Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alexej Ženatý (* 1971)

• narozen 6. března 1971 v Kurganské oblasti v Rusku, tehdejším Sovětském svazu

• rodným jménem Kuzevanov

• v březnu 1989 narukoval do sovětské armády

• odvelen do Československa

• na podzim 1989 poprvé zběhl z vojenské posádky

• vězněn v pevnosti Josefov u Jaroměře

• v první polovině roku 1990 šel do služby k posádce v Božím Daru u Milovic a později do Mimoně

• začátkem listopadu 1990 podruhé dezertoval

• 8. listopadu 1990 našel útočiště v azylovém středisku v Krásné Lípě

• podal žádost o politický azyl a odjel s Vladislavem Kvasničkou do Prahy

• od 19. listopadu do 8. ledna 1991 se skrýval v rodině evangelického duchovního Daniela Ženatého

• koncem prosince 1990 získal oficiální postavení uprchlíka

• v roce 1997 se stal občanem České republiky

• přijal příjmení Ženatý

• v době natáčení rozhovoru (2021) žil stále v Česku

Alexej Ženatý, rodným jménem Kuzevanov, pochází z menší ruské obce Rynki na jihu Sibiře. Své rodiště i svou rodinu naposledy spatřil v osmnácti letech, v březnu 1989, kdy nastoupil povinnou základní vojenskou službu a poslali ho do vzdáleného Československa. Služba v Sovětské armádě pro něj byla těžko snesitelná, nedokázal se smířit s všudypřítomnou propagandou, s překrucováním skutečnosti, s podvody ani s mnohdy krutým zacházením ze strany důstojníků a již po půl roce poprvé utekl z posádky. Brzy ho chytili, obvinili z dezerce a drželi v pevnosti Josefov v Jaroměři. Měl však štěstí a díky již probíhajícímu snižování stavů Střední skupiny vojsk Sovětské armády se jako potřebný zručný mechanik po čase vrátil do služby. Problémy a neshody s důstojníky však trvaly i nadále, a když po něm na podzim 1990 během noční hlídky vystřelil z pistole politruk, zběhl podruhé. Alexej není jediný sovětský dezertér v Československu – jako jediný tu však zůstal.

Sovětská armáda používala k dopadení zběhů všemožné prostředky, včetně pokusů o únos a vydírání skrze rodinu. Alexejův případ se z této praxe nevymykal. Za to, že unikl, vděčí mimo jiné několika lidem, kteří pochopili jeho situaci a ve chvíli nouze mu poskytli pomoc: režisér a dokumentarista Vladislav Kvasnička se ho rychle ujal a velkou měrou se přičinil, aby získal oficiální status uprchlíka; evangelický farář (dnes synodní senior) Daniel Ženatý s manželkou Danou mu pak v prvních měsících po útěku poskytli bezpečné útočiště, časem v nich a jejich dětech našel novou rodinu a později přijal jejich jméno. Od roku 1997 je Alexej českým občanem, dnes je v invalidním důchodu a žije se dvěma dcerami na venkově.

Na vojnu se lidé většinou těšili

Alexej přišel na svět 6. března 1971 jako třetí z pěti dětí v obci Rynki v Kurganské oblasti na Sibiři nedaleko kazašských  hranic. Matka pracovala jako prodavačka, otec opravoval traktory. Jako mnoho dalších lidí vnímali komunistický režim v Rusku jako danost, ale do komunistické strany nevstoupili. Alexej chodil do pionýrské organizace, za studií se stal také členem Komunistického svazu mládeže (KOMSOMOLu), a říká, že to byla běžná součást života v Sovětském svazu, že v sedmdesátých a osmdesátých letech byl režim „ustálený“. Měl velké technické nadání a po maturitě nastoupil na vysokou školu, kde během necelých čtyř let vystudoval několik technologických a elektrotechnických oborů. Jeho vztah s otcem byl mírně řečeno vlažný, proto byl od mládí zvyklý pracovat a starat se o sebe sám. Velký zlom v jeho životě nastal v březnu 1989, kdy musel nastoupit na vojnu.

V Sovětském svazu platila povinná dvouletá základní vojenská služba pro všechny muže od osmnácti let. „Na vojnu se tam lidé většinou těšili, protože Rusko je známé tím, že odjakživa opěvuje vojenské výkony, armádu a takové věci. Ta země je na tom postavená,“ říká Alexej Ženatý. On sám však podobné nadšení z vojny nepociťoval – jak vysvětluje, měl na to příliš mírumilovnou povahu. Stýkal se tehdy s dcerou důstojníka, který jej podle všeho neměl zrovna v lásce a shodou okolností byl členem odvodové komise. Alexej je přesvědčen, že chtěl své dceři ve vztahu zabránit, a proto zařídil, aby byl její nápadník poslán do ciziny. Zhruba týden po odvodu už seděl v letadle do Československa. Nic mu neřekli a nevysvětlili, v prvních dnech ani nevěděl, v jaké zemi se nachází.

Politická výchova: tady máte oheň a ten je studený

Alexeje Ženatého nejdříve umístili jako mechanika k dělostřelecké jednotce v severních Čechách (není si dnes přesně jistý, v jakém to bylo okrese). Sovětští vojáci měli přísně zakázáno opouštět posádku a stýkat se s civilním obyvatelstvem. Běžnou součástí jejich života byla politická výchova. Politruk, politický komisař dohlížející na ideologickou a morální výchovu, svým svěřencům vtloukal do hlavy, že jsou v zemi, kde Rudá armáda občanům pomáhá, že ji tu lidé vítají – a zároveň jim sděloval, že se mají držet na pozoru a nesmějí opouštět kasárna, protože by je místní bez milosti zabili. Alexejovi Ženatému připadalo takové tvrzení paradoxní a nelogické: „Takové trošičku: tady máte oheň a on je studený. Devadesát devět procent vojáků nebo spoluvojáků o tom nepřemýšlelo, já jsem ale na to nebyl stavěný [...]. Když jsou to kamarádi, [kterým] pomáháme, tak proč by nás zabíjeli? [...] Proč se nesmíme ani třeba s nikým skamarádit, podat si ruce?“ Ze své povahy nedokázal – a nejspíš se ani příliš nesnažil – být vzorný voják. Politrukovy informace mu nedávaly smysl, žádal o vysvětlení a odkrýval tím své pochybnosti. Důstojníci ho proto považovali za potížistu.

Léčba proti vzpouře

Již po půl roce se Alexej poprvé rozhodl odejít bez dovolení z posádky. Své počínání vysvětluje zvědavostí a touhou zjistit skutečný stav věcí. Neputoval moc daleko, v méně než kilometr vzdáleném lese narazil na místní obyvatele. Uměli obstojně rusky, a tak využil vzácné příležitosti a kladl jim otázky, které ho už dlouho trápily: mluvili o Československu, o politice, okupaci a komunistickém režimu. Po chvíli Alexej zpozoroval, že se k nim blíží rojnice vojáků. Patrně si tehdy přesně neuvědomoval, jak těžký zločin z pohledu velení spáchal a že svévolné opuštění kasáren bude rovnou považováno za pokus o dezerci. Jakmile ho chytili, prohlásili ho za nesvéprávného a převezli do pevnosti Josefov u Jaroměře, která tehdy měla sloužit mj. jako převýchovné vězení pro neposlušné, vzpírající se vojáky.

Vzpomínky na období strávené v historické pevnosti nejsou příliš podrobné. Alexej Ženatý například popisuje, že mužům určeným k „léčbě proti vzpouře“ byly aplikovány podivné látky, které zvyšovaly tělesnou teplotu a dělaly z nich nemyslící a nemohoucí stvoření. Mnozí mladíci se už z „léčby“ pravděpodobně nevzpamatovali, či ji dokonce nepřežili. „Odtamtud už potom, co jsem já osobně sám viděl, odváděli kluky tím stylem, že je dva chlapi drželi a oni prostě bezvládně viseli... vyloženě slintali. Prostě bezvládná těla a samozřejmě [je pak dávali] do rakví [směřujících] do Ruska,“ líčí Alexej své zážitky. Všechno to těžko představitelné a nemilosrdné zacházení s vojáky probíhalo i během převratu v Československu po 17. listopadu 1989. Přestože Alexej Ženatý nevěděl, k jak důležitým změnám v zemi dochází, pozoroval z okna pevnosti protestní protirežimní průvody.

Život jako v komedii

V průběhu roku 1989 již probíhala v rámci Gorbačovovy snahy o zlepšení vztahů se Západem redukce stavu sovětských vojsk v Evropě a tento proces pravděpodobně Alexeji Ženatému zachránil život: kvůli nedostatku mechaniků a technicky zručných vojáků byl povolán zpátky do služby v posádce na Božím Daru u středočeských Milovic a později v Mimoni nedaleko České Lípy. Už měl odslouženo přes půl druhého roku a pomalu se blížil čas jeho návratu do Sovětského svazu. V tomto období byl důstojnický dozor uvolněnější a kontakt s okolním obyvatelstvem běžnější – Alexej si po nocích tajně chodil pro pivo a cigarety.

Politická výchova a s ní spojená propaganda však neustávaly a z Alexeje Ženatého se nestal jiný člověk. Jednou kladl politrukovi před ostatními vojáky nepříjemné otázky a velení mu proto přikázalo náročnější práci hlídky. Brzy nato po něm během noční patroly z okna ubikace vystřelil politruk a těsně minul. Alexej prý vše nahlásil, ale nikdo nebyl ochotný se případem zabývat, naopak ho znovu poslali na hlídku. Když na ní stál téměř bez přestávky asi dva dny, využil poledního klidu a z posádky nadobro uprchl.

V dokumentu Vladislava Kvasničky Uprchlíci z pekla z roku 1991 Alexej Ženatý říká, že se jednalo o rozhodnutí, které dlouho promýšlel. Nezběhl jen ze strachu o svůj život nebo z vyhraněně ideologických důvodů, vadila mu především falešnost systému, v němž se – jeho slovy – lidé chovají jako v komedii: jedno říkají, druhé myslí a třetí dělají. Nechtěl se mu přizpůsobit a nepřál si sloužit v okupační armádě. „Mám rád pravdu jako takovou. Nechci lhát, nechci podvádět. Moje maminka mě učila odmalička: čestnost a poctivost nadevše. [...] Pro mě to byl hodně velký podraz ze strany armády, politruků a spol., že v podstatě říkali, že je tu armáda chtěná, a ona je de facto nenáviděná. [...] Pro mě to byla otázka cti,“ vysvětluje.

Strasti sovětského dezertéra

Alexej Ženatý zběhl začátkem listopadu 1990. Naštěstí byla z prostoru přilehlých kasáren již evakuována do Sovětského svazu druhá posádka a místo zůstalo prázdné. Mnoho hodin se tedy schovával v opuštěném bunkru, který bylo možné otevřít jen zevnitř, a mezitím poslouchal, jak okolo procházeli pátrající vojáci. Ve vhodnou chvíli bunkr opustil a po čase narazil na vesnici, v níž se mu za pomoci místních obyvatel podařilo obstarat si civilní oblečení. Později se dostal na libereckou dálnici a vydal se směrem na Prahu. Šel po krajnici a zastavila ho policejní hlídka. Na dotaz, kdo je a kam míří, odpověděl v ruštině, že je turista a ztratil se. Policistům bylo při pohledu na něj okamžitě jasné, že neříká pravdu. Odvezli ho tedy na stanici. Zachovali se slušně – jakmile se potvrdilo, že Alexej dezertoval ze sovětské armády, doporučili mu postup k získání politického azylu. Brzy nato ho posadili na vlak do Krásné Lípy, kde byl azylový tábor. Tamní pracovníci mu již ten večer sdělili, že za ním přijede režisér a dokumentarista Vladislav Kvasnička.

Počátkem devadesátých let se Kvasnička systematicky věnoval pobytu Sovětské armády v Československu, jejímu odsunu a také dezertérům. S několika se již setkal a byl svědkem oficiálního i neoficiálního sovětského nátlaku, jemuž podlehli buď oni sami, nebo československé úřady. O příbězích zběhů vypovídá výše zmíněný Kvasničkův dokument Uprchlíci z pekla. Nepřál si, aby podobný osud potkal také Alexeje, a rozhodl se, že mu poskytne veškerou možnou pomoc. V azylovém domě strávil Alexej přibližně den, než ho dokumentarista přesvědčil, aby s ním odjel a na čas se u něj ukryl. Hrozba únosu nebyla nereálná: příslušníci sovětského aparátu (snad KGB) sledovali Kvasničkův byt a při jedné příležitosti se Alexeje Ženatého dokonce pokusili unést z tramvajové zastávky (zdroj: Příloha LN z 5. ledna 1991, rozhovor s Vladislavem Kvasničkou). Po celou dobu zároveň vytvářela sovětská strana i oficiální nátlak na představitele československé vlády.

Vladislav Kvasnička udělal pro Alexeje Ženatého opravdu mnohé – kromě toho, že jej ukryl, pomohl celou záležitost medializovat, čímž pro uprchlíka získal důležitou ochranu. Navíc mu zprostředkoval pozornost politiků a ministerských činovníků a napomáhal mu k získání azylu. Nutno dodat, že v raně polistopadovém období teprve vznikala legislativa určující v případech dezerce postupy a podmínky pro udělení azylové ochrany. Počty a osudy sovětských dezertérů nejsou přesně zmapované: známý je případ Alexandra Vitaljeviče Masljajeva, kterého československé úřady v roce 1990 vydaly Sovětské armádě. Další zběhové Tachir Zaripov nebo Igor Naumov sice azyl získali, ale vrátili se do SSSR. Alexej Ženatý je z nich jediný, který i přes nátlak zůstal v Československu (zdroj: http://www.vhu.cz/osudy-sovetskych-dezerteru-po-roce-1989-v-ceskoslovensku/).

V nové rodině

Vladislav Kvasnička přes své známosti zajistil Alexejovi po několika dnech nové, bezpečnější místo úkrytu. Uprchlíka laskavě přijala rodina evangelického faráře Daniela Ženatého, žijící tehdy v Novém Městě na Moravě. Přijel k nim 19. listopadu 1990. Byl „úplně vylekaný, vystresovaný, zpocený, neurotický člověk v zuboženém stavu. I fyzicky. [...] mlčel, asi pořád čekal, kdy vyleze to KGB, kdy ho čapnou,“ popisuje první setkání Daniel Ženatý v rozhovoru pro Paměť národa a dodává, že Alexej také špatně spal a ze spánku křičel. Z pozemku fary nesměl odcházet bez doprovodu a před sousedy mladíka vydávali za bratra ruského faráře, s nímž se Daniel Ženatý seznámil v Německu. Přes komplikace (neuměl např. česky) a špatný duševní stav se postupně zapojil do běžného chodu rodiny: topil v kotli, sekal dříví, pomáhal i s jinými domácími pracemi, a protože je technicky zručný, opravoval sousedům elektrické přístroje. Bylo mu pouhých devatenáct let a není překvapivé, že si po špatném zacházení, jemuž byl vystaven na vojně, vybudoval silný vztah k rodině Ženatých a přijal ji za vlastní. O Danielovi Ženatém a jeho ženě mluví Alexej dodnes jako o rodičích – o jejich dětech, s nimiž se také sblížil, jako o sourozencích (nejmladšímu synovi Josefovi šel za kmotra). V roce 1997 dokonce přijal příjmení Ženatý a dodnes je s nimi v blízkém kontaktu.

Svou vlastní rodinu už Alexej nespatřil a dnes s ní není v kontaktu. Poprvé po útěku se svou matkou mluvil oficiálním telefonátem z budovy Federálního shromáždění (z bezpečnostních důvodů, které blíže nevysvětluje) a později s příbuznými hovořil po telefonu jen několikrát. Rodičům a sourozencům se také chvíli snažil psát dopisy, ale většina se jich prý po cestě ztratila. Jeho rodinu navštívil v roce 1997 Vladislav Kvasnička během natáčení v Rusku a setkání zachytil v dokumentárním cyklu Svět bez hranic, v části Lexova rodina. Z Alexejova líčení vyplývá, že mu sourozenci jeho rozhodnutí zůstat v Československu trochu zazlívají, i když maminka mu vyjádřila jistou podporu.

Poslední sovětský voják

O udělení politického azylu Alexejovi bylo úředně rozhodnuto koncem prosince 1990. U Ženatých žil ještě do 8. ledna 1991 a poté se vrátil do Prahy za Vladislavem Kvasničkou, který mu zařídil práci v archivu Krátkého filmu. V červnu 1991 se jako člen Kvasničkova štábu setkal s posledním velitelem Střední skupiny sovětských vojsk generálplukovníkem Eduardem Arkadjevičem Vorobjovem. Setkání se odehrálo při příležitosti odjezdu posledních sovětských vojáků z ČSFR, událost pochopitelně přitahovala zájem masmédií a padla i otázka týkající se osudu ruských dezertérů a konkrétně Alexeje. Eduard Vorobjov začal líčit Alexejovu údajně špatnou povahu – ten se mezitím přiblížil až ke generálovi a poklepal mu na rameno, aby se setkali tváří v tvář. Nikdo zřejmě nic takového neplánoval. Alexej říká, že ho rozčilovalo, že o něm generál před zástupci veřejnosti šířil lži.

Postupně, i když s těžkostmi, se Alexej Ženatý v Čechách zapojoval do běžného života. Obstaral si vlastní bydlení, naučil se česky a střídal různá zaměstnání. V únoru 1997 získal české občanství a změnil své rodné příjmení na Ženatý (nechtěl, aby z jeho jména bylo na první pohled patrné, že pochází z Ruska). Zájem ruského aparátu o něj časem ochaboval. Ještě v první polovině 90. let za ním do Čech přijela výše zmíněná dívka, dcera důstojníka z odvodové komise, a snažila se ho přemluvit, aby s ní odjel domů. Odmítl a od té doby o ní ani o její rodině neslyšel. V Rusku byl Alexej odsouzen a tvrdí, že se tam už nikdy nesmí vrátit – není přesně jasné, jaký mu byl v jeho nepřítomnosti uložen trest (podle jeho líčení dostávali dezertéři trest smrti, v některých případech byli zabiti „neoficiálně“).

Alexej Ženatý říká, že se chtěl stát plnohodnotným českým občanem. Tu a tam se sice kvůli svému ruskému původu setkává u Čechů s nevraživostí, dnes tu ale má přátele a rodinu – v roce 1999 se oženil a narodily se mu dvě dcery. Přestěhoval se z Prahy na venkov, a i když mu manželství nevydrželo, má dobrý vztah se svými dětmi, s nimiž žije nedaleko města Mohelnice v Olomouckém kraji.