„A protože tchán a tchyně pocházeli z Vídně, tak jsme tam měli, teda manžel tam měl příbuzný, tak jsme tam jako jeli. A tam jsme si jednadvacátýho přečetli nebo poslechli, že jsme byli přepadený, a žádný servítky, prostě okupace a takový. Pamatuju si, že po tý Vídni, jak jsme šli, po tý Marienstraße, tak tam se objevovaly nápisy: ‚Zajistíme vám cestu... vám Čechům zajistíme cestu do Austrálie, do Kanady, do Spojenejch států, prostě, kdo jste tady, nevracejte se domů.‘“
„Jsme museli vykonávat ňáký funkce, museli jsme navštěvovat rodiny jako takových méně nadanejch dětí, museli jsme pomáhat nebo preferovat děti funkcionářů, ať byl, jak chtěl hloupej, ale táta byl tajemník, tak nesměl mít čtyrku, a tak dál. Takže i na tu školu ty tlaky se projevovaly. No a na nás, že prostě, obzvlášť já jsem učila dějepis, takže se dohlíželo na to, abych jako zdůrazňovala osvobození sovětskou armádou.“
Stanislava Zenklová se narodila 7. listopadu 1935 v Mnichovicích nedaleko Prahy. Z dětství si vybavuje zatemňování i nedostatek potravin během druhé světové války i příjezd Rudé armády do Mnichovic. Odmala chtěla být učitelkou. Vystudovala pedagogickou fakultu. Nejdříve dostala umístěnku do Ústí nad Labem, potom čtyřicet let učila v Mnichovicích a pak ještě deset let v nedalekých Strančicích. Její manžel byl synovcem národně socialistického politika a později představitele československého exilu Petra Zenkla. Dny okupace Československa v srpnu 1968 prožila ve Vídni. Následné normalizační prověrky v práci ustála, manžel ale přišel o zaměstnání. Popisuje ideologickou indoktrinaci socialistického školství. V listopadu roku 1989 se účastnila manifestací v Praze. V roce 2018 žila v Mnichovicích.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!