Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Zikmundová (* 1928)

• narodila se 20. března 1928 v Praze

• její otec byl významný protestantský teolog Josef Lukl Hromádka

• v dubnu 1939 rodina emigrovala do USA

• Alena absolvovala střední školu v Princetonu

• College of Wooster v Ohiu již nestihla dokončit

• v roce 1947 se s rodinou vrátila do Československa

• v roce 1948 zahájila studium evangelické teologie

• nedokončila kvůli narození prvního z celkem sedmi dětí

• žila v bývalých Sudetech

• v 60. letech krátce pracovala ve školce

• v 80. letech působila v evangelickém sboru ve Vizovicích

• po sametové revoluci vystudovala Evangelickou teologickou fakultu

V jedenácti letech utekla s rodinou před nacisty do USA. Bylo jí devatenáct, když se v roce 1947 vrátila do vlasti. „Lidé nám nevěřili: když někdo opustí Západ, tak to tam asi nezvládl. Nebo má ještě nějaký postranní důvod, proč přijel? Nebude tady dělat neplechu?“ popsala návrat do země, kde se právě schylovalo ke komunistickému převratu. Její otec, významný protestantský teolog Josef Lukl Hromádka, však smýšlel levicově a věřil, že v Československu bude možné budovat „mosty mezi Východem a Západem“.

Alena Zikmundová se narodila v Praze 20. března 1928. Jejího otce právě v té době jmenovali řádným profesorem teologie na Husově československé evangelické fakultě bohoslovecké. Hromádkovi bydleli na „nóbl“ Vinohradech, v domě, který vlastnila Alenina babička, měli služku, patřili k „buržoazní“ třídě. Maminka Naděje, která kromě Aleny pečovala ještě i o starší dceru Enu, se za svobodna jmenovala Luklová. Josef Lukl Hromádka přijal po sňatku ženino rodné příjmení podobně jako prezident Tomáš Garrigue Masaryk.

Možnost emigrace se vznášela ve vzduchu

Na dětství ve 30. letech Alena Zikmundová vzpomíná jako na dobu patriotismu. „Byli jsme zanícení Češi. Pořád jsem kreslila naši republiku, lipové ratolesti, naši vlajku.“ Josef Lukl Hromádka se ale také angažoval ve Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku, který ve španělské občanské válce podporoval levicové republikánské síly proti pravicovým frankistům. „Tatínek zakládal Akademickou YMCA, což bylo křesťanské studentské fórum. A myslím, že i z řad těchto studentů někteří šli bojovat do Španělska.“

Již po zabrání Sudet na podzim roku 1938 Hromádka dostal nabídku odejít do USA, tehdy ale ještě odmítl. V lednu 1939 se už možnost emigrace vznášela ve vzduchu citelněji a rodiče po konci prvního školního pololetí přesunuli Alenu z páté třídy obecné školy do přípravky anglického gymnázia – pro jistotu se začala učit anglicky.

Situace se vyhrotila brzy po počátku nacistické okupace, konkrétně 16. dubna 1939. „Byla neděle a za babičkou přišla v kostele jedna paní, jejíž manžel byl policajt. Okupační správa tenkrát přebírala stanici a jemu dali seznam kartiček těch, které má zajistit. Viděl, že jeden z nich je můj tatínek. Tak dal kartičku dospod a manželce řekl, ať upozorní rodinu, že by bylo dobré, aby co nejdřív odešli.“

Hromádkovi varování vyslyšeli a díky otcovým kontaktům se věci rychle daly do pohybu. „Muselo být potvrzení gestapa, že nás pouští. To byl velký oříšek, protože tatínek už od španělské války nemohl jet přes Německo. Ale na francouzské ambasádě byl nějaký člověk, který se nabídl, že se pokusí ten podpis sehnat. Že v něčem vyšel vstříc Němcům a že by třeba zase oni mohli udělat něco pro něho. A tak se to opravdu podařilo. V úterý jsme dostali potvrzení od gestapa, že můžeme odjet,” vyprávěla Alena Zikmundová.

Americký systém jí vyhovoval

Za další čtyři dny, 22. dubna, odjeli vlakem do Švýcarska. Pro Alenu prý cesta znamenala spíš dobrodružství; jako dítě ztrátu necítila a byla nadšená ze všeho nového. V Ženevě zůstali tři týdny, během nichž otec vyřizoval nutné formality – a mimo jiné zde navštívili řadu přátel, třeba dceru prvního československého prezidenta Olgu Masarykovou. Poté nějakou dobu pobývali v Paříži a nakonec se nalodili na zaoceánský parník Queen Mary a přeplavili se přes Atlantik do USA. Na americkou půdu vstoupili 22. května 1939.

Josef Lukl Hromádka měl pozvání od Union Theological Seminary (UTS) v New Yorku, kde však měl přednášet až od září. Mezičas překlenuli díky pomoci spřátelených Čechoameričanů i českých evangelických sborů. V bytě jednoho z českých sborů také zpočátku v New Yorku bydleli, později jim UTS nabídl byt pro misionáře v Princetonu. Tam se usadili trvaleji, otec působil jako profesor apologetiky a etiky na zdejším presbyterním semináři, první rok kromě toho ještě dojížděl i do New Yorku.

Alena v září 1939 nastoupila v Princetonu rovnou do prvního ročníku tzv. Junior High School, což odpovídalo sedmé, spíše než šesté třídě. „Ničemu jsem nerozuměla. Ale děti se opravdu učí rychle,“ říká a dodává, že americký vzdělávací systém jí vyhovoval. „Většinou bylo písemné zkoušení, a ne ústní. To bylo fajn, k tabuli se nechodilo, byly testy.“

Válku odehrávající se v daleké Evropě podle svých slov příliš nevnímala, byť přes švédské známé rodina občas dostávala zprávy o svých příbuzných doma. S koncem války Alena dokončila střední školu a nastoupila na College of Wooster v Ohio. V roce 1946 se nejdřív jen otec s Enou na dva měsíce vypravili do Československa a teprve o rok později se k definitivnímu návratu odhodlala celá rodina: „Když jsme se vrátili, bylo to komplikované. Lehčí bylo odejít, než se vrátit,“ shrnuje Alena Zikmundová.

Museli se uskromnit

V době návratu jí bylo devatenáct let a klíčová léta dospívání tedy prožila v USA. Měla tam přátele, studovala vysokou školu, byla tam šťastná. „Tatínek se ale chtěl vrátit. Říkal, že jeho místo je tady. Vždycky byl levičák a myslel si, že tady budeme budovat mosty mezi Východem a Západem. Jeho touha byla, abychom to tady spojovali. Jenže jsme přijeli v roce 1947, to už jsme museli odmítnout Marshallův plán a už jsme byli v plné závislosti na Východu. Takže atmosféra už potom byla jiná.“

Z komunistického převratu roku 1948 jí prý dobře nebylo: „Vzpomínám si, jak jsem šla po Vinohradské a proti mně spousta milicionářů, kteří táhli na Václavské náměstí. Nedokázala jsem si srovnat v hlavě, jak se to naverbuje. A vadilo mi, že člověk byl z Ameriky zvyklý, že co se řeklo, to tak je – a tohle se tady najednou měnilo. Řeklo se, že něco bude, a ono to nebylo. Nebo naopak. Prostě lhaní, s tím jsem se nedokázala smířit. A nerozuměla jsem, jak se lidé najednou tolik vyhecovali.“

K odpůrcům komunistického režimu přesto nepatřili. V létě 1948 – poté, co si v Československu tzv. nostrifikovala maturitu a odstudovala rok na filozofické fakultě – směla s otcem vycestovat do Amsterdamu na ustavující shromáždění Světové rady církví, mezinárodní organizace sdružující většinu hlavních křesťanských církví v rámci ekumenického hnutí. Pobývání s křesťanskou mládeží z celého světa, mezi níž se prý cítila velmi dobře, ji přivedlo k rozhodnutí, že změní obor svého hlavního zájmu a bude studovat teologii. Po návratu do Československa tak skutečně učinila, ale záhy se vdala za studenta medicíny Vojtěcha Zikmunda a studium muselo jít stranou. Stihla ještě udělat alespoň první státnice, než se jí v roce 1951 narodilo první z celkově sedmi dětí.

Po celá 50. léta tak byla vyřazena z „pracovního procesu“, a politický marasmus 50. let na ni prý díky tomu tolik nedoléhal. Byť pokud šlo o životní úroveň, ve srovnání s tím, jak žila v Americe, se samozřejmě musela velice uskromnit. „S nejstarší dcerou Evou jsme třeba nikdy nejedly maso, protože jsem neměla čas stát fronty. Vojta ho měl v závodní jídelně, děti ho nepotřebovaly.“

Manžel Vojtěch dostal jako lékař umístěnku na Liberecko. Poté, co absolvoval ještě vojenskou službu, přestěhovala se za ním v roce 1953 z Prahy do Poniklé v okrese Semily. „Jenže on tam dlouho nezůstal, protože si potřeboval udělat internu. Takže jsem tam zůstala už se dvěma holčičkami a on byl celý rok pryč. Samozřejmě dojížděl, ale jen občas, a to stejně odcházel, než děti vstaly, a vrátil se, když už šly spát. Vůbec na něj nebyly zvyklé.“

Kolem roku 1957 se přestěhovali do Varnsdorfu. Na rozdíl od jejího muže, který se zde jako lékař cítil potřebný, jí život v pohraničí spíš nevyhovoval. „Dívala jsem se na to z hlediska rodiny. A něco mi tam v té společnosti chybělo. Když člověk má kupu dětí, které je třeba vychovat, a nemá na to čas a možnosti – tak mě to trošičku stísňovalo. V Evině třídě o pololetí asi dvacet dětí propadalo. Prostě tam nebyl zájem.“

Dostudovala až po revoluci

V 60. letech chtěla již jako matka pěti dětí nastoupit do práce. Dálkově vystudovala dvouleté učitelství pro mateřské školy a další dva roky pak pracovala ve školce. Poté nastoupila na Pedagogický institut, ten však již nedostudovala – odstěhovali se do Vsetína a v roce 1966 se jí narodila ještě dvojčata.

Sovětská invaze v roce 1968 znamenala tragédii zejména pro jejího otce, jehož postoje po komunistickém převratu jsou dnes zdrojem rozporuplných hodnocení. Josef Lukl Hromádka se po roce 1948 angažoval kromě ekumenického hnutí i v tom mírovém. V roce 1958 založil tzv. Křesťanskou mírovou konferenci, jež byla vzhledem ke své loajalitě režimu od počátku vnímána jako problematická. Po roce 1968 se ale Hromádka, nositel Leninovy ceny míru i dalších komunistických řádů, stal pro režim nežádoucí osobou.

„Tatínek v šedesátém osmém napsal dopis (sovětskému velvyslanci v Československu) Červoněnkovi – o tom, jak ho to zklamalo a jak tady Sověti ztratili kredit,“ říká jeho dcera. „Od té doby byl persona non grata.“

Sama Alena Zikmundová se na přelomu 60. a 70. let pokusila vrátit do školství, jak ale říká, už byla „jiná doba“. V časech nastupující normalizace jí práci s mládeží nepovolili, vědělo se o ní totiž, že chodí do kostela. Nastoupila tedy jako dokumentační sestra do nemocnice, později pracovala v lékařské knihovně a v mzdové účtárně nemocnice. Po odchodu do důchodu pak v polovině 80. let začala v místní farnosti pomáhat jako sborová sestra, její muž Vojtěch si udělal kazatelské zkoušky. Přestěhovali se do Vizovic a oba pak působili ve vizovickém evangelickém sboru.

Po sametové revoluci, kterou považovala za úžasný zvrat, ji synodní senior povzbudil ke studiu teologie. Poslechla ho, a ještě „po šedesátce“ se tak vrátila na Evangelickou teologickou fakultu UK a vystudovala ji. Jejími učiteli byly osobnosti jako Ladislav Hejdánek či Jakub S. Trojan. 

„Člověk má mít nějaký životní cíl nebo cestu, kam jít. Aby ho život neubil. Aby měl pořád pocit, že jde správnou cestou,“ odpověděla Alena Zikmundová na otázku, co by vzkázala budoucím generacím.