Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Zikmundová (* 1945)

• narozena 10. října 1945 v Krásném Údolí na Tachovsku

• vyrůstala v Praze

• vyučila se kuchařkou

• většinu života pracovala v Trojské mlékárně v Holešovicích

• v srpnu roku 1968 zažila následky bojů o Rozhlas

• s manželem během prvních dnů okupace pomáhali potřebným

Helena Zikmundová se narodila v říjnu roku 1945 v Krásném Údolí na Tachovsku. Krátce po jejím narození se ale rodina přestěhovala do Prahy, kde chtěli rodiče sehnat práci. Bohužel se jim to příliš nedařilo, proto dva roky žili v malém sklepním bytě: „Koukali jsme jenom lidem na nohy.“ Situaci nakonec vyřešil až otcův vstup do KSČ. Byl přesvědčený komunista a dotáhl to daleko – stal se kádrovákem na Ministerstvu dopravy.

Díky tomu rodina nakonec získala větší byt na Praze 7. K němu patřilo i domovnictví hned ve dvou domech, tomu se věnovala i matka pamětnice. Časem se musela zapojit i Helena se sestrou: „Když mi bylo asi tak deset let, tak nás tatínek budil ve čtyři ráno a chodili jsme zametat sníh před ty domy, aby lidi, který choděj do práce, neuklouzli.“

Helena si odmalička přála pracovat se zvířaty, ale na přání otce se nakonec vyučila kuchařkou. „S odporem jsem do toho učení chodila, nebavilo mě to…“ Po vyučení krátce pracovala jako kuchařka v Peci pod Sněžkou, ale brzy se vdala a otěhotněla. Už s malým synem Romanem a manželem se tak vrátila do Prahy a nastěhovala se zpátky k rodičům. V jednom bytě jich tehdy žilo osm: „Sestra s dítětem a s manželem, rodiče, já s dítětem a manželem.“

Situace byla neúnosná. Podařilo se jim najít si vlastní slušný byt, ale žili v něm jen pár měsíců. Stál o něj totiž i syn nějakého straníka – a protože Helena ani její manžel ve straně nebyli, museli pryč. A do horšího – jediné místnosti „bez vody, bez záchoda, bez koupelny. Kamna na uhlí. Tam jsem vychovávala malýho syna,“ vzpomíná pamětnice. Museli se ohánět, už po roční mateřské tak Helena dala syna do jeslí a vrátila se do práce. Nastoupila do Trojské mlékárny v Holešovicích jako kuchařka v závodní kuchyni. Později v podniku vedla kantýnu.

U Rozhlasu jsem poprvé viděla mrtvého člověka

V srpnu 1968 Helena s manželem i malým synem trávili dovolenou pod stanem u přehrady v Husinci. V noci na 21. srpna je ale probudili sousedi z vedlejšího stanu, aby jim řekli, že se z rádia právě dozvěděli o okupaci Československa. Protože Československý rozhlas vyzýval, aby se každý, kdo není doma, domů dostavil, rychle se sbalili a spolu se sousedy se vrátili do Prahy.

„Když jsme se blížili k Praze, tak už jsme potkávali tanky, obrněný auta, hřmot letadel, něco neskutečnýho.“ Druhý den po návratu vyrazili do pražských ulic ptát se, co se vlastně děje, proč vojska přijela. Když slyšeli, že vojáci přijeli potlačit kontrarevoluci, byli na rozpacích – o žádné nevěděli…

Protože informace chodily z Československého rozhlasu, vydala se Helena k budově na Vinohradské ulici. Dostala se tak přímo do centra okupačních bojů. „Tam jsem poprvé viděla ten masakr. Tam se raněný váleli po zemi – a dokonce šestnáctiletej chlapec mrtvej. To byl první mrtvej člověk, kterýho jsem viděla. Na vlastní oči. To se nedá ani vyprávět. Já jsem utíkala odtamtud, dokud jsem mohla, brečela jsem, nejen já, brečelo moc lidí.“ Mrtvých viděla nakonec Helena v Praze víc a vzpomínky na okupaci se jí trvale vryly do paměti.

Hrůza a pocit zrady, který intenzivně cítila, ji podnítily k pomoci potřebným. Protože byly zavřené obchody a vázlo zásobování, rozhodli se s manželem, že naloží auto konvemi mléka z jejich mlékárny a rozvezou je raněným do nemocnic a dětem do školek. Zpáteční cestou pak chtěli naložit a rozvézt chléb. Při přejezdu Hlávkova mostu jim ale zatarasil cestu tank a než stihli vycouvat, jiný uzavřel i druhou stranu. „Teď nás obklíčili s nabitejma zbraněma: ‚Vystupte si z toho auta, co vezete?‘“ Většinu mléka jim potom vojáci vzali a vypili, pro potřebné zbylo jen málo. Především je ale na mostě dvě hodiny drželi, než je pustili dál. „A to se vám promítne celej váš – i když krátkej – život. Co teď bude? Zastřelej vás? Co se bude dít?“ Při zpáteční cestě skutečně naložili chléb, ale i o ten je připravili vojáci při kontrole. Sami měli hlad.

Do strany ne!

Obzvlášť po děsivých zkušenostech z okupace není divu, že Helena nikdy nevstoupila do KSČ. „Moje motto odjakživa bylo: ne do strany. (…) Nikdy, i kdybych měla umřít.“ Způsobilo jí to ale mnohé obtíže – neměli šanci přestěhovat se z naprosto nevyhovujícího jednopokojového bytu, kde žili nakonec i se dvěma dospívajícími dětmi, syn měl zapovězené studium na vysoké škole.

Dcera, která měla po pobytu v nemocnici poškozený sluch a prakticky neslyšela, potřebovala operaci. Domohli se dokonce až vyšetření na Ministerstvu zdravotnictví, ale i tam se nakonec Helenina apolitičnost ukázala jako překážka, operace se dcera nedočkala a je dodnes prakticky neslyšící. Jediným straníkem v rodině byl totiž Helenin otec, ale protože se s její maminkou rozvedl, nikde ho neuváděla.

O trochu větší a lépe vyhovující byt si nakonec Helena našla sama. Stěžovala si totiž až na prezidentskou kancelář, že v jediné místnosti, kde žijí, dcera stále stůně a trpí na zápaly plic. Kontrola, která přišla, však situaci zhodnotila lakonicky: „Buďte ráda, že na vás neprší.“ Ve volných chvílích tak Helena chodila po okolí a hledala: „Kde byly hodně špinavý okna, tak tam jsem šla. Zeptala jsem se, jestli tam někdo bydlí, to mě napadlo, že kdyby tam někdo bydlel, tak ty okna umyje, že jo.“

V bytě na Praze 7, který se jí takto skutečně podařilo najít, žila až do nedávné doby, kdy opět zasáhla smůla. Celý dům koupil italský investor a nájemníky z domu vystěhoval. Před jedenácti lety se tak Helena z Prahy, kde prožila celý život, přestěhovala do Zruče nad Sázavou.