Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Zelenková (* 1923)

• narodila se 14. května 1923 v Praze

• účastnice 5. celosvětového skautského jamboree v Holandsku v roce 1937

• v letech 1935–1942 studovala reálné gymnázium ve Vodičkově ulici

• medicínu nemohla studovat kvůli zavřeným vysokým školám

• absolvovala dvouletou školu zdravotně-sociální

• od roku 1944 do roku 1945 pracovala v protituberkulózní poradně

• její židovská kamarádka ze Skauta Zuza Hofmannová zahynula v Osvětimi

• strýc Josef Kápar přežil šest let věznění v Buchenwaldu a Dachau

• zažila bombardování Prahy v únoru 1945

• v letech 1945–1968 byla úřednicí na ministerstvu zdravotnictví v úseku péče o ženy a děti

• stála u zrodu SOS dětských vesniček v roce 1968

• po zániku sdružení SOS dětských vesniček následkem okupace pracovala na ministerstvu práce a sociálních věcí

• politicky se neangažovala, byla několikrát na Západě, spolupráci s StB odmítla

• v 60. letech si vzala do pěstounské péče dvanáctiletou Lídu

Marta Zelenková, rozená Ledvinová, se narodila 14. května 1923 v Praze a vyrůstala jako jedináček. Otec Antonín Ledvina živil rodinu jako výrobce bandáží a ortopedických pomůcek, které na objednávku dodával do různých zdravotnických zařízení. Byl to také vášnivý radioamatér a fotograf a dcera Marta po něm lásku k fotografování převzala.

Sociální cítění za hospodářské krize ve 30. letech

Dětství prožila v Praze na Andělu ve Štefánikově ulici, kde podle jejích vzpomínek ve třicátých letech stály chudinské domky, postavené ještě před první světovou válkou.

„Byly to primitivní byty, které sestávaly z pokoje a kuchyně a vedly do dlážděného dvora. Kuchyň neměla okno a dřevěné venkovní dveře se zavíraly na petlici a visací zámek. V pokoji se netopilo. V kuchyni byl kachlový sporák s troubou a maminka tam každé pondělí prala prádlo v neckách,“ vypráví pamětnice.

S kamarády ze sousedství si chodívala hrát k Vltavě, kde bylo možné ještě vidět plavení koní a v zimě pak ledaře, kteří ze zamrzlé Vltavy dobývali led. Na vltavské kluziště chodívala bruslit. Do školy na Smíchově začala chodit v roce 1929 a o pět let později byla přijata na reálné gymnázium ve Vodičkově ulici.

Dětství měla krásné, i když skromné. Díky tomu, že tatínek měl jistou práci na živnostenský list v dílně jeho strýce, hlady netrpěla ani v období hospodářské krize v první polovině třicátých let. Jiní na tom byli mnohem hůř.

„Děti se podílely nevědomky nebo mnohem více na životě a problémech svých rodičů než dnes. Život vnímaly a prožívaly opravdověji, dalo by se říci. Jedním znakem bídy byli žebráci. Někteří k nám chodili pravidelně. Vzpomínám si na jednoho vysokoškoláka, který k nám chodíval v roce 1932 a 1933. Maminka mu někdy nedávala pětihaléř nebo desetihaléř, ale třeba polévku a kus chleba. A nejen jemu. Vidím to jako dnes, jak tam sedali na prahu. Chodívali také žebraví zpěváci a ty jsme my děti měly docela rády,“ vzpomíná Marta Zelenková, v níž chudoba druhých lidí probouzela sociální cítění.

„Jako desetiletá jsem prý z ničeho nic prohlásila, že továrny by měly patřit dělníkům, a teta si ze mě utahovala, že mluvím jako nějaká bolševička,“ vypráví pamětnice. Členkou KSČ se však nikdy nestala.

Skautka

Rodina Ledvinových byla aktivní ve Skautu.

„Můj tatínek byl jedním ze zakladatelů skautingu v Plzni. Když pak ještě před svatbou přešel do Prahy, vedl zde 23. chlapecký oddíl. Byl v náčelnictvu skautingu a podílel se na založení prvního oldskautského klubu. Jmenovali se ‚Přátelé vatry‘ a byla v něm i maminka. Když v roce 1936 oldskautský oddíl pořádal zájezd do Rumunska a Turecka, na Mamaie, kde jsme v Rumunsku tábořili, pobýval tam také 2. dívčí oddíl, se kterým jsem se tam seznámila a pak na podzim 1936 jsem do něj vstoupila,“ vzpomíná Marta Zelenková.

O rok později se zúčastnila 5. světového jamboree v Holandsku. Tehdy se sešlo sedmadvacet tisíc skautů z více než padesáti zemí světa a tábořilo tam i tři sta čtrnáct československých junáků. Pamětnice tam se svými druhy cestovala vlakem přes Německo. Tehdy se poprvé setkala s hákovými kříži, které visely v německých ulicích a budily v ní obavy z nacismu. Když pak přišla mobilizace v září 1938 a republika se chystala k boji, jako členka Červeného kříže absolvovala kurzy první pomoci. Že by se ale měla ocitnout ve válce, si vůbec nedokázala představit. Měla z ní strach.

„Když pak byl Mnichov a od války se ustoupilo, pociťovala jsem to jako úlevu. Bylo mi patnáct, byla jsem přece jen ještě dítě a války jsem se prostě bála. Ta úleva ale trvala jen do roku 1939,“ říká Marta Zelenková.

Obsazení Československa 1939

Čtrnáctého března 1939, den před vpádem německých okupantů, se na Žofíně konal maturitní ples gymnázia, na němž jako sextánka studovala.

„Byla jsem hubená a měla jsem komplexy méněcennosti. Prožívala jsem to těžce, protože pro mě nikdo nešel tancovat. Druhý den už jsme ale řešili mnohem vážnější starosti. Šla jsem normálně do školy, kde jsme pak z oken do Vodičkovy ulice pozorovali tlupy Němců na motorkách a s nákladními vozy. To, čeho jsem se tolik bála, bylo tady,“ vzpomíná Marta Zelenková.

Zatčen strýc Josef Kápar

O půl roku později, v den napadení Polska, gestapo sebralo strýce pamětnice Josefa Kápara, který za první světové války bojoval v Srbsku, kde byl zajat. Dostal se do Francie, kde vstoupil do čs. armády, u jejíhož zrodu stál. V roce 1919 se vrátil do vlasti a působil mimo jiné i na ministerstvu národní obrany jako pozemkový referent a jako místopředseda Čs. obce legionářské. V roce 1923 založil legionářské družstvo pro výstavbu kolonií a stal se jeho ředitelem. Na Podkarpatské Rusi, Slovensku, Čechách a na Moravě vystavěl na 295 usedlostí, deset větších statků, sedm škol, komunikace, mosty, vodárny, sýpky, mlékárnu a další.* Dne 1. září 1939 ho zatklo gestapo.

„Zatkli ho proto, že patřil mezi takzvané rukojmí. To se dělo skautům, sokolům, legionářům. Nebyli to ještě političtí vězni. Měli se také relativně o trochu lépe, pokud vůbec věznění těch šest válečných let vydrželi. Hůře na tom byli lidé zadržení za heydrichiády – ti už byli političtí vězni. Ale těmto zadrženým se říkalo, že jsou to rukojmí. Nebyla proti nim žádná osobní obžaloba,“ vysvětluje pamětnice.

Josef Kápar byl po celou válku vězněn v Buchenwaldu a Dachau. Po válce se stal znovu ředitelem legionářského družstva v Praze a vedl ho až do roku 1959, kdy bylo zlikvidováno. Napsal knihu Cestou kamenitou, deník útrap legionáře. Zemřel v roce 1969.* O tom, co prožil v koncentračních táborech, s rodinou nikdy nemluvil.

Zákaz Skauta a osud Zuzy Hofmannové

Marta Zelenková v době vzniku protektorátu vedla skautský dívčí družinu Vyder. O Velikonocích 1939 jely dívky na výlet do Nové Vsi pod Pleší. V Jincích – Čenkově šly večer do hospody na limonádu, kde se setkaly s německou vojenskou posádkou.

„Byli to takoví mladí kluci. My naivní jsme tam zpívaly české písničky, mezi nimi jednu obzvláště hrdě, z první světové války, kde se zpívalo: ‚Zdeptáme Němců říš.‘ Ti němečtí vojáčkové se tomu ale jen smáli. Byly jsme nepředstavitelně naivní,“ říká Marta Zelenková. Ještě netušila, že do zákazu Junáka chybí už jen rok a několik měsíců.

V červenci 1939 vyrazila na putovní tábor se sedmi skautkami, mezi nimiž nechyběla židovská dívka Zuza Hofmannová. Když dívky dorazily do Domažlic, chtěly si sednout do restaurace na sodovku.

„Tam jsme se setkaly s německým nápisem ‚Židům nepřístupno‘. Zuza se zarazila, a že prý tam s námi dovnitř nepůjde. To jsme nechtěly dopustit. Naštěstí ale hostinští byli většinou lidé hodní. Vývěsku tam museli mít, ale nedodržovali ji,“ vypráví pamětnice.

Od druhého dívčího oddílu se část dívek odtrhla a chodila pak do 23. dívčího oddílu, se kterým Marta Zelenková vyrazila v létě 1940 na poslední tábor v Černěticích na Volyňce. Tehdy již od 28. srpna 1940 platil celostátní zákaz Junáka.

„Přišli nás tam varovat četníci před Němci, a tak jsme raději odjely. To už tam s námi nebyla ani Židovka Zuza Hofmannová, protože kvůli zákazu Němců nesměla nikam chodit. Ani do školy. V roce 1942 pak přišla k nám, že ji s tatínkem povolali do transportu. Potřebovala si půjčit moji tornu. Samozřejmě jsem jí ji půjčila. Skončila někde v Osvětimi, protože jak jsem se po roce 1989 dozvěděla v židovském muzeu, byla Zuza nějakou dobu v Terezíně a pak zahynula s tatínkem v Osvětimi v plynu hned v den příjezdu. Byl to smutný příběh. Její matka měla takovou hrůzu z koncentráku, že se nechala se svým židovským manželem rozvést, aby se zachránila. Svou dceru tím ale opustila. Vdala se znovu za Emila Sirotka z filmových ateliérů,“ vypráví pamětnice.

Na medicínu nemohla

V době, kdy kamarádka Zuza Hofmannová zmizela navždy v transportu, pamětnice maturovala. Zkoušky z dospělosti skládala dva dny po vypálení Lidic, v době krutých represí, jež následovaly po atentátu na Heydricha. Protože po zkušenostech s chudobou a nemocemi ve třicátých letech tíhla k sociálně-zdravotní problematice a měla výborný prospěch, chtěla studovat medicínu, což ale vzhledem k zavřeným vysokým školám nebylo možné. Dostala se tedy alespoň na dvouletou Masarykovu školu sociální a zdravotní péče v Praze, kterou absolvovala v roce 1944, a hned poté nastoupila do protituberkulózní poradny v Praze-Vršovicích.

Nálet v únoru 1945

Dne 14. února 1945 zažila nálet na Prahu. Tehdy pracovala v protituberkulózní poradně v Ruské ulici. „I tam sem tam něco spadlo a začali nám nosit raněné, ale lékařka nakonec rozhodla, že musíme zavřít. Já jsem pěšky utíkala pryč a viděla jsem, jak v ulicích hoří. Tatínek byl v Ječné ulici a na Karlově náměstí ve vojenské nemocnici a v Salmovské ulici byly zásahy bomb. Viděla jsem, jak hoří Emauzy. Byla to hrůza, nevěděli jsme, zda jsou naši blízcí v pořádku. V Podolí dopadly asi dvě tři stříbrné zápalné bomby. Naštěstí maminka byla v pořádku a půdu uhasila kbelíky s pískem. Tatínek se vrátil večer. Byl to pro mě tak strašný zážitek, že jsem si večer lehla k mamince do postele.“

SOS dětské vesničky zlikvidovala okupace v roce 1968

Od října 1945 Marta Zelenková pracovala na ministerstvu zdravotnictví v úseku péče o ženy a děti, kde zůstala až do roku 1968. Byla řadovou úřednicí a angažovala se v reorganizaci dětských domovů, kterou se snažili prosazovat pokrokoví pediatři a dětští psychologové, jako byli docent Dunovský, profesor Matějček, Langmeier a mnozí ředitelé dětských domovů. Uvědomovali si, že způsob, jakým byly ústavy vedeny, není dobrý. Usilovali o zavedení systému rodinných skupin po vzoru Rakouska, kde měli SOS dětské vesničky.

„Podařilo se to díky nadšení na jaře 1968. Ministerstvem vnitra bylo povoleno sdružení SOS dětských vesniček. Měli jsme velkou podporu rozhlasu i televize. Zvedla se vlna nebývalé charity a získali jsme hodně peněz. Mohla se tedy začít stavět SOS dětská vesnička a první vznikla v Dubí u Karlových Varů,“ vypráví pamětnice.

Náhradní matky se vybíraly z věřících žen a do dvou let uvedli vesničku do provozu. Po srpnu 1968, když zemi obsadila vojska Varšavské smlouvy a pod diktátem SSSR nastalo znovu utužení režimu, bylo sdružení do dvou let zlikvidováno a druhá, ještě nedostavěná vesnička přešla pod ministerstvo školství a státní správu. Marta Zelenková poté nastoupila na ministerstvo práce a sociálních věcí, kde jako řadová úřednice působila až do svého odchodu do důchodu v roce 1980 v oddělení péče o rodinu a děti.

Cesty na Západ

Ačkoli jakožto bývalá členka sociálně demokratické strany nepodepsala přestup do KSČ a politicky se neangažovala, několikrát se jí podařilo podívat se na Západ.

V roce 1956 vycestovala jako stipendistka dobrovolné francouzské instituce na šestitýdenní zdravotní kurz do Francie. Zde ji oslovila žena, v níž přátelé pamětnice rozpoznali konfidentku, provokatérku, a na jejich doporučení už se s ní Marta Zelenková vícekrát nesešla.

Mnoho korespondenčních kontaktů udržovala od roku 1937, kdy na skautském jamboree v Holandsku poznala přátele z celého světa. V roce 1964 se tedy dostala na pozvání své korespondenční kamarádky do Norska, kde strávila čtyři týdny.

Podobně se spolu s manželem v roce 1978 dostala do USA.

„Po návratu jsem musela absolvovat výslech na StB. Chtěli mě získat pro spolupráci. Byla jsem pro ně zajímavá tím, že jsem měla kontakty a uměla jsem tři jazyky. Nabízeli mi, že mi pomohou dostat se na Západ, kdy budu chtít. Já jsem ale neměla zájem. Kromě toho jsem měla dva roky do důchodu a cestovat se mi už stejně nechtělo,“ říká Marta Zelenková.

Pěstounka

Vdala se v roce 1949, ale s manželem vlastní děti neměli. Celý život se potýkali s nedostatečným bydlením, žili u rodičů pamětnice ve dvoupokojovém bytě až do jejich smrti. V roce 1964 poznala Marta Zelenková dvanáctiletou Lídu, kterou její biologičtí rodiče odmítali a žila v dětském domově. Dívky se podle svých možností ujala a vzala si ji do pěstounské péče. Lída se vyučila servírkou a kuchařkou, provdala se a se svou nevlastní matkou má dodnes blízký vztah.

* Zdroj: https://www.komarice.cz/vyznamni-rodaci-obce