Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Voda to všechno pohřbila
narozena 13. 9. 1930 v Bruntále
pochází z německo-židovské rodiny
roku 1938 vyhnána s rodiči z rodné obce Leskovec nad Moravicí kvůli židovskému původu
rodina přežila válku u příbuzných v Beskydech, otec v letech 1944–1945 internován v Terezíně
v roce 1946 byla většina německého příbuzenstva odsunuta do Německa
provdala se, vystudovala lékařství, žije v Olomouci
Narodila jsem se roku 1930 do německo-židovské rodiny Lipschitzů. Bydleli jsme v obci Leskovec nad Moravicí, bývalý název Spachendorf, odkud pocházeli moji rodiče. Můj tatínek se narodil 1897, maminka 1905. Rodiče se znali už jako děti, vlastně v té vesnici spolu vyrůstali. Zajímavé je snad to, že rodina Lipschitzů byla jediná židovská rodina v té vesnici. A jak jsem se později dozvěděla, pocházel můj dědeček Lipschitz ze Skočova. A moje babička Albertine, ta pocházela právě z toho Leskovce. Její svobodné jméno bylo Schlesinger.
Jinak to byla čistě německá vesnice. Já jsem v tom Leskovci žila se svými rodiči v podstatě do roku 1938. Čili jsem byla osmileté dítě, které bylo tehdejšími okolnostmi, už předválečnými, těsně předválečnými, vlastně vytrženo z kořenů. V osmatřicátém roce se tatínek rozhodl, že má tak horkou půdu pod nohama, právě kvůli svému židovskému původu, že musíme pryč. Na tu dobu si vzpomínám. Vím, že jsem cítila, že něco není v pořádku. Jo, tak člověk třeba vyslechne nějaký hovor těch dospělých, má takový pocit jakýsi nejistoty oproti tomu dřívějšku, kdy vlastně se všemi lidmi bylo možné vyjít. Vzpomínám si, že už několik dní před mobilizací jsme balili, pak přistavili nákladní auto a teď se prostě nosily dolů věci, kufry, bedny, nábytek. A nálada se vystupňovala tak, že jsme to nemohli ani všechno naložit. Najednou jsme nasedli a odjížděli. A já si pamatuju, že před tím nákladním autem bylo takové srocení lidí, kteří nevímco vykřikovali, ale při tom hrozili pěstmi. Šla z toho hrůza. Rozhodně to nebylo mávání na rozloučenou.
Vyprávěli vám rodiče, jestli tam tohle nepřátelství vůči vám, částečně židovské rodině, bylo i dříve?
Nějaké antisemitské projevy tam zřejmě byly i dříve. Ale na druhou stranu zase vím, že tam tatínek měl spoustu přátel. Tatínek byl muzikální člověk a vedl také nějaký ochotnický soubor, který vystupoval nebo měl zkoušky v hospodě, v níž maminka vyrostla. Tak nějak se také tatínek s maminkou dali dohromady a po šesti letech se potom v roce 1927 vzali. Já jsem byla pokřtěna a vychovávána v katolickém duchu. Já si pamatuju, že jako dítě jsem s maminkou chodila do kostela v Leskovci a nijak to nevzbuzovalo pozornost nebo údiv.
U dědečka, tatínka mého tatínka (babičku Albertine jsem už nezažila), se jedlo košer a dodržovaly se i ty svátky, protože vždycky v období Velikonoc se tam objevily pytle macesů a té macesové moučky, a já vím, že mi to strašně chutnalo. A taky si pamatuju, že dědeček se vždycky, když jsme tam byli, ztratil s nějakými těmi řemínky na předloktí a s nějakou knížečkou šel do vedlejšího pokoje. Dnes vím, že se šel modlit a dedukuju z toho, že byl asi ortodoxní. To můj tatínek nebyl.
Co jste tedy dělali po útěku z rodné vesnice? Měli jste kam jít?
Nějaký čas jsme pobývali v Olomouci, asi tři týdny jsem tu chodila do německé školy. Odtud jsme pak jeli do Trojanovic, což je rozsáhlá podhorská vesnice u Frenštátu, kam byla provdaná sestra mé maminky. A ta měla za muže Čecha. To bylo tehdy docela normální, nikdo se nad tím jaksi nepozastavoval. Protože byly doma čtyři holky a jejich maminka je už nemohla uživit, tak každá musela do služby. Moje maminka šla do Opavy do služby, tahleta teta Mici se dostala do Ostravy a ještě další její sestra Tante Anni také. No a Mici se dostala k nějakýmu kožešníkovi, který kromě toho byl i výborný hudebník. U něj se scházela taková domácí kapela, kam chodil ten můj pozdější strýček Bohuš Trubač. V Trojanovicích si pak postavili domek. On odtamtud totiž pocházel.
Tak my jsme tam jeli jako do takového útočiště. Vzpomínám si, že tam nebyla elektřina, ta se zavedla až po válce, takže se svítilo petrolejkami. Můj tatínek byl mezitím v Praze, kde vyřizoval nějaké záležitosti kolem továrny, v níž ještě v Leskovci pracoval a která patřila nějakému Židovi z Vídně. O to, že nám v Trojanovicích poskytli azyl, se prý zasloužila i maminka té mojí maminky a tety, říkali jsme jí Czesch Oma. To byla energická žena, která brzy ovdověla, takže musela kočírovat ty děti, to byla životní nutnost. A ta tehdy údajně měla říct: „Mici, ty se teď musíš o tu Hedy postarat.“ Já jsem v Trojanovicích začala chodit do české školy.
Vy jste vlastně do té doby mluvila jen německy...
Do té doby jsem chodila do německé školy. Ani rodiče, ani já jsme neuměli slovo česky. Když jsme přijeli z Olomouce do Trojanovic, tak moje teta za nás musela všechno vyřizovat. Ona česky uměla už z doby, kdy sloužila v Ostravě. Tam se scházeli Češi, Němci, to bylo jedno. No a v Trojanovicích jsem začala chodit do české obecné školy. Vím, že ta ředitelka mě nechtěla vzhledem k tomu židovství vzít, ale že ji někdo, to už nevím kdo, umluvil, asi proto, že jsme uprchlíci, protože my jsme opravdu byli Flüchtlinge. Tak mě vzala, já jsem tam prostě byla hozená do vody, ale docela jsem vyplavala. Měla jsem pak samý jedničky, dokonce i z češtiny. Okamžitě jsem také navázala kamarádšofty, jak se říká, s těmi spolužáky a s některými trvá to přátelství dodnes.
Před Vánocemi jsme jely s maminkou do Prahy, kde tatínek měl pronajatý byt na Vinohradech, Ondříčkova 20, druhé patro. Můj tatínek byl velkorysý, i když měl někdy hrozně hluboko do kapsy. Vím, že jsme tenkrát jeli z nádraží na Vinohrady taxíkem. Někdy v lednu nebo v únoru se tatínek nechal pokřtít v kostele na náměstí Jiřího z Poděbrad a rodiče se nechali církevně oddat. V domnění, že už z tatínka bude árijec a že ujde všem perzekucím. Ale takových naivních lidí bylo tehdy hodně.
Dne 15. března napochodovaly nacistické jednotky. Na to si pamatuju, byli jsme ještě v Praze. Pršelo se sněhem a to celé vzbuzovalo i ve mně, v dítěti, strašnou hrůzu. A pak to jednou vyvrcholilo, ještě v tom březnu myslím, že tatínek přišel jednou velmi pozdě domů. To už bylo po okupaci. A jak měl člověk v sobě tu hrůzu takovou, z něčeho, tak já jsem tehdy dostala jako devítileté děcko úplně takový hysterický záchvat a řvala jsem jenom: „Papa, papa!“ Přitom se tehdy vůbec nic nestalo, tatínek musel ještě večer vyřizovat něco kolem té továrny, ale já jsem byla prostě plná hrůzy. Krátce předtím jsme chodili po návštěvách, byli jsme u různých sestřenic a tam jsem poprvé zaslechla řeč o koncentračních táborech. Konzentrationslager, to mi utkvělo. A zřejmě jsem si to tehdy spojila s něčím opravdu zlým, a proto jsem takhle vyváděla. V červnu 1939 jsme se už definitivně odstěhovali do těch Trojanovic k té tetě, protože zřejmě tatínek zjistil, že v Praze nic nepořídí a že svoji práci definitivně ztratil. Tak jsme si prostě těch pět švestek, co nám zbylo, sbalili a jeli jsme tam.
Musím říct, že mi tam bylo dobře, protože jsem vlastně nepocítila na vlastní kůži nic zlého. Že jsme měli určitá omezení, řekněme stravovací, kvůli tomu, že tatínek měl minimum potravinových lístků a že pracoval jako dělník na různých místech, takže peněz taky nebylo... To nebyl zas tak velký problém. Ze strany místních jsem také nepocítila nic zlého – jen jedinkrát na nás nějaká babka křičela: „Němčouři!“
A měli jste během války kontakt s těmi maminčinými příbuznými, kteří zůstali zřejmě někde v tom Leskovci?
Měli. Jak už jsem řekla, moje babička, Czesch Oma, to byla velice rezolutní žena. Ta se potom naštvala a začala obíhat úřady kvůli těm zbývajícím věcem, které jsme už nemohli naložit. Tak obíhala, já nevím, včetně gestapa všechny možné úřady. S tím, že to není židovský majetek, ale že to je výbava její dcery a že ona má právo to dostat zpět. Je fakt, že část věcí se vrátila. To byla ta část, která nebyla rozkradená, protože lidé se na to tehdy vrhli, a co nebylo přibito a uvázáno, to bylo prostě pryč. Já vím, že jsem tenkrát měla nové lyže a lyžařské oblečení, což se nikdy nevrátilo, stejně jako řada dalších věcí.
V písemném kontaktu my jsme s tou Czesch Oma byli stále. Zajímavé je, že ta Czesch Oma bydlela v obci Rázová, blízko Leskovce. Byla tam údajně jediná, která ve volbách nevolila Henleina. Údajně se to o ní vědělo. Ona byla hostinská a netajila se tím, že Hitler je gauner. Později, když tam byly na nucené práce u těch zemědělců nasazeny dívky z Polska, z Ukrajiny a z Ruska, tak ona je podporovala. A nikdo z té vesnice ji nepodrazil, nikdo ji neudal.
Asi v roce 1942 mě teta Mici vzala s sebou do Leskovce. Tehdy jsem naposledy viděla dědečka Lipschitze a tetu Hertu, tatínkovu sestru. Krátce na to byl potom ten Lipschitz Opa odvezen do Terezína, on tam pak zemřel v roce 1943. Těsně než tam tatínek nastoupil. A ta Tante Herta zmizela úplně beze stop. Pro tu jednoho dne přijeli, my se domníváme, že gestapo, a to se nám nepodařilo nikdy ani opakovaným hledáním přes Mezinárodní Červený kříž vyhledat, kam ji odvezli a kde skončila.
Moje maminka měla ještě nejmladšího bratra a ten musel rukovat do wehrmachtu. On byl ročník dvaadvacet a strašně miloval mého tatínka, protože jeho vlastní tatínek mu zemřel, když mu byly tři roky. Můj tatínek mu ho tak trošku, dokud jsme byli v tom Leskovci, nahrazoval – v tom, že ho učil třeba na housle, že ho taky seřezal, ale že mu taky koupil, když měl na něco chuť, pamlsek, což mu jeho maminka, Czesch Oma, nechtěla koupit. A tenhle Onkel Richard přijel jednou na dovolenou z některé té fronty, ještě než tatínek šel do Terezína. A přijel do těch Trojanovic v uniformě vojáka wehrmachtu – k Trubačům. Což byla ta moje teta, ona Němka, on Čech. Můj tatínek Žid, moje maminka německá katolička. A dále tam byli sestra toho strýčka Bohuše a její muž, oba zakládající členové Komunistické strany Československa. Taková sešlost v jednom domě uprostřed války. Tatínek jezdil tehdy denně do Ostravy, což bylo dvě a půl hodiny tam, dvě a půl hodiny zpět. Směl jet jen v posledním vagonu, musel mít samozřejmě tu hvězdu a nesměl sedět. Ten Onkel Richard s ním jel a nechal ho sedět, načež údajně přišel průvodčí a jaksi mu to vytkl, asi to měl v popisu práce, a ten Onkel Richardmu rázně řekl, že je to jeho švagr a že ho nechá sedět a basta fidli. A zase z toho nic nebylo, byla to klika. Kdyby to byl nějaký takový udavač anebo horlivý vykonavatel, tak to mělo následky pro oba.
Jaký pro vás byl poslední rok války, kdy vás, jak jste naznačila, musel opustit tatínek?
Tatínek dostal povolávací rozkaz do Terezína v září roku 1944. Já jsem právě vycházela školu a pracovní úřad mně dal na vybranou: jezdit pracovat do Vsetína do zbrojovky, což bylo nepředstavitelné, nebo se jít učit pánskou krejčovou. Do toho se mi taky nechtělo. Ale bylo to v místě a bylo to v podstatě menší zlo, takže jsem se ten rok naučila šít pánské kalhoty. K něčemu to tedy bylo dobré. A ten tatínek odjel, to byly nejkrušnější doby. Já mám ještě celý ten takový svazek naší korespondence. Třicet slov a každé slovo označené číslem. Někdy se to nedělalo a prošlo to, jindy to neprošlo. Teď povolovací známky na posílání balíků a tak dál. Tatínek byl do prosince 1944 na Hagibor Platzu v Praze. A my jsme tam jednou s maminkou za ním byly, protože maminka dostala nějaký pozvání nebo nařízení, aby se dostavila na překontrolování do Prahy – kvůli tomu, že byla ze smíšeného manželství. Snažily jsme se tam tatínka najít a věděly jsme, kde by měl být. Jenomže tam je samozřejmě hlídali němečtí vojáci. Ten voják o tom nechtěl nic slyšet, tak já jsem tam zas brečela a dělala jsem tam scény. Já jsem svého tatínka strašně milovala, přestože když jsem něco neudělala dobře, tak on vzal proutek a bylo. Tomu vojákovi se mě asi zželelo, nebo co já vím, tak na chvilku nám dovolil se tam s ním u nějakýho nákladního vagonu sejít. Krátce nato byl odtransportován do Terezína. Ke konci války jsme od něj už nedostávali žádné zprávy a samozřejmě jsme trnuli, co a jak. Ale my jsme měli s tatínkem smluveno, že každý večer, pokud bude jasná obloha, se díváme v šest hodin na Velký vůz a vzpomínáme na sebe.
Dodneška si naprosto živě vzpomínám, jak jsem 15. května roku 1945 šla k obědu od toho krejčího, u kterého jsem pracovala, a potkala jsem nějakého z těch milicionářů, kteří tam tehdy ze sebe dělali důležité. A ten kluk na mě najednou zavolal: „Ty, utíkej domů. Táta ti jde domů.“ No, tak já jsem vzala nohy na ramena. A přicházela jsem tam dolů k chalupě. A viděla jsem, jak tatínek se ztěžka hrne do kopce. To byla jedna z nejšťastnějších chvil. Vrátil se z Terezína z větší části pěšky, protože vlaky nejezdily nebo jezdily nepravidelně. Měl čtyřicet pět kilo.
A první, co bylo, tak v červnu, čili asi za měsíc, se Arthur Lipschitz s Bohumilem Trubačem, můj židovský tatínek a český strýc, sbalili a jeli do Rázové za naší německou babičkou Czesch Omou. Tehdy už to nějak probleskovalo, že se počítá s tím odsunem. Jo, „odsun“, to bylo takový nejšetrnější pojmenování a ani to, já nevím, nevzbuzovalo tu hrůzu, která pak následovala. A tak oni tam jeli a snažili se nějakým způsobem tu situaci zvládnout. Tím, že se obstarávala různá potvrzení, jak se Czesch Oma chovala, jak pomáhala, jak byla protinacisticky zaměřená. Snažili se o to i u té Tante Ema, která byla taky naladěná protinacisticky; její muž byl u wehrmachtu, bála se o něj, takže to nemohla schvalovat, že. Stejné to bylo i u další tety. Nakonec to ale u těch tet vzdali a chtěli jenom aspoň tu Czesch Oma od toho odsunu zachránit. Prostě nešlo to z toho důvodu, že hlavní argument ze strany těch orgánů, které o tom rozhodovaly, bylo: „Cože, vy jako Žid, který přišel z koncentračního tábora, se zastáváte Němců?“ A to byl hlavní argument, proti kterému vlastně obyčejný člověk byl bezmocný. A tatínek neměl žádné další kontakty nebo možnosti někde prostě ještě výš intervenovat.
Pamatujete si nebo znáte z vyprávění, jak to tehdy probíhalo? To tatínek psal na různé úřady nebo tam chodil, snažil se přesvědčit nějaké konkrétní lidi?
Tak úplně podrobně už nevím. Problém byl ale hlavně v tom, že i můj tatínek byl, stejně jako maminka, německého původu, že. S tím se nedalo nic dělat a on měl sám potíže asi do roku 1947 se svým státním občanstvím. Přestože jsme pak od roku 1938 byli občany protektorátu Čechy a Morava. Než se tohle všechno uznalo, trvalo to skutečně dva roky. A to bych řekla, že byl opravdu takový handicap, který poznamenával celý náš tehdejší život. Já jsem chodila v roce 45 až 46 do takzvaného jednoročního učebního kurzu v Horním Benešově a potom jsem nastoupila do rodinné školy v Opavě. A já jsem ten první rok kvůli tomu nedostala ani vysvědčení, protože jsem se nemohla prokázat občanstvím. Já jsem jako patnácti-, šestnácti- a sedmnáctiletá vytrvale a neustále jezdila do Bruntálu na tu okresní správní komisi a furt jsem se dožadovala toho občanství – vím, že tehdy byl předsedou té správní komise nějaký doktor Rypar, ale k němu jsem se nikdy nedostala. To vždycky k nějakýmu úředníkovi, kde jsem řekla co a jak, taky už si to přesně nepamatuju, ale mně řekli, že se na to podívají, no prostě se to stále odsouvalo.
Výsledek byl, že v roce 1946 ta babička s těma tetama byly odsunuty. Předtím musely ty tety i Czesch Oma, stejně jako ostatní Němci, postupně odevzdat rádia, nesměly večer vycházet, nesměly v noci svítit, bylo toho víc. Nakonec je odvezli do sběrného tábora v Bruntále. Podle tehdejších předpisů mohli i nás tehdy vystěhovat, jenom s tím náhodou nikdo nepřišel.
Z té doby, kdy jsme bydleli s těmi tetami, si pamatuji na několik takových zážitků. Jednou asi ten Lothar od Tante Anni řval nebo chtěl na záchod nebo co, tak rozsvítila a za chvíli se ozvalo bušení na dveře. A protože já... to jsem až později pochopila, že já jsem tam byla vlastně jako jejich ochranka, když jsem uměla česky. No, tak já jsem šla otevřít a tam byl Johny, kluk, kterýho jsem znala ze zábav. A jak jsem otevřela, já jsem říkala: „Co ty tady?“ a on říkal: „Ty jsi tady?“ Že máme honem zhasnout, že Němci nesmí svítit. Tou dobou tam taky jezdily takové bryčky po pětačtyřicátém s ruskými vojáky. Třeba jeden koník, bryčka, jeden nebo dva vojáci. Jednou u nás zastavili, seskočili a my jsme zrovna s tou Tante Ema stály před takovou zahrádečkou, teď oni přišli, namířili samopal: „Nehmen Sie die Ringe ab. Sundejte prstýnky.“ No, tak já jsem sundala prstýnek, co jsem měla na památku od Tante Herta, ona sundala snubní prstýnek, oni je vzali a beze slova odjeli. Ale ta Tante Ema mi to do nejdelší smrti nemohla zapomenout, že jsem se měla ozvat, když jsem teda mluvila česky, a bránit se. Vždyť já jsem ale měla strach, vždyť mně bylo patnáct!
To, co tatínek měl dostat zpátky po svých rodičích, z toho nic nedostal, protože ten jeden domeček malej mezitím zchátral a spadl a ten druhý, kde byla dřív ta hospoda ještě za jeho mladého věku, v Leskovci – tu budovu přestavěli nacisté na kino, čili to byl arizovaný majetek, který po válce zase propadl konfiskaci a měli jsme utrum.
Později jsem ještě jezdila do Krnova na soud. Soudní výrok zněl, že tatínek je oprávněný dědit po Bertholdtu Lipschitzovi. A dál už se to neřešilo, nikdo mu nic nedal, nevrátil. A potom už bylo ticho. A já vím, že jsem jednou, ale už nevím, v jaké souvislosti, ani nevím, kdy to bylo, jsem říkala tatínkovi, jak si to může nechat líbit nebo jak to může nechat v klidu, a on říkal: „Podívej se, já jsem rád, že to bylo uznáno, že jsem oprávněný dědic.“ Prostě, co bylo jednou arizovaný, to je považováno za německý majetek, který byl po válce konfiskován. Ale nakonec co. My jsme přežili – a co mají ti, co nepřežili, ti se nemůžou bránit, tak co? Čili si myslím, že to nejcennější je ten život a nějaký majetek a peníze nestojí za řeč.
Bylo pro vás samozřejmé, že se vrátíte do toho kraje, odkud jste museli utéct?
Naši se tam chtěli vrátit. Byl to jejich domov. Byť pošpiněný a poplivaný a poznamenaný určitou, dost velkou nespravedlností, protože k tomu ještě musím říct, že maminka musela po tom našem útěku přijmout taky několik vzkazů, že když se nechá s tatínkem rozvést, že se může beze všeho i s dítětem vrátit, což ona samozřejmě neudělala. Ani ve snu by to neudělala. Takže ale asi ty zábrany u těch mých rodičů nebyly tak velké a ten návrat byl motivován spíš touhou se vrátit do bývalého domova a nenechat ty příbuzné, jak se říká, ve štychu. K tomu bych musela, měla dodat, že ta Czesch Oma psala mému tatínkovi i do Terezína a podepsala se „es grüßt dich deine Mutter – zdraví tě tvá matka“. Čili já mám pocit, že ti naši měli pocit té sounáležitosti, že přeci jenom, když oni potřebovali, tak jim bylo pomoženo, a jaksi teď je řada na nich. O ten dům, kde bydlela Tante Anni a kde jsme tedy bydleli po válce, jsme samozřejmě přišli, ale pak jsme si ho zase koupili, abychom tam mohli nějaký čas zůstat.
Pokud mě se týče, já jsem byla šťastná, že mám toho tatínka doma, a pak jsem chodila do tý školy v Benešově, pak jsem hned byla v té Opavě v té rodinné škole. A to už bylo takové převážně české prostředí. Já se moc ráda vracím do těch Trojanovic. A čím jsem starší, tím víc cítím, že tam ty kořeny mám. A na ten původní domov taky vzpomínám, protože člověku se hlavně ve stáří začnou vybavovat určité detaily z toho života a jaksi ty vzpomínky nelze zahnat, ba naopak se s nimi člověk dokonce i může potěšit. Pokud jsou příjemné.
A jak to v tom Leskovci vypadá dnes? Bydlí tam ještě někdo z vaší rodiny?
Vy jste jistě slyšel o přehradě Slezská Harta. Ta se stavěla za komunismu, asi dvacet let. Po roce 1989 se ta stavba přerušila, protože se ta krajina neměla nadále devastovat. A řeklo se, že to bylo velikášství, megalomanie. No ale v pětadevadesátém roce se to přece jenom dokončilo a napustilo, aby Ostrava měla dost vody. A tahle přehrada je právě v těch místech, kde jsem prožila dětství. Takže tam je všechno pod vodou. I ten Leskovec. Půlka toho Leskovce, část té Rázové, část Dlouhé stráně, kde byli ti příbuzní. Lipschitzův dům je tak sto metrů od hladiny, ale ten dům Tante Anni, kde jsme po válce bydleli, ten je také pod vodou. A já to vnímám jako takové symbolické, že ta voda to všechno pohřbila, přikryla ty nedostatky, to zlo, které tam bylo. Víte, já jsem viděla takovou krásnou fotografii té vody tam. Na fotografii svítí měsíc, nádhera, nad tím se tyčí Roudno, což je kopec sopečného původu. A já pod tou hladinou vidím všechno, jak to bylo.
A do těch Trojanovic, my jsme tam nikdy nepřestali jezdit, i když jsme se odtamtud odstěhovali. A hned když jsme se vzali s mým mužem, jsme tam taky začali jezdit k té tetě a ke strýčkovi a vlastně to osazenstvo bylo pořád stejné a do dnešní doby tam mám dva bratrance. Tomu jednomu je pětašedesát a druhému třiasedmdesát. A s nimi mě spojuje dětství. Nejenom s nimi. Ale vlastně jsou to moji nejbližší teďka, pokrevní příbuzní. Tak spousta dětských zážitků mě s nima spojuje. Později jsme tam jezdívali na prázdniny s našimi dětmi a teď tam občas jezdíme s vnuky. Čili je to v podstatě můj druhý domov. Ale ten první mám stejně v paměti.
Naznačila jste, že jste v Leskovci po válce už pobývala jen relativně krátce. Kam jste šla potom?
Já jsem od roku 1953 studovala medicínu tady v Olomouci. V roce 59 jsem promovala, mezitím jsem se ale seznámila s mým mužem a v roce 55 jsme se vzali. V té době tu s námi bydlela ještě moje maminka, která se nikdy nenaučila pořádně česky. Ale ona nikdy nikde neměla potíže, protože ona byla ohromná dobračka a ona prostě zřejmě svým vystupováním si každého získala. Se všemi se dorozuměla.
Ještě předtím jsem se ale začala tak trochu politicky angažovat. Byli jsme konečně svobodní a já jsem měla podobně jako velká část tehdejší mladé generace důvěru v Sovětský svaz, který nás, jak se tehdy říkalo, nezradil. Měla jsem pocit, že se musíme aktivně zasazovat za spravedlnost a že jedině socialismus je cesta, která nám zaručí důstojný život a která zabrání dalším válkám. V téhle euforii jsem hned po návratu do Leskovce v roce 1945 vstoupila do Svazu české mládeže. Odtud mě ale zakrátko pro můj německý původ zase vyhodili; v Leskovci už tou dobou bylo hodně nových a takových těch horlivých a nacionálně zapálených osídlenců. Později, když jsem pracovala v Opavě, jsem ale přece jen vstoupila do KSČ, v upřímném přesvědčení, že je to po tom všem, co se stalo, jediná cesta pro naši společnost. Brzy jsem začala poznávat, že jsem se mýlila, a v šedesátých letech jsme se s manželem zapojili do obrodného procesu. Po okupaci v roce 1968 jsme s komunismem definitivně skoncovali, což pro nás i pro naše děti, které pak měly problémy na školách, mělo bezprostřední existenční důsledky. To už je ale zase trochu jiný příběh, že.
Vy v sobě nějak řešíte otázku, ke komu a kam vlastně patříte, nebo jste smířená s takovou trojí německo-židovsko-českou identitou?
Prošla jsem takovým, ale nepříliš dlouhým údobím, kdy jsem si kladla otázku, co vlastně jsem, nebo kam se mám zařadit. No protože to se dá těžko řešit, tak jsem toho nechala, člověk si nemůže identity kovat jedním směrem. To znamená zastávat ortodoxní stanovisko, já to teďka řeknu, Starého zákona, Nového zákona, a teďka hledat, proč jsem Němka a proč třeba se mi strašně líbí Smetana a Dvořák. Ale já to vím, protože já jsem třeba většinou vyrůstala a byla vychovávána v prostředí té slovanské kultury, já z té německé historie ani z té literatury toho zas tolik neznám. Takže proto s vámi dneska tady i sedíme a povídáme si o tom, poněvadž si myslím, že člověk se musí zamýšlet nad svým životem. Důležité je být slušným člověkem, umět se bránit tomu zlu a pak je to jedno, jestli jsem ortodoxní křesťanka nebo židovka, nebo taková a maková Češka, nebo Němka. Já to považuju dneska už za méně důležité, i když je fakt, že někdy to ještě přijde na mysl v tom smyslu, že je mi třeba líto, že z toho židovství neznám víc, než znám, že jsem se víc nevyptávala, že jsem se o to víc nezajímala.
Nakonec ještě k tomu domovu – řekla byste o sobě, že jste ze Sudet, nebo má to slovo pro vás spíš nepříjemnou konotaci?
No, tak já jsem ze Sudet, ale dost mně vadí, jak se s tím slovem dneska operuje, v jakých pohrdlivých souvislostech nebo s takovým despektem, jak se tohle slovo používá. To je fakt, že mi to vadí, poněvadž to vlastně degraduje spoustu lidí, kteří odtamtud jsou, ale nejsou toho smýšlení, jak je u nich předpokládáno. Ti lidé jsou považováni za něco škodlivého, méněcenného nebo protistátního. To mě zlobí, protože člověk se má posuzovat z toho hlediska, jaký je, a ne jestli je ze Sudet nebo z Prahy.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Sudetské osudy
Příbeh pamětníka v rámci projektu Sudetské osudy (Matěj Spurný)