Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Zitta (* 1960)

• narodil se 15. září 1960 v Děčíně

• v dětství trpěl postižením dolních končetin, absolvoval řadu operací

• závodně plaval, čtyřnásobný mistr ČSSR v plavání tělesně postižených

• po krádeži kalkulačky na pracovišti začátkem 80. let poprvé vězněn

• celkem ve vězení či vazbě sedmnáctkrát

• od poloviny 90. let žil jako bezdomovec v Praze

• v roce 2012 se setkal s komunitou salesiánů, nechal se pokřtít a začal měnit svůj život

• dnes je podruhé ženatý, má stálou práci a bydlení

Václav Zitta se narodil 15. září 1960 v Děčíně. Jeho matka Hannelore Zittová (rozená Tuch) pocházela z Magdeburgu, jeho otec Václav Zitta starší se s ní v Německu seznámil při své práci kormidelníka labské plavby. Poté, co si ji v padesátých letech přivedl do severočeského Děčína, živila se jako jeřábnice, uklízečka a vrátná. Ačkoli místní ji prý nejdřív jako Němku moc nepřijímali, časem si zvykli. Kromě Václava měli ještě Zittovi další dvě děti, Petra a Marion.

 

Uplavat posměváčkům

Pamětníkovo celkem harmonické dětství zásadněji narušovala jediná věc – vrozená vada dolních končetin, která mu kromě problémů s pohybem někdy přinášela i posměšky spolužáků. Přestože ještě před dosažením dospělosti absolvoval na dvě desítky operací nohou, toužil po tom stát se plavčíkem. „Když mi bylo asi šestnáct, oslovil mě jeden řidič autobusu v Děčíně, jestli bych nechtěl vstoupit k nim do oddílu. Začal jsem teda závodně plavat a dokonce jsem se stal čtyřnásobným mistrem Československa v plavání tělesně postižených,“ vypráví Václav Zitta, který se mezitím vyučil strojním zámečníkem v místním podniku TOS (Továrna na obráběcí stroje) Varnsdorf. „Voda mě bavila ze všeho nejvíc a říkal jsem si, že od plavání bych se mohl časem dostat k práci plavčíka. Ale život mě vedl jinými cestami.“

Začal kouřit, forma šla dolů, a když se začátkem osmdesátých let oženil, stal se otcem a spíš než sport řešil, jak zajistit rodinu a s plaváním skončil. Pracoval jako dělník v závodě TOS v České Kamenici a pak v děčínské Severočeské armaturce. Jak sám říká, dělníka sice nikdo „nebuzeroval“, ale zároveň se po finanční stránce neměl rozhodně nijak nadprůměrně. Pro představu Václav Zitta vzpomíná, že v továrně vydělával osm korun za hodinu a měsíčně si odnášel výplatu kolem dvou tisíc čistého.

 

Sedmnáctkrát za mřížemi

Tehdy se také Václav Zitta poprvé výrazněji dostal do křížku se zákonem. K impulzivní krádeži kalkulačky na pracovišti (která měla tehdy hodnotu zhruba jednoho jeho měsíčního platu) se přidal předchozí „škraloup“ za nesplácení pokuty za jízdu na motocyklu bez řidičáku – a v lednu 1981 tak šel na pět měsíců do vězení: „Jste tam na pokoji se starými vězni, co už mají něco odsezeno, naučíte se od nich další věci... Jak otevírat zámky a podobně. Pak už to šlo se mnou z kopce.“

Po propuštění sice znovu nastoupil do továrny a po synu Václavovi se Zittovým narodila i dcera Kateřina, problémy v manželství ale byly stále větší, a když pamětník po čase opět skončil za mřížemi, do věznice mu přišel dopis, že se s ním manželka rozvádí. Celkem pobýval Václav Zitta ve vězení nebo ve vazbě sedmnáctkrát – na plzeňských Borech, v Praze na Pankráci i v Ruzyni, v Ostrově nad Ohří, Stráži pod Ralskem, Litoměřicích, Liberci, Bělušicích.

„Kradl jsem. Paragraf 247/1. Roli v tom hrál i chlast, hodně jsem pil. Pak se mi nechtělo domů, tak jsem šel něco udělat. Pak pro mě přijeli policajti, já jsem hodně nechával otisky. Tresty rostly, seděl jsem dva roky, dva a půl, tři roky, po devadesátém roce to byly už spíš kratší tresty, osmi, desetiměsíční,“ líčí pamětník, který zpoza mříží pozoroval i pád komunismu v Československu. Stejně jako většinu tehdejších vězňů ho ale spíš než zásadní změna společenských poměrů zajímala amnestie spojená s nástupem Václava Havla do prezidentského úřadu.

 

Popijeme, pokecáme, ale pak chci klid

Po sametové revoluci pobýval Václav Zitta hlavně v rodném Děčíně, pobíral částečný invalidní důchod, a přestože vlastnil garsonku, žil od druhé poloviny devadesátých let prakticky na ulici. Spával ve sklepech paneláků, jíst chodil do charitativních zařízení. Zdemolovanou garsonku později komusi levně prodal, takže – jak říká – domov neměl už ani „papírově“ a přesunul se do Prahy. Když mu peníze za prodej bytu zanedlouho došly, opět se stravoval především po střediscích pomáhajících lidem bez domova. A podle jeho vlastních slov mu život na ulici nepřipadal špatný: „Nikdo mě nebuzeroval, neříkal mi, co musím nebo nemusím dělat. Ale byl jsem zároveň i dost nešťastný, chyběl mi kontakt s rodinou.“

Přes zimu si platil ubytovnu, několik let žil s dalšími bezdomovci na opuštěném kusu holešovického nábřeží Vltavy či ve squatu, občas skončil ve vězení. Nejvíc mu vyhovovalo samotářské bydlení v přírodním parku na pražské periferii. „Neměl jsem moc blízkých kamarádů, spíš známé, ale mně vyhovovalo, že si s nimi posedím, popijeme, pokecáme, půjdeme vybírat kontejnery a tak. Ale když přišlo ke spaní… Já jsem spíš samotář. Měl jsem svoje místo v Prokopském údolí, svůj stan, svůj spacák. Nic mi tam nechybělo, policajti mě nechávali být, protože jsem tam měl pořádek. Pořád jsem ale vyhledával další bezdomovce, abych měl s kým popíjet,“ ohlíží se dnes.

 

Potřeboval jsem, aby mi aspoň jeden člověk věřil

V roce 2012 ale nabral život Václava Zitty jiný směr. Shodou okolností se dostal do komunity salesiánů v pražských Kobylisích, objevil v sobě víru, a ačkoli tvrdí, že není „správný křesťan“, nechal se pokřtít: „Už příprava ke křtu mě změnila, přestal jsem pít tvrdý alkohol, přestal jsem krást, začal jsem si shánět bydlení a stálou práci. Musel jsem ale počkat, až budu mít zase čistý trestní rejstřík.“ Dokonce psal dopisy s omluvou lidem, které v minulosti okradl, snažil se navázat přerušené styky s rodinou.

O něco později se na pražském Hlavním nádraží seznámil se svou současnou druhou manželkou Ivanou: „Seděl jsem na lavičce a bavil se s lidmi, když vidím, že najednou začala mlátit nějakého chlapa, který jí chtěl ukrást kabelku. Koukám na to a říkám: ‚Takovou ženskou bych chtěl!‘ Ona přišla ke mně a povídá: ‚Co ti v tom brání?‘ A od té doby jsme spolu.“

V žižkovském komunitním centru se naučil základy práce s počítačem a byl schopen si efektivněji hledat zaměstnání. Podle jeho slov mu zásadně pomohlo i zapojení do sociálního projektu Přestupní stanice, který lidi bez domova vrací do běžného fungování. „Dostal jsem šanci jako vůbec první prodejce v obchodě Přestupní stanice, otevřeném v březnu 2017,“ vypráví pamětník. „Dostal jsem do ruky klíče od skladu, od pokladny. Bylo tam třicet, čtyřicet tisíc, mohl jsem to sebrat a zmizet, jako jsem to dělal dřív. Ale už by mě to vůbec nenapadlo. Všecko jsem sepisoval, obsluhoval jsem zákazníky. Dostal jsem důvěru, kterou jsem potřeboval. Aspoň jeden člověk aby mi důvěřoval. Chytil jsem se toho a myslím, že teď už jsem na nějaké šťastnější planetě.“

V době natáčení tohoto příběhu pro Paměť národa pracoval Václav Zitta už třetím rokem jako hlídač v areálu psychiatrické nemocnice v centru Prahy. Po odečtení exekucí z příjmu a invalidního důchodu mu zbyde zhruba právě tolik, kolik stojí pronájem pokoje v levném penzionu na okraji metropole, kde bydlí společně s manželkou Ivanou (její příběh také najdete v naší sbírce). Zittovi měli zažádáno o přidělení sociálního bytu.