Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Zelinka (* 1937)

• narozen 5. dubna 1937 v Tunochodech na Vysočině

• vyrůstal v hospodářské rodině římskokatolického vyznání

• přítomen mše svaté 11. prosince 1949 v Číhošti – takzvaný číhošťský zázrak

• hospodařili na 18 hektarech půdní výměry

• za nedodržení zemědělských dodávek otec Josef Zelinka st. opakovaně odsouzen k nepodmíněnému trestu

• vysídleni do pohraničí nedaleko Javorníku

• hospodářství Josefa Zelinky užívalo Jednotné zemědělské družstvo Tunochody

• došlo k zbourání obytné i hospodářské části

• rodina se trvale usadila na Kutnohorsku

Rodinu rolníka Josefa Zelinky dokázal komunistický režim doslova vymazat z malé vysočinské obce. Represe začala s přeměnou soukromého hospodaření na kolektivní, což mělo za následek nucené vysídlení rodiny do pohraničí. Žádný z potomků už se do svého rodiště natrvalo nevrátil. Nebylo totiž kam, protože gruntu se zhostilo jednotné zemědělské družstvo, které nechalo domov Zelinkových přeměnit na kravín. „V tu dobu, kdyby některého z nás zastřelili, tak se tomu člověku nic nestalo. Protože my jsme tenkrát byli bezcenný lidi,“ shrnuje ve svém vyprávění syn kulaka František Zelinka.

Že se křížek pohnul, se rychle rozkřiklo

Zelinkovi z Tunochod na Vysočině hospodařili na svých polnostech po několik generací. Přímo ve vesnici, ve stavení čp. 6, bydlel Josef (*1899) a o kus dál jeho mladší bratr František (*1903), strýc pamětníka, kterého komunistický aparát na konci 50. let soudil za neplnění hospodářského závazku.

Rodina Františka Zelinky obdělávala dohromady 18 hektarů půdy. Chovali na dvě desítky kusů dobytka, jeden pár koní a vlastnili drobnou zemědělskou mechanizaci. Neobešli se bez námezdní síly, kterou uplatnili především v sezóně o žních nebo senážích.

František Zelinka se v Tunochodech narodil 5. dubna 1937. Na svět přišel jako čtvrtý a poslední potomek Josefa a Růženy Zelinkových, oba rodiče byli římskokatolického vyznání. O nedělích společně docházeli na nedělní mši svatou do sousední vesnice Číhošť, kam František později docházel do školy. Na jaře 1948 byl ze Zahrádky do Číhoště přeložen na rozkaz stranického aparátu katolický kněz Josef Toufar, kterého si místní brzy oblíbili.

Bylo 11. prosince 1949, třetí neděle adventní, když se během jeho kázání v číhošťském kostelíku podivuhodně rozkýval křížek na oltáři. Událost povzbudila věřící lidi v komunisty ovládaném Československu a zároveň vyvolala nenávistnou reakci totalitní moci. Pohyb křížku později potvrdilo 19 svědků. „Byl jsem tam, ale zrovna jsem se nedíval na oltář a pohyb křížku neviděl. Rychle se to ale rozkřiklo a do kostelíku v Číhošti začaly přijíždět davy lidí, a to i z daleka, až to estébáci zatrhli,“ vypráví František Zelinka.

Následovalo zadržení patera Josefa Toufara a po měsících mučení a výslechů vyšetřovateli Státní bezpečnosti byl převezen do státního sanatoria v Legerově ulici v Praze, kde 25. února 1950 následkům zranění podlehl.

Tatínka sebrali přímo z cesty

Rok zpátky, na IX. sjezdu KSČ v únoru 1949, byl vyhlášen program združstevňování zemědělské výroby, jenž se začal postupně realizovat v průběhu 50. let. Na vzepětí rolníků reagovala komunistická moc tvrdými represemi – nezákonným postihem, šikanováním i přesídlením rodin. A takový průběh platil i v případě Josefa Zelinky. Opakovaně odmítal vstup do místního jednotného zemědělského družstva (JZD), což mu soudruzi netrpěli a po sérii výhrůžek a po neustálém navyšování zemědělské dodávky přišlo jeho zatčení. „Přijeli pro něho v době, kdy byly žně a tatínek jel s obilím do výkupu. Přijeli policajti a bratr musel odjet s nimi, aby zpátky přivedl koně. Tatínka tak odvezli přímo z cesty,“ popisuje zatčení otce v roce 1953.

Doprovod s pistolí v ruce

Lidový soud v Ledči nad Sázavou uložil Zelinkovi první trest už v roce 1951, kdy za zemědělskou sabotáž dostal nepodmíněný trest na jeden rok, konfiskaci jedné třetiny jmění a pokutu. Další trest následoval v červnu 1953, kdy ho stejný soud poslal na 18 měsíců za mříže a v dodatkovém trestu mělo zaznít: zákaz pobytu v okrese Ledeč nad Sázavou navždy! (Celé znění viz Dodatečné materiály.)

Na nucené vystěhování z usedlosti pak vzpomíná jeho syn František Zelinka: „Ráno přijela dvě nákladní auta, na které se naložil nábytek. Vzali jsme si s sebou i nějaké dříví, pár slepic a králíky. Prase nám ale nepovolili. Měli jsme to i s doprovodem: přijel chlap, který měl ruku v kapse s pistolí, kdybychom se chtěli zdráhat.“

Na dveřích v pohraničí už visela naše jmenovka

Deportace platila pro ty rodinné příslušníky, kteří s Josefem Zelinkou bydleli pod jednou střechou. Vystěhování se tak vyhnulo jen jeho nejstarší dceři, která v té době měla založenou vlastní rodinu. Do poslední chvíle nikdo z nich netušil ani to, na jaké místo budou zavlečeni, ani jaké úmysly s nimi mají. „Vystěhovali nás do pohraničí. Bylo to v červnu a už snad půl roku předtím nám v pohraničí visela jmenovka na dveřích. Nevěděli jsme nic – a tam už to bylo připravené. Jmenovalo se to Státní statek Javorník,“ líčí František Zelinka.

Převezeni byli do osady Kohout (Hamberk) v severním koutu Moravy. Místo se nacházelo jen několik málo kilometrů od státních hranic s Polskem. „V té době to byl ještě zachovalý statek po odsunutých Němcích. Bydlelo tam s námi celkem šest rodin kulaků, taky vystěhovaných.“

Odsouzený sedlák Josef Zelinka mezitím vyčkával ve vazební věznici. Krajský soud v Jihlavě měl v prosinci 1953 projednat a posoudit jeho trest. Svou roli sehrály politické události toho roku. Smrt prezidenta Gottwalda přispěla k snížení jeho trestu, jelikož jeden rok z uloženého trestu byl prominut amnestií prezidenta republiky. Po skončení soudního líčení byl tak Zelinka propuštěn na svobodu.

Než se vydal do příhraničí za svou rodinou, zastavil se v Tunochodech, aby si na dlouhou cestu přibalil zimník. Jenže jeho návštěvu někdo z místních okamžitě zpozoroval a Zelinku okamžitě nahlásil příslušným orgánům. Zelinka se tím měl dopustit porušení zákazu pobytu, za což ho čekalo další trestní popotahování a byl nucen uhradit správní pokutu.

Nebylo kam se vrátit

Zelinkovi a další rodiny kulaků sice v osadě Kohout bydleli na československém státním statku, ale do práce docházeli do přibližně kilometr vzdáleného Bílého Potoku, kde pracovali jako zemědělští dělníci. „Byli jsme bráni jako zaměstnanci a nedělaly se mezi námi rozdíly. Když byla nějaká důležitá práce, dělali to kulaci,“ popisuje pamětník.

Z dostupných informací není známo, kdy Zelenkovi pohraničí opustili. Mohlo to trvat nejspíš několik let, ale i po uplynutí této doby byl jejich návrat do Tunochod nežádoucí. Popravdě nebylo kam se vrátit, protože okresní národní výbor v Ledči nad Sázavou svěřil obytné a hospodářské stavení k trvalému užívání JZD Tunochody. Rovněž odsouhlasil, že místnost obytné části poslouží místnímu národnímu výboru jako kancelář. Krom toho povolil zbourat stodolu a později souhlasil s demolicí celé usedlosti. „Doslova to zlikvidovali! Všechno rozbourali a v místech, kde stávala stodola, pak vystavili kravín,“ vysvětluje František Zelinka.

Ke svému rodišti se manželé Zelinkovi alespoň přiblížili, když se přestěhovali do sousedního okresu na Kutnohorsko. Nadále pracovali jako dělníci v zemědělství a dožili v okrajové části města Kutná Hora - Sedlec.

Také jejich syn František pracoval po většinu života v socialistických zemědělských podnicích a po svatbě se přestěhoval do obce Polánka.

Soudní rehabilitace ani restitučního řízení se bohužel jeho rodiče nedožili a veškeré odškodnění tak vyjednávali jejich potomci. Do rodných Tunochod se ale žádný z nich nepřestěhoval.