Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Dodnes si pamatuju, jak padaly bomby
narozen 1. července 1933 v Brně
jeho otec byl cukrářem
zažil válečné události a osvobození Brna
v roce 1947 nastoupil jako učeň do Zemanovy kavárny
v 50. letech musel rok pracovat v uhelných dolech v Ostravě
v 60. letech se vrátil jako cukrář do Zemanovy kavárny
ve známé brněnské kavárně pracoval i v době natáčení rozhovoru (2018)
Zemanova kavárna a cukrárna v Brně patří k unikátním podnikům. Její interiér se nezměnil dodnes a také Adolf Zeman už od svého mládí pamatuje, jak se odvíjel život ve vyhlášené kavárně, která pamatuje první republiku a divadelní i filmové hvězdy, které ji často a s velkou oblibou navštěvovaly.
Adolf Zeman se narodil 1. července roku 1933 v Brně. K cukrářství přičichl už v dětství, poněvadž jeho otec se za první republiky vyučil v Zoře Olomouc a celý život se věnoval cukrářskému řemeslu. Otec patřil k národním socialistům a až do válečných let provozoval v Brně cukrárnu.
Známá Zemanova kavárna a cukrárna (nejedná se ovšem o podnik patřící pamětníkovu otci) patřila k vyhlášeným podnikům. Majitelem kavárny byl před válkou jistý Josef Sedláček. Se svým bratrem Vítězslavem nechal postavit unikátní a stylovou kavárnu. Stavba ve funkcionalistickém stylu dodnes nezměnila svou podobu. Syn Josefa Sedláčka se za druhé světové války oženil s Němkou a k Němcům se také přihlásil. Narukoval pak do protiletecké obrany (Luftschutz) v níž během bombardování padl. Po válce byl prohlášen za kolaboranta a jeho žena se musela vystěhovat do Německa a kavárna tak přešla do rukou státu. „V kavárně jsem už od patnácti let. Netušil jsem, že tady zůstanu až doposud. Přišel jsem sem v roce 1948 jako učeň a s různými změnami jsem to tady přežil až do roku 1989. Problémy jsem měl s režimem neustále. V roce 1968 mě za aktivitu proti režimu dvakrát vyhodili, ale já jsem se zase vrátil,“ vzpomíná na minulost Adolf Zeman.
Už jako malý kluk navštěvoval pamětník sokolský kroužek. Když začala válka, tak ho Němci zakázali a vedoucího Sokola zatkli. „To byla moje první vzpomínka na válku,“ říká pamětník. V místě, kde bydlel, spadly za války tři bomby. A po posledním bombardování byl jejich rodný dům téměř srovnán se zemí. Někteří nájemníci nálet nepřežili. „Když v roce 1944 letěly letadla na Brno, tak ten hukot byl slyšet už z dálky a my jsme věděli, že bude zle…,“ vypráví Adolf Zeman. Bomby tehdy zasáhly nejenom civilní obyvatelstvo, ale také továrny a domy. „Když padaly bomby, celá zem se chvěla. A já si na ten zvuk dodnes pamatuju a nikdy se mi nevymaže z mysli,“ vzpomíná.
Konec války prožil v Útěchově, kde se rodina skrývala v prádelně. Když se blížila fronta a Němci utíkali, vystřídali je zaprášení a unavení Rumuni a Zemanovi se vydali zpět do Brna. Podél cest tehdy leželi mrtví vojáci a koně. „Pro nás pro děti to nebyl pěkný pohled,“ zamýšlí se pamětník.
Protože otec Adolfa Zemana byl za první republiky živnostník, rozhodli se komunisté, že pamětníka pošlou fárat do dolů, aby napravil reputaci rodiny. Místo mu určili v Ostravě – Heřmanicích. „Dostal jsem lopatu a sbíječku. To období tehdy bylo velmi fyzicky náročné a únava z práce byla velká. Ale protože jsme vydělávali slušné peníze, řekl jsem si, že budu pracovat na sto dvacet procent. Tak jsem dřel a šetřil,“ vzpomíná Adolf Zeman. V roce 1953 ale přišla měnová reforma a peníze, které měl našetřené, ztratily svou hodnotu. „Někteří kamarádi se kvůli měnové reformě oběsili, ale já jsem nad ztrátou peněz mávnul rukou a šel jsem dál. Chtěl jsem se hlavně brzo vrátit k cukrářskému řemeslu.“
Když se Adolf Zeman dostal z ostravských dolů zpět do Brna, nenašel místo v cukrářském oboru, a tak zamířil na brněnské výstaviště, kde prodával na stánku. Jeho láska k cukrářskému řemeslu ho ale opět zavedla do kavárny, kterou už od patnácti let znal jako své boty. Ale komunisté mu nedali pokoj a nutili ho, aby chodil na schůze. Dost často se s nimi pohádal a pouštěl si pusu na špacír, takže mu opět hrozilo, že ho vyhodí. Musel řešit krádeže a manka svých podřízených a i ta mu chtěli přišít a hrozili několikráte vyhazovem. „Jednou si na mě stěžovala jakási komunistka, že za mě podnik převezme, že jsem neschopný a kradu. Šla si stěžovat tehdejšímu předsedovi rady pracujících a paradoxně u něj neuspěla. Takže vyhodili ji a já jsem k mému překvapení mohl zůstat. S tím jsem vůbec nepočítal a vlastně dodnes netuším, proč se mě vlastně zastal,“ směje se Adolf Zeman.
Po pádu komunistického režimu se stal vedoucím Zemanovy kavárny a zažádal o její odkoupení. Ale nepodařilo se. Pan Adolf Zeman i přes velmi pokročilý věk dodnes v kavárně pracuje a často vzpomíná na dobu, kdy kavárnu navštěvovaly slavné prvorepublikové hvězdy a kdy hosté zůstávali v kavárně třeba až do pozdního večera.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lucie Hostačná)