Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Zídka (* 1934)

• narozen 15. listopadu 1934 v obci Lensedly u Říčan

• 1940–1948 obecná škola v Hrusicích a měšťanská škola v Mnichovicích

• 1951 otec označen za kulaka, zatčen a odsouzen

• 1953 rodina násilně odstěhována z Lensedel na Šumpersko

• 1954–1956 základní vojenská služba

• od roku 1956 práce v pražské Rybeně

• 1957 svatba

• 1995 odchod do penze, žije střídavě v Poddubí a v Praze

Mládí na statku

Pan Miloslav Zídka se narodil 15. listopadu 1934 na statku v obci Lensedly nedaleko Prahy, stejně jako jeho mladší bratr Jaromír. Maminka se jmenovala Vlasta Řezbová a otec Miloslav Zítka. Rod Zítkových, který se původně psal s „t“, žil a hospodařil v Lensedlích již od 17. století. Původně Zítkovi bydleli na statku č. p. 1 a později na č. p. 15, kde se Miloslav narodil.

Školní a válečná léta

Obecnou školu navštěvoval během druhé světové války v Hrusicích, rodišti českého malíře Josefa Lady. Po ukončení čtvrté třídy absolvoval zkoušky na měšťanskou školu v nedalekých Mnichovicích, kam byl přijat. Otec spolupracoval s táborskou skupinou, která se účastnila protinacistického odboje. Na statku v Lensedlech někdy přespali partyzáni, což bylo velké riziko – hrozil za to přesun do koncentračního tábora. Ke konci války pobývali na statku i němečtí zajatci, kteří však byli zřejmě zastřeleni v okolních lesích, na statek se již nevrátili.

V květnu 1945 se objevili Rusové a také kolony lidí na vozech, zřejmě vysídlovaní Němci. Za války probíhaly na statcích po vesnici hospodářské kontroly. Nesmělo se bez nahlášení zabít prase, jinak to bylo hodnoceno jako černá porážka, za kterou hrozil transport do koncentračního tábora.

To jsou drobné útržky, které si pan Zídka pamatuje ze svého dětství a ze sklonku války.

Skončila válka

V roce 1946 zakoupil otec statek Obora, asi dva kilometry za Senohraby. Byl to velký statek o výměře asi 65 hektarů. Přišel rok 1948 a s ním zákon „půda patří tomu, kdo na ní pracuje“. Otec nemohl mít dva statky, původní rodový tedy vrátil své matce, pamětníkově babičce. Malý Miloslav s ní tedy bydlel a pracoval na statku a rodiče s bratrem bydleli na zmíněné Oboře. Po ukončení školní docházky měl problém dostat se na jakoukoliv školu, protože měl již „cejch syna kulaka“. Přes jednoho otcova známého se podařilo zajistit v Říčanech u Prahy dvouleté studium na výběrové zemědělské hospodářské škole. 

Nástup komunistů

Přišel rok 1950, vše se zpřísňovalo, zvyšovaly se dodávky, aby se nedaly splnit. „My jsme odevzdávali maso do Mirošovic na jatka, obilí se odevzdávalo. Peníze jsme žádné neviděli, chodily jen do spořitelny a mohly se vybírat pouze na platy zaměstnanců, kteří u nás pracovali.“ Miloslavův otec byl odsouzen za neplnění dodávek. Proběhl soud, po kterém dostal tři měsíce nepodmíněně. Nejprve pracoval v železárnách u Králova Dvora u Berouna. Po návratu obdržel předvolání do Říčan na prokuraturu, kam jel se svou ženou. Byl obviněn a odvezen do vyšetřovací vazby na Zbraslav u Prahy, kde pobyl šest měsíců.

Návštěvy byly možné jen jednou za čas a byly časově omezeny. Několikrát došlo k situaci, že za otcem přijeli na ohlášenou návštěvu a on tam nebyl. Byl odvezen do Bartolomějské ulice na výslech. V té době se v Říčanech ztratila socha Antonína Švehly a vyšetřovatelé se snažili od Miloslavova otce zjistit informace, které se případu týkaly. Socha se nakonec po roce 1989 našla v jakési studni nedaleko Říčan. Mamince se jednou zdálo, že se s otcem setkala a on jí řekl: „Vlasto, hodně jsem zkusil, ale mám to za sebou.“ A skutečně při další návštěvě jí toto otec doslova ve vězení sdělil.

Následoval soud, po kterém byl pamětníkův otec odsouzen na 19 měsíců odnětí svobody. Trest si odpykával ve Vinařicích a na dole Fierlinger na Kladně. Přišel též o polovinu svého statku v Oboře, která mu byla zkonfiskována. Ve Vinařicích byla rodina otce také navštívit. Vždy šlo o velkou místnost se stoly, u kterých se sedělo s odsouzenými. Otec radil malému Miloslavovi, co má dělat na polích, když se nemohl sám polních prací zúčastnit. Občas mohli otci poslat nějaký balík s potravinami na přilepšenou. „Několikrát se stalo, že jsme mu něco poslali a on z toho dostal jenom půlku.“ Po návratu z vězení obdržel bez soudu další trest, 8 měsíců pobytu v táboru nucených prací v Libochovanech mezi Ústím nad Labem a Litoměřicemi, kde pracoval v kamenolomu.

Násilné vystěhování ze statku

O další události, která postihla rodinu, pamětník vypráví: „12. 3. 1953 přišli v osm hodin večer dva páni v civilu a přivezli nám tzv. stěhovací výměr. Že bude ráno přistaveno auto a že budeme odvezeni na státní statek Šumperk, hospodářství Postřelnov.“ Výměr obsahoval strohý výčet věcí, které si rodina může vzít s sebou do nového bydliště. „Vezli nás na otevřeném voze. Na Moravu jsme jeli dlouhou dobu, seděli jsme na korbě mezi nábytkem. Nikoho tímto způsobem v naší oblasti nestěhovali.“     

Na Šumpersku dostali bydlení ve dvojdomku, dalo by se říci v bytu o dnešní velikosti 2+1. V domku s nimi bydlela ještě další rodina. Po návratu otce z vězení pracovali na státním statku. Zídkovi dostali dva koně a s jejich pomocí naváželi krmení pro dobytek. „Za otcem tehdy přijeli dva sousedé, že se může vrátit do Lensedel, že má JZD málo zaměstnanců. Toto však otec odmítl,“ říká pamětník.

Základní vojenská služba

Z Postřelnova odešel Miloslav plnit základní vojenskou službu do Hodonína, k minometné rotě. Nadporučíkem zde byl jeden z kamarádů z Hrusic, kterého Miloslav dobře znal. Po tzv. přijímači, který trval asi jeden měsíc, byl Miloslav odvelen k pohraniční stráži. Je možné, že se jeho kamarád z Hrusic postaral o to, aby z jeho materiálů zmizela zmínka o tom, že je z rodiny kulaka. Následovalo převelení do Bánské Bystrice, kde vozil generála Špinlera. Zažil i průšvihy, při nichž se odhalilo, že vojáci prodávali soukromě pohonné hmoty a vojenská vozidla byla používána k soukromým jízdám na tancovačky za děvčaty. To druhé se Miloslava týkalo, a proto měl jít do vězení. K tomu však nedošlo, byla mu jen odebrána hodnost svobodníka a byl převelen k tankistům u stejného sboru. „Vojna zde ale byla dobrá, velitelé za nás často zaplatili oběd nebo večeři,“ říká pan Miloslav. Dva měsíce před ukončením vojenské služby byl převelen do Uherského Hradiště, a to v roce 1956, kdy v Maďarsku probíhaly dramatické události v rámci povstání proti komunistické moci.

Práce v Rybeně a seznámení s budoucí manželkou

Po ukončení vojenské služby v říjnu 1956 se nemohl dohodnout o své další práci na statku, a tak odešel do Prahy na nábor do podniku Rybena. Musely se však překonat nejrůznější administrativní překážky. Jako za feudalismu se musela žádat „vrchnost“ při změně zaměstnání o povolení a převod do jiného okresu. Převodky z okresu na okres a zejména ze zemědělství byly tehdy velice složité. V listopadu 1956 nastoupil jako udič do udírny ryb. Jako účetní tu pracovala sympatická dívka, s níž se seznámil a která se později stala jeho ženou. „Měla ďolíčky, dlouhé vlnité vlasy a velké oči, štíhlá holka, tak jsme se do sebe nějak zakoukali a 29. června 1957 jsem se oženil.“ 

Okupace vojsky Varšavské smlouvy

Rok 1968 potkal pana Miloslava v Trnavě, kdy pracoval jako řidič v ČKD a jezdil do Jaslovských Bohunic. Když se odtud těsně po 21. srpnu vracel do Prahy, měl korbu plnou lidí, kteří cestovali v době, kdy téměř přestaly jezdit vlaky a autobusy. Při cestě k moravským hranicím potkával na silnicích ruské tanky. Na Libeňském mostě v Praze ho kontrolovali Rusové, nemohl tudy projet a musel se vrátit a jet jinudy.

Následovaly změny v zaměstnáních, z Rybeny odešel k firmě, kde jezdil s autojeřábem, kde zůstal až do roku 1984. Jezdil též s autobusem Ikarus na pražských autobusových linkách.

Nepotrestané zločiny komunistů

Listopad 1989 ho zastihl při práci v pražské MHD. Z té doby má zážitky z přeplněných autobusů, kdy se lidé přemísťovali na manifestace a zpět.

A hodnocení období po roce 1989? „Nelíbí se mi, že se nikomu nic nestalo. Když si vzpomenu na Aloise Grebeníčka, jak týral lidi. Akorát Miroslav Štěpán byl chvíli zavřený. Chvíli jsme byli naladěni, že to bude všechno jiné, a nebylo…“ říká pamětník.

„Slávii koupili Číňani, nelíbí se mi to vůbec. Komunisté mají stále 12 % hlasů. Dodnes nevíme, o čem tehdy v roce 1989 jednal Václav Havel v Obecním domě s premiérem Adamcem. Třeba se zrovna domluvili o tom, že se nikomu nic nestane…“

Restituce zdevastovaného statku

V roce 1993 vrátili Zídkovým v restituci statek v Lensedlích. Byl ovšem ve velmi zdevastovaném stavu, o čemž svědčí fotografie z té doby. Například z obytných místností udělali noví socialističtí hospodáři po zabrání statku sklad hnojiv a zdi byly nasáklé chemií. Vše bylo o to bolestnější, že otec v roce 1943 za tzv. protektorátu vše zrekonstruoval a do statku a jeho přestavby investoval velké peníze. Snad jako jediní ve vesnici měli tehdy Zídkovi novou koupelnu, kam otec zavedl vodu, stejně jako do nově postavené budovy pro zaměstnance na statku. Napáječky pro zvířata byly v té době rovněž vzácností. „Tehdy na toto byly dotace,“ říká pan Zídka. Nikdo za tuto devastaci nenese zodpovědnost a nikdo z předsedů tehdejších JZD nebyl po roce 1989 pohnán k zodpovědnosti. Jako kdyby se nic nestalo.

S problémy se pan Zídka setkal i po restituci. Z původního hospodářského stavení chtěl vybudovat dílnu, ale narazil na stanovisko památkářů: „Chtěli po nás, abychom zachovali malá okna a zejména vstup, který byl úzký a původně sloužil jen proto, aby jím prošla kráva nebo kůň. Rozšířit tento vchod pro potřeby dílny nám nedovolili. Stavení chátrá, jelikož nevydělává.“

Spokojený, ale kritický penzista

V roce 1995 odešel pan Zídka do důchodu. Rád čte knížky od Michala Viewegha a též o násilné kolektivizaci v 50. letech. Má rád přírodu a se svou ženou tráví příjemné chvíle v chatě na břehu řeky Sázavy. Zajímá se též o současné dění a o politiku, ke které je velice kritický, když napsal: „Hodně lidí bylo spokojeno, že skončila vláda komunistů v roce 1989, ale představovali jsme si to jinak. Většina komunistů převlékla kabáty, získali velké majetky, též jejich potomci. Nikdo nebyl potrestán za křivdy, které se děly na lidech. Čtu v novinách, že prý 50. léta nebyla tak strašná, jak se říká a někdy píše. To komunisti chtějí, aby se o zvěrstvech a nepravostech moc nemluvilo. Není dobré, že lidé zapomínají, jaké to bylo. Ti, kteří se podíleli na trýznění, ponižování, vystěhování a zločinech proti lidskosti už většinou nežijí. Kéž už se nikdy nevrátí doba, kterou jsme prožili za vlády komunistů.“