Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Říkali nám, že jedeme do země, kde rostou bonbony na stromě
narozena 23. prosince 1979 ve městě Dar es Salaam v Tanzanii
rané dětství prožila v exilových táborech pro bojovníky za nezávislost Namibie v Zambii a Angole
v roce 1985 spolu s dalšími 55 dětmi odletěla do Československa, do Bartošovic na Novojičínsku
v roce 1988 se přesunula spolu s dalšími dětmi do Prachatic
v roce 1991 byla skupina namibijských dětí repatriována do Namibie
po složení maturity získala stipendium v České republice
vystudovala sociální a kulturní antropologii na ZČU v Plzni a mezinárodní vztahy na ÚP v Olomouci
vdala se za Čecha Jiřího Živce
od roku 2016 žila s rodinou v Namibii, na farmě nedaleko hlavního města Windhoek
„My jsme byli jako bratři a sestry,“ říká Eveline Vekhambura Živec, která byla v roce 1985 spolu s dalšími 55 namibijskými dětmi přesídlena do Československa v rámci internacionální pomoci marxistickému hnutí SWAPO. To tehdy bojovalo za nezávislost Namibie na Jihoafrické republice. Rodinou se jí stali právě její malí souputníci. Společná zkušenost a odloučení je stmelily. „To nám zůstalo v podstatě dodnes,“ tvrdí. Protože své rodiče si pamatovala jen stěží, staly se jejími nejbližšími dospělými na několik let české vychovatelky a učitelky z Bartošovic na Novojičínsku, později také ty z Prachatic.
Eveline Vekhambura Živec, které všichni říkají Vekha, se narodila 23. prosince 1979 v tehdejším hlavním městě Tanzanie Dar es Salaam. Její matka tam v době války za nezávislost Namibie podstoupila vojenské cvičení. „Nevím, jak to tam vypadá, nikdy jsem tam nebyla, jen jsem se tam narodila,“ vysvětluje Eveline Vekhambura Živec, proč na své rodiště nemá vůbec žádné vzpomínky. Oba její rodiče byli Namibijci, kteří v té době žili – podobně jako řada dalších – v exilu, aby bojovali pod vlajkou revolučního hnutí SWAPO. „Rodiče se pak z Tanzanie vrátili a já jsem do nějakých pěti let vyrůstala v táboře Ndalatando v Angole,“ říká a dodává, že chvíli pobývala také v táboře v Zambii. Jednalo se o exilové vojenské/ uprchlické tábory pro Namibijce.
Eveline Vekhambura Živec vyrůstala, podobně jako většina dětí z táborů, bez rodičů. Oba byli vojáci. „Matka byla povolaná na frontu.“ Žila s ní do jejích dvou let, pak vyrůstala asi do pěti let v táborech mezi samými dětmi. „Vybavuju si jenom děti kolem sebe, sem tam dospělí,“ načrtává. „Z tábora mám dobré i špatné vzpomínky. Když máte tolik dětí a všechny chodí na jeden nebo dva záchody, jak to asi bude vypadat?“ pokládá řečnickou otázku.
Vychovatelé v táboře podle ní množství dětí nezvládali, a ty tak vyrůstaly v naprosté volnosti, v přírodě. „Jako by se o tebe nikdo nestaral. Jdeš do lesa, tam si utrhneš banán a vrátíš se do tábora, kdy chceš. Bylo to lehce divoké, přesto zajímavé. Angola je velice krásná země. Pro mě jako dětskou duši to bylo příjemné. To je to, co balancuje ty špatné vzpomínky,“ říká tajuplně. Do detailů jít nechce.
S matkou se znovu potkala až v roce 1991, když se po šesti letech v Československu vrátila do Jižní Afriky. Otce nikdy pořádně nepoznala, pamatuje si ho jen matně. Byl to totiž vojenský velitel a byl neustále v terénu. Pamatuje si spíše na pocit bezpečí, který v jeho přítomnosti měla, než na jeho vzhled. „Třeba jak jsem mu seděla na klíně,“ říká.
Proč byla právě ona vybrána do skupiny 56 dětí, které byly v roce 1985 umístěny na Moravu, dodnes Eveline Vekhambura Živec neví. „Jako dítě jsem tomu nerozuměla. Dnes si myslím, že měla osvobozenecká strana SWAPO spolupráci s různými zeměmi a v rámci té se mohly dostat děti z válečné zóny do bezpečí. Pomoc poskytovaly různé státy. Německo i některé svobodné africké země. A samozřejmě i Československá republika,“ říká.
„Byla jsem v kempu, najednou přišli nějací lidé, odvezli mě za tetou, kde jsem chvíli bydlela, a od té jsem se pak najednou ocitla mezi hromadou dalších dětí. Tehdy jsem to chápala tak, že jde o nějaké vybrané děti, které někam jedou,“ vybavuje si. „Říkali nám, že jedeme do země, kde rostou bonbony na stromě. Tehdy s dětmi nikdo nediskutoval, dospělý zavelel a bylo.“
Eveline Vekhambura Živec si své rané dětství vybavuje v jednotlivých obrazech, které na sebe nenavazují a nedávaly jí dlouho smysl. Své tehdejší vzpomínky popisuje jako malou televizi, kterou mívaly československé děti jako hračku, do níž se dívaly kukátkem a přepínaly obrazy, které se jim zjevovaly před očima. „Zmáčknete, přijde obraz. Zmáčknete, přijde další. Takhle vnímám svůj život. Žádné souvislosti. A mám to tak trochu až dodnes.“ A tak popisuje i svůj přílet do Prahy.
„Najednou jsem tedy byla na letišti, vidím lidi, kteří vypadají jinak. Vidím dámy v zajímavých šatech, které seděly na letišti, popíjely čaj nebo kávu a jedly,“ vypráví. „Bylo zajímavé, že někdo nechal jídlo na talíři. To byla pro mě velice zajímavá věc. Že někdo jedl a nedojedl všechno,“ směje se. V době příletu do Československa měla necelých šest let.
Z letiště autobusy děti odvezly do vesnice Bartošovice na severní Moravě, kde měly být ubytovány ve speciálně pro ně vybudované internátní škole v budově bývalého zámku. Byl sníh. „Pamatuju si, že jsem měla na sobě bundu, teplé oblečení,“ načrtává své první setkání se zimou. „Čekaly tam na nás učitelky. Bylo to, jako když matka vítá dítě. To jsem neznala. Najednou cítíš, jak přímo k tobě mluví nějaký dospělý.“
Zavedly je do jídelny, kde děti dostaly najíst. „Všechno bylo nové. Bylo to krásné.“ Skupinu 56 dětí z Angoly doprovázelo šest namibijských vychovatelek a jeden muž. „Všichni věděli, odkud jsme, znali naši kulturu. Měli nás malé udržet v tom, abychom neztratili sami sebe. Většinou tlačili na všechno, co je spíš než namibijské ideologie a kultura kmene Ovambo, z něhož byla většina dětí,“ popisuje Eveline Vekhambura Živec.
Děti byly rozděleny do pěti skupin podle věku. Na pokojích bydlely po několika osobách, rozděleny podle pohlaví. Každá ze skupin měla podle ní přidělenou jednu namibijskou vychovatelku a dvě české. Na zámku spolu s dětmi bydlel i namibijský personál, které se podle Eveline Vekhambura Živec o děti staral o víkendech a večer, kdy ten český odcházel do svých domovů. Byl totiž místní. Vztahy s vychovatelkami a učitelkami měly děti velmi dobré. „Nehledala jsem v nich matku, jako každé dítě jsem se ale tulila k tomu, kdo byl na mě milý.“
Děti měly v rámci své skupiny denní program, trávení volného času bylo většinou organizované. Každý den podle ní začínal nástupem, kde se všichni pozdravili. „Jako pionýři,“ popisuje. Následovala společná snídaně a odtamtud odchod na výuku. Děti se vzdělávaly samy, tedy odděleně od českých žáků. Pokud škola ten den nebyla, byl pro děti přichystaný jiný program.
Ve škole se učily klasické předměty podle československého učebního plánu. Zejména první rok byl kladen velký důraz na češtinu, protože v ní probíhala kompletní výuka. Namibijští vychovatelé dětem během svých směn zase vykládali o Namibii a ovambské kultuře. „Někdy nám vyprávěli pohádky a báje,“ vybavuje si Eveline Vekhambura Živec. „Já jsem prostě někde žila a byla jsem spokojená, kde jsem. Velmi jsem ale vnímala, že mi někdo tlačí myšlenku, že mám domov někde jinde,“ říká. Naráží tím právě na namibijské vychovatelky.
„Byla to pohádkově krásná vesnice. Pro mě to byl najednou jiný svět. Můj život měl náhle řád, což většinou člověk nemá rád, ale tohle bylo plné citu,“ říká Eveline Vekhambura Živec. S největší láskou vzpomíná na bartošovickou přírodu, kterou odmalička miluje, a snažila si ji proto užívat plnými doušky. „Chodila jsem do jablečných sadů, kde jsem si vždy lehla. Možná si někdo všiml, že tam občas lehávala nějaká černoška,“ dává se do smíchu.
S místními Čechy děti kontakty udržovaly, přestože byly podle ní jen kusé, namibijské děti trávily čas zejména mezi sebou. „Občas jsme si chodily hrát s ostatními dětmi, ale spíš jen s těmi, co bydlely blízko nás,“ vzpomíná. Ona sama byla spíše introvertní, ostatní děti ji příliš nezajímaly, a tak byla spíše sama pro sebe, ve vlastním světě. „Každý je jiný. Já jsem tíhla spíše k přírodě. Jsem typ, co šel do lesa, sedl si u potůčku, máchal si v něm nohy a házel kamení. Kluci si třeba zase chodili hrát s kamarády,“ vysvětluje.
V roce 1988 byla skupina přesunuta do Prachatic, do internátní školy vybudované v areálu bývalých lázní. Eveline Vekhambura Živec důvod stěhování nezná. Hádá, že to mohlo být proto, že děti vyrůstaly a potřebovaly chodit do vyšší školy. Bartošovické vychovatelky a učitelky s nimi už do Prachatic nepokračovaly. Čekal na ně nový tým. Vztahy byly ale vřelé i tam. Také v Prachaticích měly děti svou vlastní školu, nevzdělávaly se tedy společně s českými dětmi. Začaly se tam ale také víc družit. Ona však o to neměla až tak zájem.
„Prachatice byly taky jen taková vesnice, i když o něco větší. Byly tam i paneláky. Já jsem se ale vždycky spíš táhla do přírody na borůvky.“ Když děti chodily na procházky, vnímala jen zahrádky. Okukovala záhonky, květiny. Jiné děti chodily na kroužky, ona ale spíš chodila ven. „Asi jsem byla zvyklá z Angoly pobíhat sama.“
To, že se děti budou muset někdy vrátit do Namibie, viselo ve vzduchu. „Pořád se říkalo, že domov je prý někde jinde. Tak to pak samozřejmě vnímáš.“ Nad tím, zda se jí chce zpět, moc nepřemýšlela. „Já jsem jenom žila, děly se věci a najednou jsem byla tam nebo tam. Byla jsem na to tak zvyklá.“ Návrat do Afriky proto vnímala jako další dobrodružství. „V televizi jsem viděla Tarzana, a tak jsem se těšila, že to tam takhle bude.“
O tom, kde bude v Namibii bydlet, Eveline Vekhambura Živec nevěděla. A ani to neřešila. „Já jsem se vždycky v životě prostě někde ocitla.“ Když pak v roce 1991 skutečně přišel odjezd, byl podle ní chaotický. „Asi týden dopředu se pralo. Chvíli se nic nedělo, pak se začalo pakovat a jednou přijely autobusy, do kterých jsme jako žáci nastoupili.“ Děti zamířily do západoněmeckého Frankfurtu a odtamtud letěly do vlasti, ve které se nenarodily. Tehdy jí bylo asi dvanáct let.
V Namibii ji oproti očekávanému dobrodružství čekal kulturní šok. „Poprvé jsem viděla suchou zem. Angola, Zambie i Česko byly zelené. Nebylo to pro mou duši nic příjemného,“ vzpomíná Eveline Vekhambura Živec a dodává, že se její představa o džungli z pohádek o Tarzanovi rychle rozplynula. Další šok přišel po kontaktu s lidmi. „Normy, jak se věci dělaly, jak se mluvilo, co se mělo a nemělo říkat. V Česku jsme byli hodně svobodní, nepamatuju si, že bych něco řekla a vychovatelky by mě napomenuly, že takhle se s dospělými nemluví. Tady to začalo být strašně striktní. Pořád něco musíš.“
Na letišti potkala také svou matku. Přesto, že ji viděla naposledy ve dvou letech, se jí její tvář vypálila do paměti a ona ji hned poznala. Přijela za ní, podobně jako někteří další rodiče, na letiště. Odvézt si své děti ale rodiče ještě nemohli. Celá skupina totiž pokračovala ještě na pár dnů na internát v hlavním městě Windhoeku. Zatímco velká část dětí posléze směřovala na rok na internátní školu pro navrátivší se děti do Usakosu, která byla hrazena státem proto, aby se vykořeněné děti dokázaly integrovat do namibijské společnosti, Eveline Vekhambura Živec šla rovnou bydlet k matce do Windhoeku.
K matce při shledání po přistání na letišti téměř nic necítila, byla to pro ni cizí žena. „Naštěstí se zaměřila na mou mladší ségru, která byla na Slovensku (pozn.: ve skupině dětí, které byly v letech 1989 až 1991 v Považské Bystrici) a přijely jsme společně. Takže matka si ji přitáhla k sobě a já jsem tam jen tak stála.“ I proto nastaly později konflikty, kdy se dcera nechovala podle matčiných představ. „Očekávala ode mě automaticky řadu věcí.“ Třeba to, že bude pro rodinu vařit. „V Čechách se ale děti učily vařit maximálně v kroužku. Já jsem tam nechodila, mě zajímalo zahrádkaření. Tady v Namibii už holky vaří od pěti nebo šesti let. Když je vám třeba čtrnáct let a neumíte nic připravit, je to pro matku katastrofa. A ostuda před ostatními,“ popisuje. Matka z ní proto byla frustrovaná.
Frustrace a zklamání provázely také Eveline Vekhambura Živec. Největším nárazem pro ni byly první Vánoce, kdy po vzoru Československa očekávala oslavy a dárky. „U nás nic. To mě urazilo.“ Nedorozumění bylo mnoho. Třeba proto, že odmlouvala, když po ní matka něco chtěla. „Říct rodičům v Africe, že něco nechcete, to neexistuje. Tyhle situace pro matku byly dost těžké,“ připouští.
Dnes spolu mají obě ženy korektní vztah a navštěvují se. „Nakonec jsem pocítila, že ano, že to je moje matka.“ Nikdy se o tom ale s matkou nebavily, i když si to Eveline Vekhambura Živec moc přála. „Když jsem to zkoušela, bylo to drsně smeteno ze stolu. Byla to pro mě rána.“ Dříve totiž matce to, že ji opustila, šla do války a nechala ji odejít do Československa, vyčítala.
„Cítila jsem vztek. Chápala jsem, že byla v těžké situaci, ale myslím, že to dělat nemusela. Nemusela se poddat politické ideologii a nechat od sebe odtrhnout děti.“ Přiznává, že má z toho trauma, a léčila ho v sobě velmi dlouhou dobu. Později matku sama před sebou omlouvala, že je se sestrou poslala do Československa proto, aby měly lepší život. „Ona sama to ale nikdy neřekla.“ Podle Eveline Vekhambura Živec je to součást ovambské kultury, kdy dospělí s dětmi své pocity nesdílejí.
Svého otce, důstojníka, už nikdy neviděla. Padl v bojích. „Otce jsem skoro nezažila, ale malá gesta, která jsem zažila v jeho přítomnosti, všechno srovnala.“ Dnes se proto hodně věnuje svým třem dětem.
Eveline Vekhambura Živec po návratu do Namibie nastoupila do základní školy ve Windhoeku, pokračovala na střední, kde složila maturitu, a nastoupila do pracovního procesu. Krátce poté se dozvěděla, že Česká republika nabízí stipendia namibijským studentům. „Tu možnost jsem využila, navíc jsem uměla jazyk. Požádala jsem o něj a díkybohu jsem prošla.“ Po příletu do Česka šla, podobně jako většina dalších zahraničních studentů a studentek, do Poděbrad, kde ji čekal roční jazykový a vyrovnávací kurz, který měl zajistit intenzivní přípravu na studium u nás – to totiž probíhalo v češtině.
Další jazykové centrum bylo v Mariánských Lázních, kam podle ní chodili spíše lidé, kteří šli následně na medicínu nebo přírodní vědy. Ona nejprve vystudovala v Plzni na Západočeské univerzitě sociální a kulturní antropologii, kde získala bakalářský titul, návazně pak získala magisterský titul na Univerzitě Palackého v Olomouci v mezinárodních vztazích.
„Když jsem se vrátila do Česka, cítila jsem se jako ve své kůži,“ vzpomíná na svůj velký návrat. A začala zemi i místní obyvatele objevovat. Na kolejích na vysoké škole bydlela vždy s Čechy, a našla si proto mezi nimi hodně přátel. V Česku potkala také svého manžela Jirku, s nímž má dva syny a dceru. Několik let spolu žili v Praze, Eveline Vekhambura Živec pracovala jako prodavačka v jednom z butiků v Pařížské ulici. Dnes vnímá, že by se svými znalostmi a vzděláním stačila i na jinou práci, ale neměla kontakty.
„Neměla jsem žádného mentora, který by mi řekl, že mám na víc. Já bych mohla jít pracovat třeba na nějakou ambasádu,“ připouští. V roce 2016 se proto s manželem Jiřím Živcem rozhodli odejít do Namibie. Kousek od Windhoeku si koupili malou farmu, kde žili i v roce 2022. Eveline Vekhambura Živec dnes pracovala u policie jako administrativní pracovnice.
Přestože se cítí v první řadě jako Namibijka, zapadá občas ve své vlasti jen stěží. „Lidé mi často říkají, že jistě nejsem odtud. Že jsem cizinka.“ Česká identita je pro ni velmi důležitá. „Je ve mně tak silná láska k Česku, kterou ze mě nikdo nemůže vyrvat. I když koukám na fotbal, fandím Čechům. Česko je můj druhý domov. Je mou součástí.“
I přesto, že odjezd do Československa do jejího života přinesl řadu traumat, říká, že je za to dnes ráda. „Jsem vděčná. Dalo mi to životní zkušenosti, pomohlo mi to vnímat věci jinak. Všechno v životě má nějakou oběť.“ Dnes se domnívá, že bylo nakonec dobře, že skupinu dětí do vlasti vrátili. „Celý život neznat své rodiče? Asi si to nedokážu představit. Jsem ráda, že jsme se v určitém čase potkali a poznali jsme se,“ uzavírá Eveline Vekhambura Živec své vyprávění.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lukáš Houdek)