Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Želmíra Živná (* 1937)

• narodila se 3. srpna 1937 v pohraniční obci Blšany u Podbořan

• následkem mnichovské dohody musela rodina uprchnout do vnitrozemí

• stala se svědkyní divokého poválečného odsunu německého obyvatelstva u Božího Daru

• v roce 1955 začala studovat novinářství na Filologické fakultě Univerzity Karlovy

• na návrh spolužáka Jiřího Dienstbiera nastoupila do Československého rozhlasu

• v roce 1967 přijala místo v časopise Svět v obrazech

• v roce 1976 pod jejím jménem vyšla kniha Jiřího Dienstbiera Šaty dělají člověka

• začala se o ni zajímat Státní bezpečnost a snažila se ji získat ke spolupráci

• v polovině 80. let s rodinou emigrovala do USA

• v San Francisku pracovala pro organizace pomáhající uprchlíkům

• roku 2024 žila v Oaklandu

Narodila se v Sudetech, dětství prožila na Rakovnicku, vystudovala a svého životního partnera našla v Praze. Život Želmíry Živné až do 80. let ilustruje dějiny země, do které se narodila. Válku prožila rodina na tehdejší poměry v klidu, od 50. let se za vedení tatínka snažili politice všichni vyhýbat. Jako čerstvě vystudovaná novinářka na přelomu 50. a 60. let už se před režimem nadále skrýt nemohla. Když propůjčila v polovině 70. let své jméno tehdy pronásledovanému spolužákovi Jiřímu Dienstbierovi, začala ji sledovat Státní bezpečnost. Cesta k emigraci začala.

Když se Želmíra Živná 3. srpna 1937 narodila do česko-slovenské rodiny v pohraničních Blšanech, nikdo nevěděl, že za rok bude jejich budoucnost velmi nejistá. Otec Josef Prchal, voják v záloze, střežil v mnichovských dnech československé hranice. Maminka Pavla slyšela zprávy o okamžitém vystěhování neněmeckého obyvatelstva nejspíše z rádia.

„Mně byl tehdy čerstvě rok a ještě jsem měla tříletou sestru. Maminka vzala kočár, naložila co mohla a zamířila k vlaku. Od staršího učitele Fibigera dostala dobrou radu, aby jela na Berounsko do Městečka, že tam zná faráře, který je ochotný ubytovat uprchlíky,“ vypráví Želmíra Živná. Asi dva týdny trvalo, než za rodinou přijel i tatínek. Prchalovi se usadili v Kněževsi u Rakovníka, kde získal tatínek místo učitele.

Prarodiče z obou stran byli daleko a mladá rodina závisela jen na jednom platu. Rychle se přizpůsobili novému kraji a začali si přivydělávat česáním chmele. „Maminka, která chmel nikdy předtím neviděla, tu práci milovala. Tatínek, učitel matematiky, byl u míry. My jako děti jsme si tam hrály. Chmel nám za války pomáhal přežít. Sedláci měli právo nám platit v naturáliích, takže jsme dostávali například mouku.“

Tatínek vyučoval matematiku a fyziku. Když mohl, přinesl domů z fyzikálního kabinetu krystalku a potají vyrobil jednoduché rádio. „Večer jsme na sluchátka poslouchali Londýn. Za to se popravovalo.“ Jako dítě si celkově nepamatuje strach, ale několik situací se pamětnici zarylo v paměti. Vypálení nedalekých Lidic je jednou z nejsilnějších. „Někteří lidé z Kněževsi tam měli příbuzné, takže to bylo silné a osobní.“

Maminka pamětnice Pavla Prchalová, rozená Huděcová, pocházela z Komárna na Slovensku. Vyrostla ve vlastenecké rodině a stala se vášnivou sokolkou. Slovensko neopouštěla lehce, protože věděla, že se s rodinou uvidí jen velmi zřídka. Často si ale dopisovali. „Jednou jsem přišla domů ze školy, to byl rok 1944, maminka byla v kuchyni, válela nudle a plakala. Vedle ní ležel dopis ze Slovenska. Tam stálo, že maminčina maminka, matka 11 dětí, byla zastřelená za Slovenského povstání. Ležela prý někde den dva na zemi v lese a umírala. Dodnes nechápu, jak se taková hrůza mohla stát,“ oživuje pamětnice své vzpomínky na slovenskou babičku.

Po válce se vyměnili sousedé

Otce Josefa Prchala československá armáda po skončení války opět povolala k hranicím. Tentokrát na Boží Dar u Jáchymova v západních Čechách. Tamní německé obyvatelstvo se tehdy muselo chystat k takzvanému divokému odsunu. Želmíra Živná si shromážděné skupiny Němců připravených opustit Československo vybavuje i dnes. Za otcem tehdy přijela rodina na návštěvu, byly totiž prázdniny. S maminkou a sestrou se ubytovaly v podnájmu u starší Němky. „Byla na nás nesmírně laskavá. A vedle té letní idylky jsme pak viděly velký průvod lidí. Táhli před sebou dětské kočárky naplněné věcmi, myslím, že to bylo 25 kilogramů, které si mohli vzít s sebou.“ Československo opustilo přes dva miliony Němců.

Odsun obyvatel také rozhodl, kde se mladá rodina na příští školní rok usadí. Rodiče tušili, že se bývalé sudetské regiony vyprázdní a nastěhuje se tam nové obyvatelstvo. Učitelské pozice byly k dispozici. „Vraceli jsme se z Božího Daru společně s dalšími vojáky na náklaďáku, který byl na dřevoplyn, přihazovali jsme špalky a bavili se o tom, kde teď bude nejlepší bydlet. Jeden voják tatínkovi doporučil Jesenici,“ říká pamětnice. Začala se psát nová doba pro jejich rodinu i pro celé Československo.

„V Jesenici pořád byli Němci, kteří neodešli prvním odsunem. Některé rodiny buď váhaly nebo čekaly na syna, až se vrátí z války nebo svůj odchod oddalovaly.“ Na podzim 1945 bylo ve třídě Želmíry hodně německých dětí. Některé uměly víc česky, některé méně. „Například hezká blonďatá Erika s dlouhými copy. Její tatínek zmizel na východní frontě. Eriku vychovávala česká babička a tak znala české písničky, ale nerozuměla jim. Potom s babičkou odjely k příbuzným.“

Městečko Jesenice v západních Čechách se pozvolna proměnilo. Z původně výletního letoviska, kde se mluvilo zásadně německy, vznikala obec osídlená nově příchozími. Sousedé se pomalu poznávali a místo němčiny stále častěji zněla kromě češtiny i ruština. „Začali přijíždět volyňští Češi. Usazovali se hlavně v okolních obcích na zemědělských usedlostech. Přímo v Jesenici žilo také hodně vdov po vojácích ze Svobodovy armády s dětmi. Najednou se školní třída zásadně proměnila. Němčina už nebyla zapotřebí, ale najednou ty nové děti mluvily rusky! Ne všechny, ale byly i děti, které uměly česky jen málo. Hodně dětí bylo z polsko-ruského pomezí.“ Když bylo Želmíře Živné asi 10, mluvila díky spolužákům velmi dobře rusky.

Co se psalo v novinách, bylo hrozné

Oba rodiče pamětnice byli členy komunistické strany. Zároveň ale zastávali hodnoty první republiky. Jak říká Želmíra Živná, rodiče si komunisty představovali spíš jako sociální demokraty. Když přišel únor 1948 a 50. léta, viděli straníci ve schopném učiteli Josefu Prchalovi velký potenciál. Jako představitel Jesenice po válce mimo jiné vítal při návštěvě prezidenta Edvarda Beneše se ženou.

„Povolali jej na jakési školení na okres. Když se tehdy po týdnu vrátil, řekl, že už s nimi nechce mít nic společného,“ komentuje Želmíra Živná otcovu jepičí stranickou kariéru. 

Želmíra mezitím vystudovala v Rakovníku gymnázium. Maturovala v roce 1955 a měsíc po osmnáctých narozeninách nastoupila na studia novinářství na Filologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Noviny i rozhlas byly tehdy plné nenávistných článků a vyjádření. Takzvané monstrprocesy, velká divadla pro miliony diváků, čtenářů a posluchačů právě vrcholily. „Co se tehdy psalo v novinách, to byla čirá nenávist. Já to ale brala tak, že to byla záležitost politiků. Co mě tehdy na žurnalistice přitahovalo, bylo to, že se začalo psát o tom, jak se co dělá. Chtěla jsem popisovat zajímavé kapitoly v životech lidí.“

V ročníku se potkala s Jiřím Dienstbierem nebo Jiřím Černým, o rok níž studoval Přemysl Podlaha. Mezi vyučujícími zaujímal místo legendární prvorepublikový novinář František Gel, soudničkář Lidových novin a později zprostředkovatel dění během Norimberského procesu. Obor žurnalistika na Institutu osvěty stál tehdy v začátcích a podle pamětnice ještě nebyl příliš pod vlivem stranické politiky.

„Řada z nás tehdy psala rukou, nikdo neměl stroj. Pan Gel nás vždy vyzval, ať po sobě to dané cvičení přečteme. Byl ten typ učitele, který se vždy snažil vyhmátnout v textu to nejdůležitější. Zdůrazňoval, ať píšeme tak, jak mluvíme, ať nekopírujeme tehdejší tisk. Bylo to to nejcennější, co nám mohl dát, a navíc měl mladé lidi moc rád. Pamatoval všechno, včetně Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové,“ vzpomíná pamětnice. Důraz během studií kladla škola na znalost gramatiky, zeměpisu a světové historie. Nemohly chybět tehdy už době poplatné dějiny novinářství a marxismus-leninismus.

Místo v rozhlase jí dohodil spolužák Jiří Dienstbier

Ještě během studií dostala Želmíra tip na pracovní místo v Československém rozhlase. Spolužák a kamarád Jiří Dienstbier už tehdy v zahraničním oddělení pracoval. Želmíra se mimo jiné starala o zahraniční novináře, kteří působili v jednotlivých jazykových redakcích a ona jim zprostředkovávala reportáže. V té době také chystala svatbu.

S Milošem Živným se seznámili v Menze Albertov. Miloš studoval železniční inženýrství a když se blížila promoce, věděli, že dostanou umístěnky. „Protože se tehdy stavěla širokorozchodná železnice z Košic na ruské hranice, posílal stát absolventy tam. Abychom se tomu vyhnuli, vzali jsme se. Díky tomu, že já už jsem byla zaměstnaná v rozhlase, dostal Miloš umístěnku do Vodních staveb v Praze,“ popisuje tehdejší těžkosti mladých párů.

Želmíra v průběhu 60. letech zažila v rámci zpravodajství proměnu společnosti a profese. Více se začala věnovat psaní. I když rozhlas převážně přebíral zpravodajství z ČTK a dalších tiskových agentur, kde byly informace filtrované a navíc ještě každý výstup musel projít kontrolou cenzora, postupně se začaly hýbat ledy. „V šedesátých letech se to pomalu měnilo. Lidé jezdili víc ven, pravidla hry byla v podstatě stejná, ale témata už byla jiná. Popisovali jsme určité problémy společnosti detailněji a daleko volněji se vybírala témata. Hodně se začaly zdůrazňovat sociální věci. Já už tehdy měla dvě děti, takže mi to bylo blízké. Většina šéfredaktorů naše témata vítala.“

Na práci v zahraničním oddělení jí ale chyběl ohlas posluchačů. Chtěla být ještě blíže novinářské práci, a tak v roce 1967 přešla do časopisu Svět v obrazech. Autorsky pracovala na reportážích, o kterých vždycky snila, a editorsky spolupracovala na textech lidí různých profesí, kteří cestovali po světě. „Byli to geologové, hvězdáři, elektrotechnici. Přiváželi ze světa věci, které doposud nikdo neslyšel. Přinášeli zajímavosti z arabských zemí anebo si vybavuju texty lékaře, který se věnoval potratové politice. Byla to témata popsaná českýma očima úplně poprvé.“

A pak přišel rok 1968. Redakce Světa v obrazech sídlila na Národní třídě a ráno 21. srpna se sešla v plném počtu. „Přes Vltavu už jsme se tramvají nedostali, šla jsem pěšky. Sešli jsme se v redakci a začali jsme to nějak dokumentovat. Pod okny stál tank s kanónem. Tiskárna byla přes řeku na Smíchově a zjistili jsme, že na mostě tramvaje nejedou, anebo když jedou, tak je Rusové kontrolují, tak jsme vozili materiály přívozem,“ vypráví.

Práce kolegů nepřestávala, fotili v ulicích a pořizovali rozhovory jak s emotivními Pražany, tak s vojáky. „Po pár dnech jsme si uvědomili, že začíná přituhovat, tak jsme se přestali podepisovat pod články. Jednoho kolegu Rusové sebrali a nechali si ho celou noc. Pak jsme dostali příkaz, že musíme časopis zavřít. Všichni jsme se báli, tu a tam jsme slyšeli střelbu.“ Kolega Bedřich Kocek tehdy nafotil sérii černobílých snímků, které se mu ještě před uzavřením redakce podařilo uschovat a které obletěly svět.

K emigraci ji dohnali estébáci

Jako nadějná studentka vstoupila Želmíra Živná do KSČ. Po prověrkách, kdy odmítla vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa, ji ze strany vyloučili. „Zatím se ale nic dalšího nedělo. Představa, že bych se dostala k západním hranicím, neexistovala. To pro mě skončilo. V redakci teď měla silnější slovo stranická organizace, kde jsem nebyla a přišli noví lidé.“

V průběhu 70. let se ale vše v životě Želmíry a Miloše Živných začalo dramatizovat. Ačkoliv rodina na první pohled žila běžným normalizačním životem, o Želmíru se začala zajímat tajná policie. Vše to začalo nápadem Jiřího Dienstbiera, který už tehdy nemohl veřejně publikovat. „Sedmdesátá léta postupovala a moji přátelé začali mít hlad. V tom smyslu, že neměli slušné práce. Platy byly hrozně malé. Nebylo to k žití. Jirka přišel a řekl, hele, já jsem sepsal knížku o módě a potřeboval bych to vydat. Karel Hvížďala mi to vydá, potřebuju na to jméno, uděláme to na tebe. Tak jsme to tak udělali. Tehdy jsem ve Světě v obrazech módu dělala, tak jsem k tomu napsala předmluvu a bylo to,“ vysvětluje, jak vznikla později velmi populární publikace Šaty dělají člověka. 

Kniha vyšla v Albatrosu v roce 1975. Státní bezpečnost o jejich spolupráci věděla minimálně rok předem. Už v lednu 1974 vzniká návrh na provedení zpravodajského pohovoru v akci „Ráček“. Ve svazku Ministerstva vnitra TS-709474 uloženém v Archivu bezpečnostních složek stojí: „Šetřením bylo zjištěno, že Živná patří k důvěrným stykům Jiřího Dienstbiera. Jejich známost se datuje zřejmě od doby společného působení v Čsl. rozhlase. Zjištěné poznatky svědčí o tom, že Dienstrbier uveřejňuje prostřednictvím Živné různé novinové články buď v časopise Svět v obrazech nebo v jiném časopise vydávaném nakladatelstvím Novinář. Za tuto svoji činnost obdržel Dienstbier od Živné několikrát různé finanční částky.“ Zmiňovaný úryvek spisu je uložený v dodatečných materiálech.

Želmíra se tehdy na svého kamaráda zlobila. Podle ní se Státní bezpečnost o Želmíru začala zajímat proto, že Jiří Dienstbier nebyl opatrný. „Všechno se to udělalo, kniha šla do tisku. Jirka neměl peníze, telefonoval mi a říkal mi, prosím tě, potřebuju ty peníze, ještě to nepřišlo? Tohle řekni do telefonu, který je odposlouchaný! Druhý den za mnou přišel člověk s tím, že by potřeboval vědět, jak peníze z Německa Jirkovi jdou přes moje ruce. Spojení přes knížku pod mým jménem je nenapadlo. Státní bezpečnost se domnívala, že jsem napojená na dodávání peněz z ciziny českým intelektuálům, přinejmenším Jiřímu Dienstbierovi.“

Želmíru Živnou si vyšetřovatelé volali na výslechy opakovaně.  Jeden celý den strávila v Ruzyni, chtěli po ní mimo jiné seznamy bývalých kolegů, kteří už v té době působili v disentu. „Bylo to vyčerpávající, ale už to nebyla 50. léta. Věděla jsem, že mě můžou maximálně vyhodit z redakce. Takže jsem se držela svého a opakovala, že s nimi o takových věcech nebudu mluvit.“

Vyšetřovatel Talián o pár dní později píše ve zprávě ze schůzky, že ačkoliv Živná odpovídala na otázky, navrhuje v dalším styku zatím nepokračovat. „Již na základě jednoho pohovoru je možno prohlásit, že Živná není vhodným typem pro zpravodajské využití, neboť citové pouto mezi ní a Dienstbierem je natolik silné, že by bylo velmi obtížné je překonat.“ Státní bezpečnost se ale i nadále snažila Želmíru Živnou získat ke spolupráci. Odmítla ji podepsat. Podepsala pouze mlčenlivost. Přesto se i dále s „tajnými“ na jejich výzvy scházela.

„Pravidelně mě zval mladý muž estébák na kávu. Ptal se mě, jak se máte, co nového, nenahrával to, jen si přál mluvit o práci a tak. Řekla jsme mu ale, že nebudu mluvit o konkrétních lidech a pak už dál netlačil. Scházeli jsme se v ruské restauraci na Starém Městě. Pak mi nosil mátu. Jeho maminka pracovala v bylinkářství, kde měli mátu, tak mi ji nosil, asi aby mi ukázal, že to se mnou nemyslí zle,“ říká pamětnice. Po každé schůzce měla špatný pocit. Bála se ale, že přijde o práci, pokud chodit odmítne. „Nějak jsme se živit museli,“ uzavírá.

Rodina se rozhodla k emigraci. V Mnichově od roku 1968 žil bratranec Želmíry, známý kreslíř Ivan Steiger. Věděla, že když se jim podaří překročit hranice, budou mít do začátku pomoc jistou.

Utekli známou trasou přes Jugoslávii

Život v Praze byl na přelomu 70. a 80. let pro manžele Živné čím dál složitější. Normalizace hnala jejich rodinu a celou společnost k pasivitě a vzdávání se ideálů. Želmíra i kvůli nátlaku Státní bezpečnosti propadla depresím a měla i další zdravotní potíže. Dcera Lucie se nedostala na vytouženou uměleckou školu. Syn Pavel se blížil ke konci studia elektroniky na pražské technice. Manželé začali plánovat emigraci. Poprvé vymysleli, že manžel s dětmi odjedou do Německa a Želmíra se zájezdem do Jugoslávie.

„Z Jugoslávie jsem telefonovala Milošovi do Prahy a ten mi řekl, že místo toho, aby mu na pasovém oddělení vydali pasy s razítkem, tak mu ty pasy vzali. Miloš pochopil, že nikam nepojedou. Tak jsem se zase vrátila. Ve chvíli kdy zjistili, že já jsem vyjela, nepustili zbytek rodiny. Tohle muselo být mezi lety 1980–82.“

V roce 1984 dostala svolení na dovolenou do Jugoslávie. Byla po náročné operaci a tehdejší šéf se nad ní smiloval, když viděl, v jak špatném fyzickém stavu chodí do redakce.

„Vše jsme s Milošem připravili, nabalili a odjeli. Na hranicích nás drželi asi 4 hodiny, všechno vyndali z auta. My jsme si naštěstí nevzali vůbec nic, co by bylo podezřelé. Už jsme si byli jistí, že nás vrátí. Nakonec nás ale pustili a Miloš řekl hned za hranicemi v Maďarsku, tak a teď už nezastavím, dokud nebudeme v Jugoslávii. Mám ráda mapy, tak jsem našla co nejkratší cestu na místo. Pozdě večer jsme přejeli do Jugoslávie, tam jsme zastanovali a věděli jsme, že se nevrátíme. Další noc jsme přešli hranice do Rakouska,“ vzpomíná Želmíra Živná na dramatický odjezd z vlasti v létě roku 1984.

Díky bratranci v emigraci se rodina bez problémů dostala k potřebným úřadům. Rozhodli se pro rakouskou cestu a později si přáli vyjet do Bostonu. Jejich dospělé děti ale jednou bez vědomí rodičů odjely do Vídně a tam nahlásily, že místo Bostonu chce rodina do San Franciska. „Řekli nám pak do telefonu, že Silicon Valley je jen jedno na světě, a především pro syna, který vystudoval elektroniku, to dávalo smysl. Souhlasili jsme.“

Syn Pavel Živný si necelý týden pro příletu do USA našel práci v oboru, kterou má dodnes. Dcera Lucie vystudovala a manžel si založil firmu na výrobu dřevěného nábytku. Želmíra Živná začala pracovat pro Mezinárodní záchranný výbor (IRC) a pomáhala uprchlíkům z bývalého SSSR, bývalé Jugoslávie nebo Libérie a dalších zemí z krizových oblastí. Pomáhat ostatním jí bylo vždy blízké.