Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karol Žižkovský (* 1938)

• nar. 12. července 1938 v Levoči

• vystudoval geologii a geologií se také až do roku 1998 živil

• prakticky celý život se zároveň věnoval sbírání grafiky, publicistice a organizaci kulturního života

• v roce 1963 vstoupil do Spolku sběratelů a přátel exlibris

• postupem času začal pořádat přednášky o vybraných výtvarnících, psát články o umělcích do různých periodik, organizovat a zahajovat výstavy v Praze i v regionech

• v roce 1972 začal vydávat s Josefem Runštukem bibliofilskou edici Biblos

• jeho vydavatelskou činnost sledovala Státní bezpečnost, navzdory varování však v této aktivitě pokračoval

• při pořádání výstav se snažil podpořit i umělce, kteří nebyli u úřadů dobře zapsáni

• jako nestraník byl nucen ke vstupu do KSČ, což vyřešil vstupem do České strany lidové

• po revoluci navázal úzkou a dlouhodobou spolupráci s obnoveným SČUG Hollar a později s hotelem Villa

• vedle publicistických a beletristických textů se stal i autorem monografií o Daniele a Karlu Benešových, Evě Haškové a Janu Magetovi, Petru Melanovi či Jindřichu Pilečkovi

„Moje dětství bylo fantastické, protože jsem nic nechápal,“ začíná své vyprávění Karol Žižkovský (narozen 12. července 1938 v Levoči) a líčí, jak s ostatními kluky v Josefově mašírovali za německými vojáky, zpívali jejich pochodové písně a pod okny kasáren sbírali pro tatínky nedopalky. „Tam také začíná má sběratelská vášeň. Kromě nedopalků vojáci vyhazovali malované papírky z obalů od žiletek a krabičky od sirek. To byla má první sbírka. Mnohem později jsem se dočetl, že muži se dělí na sběrače a lovce. Prý to máme v genech po předcích a nedá se s tím nic dělat. Je-li tomu tak, patřím do skupiny sběračů,“ usmívá se přední český sběratel grafiky, vydavatel bibliofilských tisků, kurátor, publicista a spisovatel.

Postupné prohlédnutí

V dětské nevědomosti Karol prožíval i první poválečná léta a dětskýma očima vnímal také únorový převrat. „Tatínek mě držel za ruku a říkal mi, že dělnická třída zvítězila a teď už bude jen blahobyt a mír. Jako dítě jsem tomu věřil, myslel jsem si, že socialismus znamená naději pro svět, ale tahle naivní víra začala brzy dostávat trhliny. Chodil jsem do skauta, krátce po převratu nám skautování zakázali a vedoucího zavřeli. Pak jsme se s rodiči přestěhovali do Prahy a já měl na základní škole mezi spolužáky syna velezrádce Jičínského: byl najednou odstrčený a ve třídě jsme nechápali, proč bychom na něj měli pomalu plivat. Tehdy mi začalo docházet, že něco jiného se děje a něco jiného se říká.“

Mezi lety 1953 a 1957 pak Karol Žižkovský studoval na Střední průmyslové škole geologické na Žižkově. Jako geolog musel získat praxi. O každých prázdninách si proto přivydělával v dolech, a to hlavně jako důlní tesař. „Kromě brigád jsem jezdil do dolů i na exkurze a poznal jsem jich celou řadu: Kladno, Nižbor, Příbram, Mníšek pod Brdy… Takže jsem věděl, jaké tam vládnou poměry. A začal jsem chápat, že třeba v uranových dolech pracují političtí vězni, kteří ale přece nejsou zločinci. Při jedné brigádě v Nižboru jsem se seznámil s bývalým kulakem a ten se se mnou dělil o svačiny.“

Za studií byli jeho velkou vášní koně – asi od patnácti let byl členem jezdeckého oddílu Tělocvičné jednoty Žižka, jenž spadal pod kasárna Na Panenské. Na koni jezdil až do vojny a právě touha být u koní jej přiměla k tomu, že si zažádal o službu u pohraniční stráže, kde se v jinak těžko přístupném terénu koně stále používali. Zpětně se to ukázalo jako zásadní zkušenost, při střežení hranice u Varnsdorfu totiž Karol Žižkovský definitivně pochopil zrůdnost režimu. „Byla to hrůza. Naprosto jsem chápal vojáka, který se zhroutil, zbláznil a křičel, že nemůže střílet do lidí, že je věřící… Různé zážitky mě donutily jasně si uvědomit, kdo je přítel a kdo nepřítel. Třeba jsem musel napsat posudky na vojáky, kteří měli zájem dát se k SNB. Byli to ti největší darebáci z roty! Jejich přijetí do SNB jsem nedoporučil, ale velitel na mě tlačil, abych své hodnocení stáhl. Nakonec si je napsal a podepsal sám. Po takových zkušenostech mi bylo jasné, že nikdy nechci být ve straně. A když mě na konci vojny zkoušeli naverbovat do rozvědky do Německa, kategoricky jsem to odmítl.“

Z geologa exlibristou

Další osudy a zájem o výtvarné umění naopak Karola Žižkovského postupně přivedly až na okraj šedé zóny, do hledáčku Státní bezpečnosti.

Začalo to roku 1959 – poněkud překvapivě – služební cestou do Náchoda. „Bydlel jsem v bývalém hotelu u jistého pana Bendy, který pronajímal pokoje obecnímu úřadu. Šlo o sběratele drobné grafiky, konkrétně exlibris a novoročenek. Představil mi svou sbírku, mě to velice zaujalo, a než jsem se vrátil do Prahy, dostal jsem od něj padesát exlibris.“

To byl základ sbírky Karola Žižkovského a pak už to šlo ráz na ráz: zadání první vlastní novoročenky Jindřichu Mahelkovi, zadání prvního exlibris Karlu Oberthorovi, středeční schůzky sběratelů v hotelu Pelikán… život Karla Žižkovského se od toho momentu ubíral dvěma směry: profesí zůstal geolog, jeho srdce však patřilo grafice.

K absurditám doby patří, že aby Spolek sběratelů a přátel exlibris, do nějž vstoupil v roce 1963, vůbec mohl fungovat, musel se za pomoci svého člena, zoologa, entomologa, myrmekologa, parazitologa a akarologa Karla Samšiňáka formálně registrovat jako kolektivní člen Československé akademie věd. I tak byl nicméně pod dohledem a vědělo se o dvou či třech členech, před nimiž nebylo radno mluvit otevřeně.

Že spolek ve složitých podmínkách obhájil svou existenci, mělo pro českou grafiku dvojí přínos: jednak se prostřednictvím spolku mohli dostat k zakázkám i výtvarníci, kteří neměli příjem z učitelského či jiného zaměstnání a byli režimem spíše trpěni, jednak se díky sběratelům dostávala domácí tvorba do zahraničí. „Před rokem 1989 se česká grafika dostávala na Západ dvěma proudy: oficiálně přes podnik zahraničního obchodu Art Centrum a neoficiálně přes exlibristy. Dopisovali jsme si se sběrateli drobné grafiky nejen v západní Evropě, ale také třeba v Japonsku a vyměňovali jsme si s nimi exlibris,“ vysvětluje Karol Žižkovský.

Umění na hraně

Sbíráním ovšem vášeň pro grafiku teprve začínala: záhy zjistil, že jen sbírání mu nestačí, a tak začal shánět informace a navazoval kontakt s výtvarníky, mimo jiné přes Sdružení českých umělců grafiků Hollar a prostřednictvím klubu exlibristů. Z nadšeného sběratele se brzy stal přispěvatel sborníku exlibristů. Vedle toho v klubu exlibristů pořádal přednášky a na sklonku 60. let začal přispívat články o českých výtvarnících do časopisu Čtenář. A v těsném sledu navázala další angažmá: první zahájení výstavy v roce 1970 v Počátcích, navázání spolupráce s periodiky Sítotisk a serigrafie, Panorama, Typografie či Nové knihy, zahájení druhé výstavy v Malé galerii nakladatelství Československý spisovatel, zahajování výstav na Šolcově statku v Sobotce… Karol Žižkovský tak začal působit jako osvětový pracovník takříkajíc po celých Čechách a Moravě, zároveň udržoval kontakt i se slovenskými grafiky.

Postupem času se do středu zájmu Karola Žižkovského dostaly kromě exlibris a volné tvorby bibliofilské tisky, které mimochodem představovaly za každého režimu možnost, jak stimulovat poptávku po umělecké grafice. Na začátku 70. let však bibliofilie v Československu prakticky nikdo nevydával a Karol Žižkovský s Josefem Runštukem to chtěli změnit. „V roce 1972 vznikla edice Biblos, jejímž tématem je Bible. Zájemci nám platili směšnou částku, která jen pokryla náklady. Požádal jsem později úřady o legalizaci vydávání bibliofilských tisků, ale bylo mi odpovězeno záporně. Tak jsme se s Josefem Runštukem rozhodli obejít zákon a vydávat bibliofilie načerno.“

Tato činnost neušla pozornosti Státní bezpečnosti a jednoho dne dostal Karol Žižkovský předvolání na ministerstvo kultury. „V kanceláři seděli dva páni. Na dveřích bylo napsáno, že jsou to dva právníci, ale určitě to byli dva zaměstnanci ministerstva vnitra. Vysvětlili mi, že o nás vědí, a jakmile nás někdo práskne nebo šlápneme moc hluboko do světa, jenž je v této republice zakázaný, máme to s kolegou spočítané. Dělal jsem ze sebe hlupáka, ale oni zas tak hloupí nebyli. Ukázali mi Biblosy, které jsme zatím udělali, a říkali mi: ‚My tady všechny máme. On je od vás někdo koupí, okamžitě nám to sem přijde ukázat a tady si to uložíme. Takže všechno se o vás ví.‘ Najednou máte pocit, že se kolem vás něco děje, a musíte být lehce opatrný. Ale protože jsem byl mladý, byl jsem málo opatrný. Nebo jsem – lépe řečeno – nebyl tak moc opatrný. Nepodléhal jsem strachu zbytečně dopředu.“

Navzdory veškerým obavám a rizikům nakonec obě řady Biblosu, velká i malá, prošly hladce. Dnes Biblos čítá přes pět desítek svazků malého a deset svazků velkého formátu, přičemž každý svazek zahrnuje deset grafických listů. Na základě soukromé iniciativy tak vznikly stovky skvělých grafik s biblickou tematikou.

Karolovi Žižkovskému a jeho přátelům se však stávalo i to, že narazili. Jeden takový náraz se dostavil v českobudějovickém Klubu kultury kvůli jinotajné grafice Oldřicha Kulhánka. „Přišli tam dva páni od StB a už to vypadalo, že nás budou vyšetřovat. Visel tam totiž grafický list s nahými atlety, respektive vojáky. Bylo to pět ozbrojených postav jako pět armád. Jeden měl na noze hodinky. A jak bylo známo, po válce ruští vojáci kradli hodinky a kola. A estébáci říkali: ‚My moc dobře víme, jak to je!‘ A teď si představte – já to považuju za zázrak! –, že tam byl pán, který mluvil dobře rusky, přistoupil k nám a pověděl jednomu z estébáků a řediteli, že se mu výstava velmi líbí a že by ji chtěl udělat v Moskvě. To je nepochopitelné! A je to pravda. A když toto řekl, estébáci otevřeli huby, koukali jako blázni a pak mně pošeptali do ucha: ‚Tak aspoň toho chlapa s hodinkami sundejte, rozumíte? Dejte tam něco jiného.‘“

Navzdory všem komplikacím a hrozbám pořádal Karol Žižkovský v normalizačním marasmu události, jež povznášely na duchu jak účastníky, tak umělce a pořadatele. Například pod hlavičkou Pražského kulturního střediska připravoval a uváděl cyklus koncertů Baroque Jazz Quintetu v Klementinu a posléze v pražské městské knihovně. K těm se vzápětí přidaly výstavy jednoho dne, věnované vždy jednomu autorovi, jenž se akce osobně účastnil. Někdy šlo o umělce, kteří se později proslavili, ale v oné době byli ještě poměrně málo známí nebo na indexu. Třeba v roce 1977 takto Karol Žižkovský představil tvorbu Vladimíra Komárka, Pavla Roučky, Oldřicha Kulhánka a Vladimíra Suchánka.

Řadu výstav Karol Žižkovský organizoval a zahajoval rovněž v regionech. Kupříkladu v Hornickém domě v Sokolově a na sokolovském zámku se mu opakovaně dařilo dělat výstavy i výtvarníkům, kteří měli škraloup.

Hrdina je člověk, jenž dokáže s čistým štítem vychovat děti a zaopatřit rodinu

Kulturní aktivity představovaly pro Karola Žižkovského určitou práci po práci, v níž se realizoval možná tím spíš, že jako nestraník nemohl zastávat vedoucí pozici.

Po návratu z vojny působil nejdříve na postu technického, pak odborného asistenta na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kde současně studoval. V roce 1968 založil s několika kolegy geologické družstvo. To fungovalo až do roku 1973, kdy bylo opět znárodněno a včleněno do Energoprojektu.

Když za normalizace přišlo další lákání a lámání do Strany, Karol Žižkovský to vyřešil šalamounsky a namísto do KSČ si podal přihlášku do České strany lidové. „Šéf se mi naštěstí nemstil. ČSL mě vzápětí nominovala do občanského výboru na Praze 6, kde se jednou za měsíc řešily problémy občanů. Dělal jsem místopředsedu a komunisté si začali zvykat na to, že už se na schůzích nehlasuje jednohlasně a že se věci řeší dohodou. Po revoluci mi ČSL navrhla, abych kandidoval ve volbách, ale měl jsem dobré zaměstnání a velkého koníčka v podobě sběratelství a vydávání bibliofilií, kterého jsem konečně mohl legalizovat. A tak jsem politickou kariéru odmítl,“ vysvětluje pamětník.

Po revoluci tak Karol Žižkovský s Josefem Runštukem založil nakladatelství. Při jeho registraci na dotaz úřednice, jaký bude název, tak trochu z recese navrhl název KGB, což je zkratka pro „kniha, grafika, bibliofilie“. Věnoval se dál – a nyní zcela svobodně – vydávání bibliofilií a pořádání výstav. Poté, co v roce 1998 odešel do důchodu, spolupracoval s obchodem se starožitnostmi v Heřmanově ulici, kde začal opět organizovat výstavy předních českých umělců a zároveň pracoval jako odhadce grafiky a obrazů. Úzkou a dlouhodobou spolupráci navázal zejména s obnoveným Sdružením českých umělců grafiků Hollar, v jehož galerii zahajoval až sedm výstav ročně, a později s hotelem Villa v pražských Strašnicích, kde dodnes působí jako kurátor pravidelných výstav grafiky, nadto zahajuje pravidelné výstavy v galerii v Europarku.

Do minulosti se Karol Žižkovský dívá bez iluzí a při vzpomínání občas zmíní, že nemá rád lidi, kteří si zpětně hrají na disidenty. „Kdo neprodělal svůj přerod, neumí upřímně vyprávět o věcech, které se tu děly,“ zdůrazňuje. „Hrdina je člověk, jenž dokáže s čistým štítem vychovat děti a zaopatřit rodinu.“