semináře v ulici V Jirchářích na Novém Městě. Teologie ho nadchla a fascinovala, bavily ho přednášky profesora Josefa Smolíka nebo Pavla Filipiho. Zároveň si užíval bezstarostný studentský život, se svými přáteli chodil na různé společenské akce. Účastnil se koncertů folkové kapely Berani, kterou založila skupina studentů teologie a jejíž biblické texty nebyly režimu po chuti.  

Buďte potichu a nechte to tak

Po prvním semestru se studenti rozhodli vyjádřit nesouhlas s děním, které v církevních kruzích probíhalo. V lednu roku 1974 odebrali státní souhlas farářům Alfrédu Kocábovi a Jakubovi S. Trojanovi. Takzvaný státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti udělovaly komunistické úřady. Pokud bez něj farář vykonával svou práci, neměl nárok na plat ani důchod a hrozila mu perzekuce ze strany režimu. „Vedlo to k tomu, že na fakultě mezi studenty vznikl dopis, kdy se studenti dotazovali na ministerstvu kultury, tehdy pod něj spadaly teologické fakulty, na odbor církevní, jaký smysl má studium na teologii, když jsou odebírány státní souhlasy,“ popisuje pamětník. Petiční dopis podepsalo dvacet dva studentů, což byla asi třetina fakulty, včetně Martina Zlatohlávka. Brzy začalo vyšetřování, kdo za akcí stojí. V jeho čele stáli profesoři Jaroslav N. Ondra a Milan Opočenský. Vedení sestavilo prohlášení o čtyřech bodech, které měli zainteresovaní podepsat, aby se vyhnuli postihu. „Tam o křesťanství nebylo ani slovo. Hlavní myšlenka byla, že budeme dodržovat socialistickou zákonnost... Když tam zaznělo to spojení socialistická zákonnost, tak se už nevím kdo zeptal: ‚Prosím vás, můžete nám vysvětlit, co myslíte tím spojením socialistická zákonnost?‘ Na to odpověděl profesor Ondra: ‚Víte, to je ta větev, na které sedíme, a vy nám ji podřezáváte.‘“ Prohlášení nikdo nepodepsal.

Později si profesoři zvali studenty jednotlivě a vedli jakýsi výslech. Martina Zlatohlávka měl na starosti profesor Miloš Bič. „Moc jsme si neporozuměli. Předpokládal jsem, že kvůli své minulosti by měl mít porozumění. Protože byl v koncentráku a ví, co je to odpor. On ale hodně apeloval na poslušnost,“ vzpomíná. V návaznosti na to vybralo vedení fakulty pět studentů, kteří měli být mozkem celé akce. Údajně se ale netrefili, a postihli dokonce i Věru Matulovou, která v této souvislosti nebyla vůbec akční. Vyloučili taky jejího bratra Františka Matulu, Františka Šilara, který byl skutečně autorem dopisu, Jana Mamulu a Martina Zlatohlávka. „Právně to vůbec nezdůvodnili, nedostali jsme jediný dokument, jediný papír, kde by oznamovali, že nás vylučují nebo že nám přerušují studium, nic. Pouze nám to ústně ohlásili,“ říká pamětník. Děkan Amedeo Molnár, který byl příbuzný rodiny Zlatohlávkových a měli dobré vztahy, Martinu Zlatohlávkovi oznámil, že jim vrazil dýku do zad a že si na něj musejí dávat pozor. „Prý přese všechno vybojovali, abychom se po dvou letech mohli vrátit a studia dokončit. S touhle ‚radostnou‘ zprávou přišli... Říkali: ‚Buďte potichu a nechte to takhle.‘“

Upadání církve a společnosti do normalizační šedi

Vyloučení studenti mohli dokončit ročník a pak měli Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu opustit. Martin Zlatohlávek se však odmítal jednoduše vzdát, a proto se snažil najít zastání u jiných církevních sborů. Někde pochopení našel, jinde ne. Obrátil se dokonce i na Synodní radu Českobratrské církve evangelické, ale ani tam se mu nedostalo zastání. V červnu napsal dopis, ve kterém odmítl rozhodnutí o vyloučení a považoval ho za neopodstatněné. V září přišel k zápisu, odkud ho násilím vyvlekli ven. I v dalších letech se opakovaně obracel na vedení fakulty s prosbou o přijetí. V roce 1976 obdržel dopis, ve kterém stojí, že se bude moci vrátit, pokud „reviduje svůj postoj“ a omluví se. Na školu se už nikdy nevrátil.

V říjnu roku 1974 nastoupil jako prodavač do knihkupectví v ulici Na Příkopě, kde pracoval dva roky. V roce 1975 postihlo to, proti čemu se snažil bojovat, i jeho otce. Jan Zlatohlávek přišel o státní souhlas. Stalo se tak poté, co přirovnal komunismus k nacismu na pastorální konferenci před církevním tajemníkem. Na jaře se Martin Zlatohlávek pokusil o další odpor vůči dění v církevních kruzích. Během třicátého výročí osvobození Československa se vydal s Michaelem Kocábem a Alešem Březinou na děkovnou bohoslužbu za vítězství nad nacismem. „Každý jsme napsali na papír nějaký biblický verš. Já jsem napsal verš ‚Dvěma pánům nelze sloužit‘ a při projevu tehdejšího děkana fakulty Amedea Molnára jsem mu ten papírek položil na řečnický pult... Amedeo Molnár se rozčílil, toho se to dotklo. Přerušil svůj projev a prohlásil, že tady u těchto mladých lidí vidíme současné projevy fašismu a nacismu, kteří nechápou historické souvislosti,“ vypráví pamětník.

V únoru 1976 se oženil s Blankou Trojanovou, dcerou Jakuba S. Trojana. Tchán tehdy pracoval v národním podniku Řempo a zařídil, aby jeho zetě přijali v účtárně. Na konci roku dostal povolávací rozkaz na základní vojenskou službu. V lednu narukoval v Hodoníně, později působil u velitelské roty v Pardubicích. Neočekávaně mu vojna přinesla řadu pozitiv. Připravoval totiž jídla v důstojnické kuchyni, kam musel nastoupit už v osm hodin ráno, a až do poledne, kdy přišli první strávníci, měl volno. Čas trávil čtením klasických děl, Victora Huga nebo třeba Honoré de Balzaca, a učil se německy. Dva roky vojenského výcviku měly i své stinné stránky. Dohlížela na něj vojenská kontrarozvědka a kontrolovala jeho korespondenci (VKR), ze spisu Archivu bezpečnostních složek vyplývá, že na něj řada jeho spolubojovníků psala hlášení. „Vnímal jsem, že jsem byl pod dohledem. Už dříve při studiu před budovou semináře stával takový podivný člověk, který si hrál na dělníka, ale měl čistě vyprané montérky a novou vepřovicovou tašku, takže bylo evidentní, že to není dělník. Tušil jsem, že i na té vojně mě sledují, a předpokládal jsem, že mi čtou poštu,“ popisuje pamětník.

Objevená dimenze

Koncem roku 1978 se z Pardubic vrátil do Prahy, kde žil s manželkou. Společně navštěvovali tajné bytové semináře, které pořádal Jakub S. Trojan, farář Milan Balabán nebo filozof Ladislav Hejdánek. Kvůli tomu ho jednou vyslýchali na Státní bezpečnosti (StB) v Bartolomějské ulici. „Velmi je zajímalo, abych jmenoval, kdo to organizuje, kde se to koná, kdo tam chodí a tak dále. To bylo asi takové hlavní téma. Bylo to únavné, dlouhé. Byli tam dva, jeden byl hodnej, jeden byl zlej, jak už to bejvá. Různě mě chtěli dostat do úzkých, ale nakonec se jim to nepovedlo. Pak mě prostě propustili,“ říká pamětník.

Práce v podniku Řempo ho nebavila, toužil po zaměstnání, kde by měl čas na to, aby mohl číst a studovat. Jeho přání bylo vyslyšeno v roce 1979, jeho bývalá kolegyně z knihkupectví Jiřina Pálková mu poradila, že v Národní galerii, kde pracuje, hledají správce depozitáře. Martin Zlatohlávek neváhal a šel se ucházet o místo. Nakonec ho přijali. Měl na starosti všechny kresby, vydával je a ukládal do depozitáře. Potkával inspirativní osobnosti, kterými byli například malíři Karel Svolinský, Jan Bauch nebo Adriena Šimotová. Jeho hlavní tematikou byl Starý zákon a staré jazyky, a proto se stále ve svém oboru vzdělával. Docházel k uznávanému religionistovi Janu Hellerovi na hodiny staré hebrejštiny.

V roce 1985 se manželům Zlatohlávkovým narodila dcera Eliška. Nedlouho poté vedoucí oddělení starých kreseb v Národní galerii Pavel Preiss nabídl Martinu Zlatohlávkovi, jestli nechce studovat dějiny umění. O tři roky později ho přijali ke studiu na katedře dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Odpromoval v roce 1992, tématem jeho diplomové práce byly kresby Taddea a Federica Zuccariů v Národní galerii v Praze.

Pád komunistického režimu přivítal s nadšením. Během listopadu 1989 se účastnil řady demonstrací. Od roku 1990 do roku 1995 dálkově studoval na teologické fakultě amsterdamské univerzity (Universiteit van Amsterdam). V letech 1994–1998 působil jako ředitel Národní galerie. Během toho se zasadil o otevření Veletržního paláce, získával kontakty v zahraničí a snažil se galerii přiblížit západním standardům. Po čtyřech letech z pozice odstoupil. Vyučuje na katedře dějin umění Filozofické fakulty UK a na Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty UK, kde byl od roku 2007 do roku 2018 proděkanem pro vědu. Působil také na katedře církevních dějin Evangelické teologické fakulty UK. V roce 2022 žil Martin Zlatohlávek v Praze.