„My jsme [na vojně] měli takového osobního kontráše. Byl to takový nepříjemný, štíhlý, menší chlapík s brejličkami. Vypadal jako taková krysa. Vykračoval si po chodbách vždy jejich středem ve stylu – tady jsem já a kdo je víc... A to je taková zvláštní historka. Pořád jsme za tímhle kontrášem chodili, pořád si nás předvolával. Já jsem byl u něj snad šestkrát. Furt mi říkal: ‚Podepsal jste [těch Několik vět]?‘ Já jsem mu odpověděl: ‚Nepodepsal.‘ A on na to: ‚To není možné! Vy jste to určitě podepsal!‘ A já: ‚Já vám to říkám na rovinu. Já jsem přišel do angažmá v té době jako nováček, nikdo mě neznal. Kdyby mi to dali podepsat, tak bych to podepsal. Ale já vám fakt bohužel říkám, že jsem to opravdu nepodepsal!‘ Tak tenhleten hovor jsme spolu vedli asi šestkrát. Zajímavé ale bylo, je to vlastně až divadelní… Jak jsem říkal, byl zvyklý chodit prostředkem chodeb, aby se před ním všichni rozestupovali. Jak se ale ta situace ve společnosti posouvala, tak i on se posouval ke kraji chodby. A pak už chodil úplně u zdi a pak zmizel.“
„Neznamená to, že úcta ke klasickým autorům má být rigorózní, bezbřehá nebo doslovná. Myslím si ale, že člověk by měl zachovat ducha té věci. Protože samozřejmě že zkušenost lidí se od těch dob, kdy byly napsané ty starší texty, někam posunula. Změnil se náš životní rytmus, způsob našeho vnímání, žijeme daleko rychleji. Musíme to akceptovat a přizpůsobit se tomu. A to divadlo má také jiné výrazové prostředky, než mělo v době, kdy ty texty vznikaly. Ale pokud přetrvaly staletí, tak to znamená, že tam je ten potenciál katarze, [toho očistného procesu] a že to je o lidech, a to buď o obyčejných lidských osudech anebo o těch velkých osudech, těch archetypálních, ale pořád je to o lidech. Tak tohle je potřeba zachovat. Ale to neznamená, že se nemůže škrtat, protože to divadlo to dnes může říct úplně jinými prostředky. Může to třeba posunout i žánrově. Ale pro mě je strašně důležité, aby se zachoval původní duch a původní myšlenka té hry. Jediné, co dokáže ospravedlnit systém, že někdo vezme hru a udělá z ní něco úplně jiného, je to, že se mu to nějak extrémně povede a že to funguje. Ale ono se většinou stává, že se to moc nepovede a že to moc nefunguje. Jenom se o tom mluví, že je to zvláštní.“
„Pro mě byl obrovský šok, když tenkrát Sověti vtrhli do Afghánistánu a začali do nás ve škole hustit, jak tam šli tomu lidu pomáhat. A že to bylo na pozvání té vlády. Říkal jsem: ‚To je divné, a proč tedy tu vládu popravili?‘ Byl jsem takový nevycválaný… A pak za mnou přišli rodiče a říkali, že si je pozvali do školy. A že si na tohle musím dávat pozor, protože mě někdo ze spolužáků udal, že vedu takovéhle řeči. Ta škola se k tomu postavila relativně slušně. Jenom upozornili rodiče, ať si dávám pozor na pusu. A to pro mě byl takový šok, takový otřes… A bylo to snad naposledy, co jsem brečel nad tím, jak je svět ošklivý.“
„Maminka pochází z takové prazvláštní levicové rodiny. Ona se jmenuje Erdélyi a její tatínek byl Maďar, Štěpán, tedy Ištván, Erdélyi, a pocházel z maďarské šlechty. Byl však levicového smýšlení, takže se s tou rodinou naprosto rozešel. Vystudoval lékařství a skončil v Hradci Králové. To byli takoví ti levicoví intelektuálové, kteří se tam scházeli. Byli tam různí výtvarníci a takováhle parta. Měli hodně levicové smýšlení a řekněme, že je z toho vyléčil až střet s realitou.“
Každá narážka skrytá mezi řádky byla v té době šedi pro diváky živou vodou
Jakub Zindulka se narodil 17. února 1966 v Hradci Králové, kde měl jeho tatínek Stanislav Zindulka, významný herec a budoucí nositel Českého lva, první angažmá. Vyrůstal ve svobodomyslném prostředí, rodina se stýkala s váženými osobnostmi kulturní sféry. Po absolvování gymnázia v Jilemnici nastoupil na DAMU v Praze. Nad studenty bděla jejich nejoblíbenější profesorka Jana Hlaváčová. Odmítl vstup do komunistické strany a jako studijní vedoucí ročníku i nabídku natočit pořad poezie k výročí Vítězného února, načež od České televize dostal stopku. Po dokončení studií roku 1988 nastoupil do angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Do Plzně tehdy přišel s herečkou Kateřinou Vinickou, s níž se roku 1989 oženil. Vychovali spolu dvě děti, manželství však nevydrželo. V červenci 1989 nastoupil jako absolvent vysoké školy na roční vojenskou službu do Armádního uměleckého souboru. Na vojně v Pohořelci zažil listopadové události roku 1989. Víkend před 27. listopadem získal opušťák, odjel do Divadla J. K. Tyla, kde na stroji přepisoval texty vyzývající ke generální stávce, večer s kolegy vystoupil na jevišti. V Divadle J. K. Tyla ztvárnil v letech 1988 - 2016 několik desítek rolí. V roce 2008 se stal ředitelem plzeňského Divadla Dialog, kde stále pracuje rovněž jako režisér, herec, dramaturg, kostymér… Jeho největší filmovou rolí je vodník z dvoudílné pohádky Princezna ze mlejna (1994, 2000). Pravidelně hostuje na dalších scénách (Divadlo U Hasičů, Divadlo v Řeznické, Činoherní klub nebo Divadelní spolek Kašpar).
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!