Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podporučík v. v. Václav Žitný (* 1925  †︎ 2017)

• narodil se 24. prosince 1925 v obci Ledochovka na Volyni

• 12. dubna 1944 vstoupil v Rovně do tvořícího se 1. československého armádního sboru

• sloužil jako kulometčík, 1. brigáda, 3. prapor, 3. rota

• zúčastnil se Karpatsko-dukelské operace a osvobozovacích bojů na území Československa

• ke konci války sloužil u dělostřelectva

• 2. srpna 1945 demobilizoval

• vrátil se na Volyň

• v roce 1947 reemigroval zpět do Československa a usadil se v Soběsukách

• pracoval ve chmelárně v Žatci

• zemřel 6. července 2017

Na vesnici mezi Ukrajinci

Václav Žitný se narodil 24. prosince 1925 v obci Ledochovka na Volyni v tehdejším Polsku a zde, jak sarkasticky dodává, „strašil“ až do roku 1944. Rodiče se věnovali zemědělství a pamětník měl o pět let mladší sestru: „Tam nebyly žádné továrny, žádné podniky, žádné velkoobchody, nic tam nebylo, prostě zemědělci. Táta vyprávěl, jak se tam usadili. Jeho děda měl synů šest, každému koupil deset hektarů pozemku, holý pozemek, žádná bouda, žádná voda, žádná elektrika, a starej se.“

Tatínek tak musel postavit dům a stavbu dokončil až na počátku třicátých let. Václav Žitný byl tehdy pětiletý: „Studnu kopal nějaký zkrachovalý polský kapitán. Měla dvanáct sáhů, byla čtyřiadvacet metrů hluboká, žádné skruže, ale cihly. Hezky ji vykopali. Měl dva pomocníky, co mu pomáhali, a on sám rubal. Cihlami vyzdil celou studnu. Čtyřiadvacet metrů vysokou. To si pamatuji.“

Pamětník měl sice školní povinnosti a kamarády, ale víceméně musel vždy pracovat. Obzvláště v období žní neměl čas, na třináctihektarovém pozemku se muselo sklízet obilí a poté se ještě mlátilo. Rodina Žitných ovšem měla potřebné zemědělské stroje včetně mlátičky. Kromě toho se docházelo do Máslenky do mlýna pro mouku.

„My jsme byli na Ledochovce samí Češi. Byli tam dva Poláci a Ukrajinci ve vesnici. Jak končil náš pozemek, tak ten hraničil s jejich pozemkem a tam měli ukrajinskou vesnici. Mám také vzpomínky na Ukrajince. Když se v devětatřicátém k nám přihrnuli Rusové s tanky, tak si mysleli, že jim přivezli samostatnou Ukrajinu. Tak hned jeli do našich lesů a řezali v našich lesích.“

Sovětská a nacistická okupace Ukrajiny

Dne 17. září 1939 přišli do oblasti západní Volyně, kam spadala i obec Ledochovka, Sověti a převzali celou oblast v rámci čtvrtého dělení Polska. Zatímco východní část Polska obsadili Sověti, západní část zabrala nacistická armáda. V té době ještě nebyla zavedena kolektivizace, ale někteří Češi byli označováni jako kulaci a další byli odváženi na Sibiř. Dne 22. června 1941 však nacistické Německo bez jakéhokoliv varování napadlo Sovětský svaz. Postupovalo velmi rychle a za několik dní již nacisté byli v Ledochovce. Tatínek zemřel v roce 1941, a Václav Žitný tak po dobu války zůstal sám se svou sestrou a s maminkou, která byla nemocná.

„Ukrajinci napřed byli s Rusy, mysleli si, že jim Rusové přivezou svobodu. Ale oni se na ně vykašlali. Pak přišli Němci, tak honem šli s Němci. Taky dělali hodně zle. Při zabírání a odporu řádili jako Němci. Také byli trestáni ubožáci, co říkali, že s germanizací nesouhlasí – pozavírali je a Ukrajinci je většinou hlídali.“

Jednoho dne přišli na statek Žitných ukrajinští vojáci z Ukrajinské povstalecké armády, která se lidově nazývala banderovci, a pamětníkovi sebrali koně. Sám vzpomíná, že s Ukrajinci nebylo možné vyjednávat a že se musel podřídit.

„Jel jsem ještě s jednou tetou pro mouku na Máslenku a najednou koukám – u mých koní se někdo motá a přešlapuje tam. Vyjdu se ven podívat a jeden z banderovců mi sebral koně. Já jsem brečel, já jsem si je vychoval od hříbátek. Jednomu koni byly čtyři roky a druhému pět. Ti byli jako děti. (...) A násilím, já jsem se nechtěl dát. Dali mi takové herky domlácené a mé mladé koně mi sebrali.“

Václav Žitný je však odmítl vydat a věděl, že vojáci jedou do Lutska a poté se budou vracet: „Když se přiblížili k našemu domovu, tak se koně cukali. To znali. Kdepak, škubnul za ně. Tak jsem na něj šel. Vytáhl pistoli a řekl: ‚Zmizni, nebo tě odprásknu.‘ To byla taková doba, že by mě klidně odpráskl, stáhl mě do příkopu a jel dál. Žádný policajt, nikde nic nebylo.“ Vojáci Ukrajinské povstalecké armády prý také zlikvidovali jednoho souseda a jeho dceru.

Dne 13. července 1943 došlo k vypálení Českého a Ukrajinského Malína. Obě obce byly obklíčeny nacistickými vojáky, obyvatelé nahnáni do hospodářských budov a zaživa spáleni, stejně jako jejich obce. Václav Žitný vzpomíná, že Český Malín se nacházel přibližně šest kilometrů od Ledochovky: „Já jsem vylezl na stodolu a viděl jsem, jak to hoří. Až teprve potom jsem se dozvěděl, co se tam stalo. To bylo také hrdinství...“

Pamětníkovi prý nehrozilo nucené nasazení do nacistického Německa díky starostovi, který uměl německy a za obyvatele obce se přimluvil. Židé však perzekucí ušetřeni nebyli a čekala je likvidace.

Pěšákem v armádě

Na počátku roku 1944 přišla do oblasti Volyně Rudá armáda, tentokrát však již byla vnímána jako osvoboditelská, a spolu s ní i 1. československá samostatná brigáda. Do armády se pak masivně začali hlásit volyňští Češi a mezi nimi i Václav Žitný, který byl přijat v Rovně dne 12. dubna 1944. Sloužil v 1. brigádě, 3. praporu a ve 3. rotě, velitelem praporu byl František Sedláček. 

Pamětník byl zařazen k pěšákům, vyfasoval pušku a granáty, lopatku na kopání zákopů a kotlík a prodělal výcvik v Besarábii. Hned poté šel na frontu: „To už mi bylo všelijak, když jsem viděl, jak z bojiště odvážejí pomlácené Rusy. Žádné sanitky, normálně jejich gazy, jak měli náklaďáky takové rozcapené. Tam byli chlapi na sebe naházení, ruka sem, noha tam, nářek a odváželi je z fronty. To si říkám: ‚Tak to se máš na co těšit.‘“

Karpatsko-dukelská řež

Zahájení Karpatsko-dukelské operace předcházela řeč Ludvíka Svobody ke svým vojákům. Do měsíce prý budou v Prešově a na pomoc jim mají přijít slovenští vojáci, kteří odzbrojí nacistické jednotky. K tomu však nedošlo, protože úmysl slovenských vojáků byl odhalen. Nacisté navíc věděli o plánu Čechoslováků a Rudé armády útočit přes Duklu.

„Útočili jsme bez přípravy, pěchota to prorazí, ale hodně lidí tam zařvalo hned první den, tak si řekli, že to tak nejde. Dostali jsme pár ruských tanků a americký studebaker na přesun a měli jsme taky nějaká děla a minomety. Tak už potom udělali přípravu. Tak při dalším útoku vyjely tanky a minomety i houfnice zahrály. Tanky potom utekly, ale aspoň zarachotily.“

Václav Žitný byl pěšákem, a tak ze svého pohledu vzpomíná, jak je nespravedlivé, že po válce jsou stejně hodnoceni vojáci, kteří zažili přímé boje, a ti, kteří byli v týlu a zásobovali frontu municí: „Hodnotí se to dnes stejně – odbojář. Jenomže pěšák, nebo dělostřelec, to je velký rozdíl. Hlavně, co se týče minometů 120 mm, protože 82mm byly hned blízko za námi. Hlavně 150mm houfnice ani frontu neviděly. Kluci byli několik kilometrů za frontou, párkrát vypálili a mohli jít na pivo. Zůstali dva střežit a ostatní mohli jít klidně na pivo. Zatímco pěšák se nesměl přes den vyjít ven ani vyčůrat. Jak vyšel ven, tak byl o hlavu kratší.“

Osvobozování Československa

Nakonec se 1. československému armádnímu sboru podařilo přes Karpatský průsmyk i za cenu těžkých ztrát přejít a dostat se na území Slovenska. Zde je však čekaly další boje, z nichž nejhorší byly u Liptovského Mikuláše.

„Šli jsme na Liptovský Mikuláš a před Mikulášem je vesnice Okoličná. Tam jsme zakotvili a každou chvíli hlásil rozhlas z Mikuláše: ‚Vzdejte se, bandy bolševické, pojďte k nám, u nás se budete mít dobře.‘ A za chvíli to začalo létat.“

Vojáci se pak začali usazovat u Bobrovce: „Už se rozednívalo, tak to bylo špatně. Němci pozorovali, jak se tam usazujeme. Ještě jsme se nestačili usadit a začalo to létat. Jedna střela přes nás, druhá před námi a už byla salva, už to padalo. To jsem hlavně střežil lopatku. Honem vyhrabat, abych se mohl schovat do příkopu.“

Ke konci války Václav Žitný sloužil u protitankového dělostřelectva 76 mm a nakonec se šťastně dostal až do Prahy. V armádě byl do 2. srpna 1945 a poté se vrátil na rodnou Volyň. Prý ani nevěděl, že je možné v Československu zůstat.

Reemigrace a znovu v Československu

V roce 1947 však reemigrovala z Volyně podstatná část Čechů a mezi nimi i pamětník se sestrou a s maminkou. Na Volyni museli nechat majetek, který byl sice oceněn, ale nikdy nebyl proplacen. Rodina Žitných se tak odstěhovala do Československa s prázdnýma rukama: „Co zbylo po Němcích, to už byl aušus. Už nebylo po čem se hnát. Po nich si mohl zabrat každý, co chtěl. Hlavně vily si rozebrali, a když jsme přijeli, tak už nebylo nic. Akorát pozemky.“

Václav Žitný se usadil ve vesnici Soběsuky u Žatce a pracoval na soukromém zemědělství. V roce 1949 se však začaly zakládat kolchozy, a tak utekl do Žatce. Zde si zabral nové hospodářství, ale nakonec i z toho musel odejít. Dalších třiatřicet let tak pracoval v žatecké chmelárně. V roce 1950 se oženil a poté si postavil dům. V současnosti stále žije v Žatci.