„Chlapy poslali do Polska a pak až do Ruska. Pořád byli za frontou. Dali je k té organizaci Todt. Já jsem si vždycky říkala, co to byla organizace Todt. Todt je mrtvý. Tak jsem si říkala: Nějaká mrtvá organizace. A pak jsem ve filmu zjistila, že ten Todt byl spolupracovník Hitlera. Byl to stavitel. A tyto lidi ze Sudet, ty pracovníky bral k sobě na tu práci. Tam s ním přijeli taky dva lidi a ti optovali. Víte, co to je optovat? Tak optovali. Tak je poslali zpátky domů. Naši taky měli ty lejstra vyplněný, že budou optovat. A dědeček je od toho zradil. Říkal: ,Oni nás vyženou do protektorátu, nikoho tam nemáte, budete někde v lágru. Máte děcka, radši to neposílejte.' No tak to neposlali a tatínek musel až do toho Ruska na práci.“
„Naši bydleli druhej barák odspodu na té straně. Pak takhle šla nahoru silnice. Tak kousek nad našima, to jsem slyšela v noci, to bouchlo. A pak ráno říkali: Zastřelili tam četníka na silnici. A že to byl nějak Písařák, partyzán. Odkud tam šel nebo jak, že to bylo v noci. Oni taky chodili tam k sousedům na stříhání snad. Já nevím, jestli třeba šel tam odsaď. Ale on mohl jít za humny. Za humnama tam vede cesta až nahoru k hospodě. Tak mohl jít po silnici a ten četník šel dolů a on nahoru. Tak ho haltoval. Kdo je. A ten zrovna vytáhl bouchačku a práskl ho. A četník mrtvej. No a lidi tenkrát nadávali. Ještě nás tady Němci všechny vystřílí. Kvůli tomu, že tady zastřelili četníka.“
„Byl až v Kyjevě a tuším, že i v Charkově. A jak byl takovej velkej ústup přes tu řeku Dněpr, tak toto všechno přežil. Říkal, že jeli s koněma. A to jely auta a myslím, že i tanky. Všechno se valilo přes ten most. Všechno to utíkalo a Rusi je hnali. Všechno valilo přes ten most a říkal, že kdyby byl někdo spadl, tak jeli přes něho. To se nezastavilo. A pak byl zase zpátky v Polsku. A potom, jak už fronta šla sem, tak je zase poslali do Německa, do Stuttgartu. A v tom Stuttgartu tam hodně vážně onemocněl a chtěl jet zpátky dom. Tam mu říkali: ,Už tam nemůžete jet, tam jsou Rusi.' Ukázal jim dopis od maminky - vždyť tam žádní Rusi ještě nejsou. Tak ho pustili a v tom dubnu přijel domů. Ještě byl teda doma dosti nemocnej. Vím, že ležel a i zvracel. A vždycky říkal: ,Já půjdu za starým Zahradou.' On tam umřel jeden soused, tak že půjde za ním. No ale dostal se z toho.“
„Tatínek nějak do toho nechtěl jít. Napřed byl ve společným osevu. Pak se mu to nelíbilo, tak šel zase zpátky a hospodařil zase sám. Jenomže bylo to takový... Vím, že jednou nedodal pár kilo masa na ten rok. On říkal: ,Nechám tele a po Novým roce to dodám. A může se to odpočítat na tu minulou dodávku.' Jenže oni mu dali deset tisíc pokuty a vyhlásili ho kulakem a třídním nepřítelem. Oni třeba přišli ti drobní zemědělci: ,Pojďte, pane Kotraš! Pojďte poorat to pole.' No tak jim to šel poorat. Oni zase nám něco pomohli na poli. Jenomže nechtěl jít do toho družstva a oni se snažili ho tam dostat. Jenomže pak ho jeden varoval. On byl na té schůzi a říkal: ,Hynku, běž do toho družstva, nebo tě zavřou.' On říká: ,Co by mě zavírali? Dodávky plním a nic protistátního nedělám.' - ,Ale budeš vidět, oni tě zavřou.' Oni ti malí hospodáři řekli: ,Dokud nám to tady pan Kotraš pooře, tak my do družstva taky nepůjdem.' Měli třeba jen jednu krávu. ,Oni řeknou, žes je naváděl. Něco si na tebe najdou. Pamatuj si, že už se to na tebe šije. Dej to do družstva, nebo uvidíš, oni tě zavřou.' Tak tatínek to tenkrát dal do družstva. Ale pak byl spokojenej celkem v tom družstvu.“
Blažena Žerníčková, rodným příjmením Kotrašová, se narodila v roce 1930 v Jakubovicích na Šumpersku. Její rodná obec se nachází v pohraniční oblasti v předhůří Jeseníků, jež byla v roce 1938 v rámci Sudet zabrána Německem. V okolí obce byly především české vesnice, které tvořily úzkou šíji v čistě německé pohraniční oblasti. Kotrašovi byli Češi a nikdo z rodiny sice nemusel narukovat do wehrmachtu, ale otec Hynek byl nucen odejít s organizací Todt do Sovětského svazu, kde několik měsíců pracoval. Manžel pamětnice František z blízkých Hostic byl zase za zapojení do odboje jeden rok vězněn v Terezíně. V okolí Jakubovic se za války ukrývali partyzáni, kteří se často objevovali i v obci. Mimo jiné tam jeden z nich zastřelil německého četníka. Po válce rodina osídlila bývalé německé hospodářství v blízkém Raškově. Otci pamětnice tam při kolektivizaci hrozilo zatčení, protože nechtěl vstoupit do družstva. Dnes žije pamětnice v Uničově.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
