Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslava Zímová (* 1933)

• narozená 2. ledna 1933 ve Lhotě u Kladna

• její rodina hospodařila na jednom z největších statků ve vesnici

• otec Jan Hercl, Sokol, vlastenec, na konci války spolupracoval s místním odbojem

• rodiče ukrývali uprchlé sovětské zajatce a podporovali partyzány

• vzpomínky na konec války, Rudá armáda a Vlasovci ve Lhotě

• v období kolektivizace jim byl zabavený majetek, vystěhováni mimo okres do Přílep u Prahy

• celá rodina nuceně pracovala v cihelně v Libčicích nad Vltavou

• majetek jim byl vrácený v roce 1968

• v době natáčení v roce 2022 žila v domově pro seniory ve Lhotě

Německá okupace obyvatele nevelké středočeské vesnice Lhota stmelila. Měli společného nepřítele, podobné osudy a vzájemně si pomáhali. Komunistický převrat a především komunistická představa o kolektivním hospodaření byly příčinou, že se postavili proti sobě. A společného nepřítele našli ve vlastních řadách.

Co dělá Hercl, budeme dělat i my

Miloslava Zímová se narodila 2. ledna 1933 ve Lhotě u Kladna, vesnici ležící v malebné krajině na okraji hlubokých křivoklátských lesů. Ze Lhoty pocházela původní rodina její maminky Otýlie, která se narodila na statku s patnácti hektary polí. Sňatkem Otýlie s Janem Herclem se hospodářství rozrostlo o dalších pět hektarů a stalo se tak druhým největším ve Lhotě. Na vesnici bylo ještě několik dalších menších hospodářství, většina obyvatel ale dojížděla za prací do kladenských dolů. Herclovi zaměstnávali kočího a děvečku, zbylou práci museli zastat sami. Na polích pěstovali obilí, brambory, mák a řepu a ve stájích měli dobytek, prasata a koně. O hospodářství se starali Miloslavini rodiče a také dědeček s babičkou. A jak Míla, jak jí doma říkali, a také její o tři roky starší bratr Jaroslav dorůstali, zapojili se do chodu hospodářství i oni. 

Míla šla poprvé do školy v září 1938, o rok dřív, než měla, vesnická škola neměla dost dětí pro otevření první třídy. Ve stejné době přišlo Československo o své pohraničí a v březnu následujícího roku zaniklo úplně. Jan Hercl německou okupaci nesl pravděpodobně velmi těžce. Byl hrdý na svou vlast, nadšený Sokol, ale také vůdčí osobnost a přirozená autorita. Jak se zachová Hercl, bylo pro mnohé obyvatele Lhoty zásadní. „Během války tu lidi žili všichni pospolu, chodili k nám pro obilí a pro mléko a každý si domů odnesl. A přišel rok čtyřicet osm a na všechno se zapomnělo,“ začíná vyprávět Míla Zímová.

I u nás ve stodole byli partyzáni

Vzájemná pospolitost a hezké vztahy mezi obyvateli vesnice jsou tím hlavním, co si Míla Zímová ve spojitosti s válkou vybavuje. Více jejích vzpomínek se ale týká samotného konce války. Dál vypráví: „Tady v lesích byli partyzáni a tatínek jim v noci s koňmi vozil jídlo. Já byla malá, ale na mamince jsem viděla, jak je smutná, že se o něj bojí.“ Na hájenku, samotu ukrytou hluboko v lese, vozil jídlo i její tehdy patnáctiletý bratr Jaroslav. Hajný František Šnobl byl pravděpodobně už od počátku okupace napojený na vojenskou odbojovou skupinu operující na Kladensku a až do jeho zatčení spolupracující s Josefem Mašínem. Zdali s nimi byl v kontaktu i Jan Hercl, Miloslava Zímová netuší. Pravděpodobněji s nimi, nebo spíše s Františkem Šnoblem, začal aktivně spolupracovat až ke konci války. V té době se v křivoklátských lesích začaly formovat partyzánské skupiny, sestávající především z uprchlých sovětských zajatců. S prvním zajatcem se při běžné obchůzce lesem setkal hajný František Šnobl v lednu 1945. Po válce pak vyprávěl, že Oleksa, jak se zajatec jmenoval, byl tehdy jen stínem člověka. Zpola oblečený, chodidla omotaná hadry, na zádech emailovou barvou napsaná velká písmena SU. Zoufalý a hladový se v lese živil suchou trávou a kůrou ze stromů (zdroj Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně). Oleksovi a později i dalším podobně zuboženým zajatcům začal pomáhat nejen František Šnobl, ale i obyvatelé z okolních vesnic. „I u nás ve stodole byli a viděla jsem, jak jim maminka nosí jídlo, mě odháněla. Až když jsem se jí vyptávala pořád dokola, řekla mi to. Ale nesměla jsem to nikomu nic říct,“ vypráví Miloslava Zímová.

Partyzáni se v lesích ukrývali v provizorně vybudovaných bunkrech a hájovna Františka Šnobla se stala jejich základnou. Tam se přicházeli najíst a umýt, tam dostávali oblečení. Všechno jim přiváželi lidé z blízkého okolí, především obyvatelé vesnic Lhota a Žilina. Partyzáni se pak během prvních květnových dnů 1945 zapojili do protinacistického povstání v Kladně.

Z letadla vystoupil generál Vlasov

Během prvních květnových dnů čtyřicátého pátého roku se do oblasti mezi Rakovníkem, Berounem, Slaným a Kladnem začaly stahovat také početné jednotky Ruské osvobozenecké armády. Rusky mluvící vojáci v německých uniformách ustupovali ze severu před Rudou armádou a směřovali do Plzně v mylné naději, že je Američané vezmou do zajetí. V samém konci války tu sváděli tvrdé boje s Němci a na nedalekém zámku v Lánech jednalo vedení ROA s Čechy o vojenské pomoci Praze. Míla Zímová pokračuje ve vyprávění: „Viděla jsem, jak na nebi kroužilo letadlo, pak přistálo v polích a z něj vystoupil Vlasov. V hnědým mundúru, chlap jako hora. Přestoupil do menšího letadla a zase odletěl. On tudy utíkal před ruskou armádou do Plzně za Američany. Ale cestou ho zatkli a pak v Rusku popravili.“ Ve lhotecké kronice je o této události také záznam. Podle tohoto zápisu měla do vesnice přijet celá jednotka Vlasovců a krátce tam byli ubytovaní, včetně svých velitelů, generálů Vlasova a Buňačenka. Během svého krátkého pobytu ve Lhotě rozdávali vojáci obyvatelům letáky. Na nich stálo, že bojují nejen proti německým nacistům, ale i proti sovětským bolševikům. Letadlo se zprávami pro Vlasova, které Míla viděla, mělo přistát následující den v bezprostřední blízkosti jednoho ze lhoteckých stavení. Menším letadlem pak Vlasov z vesnice odletěl. 

Krátce po Vlasovcích dorazili i vojáci Rudé armády. Miloslava Zímová vzpomíná, jak celý den projížděla vesnicí nekonečná kolona vojenských vozidel. Přes léto si vojáci vybudovali v lese za lhoteckým hřbitovem ležení, důstojníci se ubytovali ve vsi. „No, byli to vojáci…v noci bušili a hledali děvočky. Dneska to ale chápu,“ říká.

Po válce ve Lhotě vyhráli volby komunisti

Podle jednoho z dalších zápisů v kronice obce byla již 19. května 1945 obnovená činnost Sokola. „Byly dělány pokusy o vytvoření jednotného tělovýchovného výboru, který by sjednocoval tělovýchovu celé obce. Předsedou byl navržený rolník Jan Hercl. Tento výbor se však vbrzku rozešel, štván nepřátelskými živly některých politických stran,“ píše se v kronice. Je potřeba dodat, že tato část kroniky byla sepisovaná zpětně, v padesátých letech, a mnohé zápisy jsou ovlivněné propagandou té doby. O poměrně rychlé poválečné proměně vztahů mezi obyvateli vesnice ale mluví i Míla Zímová. „Hned po válce tu vyhráli volby komunisti,“ říká se smutkem v hlase a dál popisuje stupňující se napětí mezi lidmi. První zápis v kronice v roce 1948 začíná větou: „Ihned počátkem roku vrcholily politické boje mezi jednotlivými stranami, ba i samotnými jedinci. Očekávaly se volby. V naší vesnici bylo již předem jasno, že KSČ bude mít i nadále většinu občanů na své straně. Za takovéto situace přišel únor 1948, který rozřešil tuto situaci.“ 

Jan Hercl do žádné strany nevstoupil, Jan Hercl byl hospodářem. Oral, zaséval, sklízel, staral se o dobytek a především o svou rodinu, času nazbyt nebylo. „Tatínek byl člověk ryzího charakteru a vždycky si stál za svým,“ říká o svém otci Miloslava Zímová. Co si myslí a co udělá Hercl, už ale tolik lidí nezajímalo. A ti, co by o jeho radu stáli, se za ním báli přijít. ‚Uděláme to jako Hercl,‘ už neplatilo. Hercl byl kulak a bylo potřeba se ho zbavit.

Kulakovi nikdo pomáhat nebude 

„Letošní rok stává se vpravdě historickým na cestě k budování socialismu na naší vesnici. Bohatě rozvíjená masově-organizační práce mezi zemědělci přináší výsledek,“ píše se v kronice. 2. září 1952 bylo ve Lhotě založeno jednotné zemědělské družstvo. Následuje několik dalších zápisů o tom, co založení družstva předcházelo, resp. co bylo míněno onou masově-organizační prací. Kronikář obce popisuje, jak proběhlo několik veřejných agitačních schůzí a jak do družstva vstupovali první členové. Nejprve ti, kteří žádnou půdu nevlastnili a později drobní rolníci. Družstvo slavilo velký úspěch, mělo několik desítek členů. Ale téměř žádnou půdu, ani stroje k jejímu obdělávání, nemělo dobytek ani stáje. Stroje, dobytek a velkou část polí vlastnili tři sedláci, ti ale do družstva vstoupit odmítli. Chtěli dál hospodařit tak, jak byli zvyklí, stejně jako dlouhá desetiletí předtím jejich předci. Jan Hercl byl jedním z nich. Podle původního zákona o zakládání jednotných zemědělských družstev tam měli lidé vstupovat na základě dobrovolnosti, realita však byla jiná. Nově zakládaná družstva o členství velkých sedláků příliš nestála, potřebovala jejich majetek, bez kterého by nemohla existovat. A způsobů, jak jejich majetek získat, bylo vícero. Herclovi museli nejprve propustit své ‚vykořisťované‘ zaměstnance, kočího a děvečku. Na tři roky na vojnu odešel z domova i Jaroslav, Mílin bratr. Jako syn kulaka byl u PTP a pracoval v dolech. Míla musela bratra nahradit a ukončila proto studium na hospodářské škole v Mladé Boleslavi. Obojí se zvládnout nedalo. Všechnu práci na statku musel teď zastat Jan Hercl, jeho žena a jejich devatenáctiletá dcera. Dědeček s babičkou už byli staří a na práci nestačili. Bylo léto a na polích dozrávalo obilí, blížila se sklizeň, pro hospodáře nejnáročnější část roku. Pro Herclovy a další dvě selské rodiny ve Lhotě měla být tato sklizeň ale ještě mnohem těžší. A nejen proto, že měli splnit nesplnitelné dodávky obilí pro stát. 

Miloslava Zímová vypráví dál: „Sklízeli jsme a mlátili sami, nikdo nám nesměl přijít pomoct. Hlásili to v obecním rozhlasu, že kdo přijde kulakovi pomáhat, hrozí mu postih. Několik lidí i přesto přišlo, ale většina se bála. Mlátili jsme na mlátičce v noci, ve dne nám vypínali elektřinu. Přesto se nám podařilo ty dodávky splnit. A když tatínek přijel s poslední fůrou na dvůr, čekala tam na něj už spousta lidí.“ Většina za války chodila k Herclovi pro mléko a mouku. Teď mu jeden z nich vzal opratě z rukou a prohlásil: ‚Tak, a teď tu vládnu já.‘ 

Ráno se stěhujete

Na svém už hospodařit nesměli a chodili proto pomáhat ostatním sedlákům, kteří na tom byli podobně. „A asi za deset dní přišel výměr, že rozvracíme vesnici a vystěhovali nás do Velkých Přílep u Prahy. Chaloupka to byla na spadnutí, ale maminka říkala, že jediné, co je důležité je, že jsme zůstali spolu,“ vzpomíná Miloslava Zímová a pokračuje dál: „Přišli ze dne na den a řekli: ‚Ráno vás stěhujeme.‘ Přistavíme vám jedno auto a co se na něj nenaloží, tak tu zůstane. Ráno přijel malý náklaďáček a sedláci pak za námi ještě přivezli čtyři fůry dříví a nějaký nábytek. To všechno za námi vezli s koňmi do těch Přílep a to byla dálka…“ Podobným způsobem bylo naloženo i s dalšími dvěma selskými rodinami ze Lhoty. Na jejich majetek byla po neplnění dodávek uvalená nucená správa, což v důsledku znamenalo, že se jejich majetku ‚ujalo‘ JZD. I oni byli z obce vystěhovaní. To, že Mílina maminka považovala za nejdůležitější, že rodina zůstala spolu, mělo svůj význam. Další z postižených rodin takové štěstí neměla, hospodáře poslali do věznice v Plzni na Borech. „A ti ostatní se zalekli, když viděli, co dělají s námi a vstoupili,“ dodává Miloslava Zímová. Samotnou cestu ze Lhoty do Přílep si příliš nevybavuje, jen maminčin pláč jí utkvěl ve vzpomínkách. 

Ve Velkých Přílepech dostali náhradní ubytování, polorozpadlý domek. Přidělenou, resp. nucenou, dostali i práci. Míla a její otec museli nastoupit do zaměstnání v cihelně v Liběšicích. Hospodář Jan Hercl teď nakládal lopatou hlínu do vozíků, jeho dcera ji vysypávala do míchačů. „To byla ta nejhorší a nejhůř placená práce, kterou nikdo jiný nechtěl dělat...práce pro kulaky. Skoro nikdo jiný tam nepracoval,“ vzpomíná Miloslava Zímová dál. Jan Hercl naložil kolem sta vozíků denně, přesto vydělával velmi málo a rodina měla nedostatek peněz na živobytí. Maminka proto chodila vypomáhat na pole. 

Neříkej, že jste nic neprovedli...

Nuceně přesídlená rodina Jan Hercla zůstávala i v Přílepech pod stálým dohledem. Nesměli opouštět místo, nesměli změnit práci a hlavně nesměli do Lhoty. Zákaz navštěvovat Lhotu se zakrátko rozšířil na zákaz překročení hranic celého okresu. „My jsme to ale porušovali, každý rok jsme jezdili na hřbitov. A nikdo si netroufl říct: ‚Co tady děláte…,‘ říká Miloslava Zímová. Do jejich domu ve Lhotě se nastěhoval úřad místního národního výboru. V kronice obce je o tom strohý zápis: „Nyní, kdy byl vystěhován z obce p. Hercl Jan čp. 119, byla úřadovna MNV přestěhována do těchto místností.“ V souvislosti s vystěhováním dvou rodin ze Lhoty se v kronice ještě píše: „V srpnu roku 1952 přibyly ještě další dvě usedlosti do hospodaření MNV Lhota. Byly to usedlosti zemědělců Miloslava Podaného čp. 4 a Jana Hercla čp. 119. Celkově to bylo již kolem 60ha půdy. Na takovémto hospodářství již mohl národní výbor sám hospodařit a tak bylo přikročeno k založení družstva.“

A zatímco družstvo obdělávalo pole Jana Hercla, on nakládal každý den svých sto vozíků hlíny. Dokonce ho za to vyhlásili nejlepším pracovníkem a ‚za odměnu‘ ho pozvali do prvomájového průvodu do Prahy. „On s nimi jet nechtěl. Řekl, že k nim nepatří a nikdy patřit nebude. A já jsem na něj byla tak pyšná...,“ vzpomíná Miloslava Zímová a dodává: „A jedna ženská v cihelně mi přesto pořád dokola říkala: ‚Neříkej, že jste nic neprovedli...‘“

Není, kdo by hospodařil

Krátce po přestěhování do Přílep se Míla vdala a po čase začala toužit po narození dítěte. Těžká fyzická práce v cihelně se ale s těhotenstvím neslučovala. Jenže odsud odejít nesměla: Nakonec jí pomohl závodní lékař, který jí vystavil potvrzení, že není zdravotně způsobilá pro těžkou práci. Vytoužené dítě ale nepřišlo ani později a i manželství se jí po čase rozpadlo. Dlouho také nemohla najít novou práci, stále byla dcerou kulaka a nikde ji nechtěli přijmout. Nakonec získala místo prodavačky vesnické prodejny. Osvědčila se a svou pracovní kariéru končila jako vedoucí velkého obchodu v Praze.

Do Lhoty Herclovi nesměli celých sedmnáct let, až v roce 1968 jim majetek vrátili. Miloslava Zímová pokračuje: „Tatínek se vracet nechtěl. Nahlas to nikdy neřekl, ale nikdy jim asi neodpustil. I já jsem měla smíšené pocity. Přicházeli pak za námi lidi z vesnice a omlouvali se. Říkali, že to bylo tou dobou. A tatínek mlčel...“ K hospodaření se už nikdy nevrátili, neměli čím pole obdělávat, stroje i dobytek zůstaly družstvu. A nebyl ani, kdo by se hospodaření ujal. Mílin otec už neměl dost sil, její bratr měl vlastní život i práci a ona sama by hospodářství nezastala. Ve Lhotě ale zůstala a až do nedávné doby bydlela na statku po svých předcích. Teprve nedávno se přestěhovala do domova pro seniory ve Lhotě, který sídlí v krásném, nově zrekonstruovaném stavení s velkým dvorem. Kdysi tam bydlel sedlák, staral o svůj dobytek a o svá pole. Do úmoru dřel na svých polích a pak je musel ze dne na den opustit. „Dnes se už o tom nemluví, i když všichni vědí, jak to bylo,“ říká Míla Zímová. Jen během natáčení jejích vzpomínek pro Paměť národa za ní přišlo několik návštěv, od starostky obce po její přítelkyně. Míla Zímová je ve Lhotě oblíbená, možná stejně jako kdysi její otec. Jen vzpomínky občas zabolí, naštěstí ale zůstaly i ty hezké. „Tatínek mi udělal brázdu a já jsem orala. Musela jsem se to naučit, když byl bratr na vojně. A jednou mi utekl kůň, když jsem ho zapřahala. Běžela jsem za ním, ale on utíkal dál. Tak jsem si sedla na kraj studny a plakala jsem. A ten kůň ke mně přišel a dal mi hlavu na rameno. Jako kdyby mi chtěl říct: ‚Odpusť‘...Někdy to bylo hezký, někdy to bylo horší…ale...vlastně to bylo pořád hezký…,“ říká v závěru Míla Zímová.