Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Zemanová (* 1938)

• narodila se 22. srpna 1938 v Brně

• pocházela z lékařské rodiny

• její tatínek strávil v 50. letech půl roku ve vězení pro maření dozoru nad náboženskými společnostmi

• bratr zemřel při ilegálním přechodu hranic v roce 1956

• pracovala v brněnských Šmeralových závodech

• během komunistické éry tajně navštěvovala Křesťanské sbory

• v době normalizace se stala pěstounkou, vychovala čtyři děti

• v rámci křesťanské misie pořádala dětské prázdninové pobyty, vzdělávala učitele

• v roce 2022 žila v Brně

Ireně Zemanové bylo jedenáct let, když poprvé pocítila, že ji Bůh miluje. Právě víra pamětnici pomohla vyrovnat se s bolestmi, které rodině způsobilo nejen otcovo zatčení, ale také tragická smrt bratra Jana, který se v roce 1956 pokusil překročit hranice. Elektrické ostnaté dráty, za nimiž chtěl najít ztracenou svobodu, se mu ale staly osudnými.

„V slzách jsme mu nad rakví zazpívali, tatínek přečetl žalm a vrátili jsme se domů. Bratrova smrt rodinu hodně poznamenala, ale shodli jsme se na tom, že si ho Pán Bůh vzal dříve, než se od něj bratr vzdálil moc daleko. Takové vysvětlení pro nás bylo vstřícnější,“ popsala pamětnice, jak se rodina vyrovnávala s bolestí.  

Navzdory zákazům komunistického režimu vyrůstala Irena Zemanová  v křesťanské komunitě. Jako studentka přijala křest a  později začala s misijní činností. I přes vysoké pracovní nasazení se navíc rozhodla, že se postará o bližního svého, a tak si do pěstounské péče postupně vzala čtyři děti, kterým poskytla bezpečí a doprovodila je na jejich cestě k dospělosti. „Vychovávali jsme se vlastně navzájem,“ řekla s úsměvem.

Rozhoukaly se sirény, utíkali jsme do sklepa

Irena Zemanová se narodila 22. srpna 1938 v Brně, kde vyrůstala se svými rodiči a dvěma bratry, Janem a Petrem. Její tatínek Jan Zeman byl brněnský lékař, maminka Drahomíra mu pomáhala s praxí. Irena Zemanová pocházela z věřící rodiny, rodiče se hlásili ke Křesťanským sborům, které patří k evangelikálnímu proudu křesťanství. „Byli jsme otevřená rodina. Často jsme měli hosty. Do kostela jsme ale nechodili, Křesťanské sbory se scházely v bytech nebo pronajatých místnostech,“ zmínila Irena Zemanová.

První léta jejího života poznamenala druhá světová válka. Jako dítě byla zvyklá na houkající sirény, signalizující  nebezpečí. „V takových situacích jsme vždy utíkali do sklepa. S bratry jsme měli každý nachystané malé zavazadélko, já jsem v něm měla hlavně panenky. Kluci vždy museli otevřít okna, aby se kvůli tlakové vlně nerozbila. Pak jsme vzali kufříky a běželi do sklepa,“ popsala. Tatínek měl ordinaci v rodinném domě v Táborské ulici, kde rodina žila. Nebylo tak výjimkou, že společně s malou Irenou a jejími bratry utíkali do sklepních prostor také pacienti.

Od srpna roku 1944 až do dubna následujícího roku si jihomoravská metropole prošla sérií bombardování, a protože se situace vyostřovala, poslali manželé Zemanovi své děti k příbuzným na Vysočinu.  „Vím, že jsme jeli posledním možným vlakem z Brna s jedním velkým kufrem, kde jsme my malí měli všechny věci. Tam jsme zůstali do konce války, naši byli v Brně,“ objasnila pamětnice.

Tatínek držel pohotovost, když ho zatkla StB

Konec druhé světové války strávila Irena s bratry mimo domov. „Byl to krásný zážitek. Pamatuji si, že bubeník tehdy vybubnoval mír, celá dědina se kolem něho shromáždila. Nádhera,“ svěřila se s dojmy z květnových událostí roku 1945.

V září roku 1945 už Irena Zemanová chodila do školy v Brně, následovala jedenáctiletka na Křenové. Rodina v té době udržovala styky s přáteli z církve, Irena s bratry se stýkala s křesťanskou mládeží. Vše se změnilo v roce 1949, kdy vešel v platnost nový církevní zákon, který Křesťanské sbory de facto zakázal. Rodina Ireny Zemanové ale kontakty nepřerušila, bylo však nutné zůstat v utajení. Brzy však došlo k vyzrazení. 

Psal se 17. březen 1955, když si pro tatínka přišli příslušníci Státní bezpečnosti. Doktor Jan Zeman měl právě noční pohotovostní službu. Maminka, která mu v ordinaci pomáhala, šla zanést dokumenty na městský zdravotní úřad. V ordinaci tatínka už nenašla. Jana Zemana odsoudili na dva a půl roku. Propustili jej nakonec po sedmi měsících vězení. „V polovině padesátých let se nějak přišlo na kontakty, které jsme mezi sebou měli. A pro tatínka si přišla Státní bezpečnost, obžalován byl za vlastizradu, nicméně jej nakonec odsoudili pro maření dozoru nad náboženskými společnostmi “ vysvětlila pamětnice.

Bratr zemřel pod ostnatými dráty

Tatínek po návratu z vězení nesměl pokračovat v lékařské praxi, a chvíli tak pracoval jako úředník. Totalitní komunistický režim se však na rodině podepsal daleko tvrději. Irenin bratr, Jan Zeman mladší, v té době dostudoval střední školu a chtěl pokračovat na univerzitu, kam jej však kvůli buržoaznímu původu a po otcově uvěznění nepřijali. „Jan byl úžasně umělecky nadaný. Byl to takový volnomyšlenkář,“ popsala svého sourozence Irena Zemanová.

V létě roku 1956 Jan řekl rodině, že odjíždí na dovolenou s přáteli na Vranovskou přehradu. Rozhodl se však pro útěk do demokratické západní Evropy. „Připravoval se na to. My jsme o tom ale nikdo nic nevěděli. Chtěl v zahraničí zřejmě hrát v nějakém kabaretu, aby se uživil,“ popisovala pamětnice plány svého bratra.

Jednoho dne u Zemanových zazvonil telefon, ve kterém cizí hlas rodině oznámil, že mají přijet do Znojma identifikovat tělo jejich syna „Jenda měl na sobě tmavomodrý oblek a přes něj teplákovou soupravu. Na rukou měl kožené palčáky, na kterých byl náplet. Když se plazil pod ostnatými dráty s elektřinou, měl v rukou dřevo, kterým ostny zdvihal. Jeden z nich mu probodl pleteninu na palčáku a to znamenalo konec,“ řekla pamětnice.

U tehdy ani ne dvacetiletého mladíka se poté našlo maturitní vysvědčení, rodina následně dorazila do Znojma. V pohřební místnosti byla připravena otevřená rakev. „Petr v té místnosti zahrál na klávesy a my jsme mu s maminkou zazpívaly jednu píseň. Její text si pamatuji. Opustila holubička skalní rozsedlinu, vyletěla si nad vrchy z vrchu na rovinu. Neopouštěj, holubičko, svoje útočiště, nad horami krouží jeřáb, roztrhá tě jistě,“ vzpomínala Irena Zemanová slova písně, kterými se rozloučila se svým bratrem.

Křest přijala ve Svratce

K vyrovnání se se ztrátou bratra a syna pomohla rodině víra. V roce 1956 komunistický režim Křesťanské sbory opět povolil. Musela být ale splněna řada podmínek. K nim patřilo i to, že členové sboru zřídili takzvaný systém odpovědných bratří. V každé pobočce byli dva odpovědní bratři, kteří se stali kontaktními členy pro církevní úřad i státní správu. Měli za úkol pravidelně informovat Státní bezpečnost o aktivitách uvnitř sboru.  

V té době byla už Irena Zemanová pokřtěná. „Byli jsme tehdy tři, bylo to za hluboké totality a samozřejmě problematické. Křtil nás jeden bratr u Pisárek ve Svratce, myslím, že vpodvečer,“ popsala. Křest Irena Zemanová tehdy přijala mimo jiné s kamarádem Janem Kašparcem, který ve sboru v době normalizace zastával funkci odpovědného bratra, což mimo jiné znamenalo pravidelné kontakty se Státní bezpečností.

Jan Kašparec pro Paměť národa popsal tehdejší systém a nepopřel své kontakty se Státní bezpečností, která si jej nejdříve vytipovala jako kandidáta tajné spolupráce. Od poloviny osmdesátých let Jana Kašparce estébáci evidovali jako agenta s krycím jménem Honza. Spis Státní bezpečnosti se však nedochoval, a tak se míra spolupráce nedala v roce 2022 ověřit. 

Na skútru hrdě vozila české vlaječky

Irena Zemanová, stejně jako její bratr Jan, nemohla studovat na vysoké škole. Po maturitě proto našla uplatnění v účtárně Šmeralových závodů, později pracovala jako ekonomka či projektantka technologických projektů.

O srpnové okupaci roku 1968 něco zaslechla v tramvaji cestou na brněnské vlakové nádraží, čekala ji služební cesta do Bratislavy. „Doma jsme neměli televizi, rádio jsme poslouchali nepravidelně. Nastoupila jsem do tramvaje. Všichni mluvili o vojácích a nějaké válce. Nechápala jsem, a když jsem vystoupila na nádraží, stál tam tank. Čekal tam na mě kolega a řekl mi, že nikam nejedeme, že jsou tady Rusové.“

V té době byla Irena Zemanová majitelkou skútru, se kterým jezdila po brněnských ulicích v podpatcích, a jak sama přiznává, tak trochu provokovala. „Na skútr jsme si tehdy s kamarádkou daly vlaječku a hrdě jsme s ní jezdily po Brně,“ vzpomínala na malý osobní protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy. 

Životní misí se stala pěstounská péče

V roce 1968 žila Irena Zemanová stále v rodinném domě v Táborské. Z toho odešla až v momentě, kdy si do pěstounské péče poprvé vzala první dítě. „Jednou jsem si v dialogu s Pánem Bohem povzdechla, že mám tolik práce, že nemohu mít ani děti, že bych potřebovala spíše už nějaké větší. Pak jsem na tohle své přání zapomněla, ale on mě brzy vyslyšel,“ řekla. Do církevního shromáždění jednoho dne přišla vdova, která se starala o svou neteř.

„Organizovala jsem tehdy pro děti prázdninové pobyty. Vzala jsem si tu dívku na pobyt a ona tam zůstala déle, aby si její teta odpočinula. Později jsem zjistila, že je dívka šikovná a pracovitá,“ poznamenala pamětnice. Její teta brzy smrtelně onemocněla a dívka zůstala bez rodiny. „Probrala jsem to se svou maminkou a podpořila mě. Tak jsem se rozhodla, že si děvče vezmu do pěstounské péče a nastěhovaly jsme se do malého bytu v Pekařské ulici,“ vysvětlila pamětnice. Záhy si Irena Zemanová vzala z dětského domova do péče i dívčina bratra, který v té době už žil v dětském domově. „Zůstala jsem s nimi až do jejich dospělosti a do doby, než se dokázali sami uživit.“

Ještě v době normalizace se Irena Zemanová stala pěstounkou dalších dvou dětí. Se všemi čtyřmi dětmi byla v blízkém kontaktu i v roce 2022. „Už jsem dokonce babičkou a svým dětem jsem velmi vděčná,“ uzavřela.

Sametovou revoluci v roce 1989 bedlivě sledovala. Z polistopadového vývoje však byla brzy zklamaná. „Za Sovětů česká značka něco znamenala. Nyní jsme se ztratili v Evropské unii a jsme vděční za dotace, které v lidech vyvolávají nejhorší vlastnosti,“ uzavřela Irena Zemanová své vzpomínání.