Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohdan Zilynskyj (* 1954)

• narodil se 30. listopadu 1954 v Praze do rodiny ukrajinsko-českého původu

• aktivně se hlásí k ukrajinskému původu

• v letech 1974-1979 vystudoval Archivnictví a pomocné vědy historické na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

• v roce 1977 se podílel na šíření textu Charty 77

• v letech 1979-1991 pracoval jako archivář v Archivu hlavního města Prahy

• po roce 1989 aktivní v Občanském fóru Ukrajinců a ve Sdružení Ukrajinců a příznivců Ukrajiny v České republice

• v letech 1991 – 1996 působil v Ústavu dějin střední a východní Evropy Akademie věd České republiky

• v roce 1996 působil na Katedře dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy a také na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy

• v současnosti (2024) žije Bohdan Zilynskyj v Praze

Jak už jméno Bohdana Zilynského napovídá, má ve své genealogii ukrajinské předky. Jedná se totiž o jednoho z potomků příslušníků ukrajinské emigrace v meziválečném Československu, kteří však nespadali do pracovní migrace, ale do vrstev inteligence.

Otec měl občanství, ale považovali ho za podivného živla

Bohdan Zilynskyj se narodil 30. listopadu 1954 v Praze Ludmile a Orestovi Zilynským. Nemá „čistý“ ukrajinský původ: „Příjmení je v ukrajinské tradici poměrně řídké, ale to je dané tím, že je to příjmení polské, které si můj dědeček z otcovy strany vzal od maminky, ale ukrajinizoval si ho. Už z toho je vidět, že osudy mých předků jsou docela složité,“ říká.

Babička z matčiny strany pak byla Češka z Rožmitálu pod Třemšínem, která v sobě podle slova pamětníka nesla českou tradici i moudrost. Ta si vzala za manžela v roce 1929 Rihorije Klimenka, emigranta z východní Ukrajiny (původem z okolí Kyjeva), který byl členem strany SRU (Strana socialistů-revolucionářů, která pracovala pro samostatnost Ukrajiny), studoval v Kyjevě a jako politicky aktivní v SRU byl stíhán bolševiky. Po své emigraci vystudoval na ukrajinské vysoké škole – na Ukrajinské hospodářské akademii v Poděbradech. „Svou profesi již vykonávat nemohl, protože přišla hospodářská krize, a přestože měli tito emigranti inženýrský titul, tak pro ně nebylo snadné sehnat adekvátní práci. Navíc bylo toto česko-ukrajinské manželství složité, protože si babička vzala dědu jako československá občanka a přišla asi na nějakých patnáct let o československé občanství. Vzala si totiž emigranta a ztratila občanství, přestože nikdy neopustila československé území. Moje maminka Ludmila se pak narodila už v roce 1930 v Praze,“ dodává Bohdan Zilynskyj.

Druhá rodinná větev pocházela z území jihovýchodního Polska, kde byli tzv. Lemkové. Jedná se o poměrně málo známou etnickou skupinu, která se zčásti považovala za příslušníky rusínské národnosti, částečně se hlásili k Rusům a zčásti k Ukrajincům. Dědeček Ivan Zilynskyj, který nabyl vysokoškolského vzdělání ve Lvově a ve Vídni a zaměřoval se na slovanskou filologii a dialektologii, však došel k přesvědčení, že je Ukrajinec: „Tím se lišil od většiny obyvatel své rodné vesnice. Po většinu života žil v Krakově, kde byl profesorem Jagellonské univerzity a teprve na konci druhé světové války přišel do Prahy. V podstatě se dá říct, že byl uprchlíkem, protože to bylo období sovětské ofenzívy na západ a on před nimi utekl. Moje babička byla také z vesnického prostředí z oblasti vesnice Krasna a po většinu života byla v domácnosti jako manželka vysokoškolského učitele. Takže vidíte, že jsou zde zastoupené dvě vlny ukrajinské emigrace a dvě úplně odlišná území,“ vypráví Bohdan Zilynskyj.

Dědeček z východní Ukrajiny byl za druhé světové války vězněn v nacistických koncentračních táborech a zemřel v Praze těsně po únorovém převratu v roce 1948. Dědeček z východního Polska byl aktivní v ukrajinském nakladatelství, ale z Prahy již dále na západ neutíkal a po příchodu Rudé armády do Prahy byl vyslýchán (ale nebyl deportován na Sibiř).

V roce 1947 mu pak byla přiznána profesura z Jagellonské univerzity, a tak ještě mohl přednášet v Praze. Zemřel v roce 1952 a Bohdan Zilynskyj tedy žádné z dědečků nepoznal: „A znám je spíše z tradice, která o nich je. O otcově otci je určitá literatura, protože patřil v oboru ke špičkovým odborníkům, takže jsou o něm menší knižní životopisy. Druhý je naopak zapomenutý emigrant.“

Otec Orest se narodil ještě v Polsku v roce 1923, studoval gymnázium v Jaroslawli a poté ukrajinskou univerzitu. Studium nedokončil, a tak po válce přešel na Karlovu univerzitu, kterou absolvoval v roce 1949. Poté učil na univerzitě v Olomouci polonistiku a rusistiku a následně se vrátil do Prahy, aby pracoval ve Slovanském ústavu na Akademii věd a poté v Ústavu české a světové literatury.

V roce 1948 a 1954 byl otec krátce zatčen a poté se dostal pod dozor Státní bezpečnosti: „Před Únorem bylo pozvednuto banderovské nebezpečí, ať reálné nebo nereálné, a kdo nějakým způsobem z ukrajinské skupiny přečníval, tak se stal prostě objektem zájmů těch bezpečnostních složek. Mám doklady, že otec byl zadržen někdy v dubnu 1948. Z toho se mu podařilo vykroutit, ale bohužel neznám detaily,“ říká a pokračuje: „Týdenní internace pak byla v roce 1953 mimo Prahu, kdy byly od něj žádané informace snad o každém příslušníkovi ukrajinské emigrace, který žil v Čechách. Ten jeho život byl docela tvrdý, ale jinak jsem přesvědčený, že on k ukrajinskému nacionalismu neinklinoval a naopak považoval za chybu, že nevznikla nějaká levicová organizace. Ale ve smyslu západním, jako sociálně-demokratická strana.“

Otec zůstal v Československu možná kvůli svým rodičům, možná kvůli jiným důvodům, ale nemohl se zde naplno věnovat spolkovému životu a ani vydavatelské činnosti, a tak se věnoval alespoň překladatelské činnosti.

Rodiče na mě přenesli ukrajinskou identitu

Maminka Ludmila Zilynská vyrůstala ve smíšeném česko-ukrajinském prostředí a studovala dva roky na ukrajinském gymnáziu v Modřanech, ale jinak prošla pouze českými školami. Maturitu absolvovala v roce 1948 a snažila se studovat Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, ale v roce 1951 byla z důvodů svých náboženských aktivit ze studia vyloučena. Neměla stálé zaměstnání, jen občasné příjmy z překladu z ukrajinského jazyka, když jí otec pomáhal, jinak byla v domácnosti. Celkem společně přeložili patnáct knížek.

Manželství se však v roce 1968 rozpadlo a maminka se podruhé vdala za Ukrajince z Podkarpatské Rusi, který měl v sobě velké nacionalistické tendence: „Na úrovni konverzační a názorové měl blíže k nacionalismu než můj otec, i když to byl opravdu víceméně slovní ideologický tah, který existoval od 30. let. V této rovině netvořil tento nacionalismus žádné zvláštní problémy, ale nebyl v Československu po únorovém převratu rád viděn. Navíc byl nacionalismus po únoru 1948 přisuzován i lidem, kteří s ním neměli nic společného,“ vypráví.

Bohdan Zilynskyj však zůstal u svého otce, zatímco jeho sestra odešla k mamince. Otec se znovu oženil a vzal si za ženu Ukrajinku z východního Slovenska. U Bohdana Zilynského se posléze objevil silný vztah k ukrajinským reáliím, zatímco u sestry nikoliv, anebo alespoň ne v takové míře. Sestra Oksana se stala učitelkou na základní škole a podobný osud potkal další dva mladší sourozence.

Důležitým prvkem pro osobní rozvoj Bohdana Zilynského byly i návštěvy jiných ukrajinských rodin, ačkoliv otec prý příliš nevěděl, do jaké míry má svého syna do problematiky zasvěcovat: „Pamatuji si opravdu jenom několik návštěv, ale to bylo většinou u jedinců, kteří neměli děti nebo vnuky v mém věku. Byli jsme třeba u manželů Levických, Nina Levická byla sochařka a ještě znala Oleksandra Olese, toho básníka. To byla taková zajímavá návštěva na Vinohradech. Ale jinak jsem znal minimum vrstevníků z rodin ukrajinských nebo česko-ukrajinských.

Věřilo se, že to není trvalé

Bohdan Zilynskyj vzpomíná, že se v rodině používaly oba jazyky, jak ukrajinština, tak čeština. Pamětník tak vyrůstal v dvojjazyčném prostředí: „Rodiče mluvili více ukrajinsky, ale u mě byla čeština výraznější, protože jsme ve školách byli obklopeni vysloveně českým světem. Ale základy ukrajinského jazyka jsme do sebe vsáli. Pak jsem začal studovat ruštinu a studoval jsem ji asi dvanáct let nebo jak dlouho, ale ukrajinštinu znám a používám ji s daleko větší jistotou a samozřejmě i s potěšením.“

Pamětník vyrůstal na Praze 7 a rok 1968 prožíval na základní škole v téže části Prahy.  V této době zažíval první kontakt se světem a také s Ukrajinou: „Je poměrně kuriózní, že 21. srpna 1968 jsem byl se svým otcem v Kyjevě. Byla to moje druhá návštěva Ukrajiny. Rok předtím jsem byl na Podkarpatí, dokonce ve vesnickém prostředí. Ten úder[1] v Kyjevu byl citelný, protože otec znal dobře představitele nonkonformní ukrajinské inteligence z prostředí literárně-kritického, tak jsem lidi, kteří byli později věznění nebo měli ztížené podmínky, mohl vidět.“

K roku 1968 Bohdan Zilynskyj dodává, že se do určité míry cítí být „dítětem roku ´68“ a že především toto období vyjadřovalo naději. Situace kolem okupace také způsobila, že on i jeho spolužáci měli odpor ke vstupu do Komunistické strany Československa.

Chtěl jsem pokračovat v tom, co otec začal

Tyto kontakty však později zanikly. V roce 1970 ukončil Bohdan Zilynskyj základní školu a úspěšně zvládl přijímací zkoušky do Gymnázia Nad Štolou. Po absolvování střední školy se dostal na Karlovu univerzitu na studium Archivnictví a pomocných věd historických na filozofické fakultě. Setkal se tam s Chartou 77 a spolu s ostatními studenty ji přepisoval a roznášel ji po poštovních schránkách a mezi další zájemce. Postupem času však již bylo vidět, že situace nepřipustí možné změny.

Po absolvování vysoké školy v roce 1979 prošel ročním pobytem v armádě v Českém Krumlově a po návratu měl zajištěné zaměstnání v Archivu hlavního města Prahy: „To bylo prostředí, kde jsme nebyli politicky obtěžováni. Platy jsme sice měli skoro nejnižší z celého národního výboru a měli jsme zaostalé technické a jiné podmínky pro naši práci, ale byli jsme ponecháni v klidu a žili jsme trochu jinak než úředníci národního výboru.“

K získání doktorského titulu se však na počátku 80. let nemohl připravovat bez udání jakéhokoliv důvodu (snad kvůli rodinnému původu), ale to v podstatě tolik nevadilo, protože mohl docházet do nedaleké Státní knihovny v Klementinu, do jiných archivů a v Archivu hlavního města Prahy mohl také procházet archivní materiály o národním výboru z 50. let.

Manželka Blanka vystudovala týž obor. Společně mají dvě děti. Bohdan Zilynskyj vzpomíná, že s manželkou prožíval poměrně svobodný život a opírá se zejména o Polsko, kam mohl cestovat a které bylo pro něj (nejen) z hlediska filmografie inspirativní. Mohl zde také dokonce navštívit rodný kraj svých předků.

„Já jsem byl badatelskou orientací díky učitelům směřován na český středověk. Nabyl jsem vědomosti při čtení středověkých textů, jejich interpretaci a hlavně šlo o texty městských knih. Na tato témata jsem psal i svou diplomní a doktorskou práci[2] a potom z toho vyšlo určité množství textu. Ale už od vysokoškolských let jsem v sobě nesl zájem o okruh otcových aktivit, tedy o ukrajinskou tématiku. To jsem si doplňoval i po jeho předčasné smrti.“ Otec zemřel v roce 1976.

Během normalizace si Státní bezpečnost (StB) vedla na Bohdana Zilynského svazek v kategorii PO (proveřovaná osoba) s registračním číslem 26810 MV s krycím jménem Archivář. Svazek byl však v prosinci 1989 zničen. [3]

O dalším vývoji jsme měli zkreslené představy

Rok 1989 zastihl Bohdana Zilynského v archivu a společně s kolegy se snažil uchovávat plakáty a další materiály, které vznikly během a těsně před sametovou revolucí. Bohdan Zilynskyj se v té době také dostal do místopisné komise, která byla pod hlavičkou pražského magistrátu.

Účastnil se také demonstrací v Praze v roce 1989: „Na demonstrace jsem až do 28. října 1989 nechodil a v ten den jsem tam byl prvně. Ani jsem nebyl na Škroupově náměstí. Šlo to z Václavského náměstí Národní třídou po nábřeží a pak zpátky do centra a tehdy nebyl zásah. To strašně moc lidí povzbudilo. A už tehdy byla nálada taková radostná a bojovná. Strašně moc rád vzpomínám na ten 28. říjen. Toho 17. listopadu jsem tam byl také, a ačkoliv jsem ušel bití, tak pak byl kordón stahován a lidé byli v nejistotě asi dvě hodiny, než to začalo. Tehdy jeden boční kordón otevřeli a nechali lidi odejít, což se málokde píše. Ale bylo to tak. Takže se mi podařilo dostat ven a nebyl jsem svědkem závěrečné fáze.“

Také díky svému vzdělání a původu mohl situaci využít: „Dostal jsem se i k aktivitám poměrně chudičké ukrajinské minority v Praze. Ona založila takzvané Občanské fórum Ukrajinců, které se potom přetransformovalo ve Sdružení Ukrajinců a příznivců Ukrajiny v České republice, ale nešlo o nic masového, protože organizovaných členů jsme měli asi 150 a byli to většinou starší pražští obyvatelé. Jednalo se o členy ze Zakarpatské Ukrajiny, Přešovska, Haliče a také trochu z jihovýchodního Polska. Iniciativu tam poměrně brzy převzala mladá generace.“

Neztrácím naději

Po roce 1991 se rozhodl, že nebude vstupovat do politiky, ale bude se nadále věnovat vědecké a pedagogické práci. Nejprve nastoupil v roce 1991 do Akademie věd České republiky, kde působil jako ukrajinista-historik v Ústavu dějin střední a východní Evropy, a v roce 1996 úspěšně absolvoval konkurz na Katedru dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, kde měl přítele historika Petra Čorneje.

„S překvapením jsem zjistil, že nějaké geny na mě od otce a dědy přešly a že učit v zásadě umím, anebo že mi to nedělá problémy. Studentům to také nedělalo problémy. Takže já jsem učil rád. V roce 1995 jsem zkusmo nastupoval na Fakultu sociálních věd UK, také kvůli dějinám Ukrajiny, protože nebyli odborníci, a řadu let jsem učil souběžně. Až do roku 2008. Pak jsem podíl na výuce snížil.“

Bohdan Zilynskyj dodává, že i jiné významné osobnosti mají ukrajinský původ – jmenujme např. Halinu Pawlovskou, která je dnes známou herečkou a se kterou se Bohdan Zilynskyj znal už od dob dospívání.

 Ke svému původu dodává: „Mé jméno budilo spíše podiv, ale já při styku s úřady netrvám na tom, aby si to zapsali v úplně přesné podobě. Ale počínaje základní školou jsem se od spolužáků nijak výrazně neodlišoval. Nemanifestoval jsem ukrajinskou příslušnost. Možná se vědělo o mamince, že překládá, ale třeba když nám dávali občanské průkazy v patnácti letech, tak jsem nevěděl, co mám napsat. Tak jsem napsal českou národnost. Ale na gymnáziu jsem si ve svých osmnácti letech řekl, že jsem asi více Ukrajinec než Čech, tak jsem si národnost na nějaké obvodní správě Veřejné bezpečnosti předělal.“  

Bohdan Zilynskyj se netají tím, že pro něj bylo Polsko vzorem – nejen, co se týče filmografie, ale také ohledně fungování celé společnosti: „Byla svobodnější atmosféra v polských médiích. Polské prostředí jsme vnímali jako takové okno na západ, anebo to, co jsme z něj považovali za dobré a užitečné.“

Jako svoji vlast dnes vnímá Českou republiku, protože Ukrajina už není pro něj ta země, kam by se přestěhoval na zbytek života. Uvažuje však o dvojí ukrajinsko-české identitě a jen těžko by si vybíral: „Jsem historik, který by se mohl označit jako česko-ukrajinský, jak tématikou, tak rodinnou zkušeností i mírou zájmu.“

Od roku 2022 bedlivě sledoval situaci na Ukrajině spojenou s ruskou invazí. Jak sám říká, ani přes velké komplikace stále neztrácí naději v lepší budoucnost národa, se kterým je jeho život celoživotně spjatý. V roce 2024 žil Bohdan Zilynskyj v Praze.

 

[1] Invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa dne 21. srpna 1968.

[2] Doktorská studia absolvoval později.

[3] Odpověď Archivu bezpečnostních složek. Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.