Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Hrál jsem pro prezidenta Beneše
narozen 30. 7. 1923 v osadě Sejfy poblíž Jáchymova
otec horník, přesvědčený antifašista a funkcionář předválečné KSČ
1938 - útěk rodiny z Jáchymova do vnitrozemí (Kladno)
emigrace do Velké Británie
uprchlický tábor v Leedsu
v prosinci 1941 narukoval do československé armádní jednotky
služba u posádkové hudby
coby řidič sanitky byl nasazen při bojích u Dunkerque
po válce pracoval jako technik v Abertamech v rukavičkářských závodech, později se zde stal ředitelem
od roku 1962 náměstek generálního ředitele rukavičkářských závodů v Dobříši
evidován jako spolupracovník StB, on sám spolupráci s bezpečnostními složkami popírá
zemřel v roce 2014
Toto není historická studie, která by údaje z vyprávění pamětníka detailně ověřovala. Jedná se o životopisné převyprávění pamětníkových osudů podle jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru, pokud není v poznámce uveden jiný zdroj.
Walter Zimmermann se narodil poblíž Jáchymova v rodině sudetoněmeckého horníka. Pochází z českého pohraničí, vyrůstal v levicovém dělnickém prostředí. Celý život byl přesvědčeným komunistou. Není to ostatně náhoda, byl k tomuto životnímu názoru vychován svými rodiči. Jeho otec byl přesvědčeným antifašistou a dlouholetým funkcionářem okresního výboru předválečné KSČ, z tohoto důvodu rodina musela v roce 1938 z Jáchymova utéct. Ani dnes Walter Zimmermann o tom, že myšlenka komunismu byla v pořádku, nepochybuje.
Obec Sejfy, kde se narodil, dnes již neexistuje. Tento název ani nenajdeme na dnešních mapách. Bývalá krušnohorská obec Sejfy se nacházela severně od Jáchymova a Abertam, tam, kde je dnes vyznačena hájovna jménem Rýžovna a několik roztroušených stavení. Před válkou měly Sejfy okolo čtyř set obyvatel, většina byla německé národnosti, asi čtvrtina obyvatel prý byli Češi. Po roce 1946 se poměr obrátil, většina německého obyvatelstva byla odsunuta, Sejfy už nebyly pořádně osídleny. V průběhu padesátých let obec zanikla.
Můj otec byl starý komunista
Jeho otec patřil k zakládajícím členům komunistické strany, před válkou byl předsedou okresního výboru KSČ. Patřil k předním aktivistům KSČ a komunistických odborů, účastnil se příprav stávek a jiných dělnických akcí.
„On byl horníkem a funkcionářem strany, organizoval stávky. Byl nenápadný a velice pracovitý člověk. Byl velmi oblíbený i u nestraníků. Henleinovci ho chtěli zlikvidovat, proto jsme museli co nejdřív pryč,“ vzpomíná na svého otce pamětník. „Na mého otce fašisti vypsali odměnu 30 tisíc marek.“
Ještě před příchodem nacistů v září 1938 rodina prchá z Jáchymova do Kladna-Rozdělova. „Chvíli jsme bydleli na Kladně, asi týden v Praze a pak jsme ujeli do Anglie.“ Ubytování pro uprchlíky v Kladně zajistila zřejmě komunistická strana, stejně tak kontakt na jednu pracovnici britského velvyslanectví v Praze. Podrobnosti si však W. Zimmermann již nepamatuje.
„Do Anglie jsem se dostal na cizí jméno, zařizovala to nějaká organizace, nevím, kdo to přesně byl. Otec jel napřed, pak jsem jel já s matkou. Jeli jsme přes Německo a Francii.“
Od roku 1939 žili Zimmermannovi v Anglii ve Skiptonu u Leedsu, později nedaleko Manchesteru. Walter pracoval v textilní továrně, v kožedělné dílně. Jeho otec v Anglii také krátce pracoval, byl však o hodně starší a začínal být nemocný. Veřejně činný za války ani po válce již nebyl, v československé armádě nesloužil. Po válce zůstal v Československu, podporoval politiku KSČ.
Vraťme se však zpět do válečné Británie. Walter Zimmermann 5. prosince 1941 narukoval do armády a až tady, v armádě, se naučil pořádně česky. „Byli jsme vyzvaní (exilovou vládou), ale narukoval jsem dobrovolně. V armádě jsem skončil jako desátník.“
V Anglii
„Protože jsem byl hudebník, hrál jsem u posádkové kapely, často jsme hráli u prezidenta Beneše, když přijímal nějakou návštěvu. Hrál jsem na pozoun a basu. Nemohu si naříkat, mám velmi dobré vzpomínky.“
Hlídali jsme prezidenta Beneše
Kromě toho, že byl u vojenské kapely, plnil pan Zimmermann také službu u pěchoty. Zúčastnil se hlídkování na anglickém pobřeží, prošel výcvikem u autoroty, aby mohl sloužit jako řidič. Krátce byl také nasazen k ostraze exilového sídla prezidenta Edvarda Beneše. Vnitřní ostraha byla zajištěna profesionály z prezidentovy ochranky, vnější ostrahu zajišťovali vojáci ze samostatné brigády, kteří se prý často střídali. Jednou přišla řada i na Waltera Zimmermanna, sloužil tam asi měsíc. Osobně to pokládal za velkou čest, být nablízku vrchnímu veliteli.
„Jeho manželka (Hana Benešová), ta nám (vojákům) často nosila cigarety, pro ty, co kouřili, a jídlo nebo čokoládu. Velice pěkně se k nám chovali, klobouk dolů, já na Beneše nedám dopustit. To byl čestný pracovitý člověk. Byl jsem tam asi měsíc nebo šest týdnů. To se často střídalo. Hlídali jsme vnější okruh domu, kde Beneš bydlel.“
Pozor, tady jsou miny
„Byl jsem nejdříve u pěchoty, pak jsem jezdil se sanitkou. S ambulancí jsem jezdil také na frontě u Dunkerque.“ Když se Waltera Zimmermanna zeptáme na nejhlubší zážitek na frontě, odpoví tím, že u Dunkerque mu jakýsi Francouz zachránil život. „Vykřikl: ,Attention, ici, les mines.‘ Pozor, tady jsou miny. Kdyby nezakřičel, tak bych na ni šlápnul a už bych tady nebyl.“ Měl prý velké štěstí, jednou byl v bunkru, musel z něho odejít a bunkr byl do pěti deseti minut zničen. Při této události se, jak se říká, podruhé narodil.
S diskriminací, že byl Němec, se za války nesetkal. „Všichni věděli, že jsem antifašista, a jako takového mne uznávali.“ I když říká, že nebyl diskriminován, uvědomoval si, že jeho postavení aktivního komunisty a sudetského Němce mu nějakou větší kariéru u exilové armády neumožňuje. „Protože jsem byl komunista, neměl jsem nějaký velký kariérní postup za války v Anglii. Hrál jsem v posádkové hudbě, tam to (že jsem byl komunistou) však moc roli nehrálo.“
Celkově má velmi dobré vzpomínky na válečná léta. Měl prý velké štěstí. „Angličané se o nás báječně starali. Mám výborné vzpomínky na Anglii.“
Po návratu do Československa sloužil v Moravské Třebové. Walter Zimmermann byl z armády propuštěn v únoru 1946, o dva měsíce později byl přijat do Komunistické strany Československa. Únorové události v roce 1948 přivítal, neuvádí však žádné podrobnosti, zda a jak se na nich sám podílel.
Poválečný kariérní postup
Po válce pan Zimmermann pracoval jako technik v Abertamech v rukavičkářských závodech, v padesátých letech se stal ředitelem tohoto závodu. Od roku 1962 působil jako náměstek generálního ředitele rukavičkářských závodů v Dobříši. Zde zúročil své jazykové schopnosti, měl na starosti export rukavičkářských výrobků.
Walter Zimmermann je přesvědčený, že hlavní důvod toho, že se z něho stal nadějný obchodní zástupce Rukavičkářských závodů Dobříš, který v padesátých letech cestoval všude tam, kde se vyvážely rukavice, spočívá v tom, že byl výborným odborníkem, který znal dobře jazyky. To, že možná větší roli hrála jeho stranická příslušnost, si ani dnes nepřipouští. Cestoval do zahraničí každý rok, někdy několikrát do roka, sjednával prodejní kontrakty, nakupoval pro rukavičkářské závody suroviny.
Pan Zimmermann tvrdí, že ho Bezpečnost nikdy nekontaktovala, i oproti všeobecnému povědomí o tom, že skoro každý (zejména v padesátých letech), kdo vycestoval do zahraničí, musel podávat bezpečnostním orgánům hlášení o tom, s kým a kde se tam setkal.
„Myslím si, že se to přehání (to, že každý musel vysvětlovat zahraniční cesty – pozn. autora), nikdy jsem nebyl vyslýchaný, nemusel jsem podávat zprávy, ani jsem nebyl požádán, abych někoho informoval, s kým jsem mluvil, kdo mluvil se mnou. Měli ve mne důvěru, naše orgány mne nevyslýchaly.“
Souhlas s pobytem okupačních vojsk
Po roce 1968 se stranické prověrky týkaly pravděpodobně i Waltera Zimmermanna. On sám tvrdí, že si nepamatuje, že by ho někdo vyslýchal ohledně jeho postojů k srpnu 1968, druhým dechem však hned dodává, že bylo známé, že on s invazí sovětských vojsk souhlasil.
„Souhlasil jsem. Byla taková situace, že se čekalo, že ze západu přijede někdo a bude chtít obsadit Československo.“ Na otázku, zda si myslí, že by Američani do Československa v té době přijeli, odpovídá: „Já bych to nevyloučil, stejně to nevyloučím ani teď, že sem nechtějí přijít. Já jsem jim nikdy nevěřil. Jsou to podvodníci po všech stránkách. Jak z hlediska hospodářského, tak politického. Já Američany nenávidím.“
Jako důkaz svých tvrzení uvádí Walter Zimmermann reklamační řízení s jednou americkou firmou v šedesátých letech. Stěžovali si na špatnou kvalitu dodávky, ale prý nečekali, že ji bude někdo z Československa řešit. Když přiletěl jako obchodní zástupce výrobce, Američané prý nebyli schopni doložit své tvrzení. Je tak přesvědčen, že si celou událost vymysleli, protože očekávali, že nikdo z Československa reklamaci nebude prošetřovat.
Expertem rozvojového programu OSN
V osmdesátých letech pracoval pamětník skoro rok jako expert rozvojového programu OSN v Pákistánu v oblasti rukavičkářského a kožedělného průmyslu. OSN i československá strana chtěla, aby W. Zimmermann vyjel na další pracovní pobyty, nabízel se mu pobyt na Srí Lance. Nechtělo se mu tam na delší dobu, nechtěl rodinu přivést do horších hygienických standardů. „Odmítl jsem, peníze nejsou v životě všechno.“
Spolupracovníkem Státní bezpečnosti?
Walter Zimmermann je uvedený v neoficiálním seznamu spolupracovníků StB. On sám tvrdí, že o tom, že je vedený v tzv. Cibulkových seznamech, nevěděl, že mu to nikdo neřekl. Neuvědomuje si ani žádný důvod, proč by ho měly československé bezpečnostní orgány zavést do evidence spolupracovníků.
„Spolupracovník? (…) Měl jsem jejich důvěru, nenechal jsem se nalákat, abych pracoval pro druhou stranu, ani pro nikoho doma. Nikdo po mně nechtěl, abych byl agentem. Jak z naší, tak z druhé. Měl jsem to štěstí. Mám čisté svědomí.“
Bez bližších podrobností také uvádí: „Jen jednou jsem vycítil určitou nedůvěru. To se stalo v jednom případě. Jinak jsem necítil žádné problémy. Rád vzpomínám na tuto dobu, já jsem byl velice spokojený, když jsem byl v zahraničí nebo tady doma. Měl jsem výhodu, že jsem znal jazyky: anglicky, německy i francouzsky. Neměl jsem problémy.“
Jak už bylo uvedeno výše, žádné kontakty s bezpečnostními orgány prý neměl, i když cestoval do zahraničí (na Západ) každý rok a procestoval služebně „celý svět“.
„Nikdy mne nevyslýchali. Měl jsem jejich důvěru. Nezneužíval jsem ty cesty, ani mne o to nikdo nežádal. Vyhnul jsem se těmto problémům.“
Ze svazku, který má o. s. Post Bellum k dispozici, je možné vyvodit, že pan Zimmermann musel o spolupráci vědět, nicméně nevyplývá z něj, že by byl nějak zvlášť aktivní. Státní bezpečnost ho chtěla využít k informacím o jeho zahraničních obchodních partnerech, z materiálů vyplývá, že v kontaktu s řídícím důstojníkem byl v letech 1970 až 1974. Později byl zřejmě vyhodnocen jako nevhodný kandidát pro tento typ spolupráce, ze svazku není zřejmé, že by bezpečnostním složkám něco zajímavého přinesl, ovšem v dokumentech se nalézá poznámka, že pracovní svazek byl v roce 1986 zničen.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Hynek Moravec)