Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Ženíšek (* 1954)

Nechtěl jsem mít knihkupectví jako zdroj peněz. Chtěl jsem prodávat knihy, které jinde nejsou

  • narodil se 9. července 1954 v Hradci Králové

  • v roce 1975 plánoval cestu do Jugoslávie a dále do USA

  • v červenci 1975 byl obviněn z přípravy opuštění republiky, trestní řízení bylo zastaveno

  • v Archivu bezpečnostních složek je evidován jako kandidát tajné spolupráce/agent, vědomou spolupráci však odmítá

  • v roce 1978 začal spolupracovat v generačním divadlem Dílna 24 (Divadlo ve stanu), později s komorní scénou Beseda v Hradci Králové

  • od roku 1982 působil jako inspicient ve Státní opeře Brno a také jako kulisák v Divadle Husa na provázku

  • na konci 80. let pracoval jako asistent produkce a asistent režie pro Krátký film Praha

  • v roce 1989 podepsal Několik vět

  • v listopadu 1990 založil první soukromé knihkupectví v Československu

  • v lednu 2023 knihkupectví po 32 letech zaniklo

Jako kulisák a příležitostný herec se pohyboval v prostředí pražského studia Dílna 24 (Divadlo ve stanu) a v Divadle Husa na provázku. Pracoval také ve Státní opeře Brno. V roce 1990 založil ve spolupráci s Petrem Pastrňákem první soukromé knihkupectví v Československu. 

Michal Ženíšek se narodil 9. července 1954 v Hradci Králové do úřednické rodiny. Jeho otec Emanuel se živil jako technický úředník, matka Blanka roz. Faltová pracovala jako likvidátorka ve Státní bance československé. Jedním ze symbolů Michalova dětství byl velký lodní kufr se samolepkami z celého světa, včetně Teheránu a Moskvy. „Bylo v něm zvláštní kouzlo orientu a zahraničí, které mě fascinovalo,“ vzpomíná. Zavazadlo původně patřilo Michalovu dědečkovi Jaroslavu Ženíškovi, který za první republiky působil jako vyslanec firmy Škoda v Persii.

Ženíškovi bydleli v Hradci Králové na ulici Komenského v jednom z bytů secesního měšťanského domu, který postavil Michalův pradědeček, stavitel Jindřich Rykl. Dům rodině patřil až do roku 1948. „Pak došlo ke znárodnění a z otce udělali domovního důvěrníka,“ dodává. Na stejné adrese údajně bydlel například Antonín Petrof, zakladatel stejnojmenné firmy na výrobu klavírů, a také akademický malíř Adolf Doležal, kterému malý Michal pomáhal s nákupy a který jej na oplátku učil malovat. O patro níž žil také historik a obnovitel sociální demokracie Zdeněk Flajzar. „Byl odsouzen na devět let. Čtyři roky si odseděl,“ dodává Michal Ženíšek. 

Složit skautský slib byla vážná věc – znamenala, že člověk nemá lhát a krást

V době druhé (a opět pouze dočasné) obnovy Junáka se Michal Ženíšek přihlásil do skautu, kam jej přivedl Jan Čeliš, [1] kolega jeho otce. Tehdy Michal složil i skautský slib. „Byla to vážná věc, která znamená, že člověk nemá lhát a krást,“ dodává pamětník. Už o pár měsíců později bylo jasné, že se nad skautskou organizací stahují mračna. Když do Hradce Králové 21. srpna 1968 přijela vojska Varšavské smlouvy, bylo Michalovi 14 let. Události měl při pohledu z okna jako na dlani. Okupační vojska se totiž utábořila v bývalých pěchotních kasárnách přímo naproti domu, kde Ženíškovi bydleli.

Vývoj událostí ve společnosti v době nastupující normalizace počátku 70. let nesl dospívající Michal se znechucením. „Jedna z prvních knih, kterou jsem četl, byla Jak chutná moc od Mňačka. Psalo se tam o tom, jak tenký led je mezi tím, že někdo může být na jedné straně dobrý a na druhé straně úplná lidská svině. V té knize to všechno bylo. A já si tenkrát uvědomil, že se lidé chovali stejně jako v té knize. Jeden den psali na zeď ‚Smrt okupantům‘ a druhý den vítali Sovětský svaz,“ říká.

Michal Ženíšek tak podle svých slov vyrůstal v době, kdy si lidé přestali stát za svými hodnotami a kdy pravda přestala existovat. „ Postupem doby si člověk uvědomoval, že celá řada věcí je ve skutečnosti jinak, než se prezentovalo v médiích. To, co je napsané v novinách, vůbec neznamená, že je pravda, ale lež,“ vysvětluje.

Plánoval cestu přes Jugoslávii na Západ 

Michal Ženíšek se vyučil jako prodavač a pracoval v Technomatu v Hradci Králové. Během 70. let si přivydělával jako diskžokej pod Koncertní a estrádní agenturou při krajském kulturním středisku v Hradci Králové. Tam se mimo jiné seznámil s Františkem Ottou. „Docela jsme si rozuměli. Měli jsme společné zájmy, hlavně gramodesky. František si tu navíc našel holku, Lilu Čabanovou,“ vzpomíná.

Jenže František Otta v roce 1973 emigroval přes Jugoslávii do USA. [2] S Michalem Ženíškem a především s Lilou (Lidmilou) Čabanovou však zůstal v kontaktu díky dopisům i vyprávěním nahraným na magnetofonových kazetách. Michalovi navíc také posílal v Československu tolik nedostupné gramofonové desky.

Nejpozději začátkem roku 1975 začali Michal a Lila taktéž uvažovat o emigraci na Západ. „František mě poprosil, abych jel s Lilou do Jugoslávie, kam by si pro ni přijel,“ vypráví Michal Ženíšek. O jejich plánu však již v té době věděla i Státní bezpečnost v Hradci Králové, která si 31. ledna 1975 na Michala Ženíška založila signální svazek [3] pod krycím jménem Míša. [4]

Státní bezpečnost měla o přípravě cesty na západ přehled

Státní bezpečnost v Hradci Králové měla přístup k dopisům mezi Františkem Ottou, Lilou Čabanovou a Michalem Ženíškem: „V převážné části korespondence však emigrant Otto vyzýval obviněného Ženíška k tomu, aby za ním [za Františkem Ottou] přijel do USA. Z této korespondence je zřejmé, že obv. Ženíšek se skutečně rozhodl za emigrantem Ottou do USA odjet. Dále z korespondence je zřejmé, že Otta požádal obv. Ženíška, aby také s sebou vzal jistou Lily Čabanovou, se kterou se znal z pobytu v Hradci králové. I na toto obv. Ženíšek přistoupil, s Lilou Čabanovou přišel ve styk a oba dva ve svých dopisech emigrantu Ottovi do USA sdělili, že za ním do USA přijedou,“ je uvedeno ve svazcích StB.[5]

Píše se tam také o tom, že Lili a František Otta plánovali společný život v USA. Podle dochovaných archiválií se Michal Ženíšek začal na cestu na Západ připravovat na začátku roku 1975. V lednu 1975 podal žádost o devizové přísliby u Státní banky československé v Hradci Králové pro cestu do Jugoslávie a Dánska. Žádost do severní země mu zamítli, nicméně v březnu 1975 mu banka udělila devizový příslib do Jugoslávie. Už stačila jen výjezdní doložka. Lili však svoji cestu podle zápisů StB odložila, hlavně kvůli nedostatku peněz, maturitě a rodičům. 

Jenže odbor StB v Hradci Králové nelenil a 16. června 1975 podal žádost o nevydání cestovních dokladů k cestě do Jugoslávie pro Michala Ženíška. Důvodem bylo podezření z trestného činu přípravy nedovoleného opuštění republiky podle § 109 komunistického trestního zákona. [6]

Poťouchle mi popřáli šťastnou cestu, pak si na mě počkali estébáci

To však Michal Ženíšek netušil a 18. července si byl vyzvednout cestovní doklady na oddělení pas a víz v Hradci Králové. V té době už měl zarezervovanou jízdenku na autobus do Jugoslávie a vyměněné peníze. „Chvíli jsem čekal a pak mě pozvali dovnitř s tím, že není v souladu se zájmy republiky, abych byl držitelem pasu. Ptali se mě, zda chci opravdu odjet. Když jsem jim řekl, že ano, vytáhli ze šuplíku můj pas, podepsal jsem jim převzetí a poťouchle mi popřáli šťastnou cestu. Cítil jsem se tam nepříjemně. Věděl jsem, že jsou to všichni estébáci,“ vypráví.

Když Michal Ženíšek podle svých slov sešel o patro níž, už na něj čekali příslušníci Státní bezpečnosti. „Řekli, že mám jít s nimi. Když jsme přišli do kanceláře, ptali se mě, zda vím, kde se nalézán. Řekl jsem, že ne,“ vzpomíná Michal Ženíšek, který tehdy seděl ve vyšetřovně Státní bezpečnosti v Hradci králové. „Byl jsem vyděšený, bylo mi tehdy asi dvacet let. Když jsem si zapálil cigaretu, po dvou práscích mi ji vyrazili z ruky.“ Michal Ženíšek strávil ve vazbě jednu noc. „Bylo nás tam šest nebo osm. Druhý den mě vyzvedli a šel jsem znovu na vyšetřovnu. Ptali se mě na Františka Ottu i Lilu Čabanovou, se kterou jsem ale asi půl roku už nebyl v kontaktu,“ dodává pamětník. 

Během výslechu mluvil o přehodnocení své cesty na Západ, a to zejména kvůli svému zdravotnímu stavu: „Postupem doby jsem o celé věci přemýšlel a dospěl jsem k názoru, že asi za Františkem Ottou do USA vůbec nepojedu. Bylo to někdy začátkem června 1975, ještě před tím, nežli jsem podal na pasech a vízech v Hradci králové žádost o povolení cesty do Jugoslávie. Důvod toho byl, že sem si uvědomil, že nejsem zcela zdráv. […] z těchto důvodů jsem od úmyslu odejít letošního roku opustil. Ottovi jsem ale napsal, že za ním s Lilou letošního roku nepojedeme, až příštím rokem. Pravda však je taková, že jsem od svého úmyslu trvale odejít z republiky upustil úplně. Zprávu Ottovi, že za ním přijedeme příští rok jsem napsal proto, abych s ním neztratil písemné spojení a pak zejména proto, že Otta mi z USA posílá LP desky s beatovou hudbou. Jsem totiž milovník beatové hudby a nechtěl jsem ztratil pramen, z kterého mohu desky s touto hudbou získat,“ je uvedeno v protokolu z výslechu z 19. července 1975. [7]

Michal Ženíšek se hájil také tím, že emigraci na Západ neplánoval, protože ještě v tom roce chtěl podniknout cestu do NDR, kvůli které pracoval přesčas, aby si mohl vzít delší dovolenou. 

Agent? Já jsem to vůbec nevěděl

Uvedené skutečnosti vzala krajská prokuratura v Hradci Králové ve svém usnesení v potaz a trestní řízení „pro snížení společenské nebezpečnosti trestného činu“ zastavila. Na otázku, proč se tak stalo, Michal Ženíšek odpovídá: „Protože mě chytli na pasech a vízech, tak bylo jasné, že jsem neemigroval. Bylo to překvalifikováno jen na pokus.“ Z vazby jej podle informací z Archivu bezpečnostních složek propustili 19. července 1975.

V dokumentech se dále píše, že: „Po ukončení trestního stíhání byl Ženíšek předán VB jako „A“ [agent, kategorie vědomé spolupráce]. Vzhledem k tomu, že převážná většina jeho zpráv měla charakter StB, byl dne 17. 5. 1977 založen svazek KTS [Kandidát tajné spolupráce, nepatří mezi kategorie vědomé spolupráce] č. 16526 ,Goldschneider‘. KTS byl využíván v prostředí volná mládež a v akci Kapela, Lilie aj. Byl získán ke spolupráci na základě ideových pohnutek. Konspiraci dodržoval, v průběhu předával písemné i ústní zprávy do prostředí. Za dobu spolupráce byl obsluhován v terénu.“ Osobní svazek na agenta Michala Ženíška, vedeného pod krycím jménem Luis, byl zničen 16. listopadu 1988. [8]

Michal Ženíšek si podle svých slov nevzpomíná na to, že by mu tenkrát nabídli spolupráci se Státní bezpečností. „Musel jsem ale slíbit, že když mi František Otta zase napíše, musím dopisy odevzdat. A že si mě najdou, když se něco přihodí,“ dodává. Vědomou spolupráci se Státní bezpečností však jednoznačně odmítá. „Těžko říct, jestli jsem byl vedený jako kandidát tajné spolupráce a pak mě povýšili na agenta. Já jsem to vůbec nevěděl. Až po revoluci mi to někdo řekl. A ta akce Kapela, akce Lilie mi nic neříká, to slyším poprvé,“ říká Michal Ženíšek k obsahu na něj vedených svazků StB a dodává, že po propuštění z vazby se už nikdy neviděl s vyšetřovateli StB, kteří s ním vedli výslech. 

Červený bakelitový telefon považovali za útok na sovětskou propagandu

Michal Ženíšek začal v roce 1978 spolupracovat s generačním divadlem Dílna 24 (Divadlo ve stanu). Dělal tam kulisáka, bedňáka, inspicienta i příležitostného herce. Dílna 24 bylo generační divadlo lidí, které v roce 1977 založili tehdejší studenti DAMU Petr Palouš a Ivan Pokorný. K ansámblu patřil Martin Urban, Ivo Krobot, Martin Stropnický nebo třeba Vladimír Kratina. „A na představení chodil Václav Havel i Bolek Polívka,“ dodává pamětník. 

Divadlo, které formálně spadalo pod Státní divadelní studio se z politických důvodů ocitalo na hraně své existence. „V divadle byli lidé kolem Charty 77 a děti tehdejších disidentů. Fůra lidí kolem nás chodila na výslechy, bylo to pro ně nutné zlo,“ vysvětluje Michal Ženíšek. 

Režimu nebyly po vůli ani inscenace uváděné ve studiu Dílna 24. Jednou z nich byla například Tarelkinova smrt, jedno z nejvýznamnějších děl ruské klasické dramatiky, vykreslující svět korupce, kompromitujících materiálů a policejní zvůle. „Jednou z rekvizit byl červený bakelitový telefon. Režim v něm viděl symbolický útok na sovětskou propagandu,“ vysvětluje Michal Ženíšek, který v inscenaci také hrál. Studio definitivně zaniklo v roce 1979. Poté začal Michal Ženíšek spolupracovat jako kulisák s komorní scénou Beseda, která byla součástí Klicperova divadla v Hradci Králové. 

Sebrali mě kvůli podpisu Několika vět. Tehdy jsem jim řekl sbohem

V roce 1982 Michal Ženíšek odešel do Brna. Působil jako inspicient ve Státní opeře Brno a jako kulisák v Divadle Husa na provázku. „V opeře si každý odehrál to svoje a šel domů, ale Na provázku to bylo jiné, tam lidé divadlem žili,“ podotýká. V té době pamětník chodil na bytové semináře z oblasti politologie a filozofie k profesoru Vladimíru Čermákovi. „Potkával jsem se tam v Petrem Oslzlým, Janem Trefulkou nebo třeba s Františkem Derflerem,“ vyjmenovává. V letech 1987–1990 [9] pracoval jako asistent produkce a asistent režie pro Krátký film Praha. Objevil se například ve filmu Bratr Paleček a v povídkovém televizním cyklu Bakaláři. Podílel se také na natáčení seriálu Slovácko sa nesúdí. 

V druhé polovině 80. let Michal Ženíšek distribuoval samizdatové Lidové noviny z Divadla Husa na provázku do televize a v roce 1989 podepsal Několik vět. Kvůli petici se opět dostal do hledáčku Státní bezpečnosti. „Sebrali mě přímo v televizi a odvezli mě za Brno. Tam se mě možná ptali, jestli se nechci stát spolupracovníkem, ale já jsem jim řekl, že nemám tu potřebu, že nechci. Pamatuju si, že jsem jim řekl sbohem,“ vzpomíná Michal Ženíšek.

Hodiny stál fronty na knížky z exilu, tam se zrodila osudová myšlenka

Když v Československu padl komunistický režim, nastal hlad po všem, co bylo do té doby nedostupné, včetně knih z exilu. Ve frontě před knihkupectvím nejednou stál i Michal Ženíšeka tam se i jednou dal do řeči s Františkem Derflerem. „Říkal jsem mu o tom, že se chystáme natáčet dokument ve Vídni o jednom exilovém knihkupectví pro české krajany. On na to odpověděl, že by bylo skvělé, kdyby podobné knihkupectví vzniklo tady, abychom nemuseli na knížky tolik čekat.“ Tehdy si uvědomil, že to je příležitost, které by se rád chopil.

V lednu 1990 odjel pamětník s režisérem Jiřím Vanýskem a scénáristou Viktorem Kudělkou na zmíněné natáčení do Vídně. Šlo o dokument o Petru Pastrňákovi. Ten v 70. letech emigroval do Rakouska, kde provozoval zásilkovou službu, díky které bylo možné objednat knihy z většiny exilových knihkupectví. Ze zásilkové služby se později vyvinul obchod s názvem Kulturní klub Čechů a Slováků ve světě – zásilková služba krajanům do celého světa. V roce 1982 založil dokonce kamenné knihkupectví [10] na Lindengasse č. 5, které se stalo oblíbeným centrem krajanů a exulantů. Každý, kdo v exilu něco znamenal, se aspoň někdy zastavil u Pastrňáka.

„Když jsme do knihkupectví přijeli, seděl tam Pavel Kohout, Pavel Landovský, Franta Vaněček, Standa Komárek, bylo to pro mě neuvěřitelné,“ vzpomíná Michal Ženíšek. Když si šel během natáčením s Petrem Pastrňákem zakouřit, tlumočil mu nápad vybudovat podobné knihkupectví u nás. „Pořád jsem mu opakoval, že nechci mít prodej knížek jako zdroj peněz. Chtěl jsem prodávat takové, které jinde nemají. V Brně byla v té době snad největší koncetrace knihkupectví, ale všechny prodávaly to samé,“ vzpomíná. Oba muži se nakonec dohodli na spolupráci, která spočívala zejména v distribuci exilové literatury. 

Fronta na knihu o Landovském se táhla až na Náměstí Svobody

A tak Michal Ženíšek v listopadu 1990 založil první soukromé knihkupectví v Československu, nejdříve pod názvem Pastrňákovo knihkupectví, později knihkupectví Michala Ženíška. „Oboje loga mi kreslil můj kamarád Vladimír Renčín.“ Obchod se nacházel v Květinářské ulici č.p. 1 v Brně. „Prostory jsem získal po dohodě s Milanem Jelínkem, který působil na Masarykově univerzitě v Brně. Tehdy se za prostory přimluvil i František Derfler a Jaroslav Šabata,“ vypráví. První kniha, kterou Michal Ženíšek prodal, byla od Františka Vaněčka, signatáře Charty 77, který v roce 1980 emigroval do Vídně. Druhý titul nesl název Kde je tráva zelenější.

Kromě knihkupectví Petra Pastrňáka sháněl Michal Ženíšek knihy, kde mohl. „Dvakrát nebo třikrát týdně jsem jezdil pro knihy do Prahy. Jindy také do Prachatic, Vimperka, Českého Těšína a všude tam, kde byly tiskárny, a to hlavně pro knihy, které se jinde nedaly sehnat. To lidé chtěli a také kupovali. Vůbec nejdelší fronta se u mě ale stála na knihu Soukromá vzpoura, knihu rozhovorů Karla Hvížďaly s Pavlem Landovským. Fronta se tehdy táhla až k Náměstí Svobody,“ vzpomíná knihkupec Michal Ženíšek. Podobně narváno bylo také, když do knihkupectví přijel Václav Havel. Bylo to v roce 1992. „Viděl jsem jej asi počtvrté v životě, dvakrát u něj na Hrádečku a jednou v Dílně 24.“ 

Knihkupectví zaniklo po 32 letech

Dům na Květinářské ulici, ve kterém Michal Ženíšek provozoval své knihkupectví, asi v roce 2003 změnil majitele. Ten požadoval podstatně vyšší nájemné, které by pro Ženíška bylo likvidační. Proto hledal pro svůj obchod nové prostory. Ty nakonec nalezl v přízemí pasáže Alfa. „Otevírali jsme 5. května 2004. Prvním zákazníkem byl majitel domu pan Hrdina. Poté se tu objevila paní, která sháněla knihu Exodus. Představila se jako Ivana Zelníčková,“ vzpomíná Michal Ženíšek na setkání s někdejší manželkou prezidenta Donalda Trumpa. Knihkupectví se brzy stalo součástí genia loci funkcionalistického Paláce Alfa a jeho pasáže, místem setkávání a inspirace. Na podzim roku 2015 se zde konal literární festival Ženíškovy dny, které zorganizoval někdejší brigádník knihkupectví Jaroslav Čermák.

V roce 2020 se knihkupectví a zejména jeho výloha staly místem pro uvedení opery projektu Hausopera Hra o malinu. „Libreto napsal Josef Škarka k mým narozeninám,“ dodává Michal Ženíšek, který je pochopitelně také v kontaktu se členy HaDivadla, které v Alfa Pasáži sídlí. Byl například obsazen i do role vypravěče v inscenaci Invalidní sourozenci, kterou uvedlo HaDivadlo. Michal Ženíšek ukončil provoz knihkupectví v lednu 2023, protože mu majitel pasáže neprodloužil nájemní smlouvu. „V Alfě se pronajímají prostory na jeden rok a je na libovůli majitele a správce, zda smlouvu prodlouží. Asi našli movitějšího klienta, který bude platit včas a hlavně víc. Prý nejsme lukrativní podnik a zabíráme nejlepší místo v celé Alfě,“ domnívá se pamětník. [11] Po dvanácti letech tak v Květinářské ulici a po dalších osmnácti letech v Alfa Pasáži zaniklo místo, kde lidé v knihách hledali útěchu, inspiraci a potěšení. 

Během likvidace musel z prodejny kromě knih zmizet i původní nábytek, který navrhla známá brněnská dvojice architektů Rusín a Wahla (RAW). „Dřevo na nábytek jsem dostal od svého bývalého tchána Josefa Kudličky,“ doplňuje Michal Ženíšek. Nábytek nakonec zachránil tým brněnské pobočky Paměti národa. Od jara 2023 našel své nové využití v expozice Tichá hrdinství v sídle brněnského Institutu Paměti národa. 

 

 

 

[1] O skautingu v Hradci Králové vice viz František Bahník

[2] František Otta se narodil 26. 11. 1952 v Praze. V roce 1973 vycestoval na zájezd do Jugoslávie, odkud emigroval do Rakouska. Nějakou dobu pobýval v rakouském uprchlickém táboře Treiskirchen a poté vycestoval do USA, přesněji do New Yorku.

[3] Signální svazek (Svazek prověřování signálu) je spis, který v komunistickém Československu zakládala Státní bezpečnost na osoby, u nichž bylo potřeba prověřit signální poznatky, které naznačovaly protistátní činnost podezřelé osoby.

[4] Viz dokument ABS v sekci Dodatečné materiály.

[5] Viz dokument ABS v sekci Dodatečné materiály.

[6] Viz dokument ABS v sekci Dodatečné materiály.

[7] Viz dokument ABS v sekci Dodatečné materiály.

[8] Viz dokument ABS v sekci Dodatečné materiály.

[9] Pamětník uvádí také, že zde pracoval od roku 1984.

[10] Knihkupectví fungovalo i po pádu komunistického režimu v listopadu 1989. Místo exulantů se v něm začali objevovat Češi, kteří sháněli exilovou literaturu. Rozjetý podnik zastavily restituce. Dům na Lindengasse, jehož prostory si Pastrňák pronajímal, připadly českému subjektu, který měl s nemovitostí jiné záměry, a v roce 2004 dal knihkupectví výpověď. Petr Pastrňák přesunul obchod na Steingasse 24. Tato adresa nebyla tak dobře dostupná jako předchozí a prodej knih začal váznout. V roce 2007 Pastrňák knihkupectví definitivně uzavřel. Zdroj: https://archiv.krajane.net/articleDetail.view?id=2438

[11] Majitel a vedení Alfa Pasáže v oficiálním prohlášení sdělilo, že: „Po celou dobu nájmu Knihkupectví Michala Ženíška, tedy za 18 let, nebyl panu knihkupci navyšován ani nájem, ani částka za služby (a to ani v případě posledního roku, kdy teplárny opakovaně zvýšily cenu za teplo, a to v roce 2021 o 25 % a letos dokonce o 119 %). Takže všechny navýšené náklady na služby byly dotovány majitelem. Nájem pana Ženíška se pohybuje silně pod hranicí tržních hodnot obvyklých ve středu města Brna. Nájem byl  nájemcem ale i přesto  po celou dobu nájmu placen nepravidelně a s mnoha měsíčním zpožděním. Díky vstřícnému přístupu majitele pasáže měl v minulosti pan Ženíšek i přes vysoké dluhy na nájemném možnost zůstat a i nadále podnikat v prostoru, aniž by mu ze strany pronajímatele byl vyčíslen jakýkoliv úrok z prodlení.“ Zdroj: http://www.alfapassage.cz/aktuality/